Slaný – 19. července 1992
Vinou úbytku závodníků není dnes účast v českém juniorském šampionátu problematická ani pro absolutního začátečníka. A to tím spíše pakliže projít kvalifikací před závodem není zas až takový neřešitelný problém, takže se letos nekvalifikoval pouze René Vidner ve Mšeně a to ještě díky smůle. Před dvaceti lety ovšem musel začátečník projít dvoustupňovou kvalifikací, aby mohl vůbec pomýšlet na finále. Čtenářům magazínu speedwayA-Z o tom bude vyprávět Tomáš Topinka, od jehož domácího juniorského primátu uběhlo v červenci přesně dvacet let.
Závodní debut nebyl prostý problémů
Zatímco se v Pardubicích třetí zářijovou neděli roku 1990 chystali na pořádání finále mistrovství světa družstev, pražská Markéta dva předcházející dny přivítala více než čtyřicet juniorských závodníků, kteří se celkem ve čtyřech samostatných závodech poprali o možnost dostat se do jedné ze semifinálových skupin juniorského šampionátu 1991.
Mezi nimi nechyběl ani Tomáš Topinka, který si po usilovném tréninku měl konečně projít svým závodnickým křestem. Nominace ho zastihla ve skupině A. S deseti body skončil pátý, když se lépe umístili jen slánský René Juna, čakovický Jan Boháč, klubový kolega Daniel Pfléger a vítěz Josef Laštovka z Pardubic.
Kouč letošních mistrů české extraligy měl štěstí, jelikož pět postupovalo přímo, takže se nemusel pouštět do sobotních oprav. „Byl to můj první závod,“ vzpomíná dnes s odstupem let. „Mezi lidmi kolem sebe jsem měl i Jirku Svobodu. Ještě se nařezávaly pneumatiky. Ptal se mě, jestli to mám, a když jsem řek‘, že ne, dal tátovi nůž. Prej‘ to bude dlabavější, a jsem na to připravenej‘. Já nebyl a hned od startu jsem lehnul.“
Body z rozjížďky s číslem deset unikly, ale jak už víme, Tomáš Topinka se nakonec mohl radovat z přímého postupu. Ale ani další průběh závodu nebyl prostý problémů. „Pak mi z prvního místa prasknul hák,“ líčí. „Nechtěl jsem se vzdát, ale jeden mě předjel, už si nepamatuju, kdo to byl. Balancoval jsem na tom všelijak, ale dojel jsem druhej‘.“
Jiří Svoboda z něho nespouštěl oči. „Přijel jsem do depa a Jirka mi říká: ‚až na ty frajeřinky, dobrý‘,“ směje se Tomáš Topinka dnes, by tenkrát musel svému rádci vysvětlit pravou podstatu věci. „Myslel si, že vyndávám nohu z háku schválně. Já mu ukazoval, a se jde podívat, kde vlastně ten hák mám.“
Na jaře jednadevadesátého se Tomáš Topinka ve třech závodech v Pardubicích a v Divišově dostal ze čtvrtého místa mezi finalisty. Třetí mítink se měl jet sice ve Svitavách, jenže navzdory konci dubna k nám vtrhly chumelenice, které proměnily ovál v Cihelně do nesjízdného stavu. A tak závodníci zůstali v Divišově přes noc až do neděle.
Ve čtyřdílné finálové sérii si to o titul rozdávali zpočátku Jan Fejfar a Jan Hádek. Avšak plzeňský borec ztrácel víc a víc bodů. Nakonec ve Svitavách, které slejváky posunuly z počátku května až na červen, Jan Fejfar svým patnáctibodovým maximem potvrdil zlato. Na Jana Hádka se dotáhl Jiří Hurych, který Plzeňana v rozjezdu porazil. V té chvíli však jen osud mohl tušit, že mu zbývá již jen týden života.
Tomáš Topinka na sebe upozornil jako nejlepší z nováčků. Ve třetím díle seriálu na pražské Markétě dokonce sahal po vítězství, o něž ho až v rozjezdu připravil Jan Hádek. Celkově mu patřilo čtvrté místo. A zatímco méně úspěšní závodníci sváděli na konci října kvalifikační boje o postup do dalšího ročníku, on si mohl užívat výhody přímého nasazení. „Byl jsem překvapenej‘ a spokojenej‘,“ nezastírá ani dnes. „Říkal jsem si, že je to dobrý.“
O titul bojovala také přítelkyně
I když roku 1992 prožíval svou druhou kompletní sezónu, patřil ke žhavým kandidátům na juniorský primát. Ve čtyřdílném semifinále se závody v Pardubicích, Čakovicích, Divišově a v Kopřivnici chyběl na stupních vítězů pouze v případě úvodního závodu. Celkově však svou semifinálovou skupiny vyhrál a náskokem šesti bodů na Vladimíra Višvádera, přičemž za nimi zela mnohem hlubší propast.
Druhé semifinálové skupině vévodil Antonín Šváb. A právě boj mezi nimi se měl stát ústředním motivem posledního juniorského šampionátu federativně uspořádaného československého státu. První finálový mítink hostila Plzeň.
Lépe začal Tomáš Topinka, na jehož kontě bylo po dvou sériích šest bodů. Antonín Šváb v rozjížďce s číslem čtyři, která se musela opakovat kvůli pádu Jiřího Šovíčka, prohrál s klubovým kolegou Janem Štěpánkem. Šestou jízdu vyhrál, ale v té jedenácté ho o další bod připravil další Pražan Antonín Hrubant.
Antonín Šváb však nasadil k mohutnému finiši. V rozjížďce s číslem dvacet odvedl Tomáše Topinku a vynutil si vzájemný rozjezd o zlatý věnec. „Nepamatuju si, že bych ztratil dva body,“ láme si Tomáš Topinka hlavu ve snaze vzpomenout si na detaily plzeňského závodu. Zato rozjezd mu z paměti nevymizí snad nikdy. Oba borci spadli bez vzájemného přičinění takřka ve stejném okamžiku.
„Lehli jsme v zatáčce u depa,“ vybavuje si po dvou desítkách let. „Já ale vyhrál, protože jsem dojel dál. Ještě vím, ,že jsem tam udělal traovej‘ rekord. Měli ho napsanej‘ v hospodě na zdi a já ho překonal. A můj čas tam nějakej‘ rok vydržel.“ Přesněji řečeno, Tomáš Topinka v onom závodě zlepšil rekord plzeňské dráhy hned dvakrát. V rozjížďce s číslem dvě časem 68,367 a o tři jízdy později 68,315. I dnes přitom překvapí exaktní časomíra s přesností na tisíciny sekundy.
Plzeňské Bory opouštěli oba rivalové s třináctibodovým ziskem, ale v Pardubicích Tomáš Topinka na hrotu průběžné klasifikace osaměl. Vyhrál všech pět svých rozjížděk, zato Antonín Šváb podlehl nejen jemu, ale předtím také Jiřímu Šovíčkovi. Ani v Praze nepoznal Tomáš Topinka hořkost porážky. Antonín Šváb prohrál jenom s ním, avšak v průběžné klasifikaci ho od vedoucího závodníka dělily už tři body.
Definitivní rozuzlení mělo přijít hned o dva dny později ve Slaném. „Nevzpomínám si ani na Pardubice, ani na Prahu, ale ten poslední závod si pamatuju,“ dostává se Tomáš Topinka konečně opět k úloze vypravěče. „V zatáčce u depa jsem to poslal pod Šovíčka. Ani jsem se ho nedotk‘, ale on spadnul a byl vyloučenej‘.“
A jak už to v podobných případech bývá, sto lidí vyprodukuje sto diametrálně odlišných názorů. „Zvedla se vlna nevole,“ říká Tomáš Topinka. „Nelíbilo se to ani panu Švábovi. Kdyby mě vyloučili, moh‘ by se mě Tonda teoreticky dotáhnout. A přítelkyně Romana, dneska moje manželka, se s ním pustila do křížku.“
Tomáš Topinka však s Antonínem Švábem změřil síly už předtím v rozjížďce s číslem osm a porazil ho. I kdyby ho za incident z desáté jízdy nakrásně diskvalifikovali, zůstal by o jediný bod na čele šampionátu. Takhle však mohl na start repete, aby nakonec třetí juniorské finále v řadě vyhrál s patnácti body. Titul mohl slavit s plnou parádou.
Mistr se vrátil do juniorky už jen jednou
Místo obhajoby se však na jeho obzoru vynořily nové výzvy. „Dal jsem se dohromady s Jirkou Opočenským (majitelem firmy Oliba na výrobu jízdních kol, který se výraznou měrou zasloužil o renesanci ploché dráhy ve Mšeně – pozn. redakce) a domluvili jsme se, že půjdu do Anglie,“ vypráví Tomáš Topinka. „Jeho manželka volala po klubech a moje jméno přišlo na přetřes v King’s Lynn. Jezdil tam Bogas Brhel a ten řek‘, že jo, že jsem dobrej‘.“
Na vskutku na začátku sezóny se Tomáš Topinka objevil za kanálem La Manche. „Jel jsem tam s Bogasem v březnu, že se na mě po závodech podívaj‘, vzpomíná. „Jel jsem tam kompletně vybavenej‘. Po závodech jsem se šel svézt, ale nemoh‘ jsem ujet ani jedno kolo v klidu. Pořád jsem jezdil po zadním, přetáčel se a dokonce upad‘. Kluci se mně smějou dodnes.“
Promotér Chapman však měl pro osmnáctiletého nováčka pochopení. „Přišel za mnou, a se vrátím ráno,“ kvituje jeho přístup Tomáš Topinka. „Bogas šel zase se mnou. Pomoh‘ mi a poradil. Promotér byl spokojenej‘, podepsali jsme smlouvu a on slíbil, že zkusí pro mě vyřešit pracovní povolení. Nechal jsem všechno tam a jel domů. Motorku pro závody tady mně koupil Jirka Opočenský. Jenže pracovní povolení přišlo až v červenci.“
V českém šampionátu juniorů 1993 Tomáš Topinka hladce triumfoval ve své semifinálové skupině, když ani v Plzni, ani na pražské Markétě neztratil jediný bod. Byly to však jeho poslední starty v domácí juniorce, jelikož do finále už nezasáhl.
„Českej‘ titul jsem měl splněnej‘ a od mistrovství republiky se moje cíle hnuly,“ vysvětluje. „Nebyl ani tlak, abych ty jednadvacítky jel, na Markétě bylo spousta juniorů, aby mohli získat titul. Bylo nepsaný pravidlo, že svět pojedu, ale českej‘ juniorák ne. Vracel jsem se z Anglie jen na nějaký závody. Tehdy se ještě nelítalo a já už takhle jel trasu Anglie – Česko snad patnáctkrát autem.“
A tak se Tomáš Topinka do Čech vrátil definitivně až letos. „Měl jsem vždycky stanovený cíle, a proto jsem závodění nechal teď,“ svěřuje se. „Už když jsem začal jezdit na velký dráze, říkal jsem tátovi, že pokud do čtrnácti dnů nepojedu na plnej‘ plyn, končíme. To mi teď u těch kluků chybí.“
A byl by to špatný trenér, kdyby se nevytasil se svým systémem plánování. „Mít svůj reálnej‘ cíl toho závodu, to do sebe přece něco má,“ popisuje. „Třeba při kvalifikaci mistrovství světa byl můj cíl zpočátku osmý místo. Když jsem byl po dvou jízdách osmej‘, posunul jsem si to třeba na bednu. Tak jsem fungoval. Při Premier League jsem byl jednička týmu několik let a čekalo se, že ten tým potáhnu. Dával jsem si cíl deset bodů za čtyři jízdy. Když to bylo, šel jsem zase vejš‘. Tak bych si představoval, aby kluci, co mám v Praze na starosti, měli reálný motto, co můžou splnit.“
Kam se všichni poděli?
Čas bývá označován jako jediná spravedlivá věc na celém světě, protože měří všem naprosto stejným dílem. A tak je dvaadvacítka tehdejších mladíků dnes zralými muži okolo čtyřicítky. Bráno plochodrážními měřítky, by se měli ohlížet za svou kariérou. Skutečně ani jeden z nich už své motocykly v depech nevykládá, s výjimkou nezničitelného Vladimíra Višvádera, který se ovšem shlédl v ledovém zrcadle.
Jenže běžnému návštěvníkovi plochodrážních závodů budou povědomá jen první tři jména tehdejší závěrečné klasifikace, tedy Tomáš Topinka, Antonín Šváb a Vladimír Višváder. A potom Jiří Štancl, jehož ovšem nalezneme až u dna. Syn legendárního otce totiž zmeškal jarní část sezóny 1992 kvůli fraktuře a v posledních dvou semifinálových závodech stačil vybojovat alespoň náhradnický post. Jenže ve finále se představil pouze jednou v Pardubicích a to ještě jen na nástupu. O rok později to však byl on, kdo nepustil na trůn Antonína Švába.
Z finalistů ročníku 1992 nejdříve ukončil kariéru slibný Antonín Hrubant, který se vážně zranil při tréninku na Markétě ještě v průběhu roku. Příjmení Vandírek zůstalo spojováno spíše s Petrem a později jeho synem Adamem, než bratrem Romanem, který před dvaceti lety obsadil slibné páté místo.
Jiří Štovíček, jenž svého času stanul i na pódiu Zlaté stuhy, se letos připomněl při zimním Becher Cupu v Mělicích. Martin Švestka je dnes reklamním partnerem Filipa Šitery, Tomáš Uher se svým otcem Rudolfem a Karlem Stejskalem produkují rámy Stuha. Martin Šerý se čas od času objeví v depu Martina Gavendy, by mu v tom občas zabrání úraz, jimiž se profese dřevorubce jen hemží. A plzeňský Dušan Kšír, jenž svá nejlepší léta prožil v barvách Olympu a později doprovázel Antonína Švába jako mechanik, už bohužel není mezi námi.
Na oválech se dlouho pohybovali slánští Lubomír Batelka a René Juna, jejichž kariéra vyvrcholila až v prvních letech aktuálního milénia. Za Slaný jezdil i Roman Pergler, jenž se nakrátko vrátil se Mšenem v jeho ligových počátcích stejně jako pražský Michal Šnajberk, jehož otec pro plochou dráhu objevil Michala Škurlu.
Za zmínku stojí také šestnácté místo Roberta Krále, který spolu s Pavlem Ondrašíkem jako nejvýraznější osobnosti ročníku 1975 sváděli bitvy o titul v letech 1995 a 1996. A v posledním závodě semifinálové skupiny A v Kopřivnici na ovál vyjela i místní dráhová rezerva, jakýsi Adrian Rymel.
Mistrovství ČSFR juniorů – 4. závod Slaný:
1. Tomáš Topinka (Praha) 15, 2. Antonín Šváb (Praha) 14, 3. Vladimír Višváder (Racek) 12, 4. René Juna (Racek) 11, 5. Antonín Hrubant (Praha) 11, 6. Robert Král (Divišov) 8, 7. Jiří Šovíček (Pardubice) 7, 8. Roman Vandírek (Praha) 6, 9. Martin Švestka (Praha) 6, 10. Roman Pergler (Slaný) 6, 11. Lubomír Batelka (Praha) 6, 12. Tomáš Uher (Slaný) 5, 13. Stanislav Cikánek (Praha) 5, 14. Jiří Rafaj (Praha) 2, 15. David Suchan (Praha) 2, 16. Martin Paták (Praha) 2, 17. Martin Šerý (Březolupy) 1, res Michal Šnajberk (Praha) DNR.
Mistrovství ČSFR juniorů 1992:
| |
Plzeň |
Pa-ce |
Praha |
Slaný |
TOT |
| |
6.6. |
19.6. |
17.7. |
19.7. |
| 1. Tomáš Topinka, Praha |
13+F |
15 |
15 |
15 |
58 |
| 2. Antonín Šváb, Praha |
13+F |
13 |
14 |
14 |
54 |
| 3. Vladimír Višváder, Racek |
9 |
10 |
13 |
12 |
44 |
| 4. Antonín Hrubant, Praha |
11+E |
10 |
8 |
11 |
40 |
| 5. Roman Vandírek, Praha |
8 |
9 |
10 |
6 |
33 |
| 6. Jiří Šovíček, Pardubice |
6 |
12 |
6 |
7 |
31 |
| 7. Martin Švestka, Praha |
11+3 |
4 |
10 |
6 |
31 |
| 8. René Juna, Racek |
4 |
5 |
7 |
11 |
27 |
| 9. Lubomír Batelka, Praha |
6 |
1 |
7 |
6 |
20 |
| 10. David Suchan, Praha |
2 |
9 |
6 |
2 |
19 |
| 11. Tomáš Uher, Slaný |
6 |
7 |
1 |
5 |
19 |
| 12. Jan Štěpánek, Praha |
10 |
8 |
0 |
NS |
18 |
| 13. Roman Pergler, Slaný |
4 |
0 |
7 |
6 |
17 |
| 14. Stanislav Cikánek, Praha |
4 |
5 |
2 |
5 |
16 |
| 15. Martin Paták, Praha |
DNR |
7 |
5 |
2 |
14 |
| 16. Robert Král, Divišov |
0 |
DNR |
4 |
8 |
12 |
| 17. Dušan Kšír, Praha |
11+X |
NS |
NS |
NS |
11 |
| 18. Martin Šerý, Březolupy |
2 |
5 |
1 |
1 |
9 |
| 19. Jiří Rafaj, Praha |
DNR |
DNR |
2 |
2 |
4 |
| 20. Tomáš Bouček, Plzeň |
DNR |
NS |
2 |
NS |
2 |
| 21. Michal Šnajberk, Praha |
NS |
DNR |
0 |
DNR |
0 |
| NC Jiří Štancl, Štancl |
NS |
DNR |
NS |
NS |
0 |
Foto: Pavel Fišer a archív autora
