Zohor – 26. července 1992
Nebýt plochodrážní dlouhověkosti Vladimíra Višvádera, znal byl Zohor na slovenském Záhorie jen málokdo. Pamětníci by vzpomínali, že se tady kdysi jezdila plochá dráha stejně jako kupříkladu v Čakovicích, Chomutově nebo Přerově. Nicméně i zapřísáhlý zohorský patriot Vladimír Višváder by na zdejší ovál měl jen divácké vzpomínky, nemít dva skvělé bratry Dušana a Romana. Ti se postarali, aby se před dvaceti lety plochá dráha do Zohoru ještě jednou vrátila kvůli němu.

Na strach z motocyklu nejlíp účinkuje motocykl
Jak Dušan, tak Roman Višváder oblékali vesty Zohoru, dokud připomínky hygienika ruku v ruce s neutěšeným stavem klubové pokladny nezapříčinily u zavření bran stadiónu pro plochodrážníky na konci sezóny 1985. Plochodrážní opojení starších sourozenců samozřejmě muselo dopadnout na úrodnou půdu i v případě benjamínka Vladimíra.

„Dělal jsem tam praporkáře,“ vzpomíná na období, kdy hrál Zohor aktivní úlohu v československém termínovém kalendáři. „Odmalička si schovávám výstřižky ze Světa motorů, Motoru, Stopu a Stadiónu. Měl jsem to všechno s sebou ve všech svých bydlištích. Tahám to pořád, je to můj inventář a moje modlitební knížka.“

Kdo ví, jak by se vyvíjely osudy Vladimíra Višvádera, kdyby v pětaosmdesátém plochá dráha v Zohoru neprohrála svůj duel s fotbalisty. Možná by pokračoval pouze ve sbírání a lepení výstřižků v domě svých rodičů a jednou za rok doprovázel své bratry na Zlatou přilbu, kam s nimi jezdil už jako školák. Anebo by se stal zázrak, záhorská plochá dráha by se dokázala vyšvihnout k výšinám.

Nechme však podobné úvahy spisovatelům, kteří se vyžívají v alternativní historii, a držme se toho, co se stalo doopravdy. V půlce osmdesátých let stál plochodrážní kariéře Vladimíra Višvádera v cestě nejen konec zohorské ploché dráhy, ale také pořádný respekt ke všemu, co má motor mezi dvěma koly.

„Já se do patnácti let motorek bál,“ přiznává borec, který jen o pár let později proslul nekompromisní jízdou mnohdy daleko za hranou, díky čemuž počátky jeho kariéry provázel nejen potlesk publika před stupni vítězů, ale také zlověstné dunění mantinelů. Patnáctiletý Vladimír Višváder byl ovšem nevinný beránek ve srovnání s dravcem, jehož v endurovém pekle v rakouském Erzbergu nepřinutila ubrat plný plyn ani píchlá pneumatiky. Bratři se však rozhodli, že z něho vychovají motorkáře se vším všudy.

„Bráchové mi složili pincka,“ pokračuje Vladimír Višváder ve svém vyprávění. „Jezdil jsem na něm i po zadním. A přes různý kejvačky a motokrosovou ČZ 380 jsem začal s plochou dráhou. A pořád v tom pokračuju.“

V Zohoru ovšem nebylo na plochou dráhu ani pomyšlení. „Šel jsem do toho po hlavě,“ zní z úst Vladimíra Višvádera slova, která nás v dnešní době už rozhodně nepřekvapí. „Odstěhoval jsem se od rodičů do Žarnovice. A povedlo se mi dostat se na vojnu do VTJ Racek Pardubice.“

V optimálních podmínkách to šlo už ráz na ráz. V roce 1992 se jeho cesta v mistrovství světa juniorů zastavila v semifinále, na domácím kolbišti se před ním umístili jen Antonín Šváb a Tomáš Topinka, VTJ Racek Pardubice putoval první ligou od vítězství k vítězství. Dušan a Roman Višváderovi mohli být na svého nejmladšího brášku náležitě pyšní. Jenže doma v proslulém šenku, jehož věhlas šířil v plochodrážních kuloárech každý, kdo ho jen navštívil, se mohli chlubit jen při vyprávění nad články, vyplněnými programy či fotografiemi. A právě tehdy se v jejich hlavách zrodila myšlenka obnovit zašlou slávu zdejšího plochodrážního stadiónu.

Prázdná pneumatika naštěstí nepřinesla vyřazení z finále
Sotva se během zimy v motocyklových časopisech objevil plochodrážní kalendář 1992, tehdy ještě prezentovaný v úplné podobě, všem fanouškům padly do oka dvě stěžejní novinky. Za prvé se na Prvního máje mělo opět závodit ve Mšeně. Tou druhou byl mezinárodní závod zapsaný v Zohoru na neděli 26. července.

„Slovo dalo slovo a bráchové se spojili s panem Vozárem,“ přibližuje Vladimír Višváder. „Ještě bylo poslední rok ČSFR. Mantinely v Zohoru byly nízký, nevyhovovaly už předpisům, ale dohodla se jednorázová výjimka. Na stadiónu se hrál fotbal, ale s dráhou se nedělalo nic. Tatínek s bráchama stadión tejden předem připravovali, sekali tam trávu a natírali mantinely.“

Slušně se začala zaplňovat také startovní listina. „My jsme jeli z Racku celej‘ tým jako na trénink,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Pan Vozár se dohodl s panem Švábem. Ten zajistil Pražáky a přivez‘ dlouhýho Němce Petera Hehlerta. Dozvěděli se to Rakušáci a přijeli taky. Startovka byla dost pestrá.“

I když Březolupy, které by logicky mohly poskytnout slušné jezdecké zdroje závodu v nedalekém Zohoru, jely ve stejný den extraligu v Pardubicích, sešlo se v depu patnáct závodníků ze třech zemí. Jako první okusil ovál právě Vladimír Višváder, i když to neskončilo zrovna optimálně.

„Zařídil jsem si, že jsem měl dovolenou,“ připomíná, že tehdy ještě kroutil dvouletou vojenskou službu. „Byl jsem v Zohoru o tři dny dřív a stihnul jezdit po dráze na třistapadesátce smykem. Jenže flat track mi tenkrát nevyšel. Upad‘ jsem, byl jsem jen v tričku a měl ruce a předloktí sedřený do krve. Ale na závodech jsem s tím neměl žádnej‘ problém.“

Potíže ale nastaly během závodu, kdy definitivně zkolabovalo startovací zařízení. „Startovalo se na praporek,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Všichni to pojali v pohodě. Nebyl to problém, zažil jsem to už v Debrecenu.“ Na příliš letmý start doplatil jedině Karel Průša, jehož rozhodčí Juraj Nevřela nekompromisně diskvalifikoval z rozjížďky s číslem třináct.

Mítinku vládl jednoznačně Antonín Šváb. „Byl neporaženej‘,“ říká Vladimír Višváder s uznáním i po dvou desítkách let. „Jel jako z partesu, ujížděl nám všem.“ Hrdina našeho vyprávění se o jeho rychlosti přesvědčil na vlastní kůži hned v sedmé jízdě.

„Jel jsem to ještě na sedmičce s magnetem, osmička s bezkontaktním zapalováním byla v rezervě,“ vytane mu na mysl další vzpomínka. Závod pro něho nebyl jednoduchý. Hned v jedenácté jízdě dojel do cíle až za Peterem Hehlertem. „Musel jsem jet na doraz, body mi ubejvaly,“ vypráví. „S tím Hehlertem jsem se za tu jízdu asi třikrát uknul. On měřil snad dva metry a roztáh‘ se po celý dráze. Na čáře mi na něho chybělo snad padesát, možná dvacet centimetrů.“

Mnohem větší ztráta Vladimíra Višvádera postihla v rozjížďce s číslem patnáct, v níž se vedle něj na startovním roštu objevili už jen Rakušané Thomas Stadler a Rainer Selb. Miláček domácích tribun ovšem píchnul zadní kolo. „Tlačil jsem do cíle s gumou namotanou mezi předlohou a šáskama,“ vybavuje si. „Potřeboval jsem bod a právě ten mě nakonec dostal do finále.“

Před ním však ještě vyhrál devatenáctou jízdu před Antonem Bluskem, Jiřím Rafajem a René Junou. Když Peter Hehlert rezignoval na rozjezd o finále, na startu rozjížďky čtyř nejlepších vedle Vladimíra VIšvádera stanuli Antonín Šváb, Thomas Stadler a Rainer Selb.

Pražský junior dominoval i tentokrát. „Byl strašně rychlej‘,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Já obtáh‘ Rakušáka na druhý místo. Byla velká sláva, skvělá atmosféra. Prostě Zohor. Všichni, kdo tam byli někdy se mnou, určitě vědí, o čem mluvím. To se musí zažít!“

Naděje na škváru jsou pryč, ale alternativou mohou být ledy
Zábava rozhodně neskončila cestou ze stupňů vítězů. „Pan Šmída z Pardubic přivez‘ kapelu Živaňanku,“ usmívá se Vladimír Višváder. „Jsou to starší pánové ze Živanic, mýho současnýho bydliště. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že v Živanicích budu někdy bydlet.“

Mítink v Zohoru, který byl připraven prakticky pro něho, se mu logicky musel vrýt hluboko do vzpomínek. „Super bylo, když jsem si v kasárnách listoval programem,“ říká. „A mezi oficiálními činovníky bylo asi pět s příjmením Višváder.“

Litovat se dalo snad jedině skutečnosti, že šlo opravdu už o poslední plochodrážní závod v Zohoru. „Už jsem byl z Racku pryč a jezdil v Březolupech,“ připomíná Vladimír Višváder svůj přestup. „Nebyl důvod k opakování. Už na to nikdy nepřišla ani řeč, ani myšlenka. Asi politická situace (smích).“

Jenže operovat se slůvkem nikdy bývá hodně ošidné. „S bráchama se lehce bavíme, že bysme kolem Zohoru udělali ledy,“ rozzáří se. „Mám tam taky písáky. Ale tuhle zimu to asi nebude. Možná snad trénink. Ale myslím, že v Zohoru plochodrážní leďák dlouho nejel, takže jim přijedu ukázat nějakou show.“

Ledová dráha je totiž jedinou možností, protože stadión už není ve stavu, že by na něm mohly jezdit motocykly. „Shodou okolností jsem na stadiónu byl po ukončení sezóny v Žarnovici,“ svěřuje se Vladimír Višváder. „Chtěl jsem ho ukázat Novákovým z Pardubic. Je tam už jen zábradlí, mantinely zmizely. Přímo v ovále jsou už několik let sloupy osvětlení. Pro plochou dráhu je to už konec. Zrovna tam hráli fotbal. Ale u brány mě poznali, takže jsme nemuseli platit vstupné. Ale stejně jsme tam byli asi jenom minutku, než jsme šli pryč.“

Mezinárodní závod – Zohor:
finálová jízda: 1. Antonín Šváb (Praha) 15, 2. Vladimír Višváder (Racek) 11, 3. Thomas Stadler (A) 11, 4. Rainer Selb (A) 11 – pád;
další pořadí: 5. Peter Hehlert (D) 11, 6. Anton Blusk (Žarnovica) 10, 7. Jiří Rafaj (Praha) 9, 8. Karel Průša (Chabařovice) 8, 9. René Juna (Racek) 7, 10. Peter Dürhammer (A) 6, 11. Jan Fejfar (Praha) 5, 12. Drahomír Sauer (Svitavy), 13. Jaroslav Kolenčík (Racek) 2, 14. Richard Berger (Svitavy) 1, 15. Jozef Tomka (Žarnovica).
Poznámka: o účast ve finálové jízdě měl být vypsán rozjezd, avšak Peter Hehlert na účast v něm rezignoval, takže jedenáctibodoví Vladimír Višváder, Thomas Stadler a Rainer Selb postoupili do finále přímo.

Nabitý víkend:
Dnes se naprostá většina českých závodů koná bez vzájemných termínových kolizí a to nejen kvůli fanouškům jako spíše z důvodu klesajícího počtu závodníků. Před dvaceti lety nebyla v české ploché dráze ještě tak zoufalá situace. O den dříve se konala extraliga mezi Chabařovicemi a Březolupy. Moravský tým v termínu zohorského závodu absolvoval další extraligu v Pardubicích (v neděli!). Přes pochopitelný odliv potenciálních účastníků však přesto v Zohoru dokázali dát dohromady patnáctičlennou startovní listinu.

Foto: archív autora