Archiv autora: Antonín Škach

Grand Prix

Josef Franc jde do pražské SGP kvůli štěstí

Pardubice – 18. dubna
Středeční semifinále šampionátu jednotlivců AČR se Josefa France netýkalo, jelikož mu VV SPD přidělil divokou kartu na finálovou sérii. V případě filigránského pražského bojovníka nejde o jedinou divokou kartu. Na základě jeho počínání při Markéta Open ho pražští pořadatelé navrhli na startovní číslo šestnáct pro českou velkou cenu. Josef Franc se magazínu speedwayA-Z svěřil nejen se svými očekávání před prestižním závodem, ale také se stadiem svých příprav na český dlouhodrážní šampionát.

„Zatím mě navrhli,“ nechce Josef Franc prozatím dávat průchod euforii nad přidělením druhé divoké karty pro SGP České republiky ve své kariéře. „Ale moc se těším, proto jsem jel to Markéta Open. Nemůžu říct, že bych ve svejch‘ třiatřiceti letech sbíral zkušenosti, ale chci si na starý kolena zazávodit s grandpristama.“

A jak se na to závodník pořádajícího klubu chystá? „Technika už lepší nebude, než mám,“ odpovídá. „Ledaže bych to postavil ze zlata (smích). Uvidíme, závod bude o štěstí, každej‘ bod se počítá. Říkám ti, že tam nejdu sbírat zkušenosti, jdu tam kvůli štěstí.“

O čtrnáct dnů předtím však Josef Franc opět ozdobí svou účastí startovní listinu šampionátu republiky na dlouhé dráze. „Mariánky pojedu, jestli to stihnem‘ v dílně,“ konstatuje. „Přípravu zatím máme podle představ, vyvíjíme nový díly, ale trvá to všechno dopasovat. Motorky budou hezký, účelný a trošku v retrostylu. Old school stavba, to teď frčí. Blatníky, jak je jezdil Zdenda Schneiderwind a žádná kapotáž.“

Foto: Wojta Zavřel

Speedway cestopisy

Novozélandská setkání aneb šlo se na pivo s Maugerem

Článek obsahuje jubilejní 14 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z

Každá Grand Prix není jen podnikem, kde si dává dostaveníčko nejvyšší světová extratřída, ale i místem, kde lze vidět, či potkat řadu zajímavých postav více, či méně dávné historie tohoto sportu. Pokud se navíc závod podobného ranku koná v zemi tak vzdálené a zároveň z plošinářské minulosti proslavené, jako Nový Zéland, je nasnadě, že našinec se vedle zajímavých soubojů může těšit i na setkání s řadou osobností, které psaly plochodrážní dějiny. Vždy jen legendární trio Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger se může pochlubit plným tuctem světových titulů v jednotlivcích. Je pochopitelné, že i tento aspekt hrál u lidí nakažených plochodrážním bacilem poměrně významnou roli v rozhodování, zda dalekou a nákladnou cestu na zelený kontinent vážit a ani my jsme v tomto ohledu nebyli výjimkou.

Jako s pardubickými Šmídovými
První zcela plánované a domluvené setkání proběhlo hned den po příletu na Nový Zéland v Christchurch, kde jsme navštívili nadšence a bývalého jezdce Tracyho Holmese (viz článek z 21. března). Bohužel za své vzala snaha udělat v Christchurch rozhovor s Ronnie Moorem nebo s bronzovým medailistou z roku 1953 Geoffem Mardonem, kteří ve městě také žijí. Tracy oběma volal, v prvém případě se opakovaně ozval záznamník, druhý byl na golfu a do Aucklandu na závody nejel. S Ronnie Moorem jsme se sice před Grand Prix viděli, ale žádat ho o rozhovor se nám v daných podmínkách nezdálo taktní. Dvojnásobný světový šampión po úrazu ze sedmdesátých let téměř neslyší, a varianta, že bude odpovídat na sepsané otázky nám nepřipadala na akci plné lidí, jako to pravé ořechové.

Po opuštění Christchurch jsme se tedy pár dní věnovali hlavně přírodním zajímavostem a krásám země, kde je rozhodně co obdivovat. Plochodrážní aktivity jsme omezili na příležitostné návštěvy drah cestou. Vše se změnilo až o více než týden později v Aucklandu. To už se k nám připojili i bývalí pardubičtí junioři Tomáš Rambousek alias Rambal a Míra „Jimmy“ Černý a fotograf Pavel Fišer. Právě s Pavlem a Petrem Makuševem jsme v pátek dopoledne dorazili na dráhu ve Western Springs a úplně první, na koho jsme po vyřízení akreditací v areálu natrefili nebyl nikdo menší, než Ivan Mauger. Rekordman v počtu titulů mistra světa se před deseti léty pořadatelsky podílel na podobném závodě v Sydney, tentokrát vše šlo přes Ole Olsena. Mistr se tak mohl věnovat hlavně prodeji svých knih, společnou fotografii také nasměroval k improvizovanému stánku. Až o později se dozvíme, že vedle strojící chlapík je jeho syn Kym, také bývalý jezdec, který do našeho příběhu později výrazně zasáhne.

Ještě v průběhu tréninku se potkávám i s Bobem Andrewsem. Světový šampión dvojic z roku 1969 a čtyřnásobný světový finalista žije v Auckladu a je právě tím, kdo mne před více jak deseti léty seznámil s Tracym. Dále doplňuji sbírku podpisů mj. o novozélandského vicemistra Nathana Murraye, nebo mistra světa superbiků Andrewa Pitta, který sám potvrzuje, že kdysi jezdil doma v Austrálii i dlouhou dráhu.

Krátce po pátečním tréninku se Rambal seznámí s už zmiňovaným Kymem Maugerem, který nás zve do bowlingového klubu RSA nedaleko stadionu. Tady se scházejí vesměs bývalí plošináři. Klub, spíš klasickou větší hospodu, po krátkém tápání opravdu najdeme a atmosféra i průběh akce v ní je podobná té, kterou léta pořádali otec a syn Šmídovi v předvečer Zlaté přilby v pardubickém Labi.

Právě v momentě, kdy vstupujeme, prezentuje a oceňuje Bob Andrews Ivana Maugera, Richarda Daye, Chrise Harrise a také Ronnie Moorea, kterého tak konečně potkáváme. V příjemném prostředí rychle přibývají společné fotky, autogramy i informace do databáze. Hlavně starší jezdci jsou mile potěšeni projeveným zájmem. Nás zase těší, že naše země pro ně není žádnou velkou neznámou, většina z nich automaticky připojuje tři slůvka: „Pardubice, Golden Helmet“.

O věhlasu slavného závodu nikdo z nás nepochyboval, přesto nás úcta a respekt, které Zlatá přilba v tomto vzdáleném koutě světa požívá, nestačily překvapovat. Ještě osobitější vztah pak mají ti, kteří ve Svítkově závodili. Slavný bouřlivák Mitch Shirra, který do Pardubic prvně přijel v šestnácti letech s motorem v tašce, si slavnou epizodu pochopitelně vybavil a hned roztáhl ústa do širokého úsměvu, když zavzpomínal, jak moc se mu u nás líbilo.

„Pardubice, to byl jeden velký mejdan mého života“, říká sedminásobný světový finalista. Jeho někdejší parák z dvojic David Bargh zase udivuje skvělou pamětí, když bez váhání vysype z rukávu všechny závody, které kdy v Pardubicích či v Praze jel. Velice pochvalně se vyjadřuje na adresu Zlaté přilby i Dave Gifford, bývalý profík z anglického Newcastlu.

Pobyt v hospodě, kde se pohybují osobnosti nejvyššího kalibru a kromě ploché, se téměř nic jiného neřeší, je pro nás všechny mimořádným zážitkem. Čas tu ale ubíhá jakoby rychleji. Kolem půlnoci osazenstvo řídne a pomalu se zavírá. V momentě, kdy plni dojmů přemítáme, zda půjdeme spát, či se ještě někde stavíme na sklenku, navrhuje nám Kym Mauger právě tuhle variantu. Má hotel jen kousek od našeho, bereme ho tedy autem s sebou do středu města a po zaparkování vplouváme do víru života nočního Aucklandu, který je asi jediným opravdovým novozélandským velkoměstem se vším všudy.

V přístavním baru už spíš vychutnáváme výborné místní pivo, na velkou komunikaci to tu opravdu není. Dík hudbě je těžké rozumět i mateřštině, přesto se pár zajímavostí dozvídáme. Třeba o ztrátovosti australské GP v Sydney před deseti léty, nebo o tom, jak Kym přesvědčoval při světovém finále 1979 Kellyho Morana, a zabere a otce porazí, protože pokud vyhraje pošesté, už s ním doma nebude k vydržení. Asi nemá cenu zdůrazňovat, že spánek ze soboty na neděli nepatřil zrovna k těm nejvydatnějším.

Nezodpovězené otázky
V sobotu, v den závodu se možná nejzajímavější úlovek povedl Tomáši Rambouskovi, který se nechal vyfotit s elitním pilotem formule 1 Markem Webberem. Australan má k ploché dráze vřelý vztah a občas přijede, či spíš přilétne, podpořit svého kamaráda a krajana Jasona Crumpa. Právě Crumpa zaujal starší obrázek jeho tehdy ještě vlasatého šéfmechanika Mika Farrella v mé databázi natolik, že poté, co svolal a pobavil celý svůj tým, udělal nám s někdejším účastníkem interkontinentálního finále společnou fotku.

V bowling klubu bylo po závodech oproti pátku znatelně méně rušno, řada aktérů včerejších mířila po závodech domů. Nově se tu ale objevil John Titman, který má za sebou pár světových finále. Bývalá opora Exeteru, či Hackney se neopomene zmínit o ani výborné dráze v Mariánských Lázních, kde se v roce 1983 dostal do první světové desítky.

Mezi zajímavá setkání lze počítat i ta, která proběhla na aucklandské televizní věži, kam jsme ještě v neděli těsně před odletem zašli. Už dole před výtahem a poté i plošině se vidíme s ředitelem Grand Prix Tony Olssonem. Otázku o další budoucnosti novozélandské GP či dvojvíkendu Austrálie – Nový Zéland, o nichž se také nahlas uvažuje, zatím nedokáže zodpovědět. Záleží, jak už to bývá, hlavně na penězích.

Pokocháme se tedy alespoň společným pohledem na novozélandské velkoměsto, by stadion ve Western Springs nám zůstává skryt za kopcem. Ještě lepší výhled a hlavně zážitek pak mají členové Gollobova týmu, na něž narazíme ve výtahu ve zvláštním jednotném oblečení. Do toho je organizátory nasoukán každý, kdo sebere dost peněz a hlavně odvahy na to, aby se ze zhruba dvousetmetrové plošiny nechal spustit dolů.

Systém trochu podobný místnímu vynálezu bungee jumpingu nejprve odvážlivce zastaví kousek pod ocelovým prstencem a poté volným pádem, brzděným až těsně před dopadovým terčem, pošle dolů pod věž. Mechanik a také bývalý ligový závodník z Bydhoště Wojtek Malak je první, kdo mizí v dechberoucí hlubině pod námi. Po něm následuje manažer Tomasz Gaszyñski a další. My se jen můžeme dohadovat, zda polské bohatýry uvidíme i na dalších závodech…

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Jason Crump

MS juniorských družstev

Český juniorský tým už míří k ukrajinským hranicím

Pardubice – 19. dubna
By juniorský nároďák loni startoval ve finále světového šampionátu a po rezignaci ostatních celků vyslyšel volání FIM o pomoc při záchraně závodu, letos se nevešel ani do jednoho ze semifinálových závodů. Proto se bezprostředně po skončení včerejšího semifinále šampionátu jednotlivců vypravil do ukrajinského Rovna. Magazín speedwayA-Z si o českých šancích povídal s reprezentačním koučem Milanem špinkou.

Ze souboje našich s Ukrajinci, Američany a Slovinci vede cesta do semifinále v britském Scunthorpe cesta jenom pro vítěze. „Doufejme, že dnešní závody dopadnou dobře, aby se nikdo nezranil,“ otevřel Milan Špinka konverzaci včera v Pardubicích. Pořádně mu zatrnulo v rozjížďce s číslem jedenáct, kdy Eduard Krčmář po kolizi s Michalem Kleinem skončil v nafukovacích mantinelech. Slánský závodník sice ze semifinále odstoupil, z incidentu si nic nepamatoval, avšak na jeho plánech na ukrajinskou cestu se naštěstí nic nezměnilo.

Milan Špinka se vedle generační výměny po odchodu Michaela Hádka a Michala Dudka musel také vypořádat s absencí Jana Holuba. „Má problém se zdravím,“ konstatoval český kouč smutně. „Nepojede ani příští týden mistrovství světa v Neustadt/Donau, ale prohodil si to za květnový Blijahm s Ondřejem Veverkou.“

České barvy tak vedle nejzkušenějších Václava Milíka a Romana Čejky a Ondřeje Veverky, který si debut v nároďáku odbyl loni, budou hájit nováčci Eduard Krčmář a Zdeněk Holub. „Jsou to závody,“ komentuje Milan Špinka naše vyhlíkdy svou obligátní, avšak léty prověřenou větou. „Kluci jedou pěkně. Venca je jasnej‘, Eda pěkně rozjetej‘, Roman taky, Veve a Zdeněk se zlepšili. Škoda, že to nejsou devatenáctky, tam budou v týmech našich soupeřů určitě starší kluci.“

Česká výprava se vydala na východ hned včera večer s hlavní obavou z přechodu ukrajinské hranice. Zpátky se bude spěchat, jelikož Pražané a Slaňáci jednou proti sobě v úterý extraligu na pražské Markétě. Milan Mach sice navrhoval utkání odložit, ale k dohodě nedošlo, jelikož závod zapadá do koncepce příprav na SGP České republiky. O týden později však bude český juniorský tým na Ukrajině zpátky, jelikož v Červenogradu vstupuje do evropského šampionátu družstev.

Složení českého národního týmu pro kvalifikaci MS juniorských družstev – Rovno, sobota:

Václav Milík, Pardubice
Ondřej Veverka, Praha
Roman Čejka, Slaný
Eduard Krčmář, Slaný
Zdeněk Holub, Praha

Foto: Wojta Zavřel

Grand Prix

První rozjížďka SGP České republiky je svým způsobem za námi

Praha – 18. dubna
S nadsázkou napsáno, včera dopoledne byla odjeta první rozjížďka pražské Grand Prix. Měl jsem takový pocit, když jsem zasedl na tiskové konferenci ke zmíněnému podniku a naproti mně za stolem pořadatelů dvojice plochodrážníků a dvojice ex-plochodrážníků. I bez pásky odstartoval tedy trojdílný seriál setkání s novináři.

Pomyslnou vestu s číslem jedna měl dnes manažer SGP Prahy a předseda komise ploché dráhy ČSMS Petr Ondrašík, který měl úvodní slovo. Jeho řeč směřovala k již zmiňovanému podniku, kde patnáct odjetých závodů je pro pořadatelskou agenturu BSI dostatečnou zárukou a tak by mělo dojít po letošním ročníku k podpisu nové smlouvy, která by zaručovala další tři ročníky.

Toto vše, že nejde bez pomoci sponzorů, je všem jasné, ale Petr Ondrašík vyzdvihl podporu magistrátu hlavního města Prahy, městské části Praha 6 a Centra sportu ministerstva vnitra, kteří jsou spolupořadateli závodu. Možná tak trochu polský model, který funguje.

Vestu číslo dvě oblékl nový ředitel pražského závodu Pavel Ondrašík a informoval o propagaci závodu, která se s jeho přiblížením bude stupňovat. Už dnes jsou k vidění plakáty a billboardy, dále by měla jezdit polepená tramvaj po Praze. Slyšet o závodě bude na radiu Impuls a při otevření Českých motocyklových novin nás reklama navede ve správný čas na stadion.

Novinky na Markétě to není jen otevření salonku Tony Kaspera, ale i úprava dráhy a teď nemyslím tu po čtyřech odjetých jízdách. Pavel Ondrašík prozradil, že již v únoru proběhla v Praze jeho schůzka s Tony Olssonem a mimo jiné se řešila dráha. Česká strana bojovala za věc, že úprava povrchu bude čistě v její kompetenci. Dráha by měla tedy dovolovat podstatně víc předjíždění díky hlubšímu materiálu, jinému radiusu zatáček a vnitřnímu kraji, který má nové obrubníky a místy ustoupil až o jeden metr.

Dostáváme se k vestě číslo tři a tu měl Milan Špinka, který krátce seznámil přítomné se začátkem sezony na úrovni reprezentačních juniorských celků. Pomyslné číslo čtyři měl Tomáš Topinka, ale mluvil z trojky. Po pro něj tradiční zimní přípravě, která mučí sportovce v každém odvětví, zasedne k manažerskému stolu extraligového týmu AK Markéta a dohlížet bude i na juniorskou část oddílu. V extralize bere jen titul, vše ostatní by bylo pro něj zklamání. Přišla logicky otázka, jestli je to konec jeho závodní kariery a odpověď je, že zatím nepřišla závodní jiskra, nicméně vše má nachystáno.

Na závěr Petr Ondrašík informoval o návrhu na divokou kartu a obsazení rezervistů pražského závodu. Josef Franc už poslední dva ročníky byl horkým kandidátem a jeho skvělý začátek sezony z něj udělal naše želízko v ohni. Václav Milík vítěz závodu Markéta Open první náhradník a stálice závodu Matěj Kůs jako druhý náhradník. S pozvánkou na úterní extraligu Praha vs Slaný tisková konference končila a vězte, že už extraliga díky obsazení obou týmů bude parádní podívanou.

Foto: Michal Kohout

MČR Jednotlivců

Primární řetězy byly špatnými režiséry českého semifinále

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Pardubice – 18. dubna
V poměrně velkém počtu poruch při semifinále šampionátu jednotlivců AČR v Pardubicích hrály prim přetržené primární řetězy. Ty v konečném důsledku snížily úroveň dramatu. Kdyby Michal Škurla kvůli němu neopustil vedení ve dvaadvacáté jízdě, rozjíždělo by se hned pět závodníků o postup. Takhle se Michal Škurla mohl utěšovat náhradnickým postem a vidinou úsěpchu v konkurečním šampionátu ČSMS. Ronny Weis tak zamířil na druhou příčku pódia mezi neporazitelného Martina Gavenda a Patrika Nagyho. A o zbývající tři finálové vesty se konal rozjezd ve čtyřech.

Pád a prošvihnutá jízda sebraly Martinu Gavendovi sobě rovné
Šest volných míst a dva náhradnické posty ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců AČR byly kromobyčejným katalyzátorem jezdeckého zájmu. V minulosti se jeho přebytek řešil kvalifikacemi, letos přišel ke slovu rozpis pro dvacet závodníků. Tolik borců v českém semifinále startovalo už před čtyřmi lety v Kopřivnici, ale tehdy se každý z nich postavil na start pouze čtyřikrát. Systém na pětadvacet rozjížděk tak dnes prožil svou premiéru.

Příliš husté síto stanovilo strategii pro úspěch jednoznačně. Každý bod byl klíčový a každá prohra mohla mít fatální důsledky. Kdo by se tedy divil skleslé náladě Zdeňka Holuba během druhé úpravy dráhy? V rozjížďce s číslem jedna neohroženě proniknul první zatáčkou před Ronnyho Weise, aby posléze mařil jeden Němcův útok za druhým. V posledním oblouku s vytrčenou pravou nohou ve stylu Vladimíra Višvádera.

„Koukám, že tam někdo jede, tak jsem tam dal nohu,“ svěřoval se o chvilku později ve svém boxu. Jenže v sedmé jízdě zůstal stát s poruchou zapalování ještě během prvního okruhu. Martin Gavenda mezitím odvrátil nájezd Patrika Nagye. A protože prve ve čtvrté jízdě za sebou nechal Ondřeje Veverku, Michaela Hádka a Vladimíra Višvádera už během úvodních metrů, stal se prozatím prvním z neporažených.

Po deseti jízdách však jeho příkladu následovali slánští junioři. Eduard Krčmář se na vítěznou dráhu vydal v rozjížďce s číslem dvě, kdy si po skvělém startu ani neměl čas všímat souboje Michala Dudka s Tomášem Jůzou v prvním oblouku. Stejně suverénně si počínal i v osmé jízdě, takže se opět největší drama odehrávalo za jeho zády. Stanislav Pouznar v první zatáčce přeskočil Ondřeje Smetanu, leč prázdná zadní pneumatika mu zabránila bodovat vůbec.

Roman Čejka svého prvního triumfu dosáhl se stejnou lehkostí jako jeho mladší klubový kolega. Ve třetí jízdě panoval od startu až do cíle, zatímco Krzysztof Nowacki zvládal odvracet nápor Michala Kleina. V rozjížďce s číslem devět se však musel slánský junior bránit sám. Startovní manévr jej vynesl do čela před Ronnyho Weise, jenž ho posléze urputně proháněl celá čtyři kola.

Jenže slánským juniorům nebylo dopřáno, aby létajícímu Martinu Gavendovi sekundovali dlouho. Eduard Krčmář se s pražským Moravanem střetnul v rozjížďce s číslem jedenáct, avšak oba je svým skvělým startem zaskočil Michal Klein. Z prvního výjezdu vylétl na čele Martin Gavenda, avšak mšenský závodník držel druhé místo.

Před druhou zatáčkou však upadl. Eduard Krčmář už nemohl nic dělat a po střetu s padajícím Mšeňákem letěl až do bariéry. Okamžitě pro něho vyrazila ambulance, avšak slánský závodník odešel po svých. Otřesený však nemohl v závodě pokračovat, což později potvrdil slovy: „Vůbec nevím, co se stalo.“

Repete s Jaromírem Otrubou coby jediným soupeřem Martin Gavenda proměnil v další velké sólo. Roman Čejka ho vzápětí napodobil, když nebezpečného Ondřeje Veverku připravil o druhé místo Ondřej Smetana. Slánský závodník však z vedení vypadl hned na začátku čtvrté série, přičemž prohrál de facto sám se sebou.

Soupeři už stáli na roštu šestnácté jízdy, leč po Romanu Čejkovi nebylo ani vidu, ani slechu. Konečně vyrazil z boxu v zadní části depa a hnal se plným tryskem na ovál. Práh na dráhu doslova přeskočil, ale to už na digitální časomíře svítily pouze čtyři červené nuly. A tak se mohl pouze otočit a vyjete zpátky do kopečka ke svým mechanikům. „Zapomněl jsem, že mám jízdu,“ láteřil za doprovodu nadávek na svou adresu, které by klidně mohly sloužit jako zvuková kulisa tvrdého pornofilmu.

Kromě pódia nebylo jasné vůbec nic
Smůla obou Slaňáků zamotaly postupovou zápletkou. K dramatu přispěl i samotný Martin Gavenda. Dosavadní suverén totiž na startu osmnácté jízdy zaváhal a mohl jen sledovat, jak Michal Škurla v první zatáčce objíždí Reného Vidnera. Avšak role pasivního pozorovatele, jak se o vítězství perou jiní, mu neseděla a do druhého okruhu najížděl jako první už on. „Trošku jsem to podcenil, ale zabojoval jsem,“ svěřoval se později.

V ten moment byl jeho nejbližším sousedem v průběžné klasifikaci Ronny Weis. Ten se do Svítkova vrátil podruhé během více než patnácti let minulou středu. Perfektně však vystihnul nastavení motocyklu. Na úvod nestačil dohnat Zdeňka Holuba a potom Romana Čejku, nicméně nikdo další už dnes před ním do cíle dorazit neměl.

V rozjížďce s číslem třináct rychle zmizel ze startovního roštu. A když se Patrik Nagy v zatáčce u depa druhého okruhu spodní stranou posunul pod Michala Škurlu, vedoucího Němce už ohrozit nedokázal. Ve dvacáté jízdě měl proti sobě pouze Ondřeje Veverku, na něhož odstartoval. Pražan kousal, kousal, ale cestu k předjetí nenašel, což ho později motivovali k přiznání: „Jízdu s Ronnym jsem posral!“

Ronny Weis další triumf ve stylu start – cíl přidal v rozjížďce s číslem dvaadvacet. V těch chvílích už věděl, že může být nejhůře druhý. Patrik Nagy sbíral zpočátku jednu dvojku za druhou, aby po osudné diskvalifikaci Romana Čejky sám ovládl šestnáctou jízdu. V předposlední rozjížďce objel Vladimíra Višvádera už v první zatáčce a jeho skóre se zastavilo na dvanácti bodech.

Bylo jasné, že v semifinále českého šampionátu skončí na stupních vítězů dva cizinci. O vítězi se rozhodlo až na úplný závěr. Martin Gavenda měl tak velký apetit na body, že na něho nestačil ani Roman Čejka. Zatímco Pražan v červeném se mohl chystat na pěší výlet na nejvyšší stupeň, slánský borec zdaleka netušil, jakou roli bude hrát ve finále.

Jedenáct bodů neměl jenom on, ale i Ondřej Veverka, Michael Hádek a Zdeněk Holub. Chyběla jen dvě kola a mezi aspiranty na poslední tři místa ve finále byl i Michal Škurla. Jenže stejně jako předtím Krzysztofu Nowackemu, René Vidnerovi a Stanislavu Pouznarovi i jemu prasknul primární řetěz. A to zrovna ve chvíli, kdy mu dva body už nedokázali sebrat ani Michal Dudek, ani Michal Klein. „Posral bych se z toho,“ nadával Michal Škurla. „V životě mi neprask‘ řetěz, až teď když o něco jde!“

A tak zatímco si přeplněné depo začalo ulevovat vyklízením motocyklů a dalších závodnických propriet, chystal se čtyřčlenný rozjezd na závěr. I když prakticky každý závodník se bezpočtukrát vyjádří, že žádné kdyby v ploché dráze neplatí, tady se nešlo onoho slůvka nedovolávat. Nejžárnější příklad poskytl Roman Čejka. O technické smůle Zdeňka Holuba již byla řeč, i když tomu Štěstěna svou nepřízeň vynahradila hned v rozjížďce s číslem patnáct. Vítězství získal, až když se v poslední zatáčce roztrhnul primární řetěz vedoucího Reného Vidnera.

Ondřej Veverka litoval především dvanácté jízdy, o níž už byla řeč, a také rovněž zmiňované prohry s Ronny Weisem. V třiadvacáté jízdě ovšem dokázal uštvat Zdeňka Holuba a vydobýt si poslední šanci v rozjezdu. Michaelu Hádkovi k ní zase pomohl Adrian Rymel. Po třech sériích totiž plzeňskému závodníkovi poradil dokonalé nastavení motocyklu a ten šel záhy od vítězství k vítězství.

Po triumfech v posledních dvou sériích vystřelil rychle do čela také v dodatkové jízdě. Ondřej Veverka a Roman Čejka hned za ním, zatímco Zdeněk Holub uzavíral řadu. Během čtyř kol si každý dával bedlivý pozor, aby o svou pozici nepřišel, takže finálovou tajenku víceméně rozhodl už start rozjezdu.

Hlasy z depa
„Báječné,“ shrnul Martin Gavenda své pocity. „Jel jsem sem s pocitem, že chci vyhrát. A vyšlo to. V předposlední jízdě jsem to trošku podcenil, ale zabojoval jsem. Ani bych nevěřil, že moje vítězství vypadalo lehce. A lehký to taky nebylo. Teď bych chtěl zamíchat kartami v boji o mistra.“

„Lepší než minulý týden,“ porovnal Ronny Weis semiifnále s předcházejícím přeborem. „To jsem byl v Pardubicích poprvé od roku 1995, kdy jsem jel Zlatou stuhu, a celý závod pršelo. Všechno jsem musel zkoušet, ale dneska už bylo všechno super. Jsem ve finále českého mistrovství a to je vynikající.“

„Bída a utrpení,“ hodnotil Michael Hádek svou letošní závodní premiéru, by našel cestu do finále. „První tři jízdy byly utrpení. Jednou jsem vyhrál, ale motorka byla všelijaká. Aďa Rymlů mně poradil a pak to byla střelba. Pražáci se zlepšili, kdybych jel juniory, letos bych titul neudělal. Ale Milíčka bych spráskal vždycky (smích). Dneska si většina lidí myslela, že bych moh‘ vyhrát, ale hovno, hovno, slavný soude. Ale hlavní je postup.“

„Spokojenej‘ nejsem, ale postoupil jsem, takže je to docela dobrý,“ bilancoval Ondřej Veverka. „Ale pátý místo, s tím nemůže bejt‘ nikdo spokojenej‘. Posral jsem dvě rozjížďky. A ani mi nepřipomínej‘, že mi moh‘ prasknout primár! To slovo pro mě neexistuje, už je mrtvý. Štěstí, že jsem neposral ještě ten rozjezd.“

„Docela by to šlo, všechno fungovalo, myslím, že jsem moh‘ bejt‘ druhej‘,“ krčil rameny Roman Čejka. „Ale v šestnáctý jízdě došlo k chybě, byla to moje chyba. Zapomněl jsem nastoupit na jízdu. Nestih‘ jsem to. V rozjezdu nebyly nervy, věřil jsem, že se do finále dostanu a nakonec se to povedlo. S velkým štěstím. Šestý místo, aspoň tak.“

„Paráda,“ zářil Zdeněk Holub. „Kdyby nebyl ten defekt, bylo by to ještě lepší. Přestala jet cívka, vyměnil jsem ji a bylo to lepší. Jsem náhradník, škoda, ale snad se ve finále svezu, je to ještě daleko.“

„Do prdele, to je škoda,“ zněla bezprostřední reakce Michala Škurly, když zjistil, že ho defekt vyřadil z rozjezdu o přímý postup do finále. „Prasknul mi řetěz, nevydržel, už se mu tam asi nelíbilo. V životě mi neprask‘ řetěz, až když o něco jde. To bych se z toho posral!“

„Chyběl kousek,“ uvědomoval si Ondřej Smetana. „Měl jsem udělat ještě tři body. Ale dobrý, bavilo mě to, škoda, ve finále letos nebudu. Jede se ještě mistrák ČSMS, tam se budu snažit postoupit. Ale říkám, že než bejt‘ náhradník a zasrat si motorku jenom na tréninku je horší než tohle.“

„Nevím, přijel jsem sem s tím, že bych postoupil,“ protáhl Michal Dudek obličej. „Zkouším nový GM a chybí mi zkušenosti. Laborovali jsme s tím a až na poslední dvě jízdy jsme na to přišli. Snad to v úterý na extralize bude lepší, tam bych toho chtěl udělat víc. Doufám, že to bude líp než tady.“

„Po první jízdě jsem usoudil, že motor po dvanácti závodech už němá rychlost,“ tvrdil Vladimír Višváder. „Jel jsem na náhradním. Bral jsem ho jako tutovku, ale něco se tam děje, asi zapalování. A devítka guma na tu tvrdou dráhu nebyla vhodná.“

„Na stojáku se mi jede líp,“ vysvětloval Tomáš Jůza, proč jako jediný nemá v rámu ležatý motor. „Ale tady je to už pomalý a na rovinkách nestíhám. Zkusil jsem to minulej‘ tejden o přeboru, ale dnes byla dráha tvrdá. Zkusil bych stojáka ještě na malý dráze, ale tady je to od startu dobrý, ale pak už to nestíhá.“

„Dvakrát guma, jednou řetěz, na dílně se vyhrávaj‘ závody.“ uvědomoval si Stanislav Pouznar. „Ale už tomu začínám přicházet na kloub na dráze, příště to bude lepší. Škoda těch defektů, jinak to bylo super a líbilo se mi to.“

1. Martin Gavenda, Praha 3 3 3 3 3 15
2. Ronny Weis, D – Slaný (ACCR) 2 2 3 3 3 13
3. Patrik Nagy, H – Mšeno (ACCR) 2 2 2 3 3 12
4. Michael Hádek, Plzeň 1 3 1 3 3 11+3
5. Ondřej Veverka, Praha 2 3 1 2 3 11+2
6. Roman Čejka, Slaný 3 3 3 M 2 11+1
7. Zdeněk Holub, Praha 3 E 3 3 2 11+0
8. Michal Škurla, Praha 3 2 2 2 E 9
9. Ondřej Smetana, Praha 1 2 2 2 1 8
10. Michal Dudek, Slaný 2 1 0 2 2 7
11. Eduard Krčmář, Slaný 3 3 F/R – – 6
12. Vladimír Višváder, Mšeno 0 0 3 1 2 6
13. Krzysztof Nowacki, PL – Slaný (ACCR) 2 E 2 1 1 6
14. René Vidner, Pardubice 1 1 1 1 2 6
15. Tomáš Jůza, Pardubice 0 1 0 2 1 4
16. Jaromír Otruba, Pardubice 0 1 2 1 0 4
17. Stanislav Pouznar, Mšeno 1 0 1 F 1 3
18. David Štěrovský, Pardubice 0 2 F – R 2
19. Michal Klein, Mšeno 1 0 X 0 1 2
20. Michal Průcha, Slaný 0 1 0 0 0 1

Poznámka: z přímo nasazených nestartoval Jan Holub; do finále postoupilo prvních šest a další dva jako náhradníci.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Wojta Zavřel

Komerční zóna

Ve Svítkově dnes nezapomeňte na plochodrážní ročenku

Pardubice – 18. dubna
Po týdnu opět ve Svítkově zabouří plochodrážní motocykly. Zda se o šest volných míst ve finále šampionátu jednotlivců AČR popere dvacet či jednadvacet semifinalistů rozhodnou výsledky dopolední lékařské kontroly Jana Holuba. Jistotou ovšem zůstává, že si návštěvníci budou moci zakoupit novou publikaci Česká plochodrážní ročenka 2012 přímo na stadiónu. Pakliže se dnes do Pardubic nedostanete, můžete využít objednávkový e-mail rocenka@speedwayA-Z.cz a knížečka vám bude odeslána poštou.