Archiv autora: Antonín Škach

Meč je ve sbírce trofejí na čestném místě

Otrokovice – 29. listopadu
Plochodrážníci jsou vskutku pilnými sběrateli rytířských mečů, jimiž AČR každoročně dekoruje mladé motocyklové závodníky za nadstandardní výsledky. Poprvé skončil roku 2005 ve sbírce Tomáše Suchánka, ale počínaje sezónou 2009 si ho plochodrážní jezdci odváží pravidelně. Po Jaroslavu Hladkém, Eduardu Krčmářovi a Michaele Krupičkové se ho letos zmocnil Patrik Mikel díky svému brilantnímu triumfu při zlaté trofeji stopětadvacítek UEM v nizozemském Blijhamu. Březolupský borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si krásnou cenu vystavil na čestném místě.

„Atmosféra byla skvělá,“ líčí své dojmy z vyhlášení mistrů republiky AČR v motocyklovém sportu. „Nejdřív jsem se nemohl dočkat, ale když jsem tam dojel, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Eda a jeho mechanik Růža mě provedli celým hotelem a ukazovali mi, kde vloni jezdili na pitbajkovi.“

Na pódiu se ale mezitím začal odehrávat hlavní bod večera. „Vyhlašování začalo sportovní mototuristikou,“ vypráví Patrik Mikel. „Na plochou dráhu byl ještě čas a tak nás pan Zíta vyzval, abychom s ním udělali rozhovor pro televizi. Jakmile jsme ho dokončili a vrátili se do sálu, přišla na řadu plochá dráha.“

A Patrik Mikel rozhodně nesledoval dění pouze z pozice diváka. „Poprvé jsem šel na pódium při vyhlašování mistrů republiky,“ popisuje. „Dostal jsem pohár za první místo v kategorii plochá dráha juniorů 125 ccm. Podruhé jsem tam šel při vyhlašování mistrů Evropy a dostal pohár za první místo na šampionátu Evropy v Holandsku.“

Dvěma cestami na pódium to ovšem pro březolupského borce neskončilo, jelikož výsledek z Blijhamu z něho udělal letošního rytíře motocyklového sportu. „Překvapení to rozhodně bylo,“ nezastírá. „Po Blijhamu jsem to nečekal, protože do konce sezóny bylo ještě hodně závodů a hodně jezdců mělo našlápnuto na různé tituly. Ale v ten moment, kdy mě Karla Mráčková vyhlásila jako rytíře, tak to bylo super. Byl jsem moc šastný, protože rytířem jsem se chtěl vždycky stát a teď mi to povedlo. Celou atmosféru jsme si tam všichni společně užili.“

Jednou z cen byl i pitbike, který ovšem Patrik Mikel vyrazil ihned otestovat. „Byl jsem ji projet na parkoviště hned, jak skončilo vyhlašování,“ usmívá se. „Chvíli jsem jezdil s klukama, ale pak mě zastavili, že je to slyšet až do čtvrtého patra (smích). Pauza nám ale dlouho netrvala, přesunuli jsme se na druhé parkoviště a tam jsme to pořádně rozjeli. Eda mě učil jezdit po zadním, protože to má na té svojí už odzkoušené, takže jsem se to trochu naučil. Pitbajk je super, zkoušel jsem, co to dá a je fakt hodně rychlá.“

Rytířský meč byl však cennější trofejí. „Líbí se mi moc,“ neskrývá Patrik Mikel. „Ale i poháry jsou nádherné. Půjdou i s mečem na zasloužené místo hned vedle poháru z Blijhamu. Mám je vystavené na čestném místě hned vedle televize.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Sportovní centrum mládeže bilancovalo sezónu

Krušovice – 24. listopadu
V sobotu byla uspořádána závěrečná hodnotící schůze Sportovního centra mládeže ploché dráhy. Za účasti členů realizačního týmu SCM a jezdců bylo provedeno zhodnocení sportovní přípravy. Původní plán přípravy jezdců byl zaměřen na přípravu zejména v období zahájení sportovní sezony. Bohužel tento plán byl narušen nepředvídanými okolnostmi při určení autority řízení motocyklového sportu. Tato událost měla za následek opožděné finanční dotace na činnost SCM a tak byla plánovaná příprava zrušena. Prvé finanční prostředky byly k dispozici až v červnu, do této doby příprava v menším provedení byla zajišována z vlastních prostředků.

Sportovní centrum mládeže rovněž zajišovalo přípravu mladých jezdců na závody pořádané pod patronací FIM a UEM v kubaturách 125, 250 a 500 ccm.

Do Sportovního centra mládeže byli na základě návrhů trenérů jednotlivých klubu zařazeni talentovaní jezdci, kteří skýtají záruku dobrých výsledků v budoucnosti. Zařazení jezdci podle věku byli zařazeni do dvou skupin M1 a M2, v každé skupině bylo sedm jezdců.

Další příprava jezdců byla hlavně zaměřena na jezdce startující v soutěžích FIM a UEM. Pro tyto jezdce byla uspořádána mimořádná soustředění za účasti mechaniků firmy Shupa, kteří s kolektivem SCM velmi dobře po celou sezonu spolupracovali. Tato soustředění byla uspořádána na stadionech v Pardubicích a ve Slaném. Plánovaná soustředění v pozdějším termínu byly uspořádány v Divišově a Chabařovicích, další soustředění v Divišově muselo být z důvodu nepříznivého počasí zrušeno.

Výsledky jezdců SCM PD v závodech M ČR a při reprezentaci ČR byly hodnoceny velmi kladně. Vrcholných výsledků dosáhli Patrik Mikel na motocyklu 125 ccm, který v holandském Blijhamu vyhrál neoficiální závod mistrovství Evropy a Eduard Krčmář na motocyklu 250 ccm obsadil v poháru FIM druhé místo.

Všem jezdcům bylo poděkováno za sportovní výsledky, poděkováno bylo rovněž mechanikům a zejména všem rodičům, bez jejichž podpory by jezdci nemohli vykonávat sportovní činnost. Rovněž byl kladně hodnocen výsledek soutěže o Rytíře motocyklového sportu AČR. Za poslední tři roky to byli pokaždé jezdci Sportovního centra mládeže. V roce 2010 to Eduard Krčmář, v roce 2011 Michaela Krupičková a v letošní sezoně Patrik Mikel.

Poděkováno bylo rovněž všem zástupcům klubů, kteří spolupracovali s SCM PD.
Všichni přítomní byli seznámeni návrhem projektu sportovní přípravy na období 2013 – 2016.

V závěru jednání byly všem jezdcům předány objednávky na nákup náhradních dílů pro opravy svých motocyklů v celkové výši 120 tisíc korun.

Realizační tým bude na příští roky požadovat zvýšenou dotaci finančních prostředků na svoji činnost, aby bylo reálné plnit úkoly a poslání kladené na činnost SCM PD. Po dobu osmi let jsou dotace stále stejné a přitom náklady na činnost jsou každým rokem zvyšovány.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Václav Verner se napřesrok nechce zastavit těsně pod stupni vítězů

Chabařovice – 27. listopadu
Na začínajícího stopětadvacítkáře vzbudil pozoruhodně velkou pozornost už při svém debutu při divišovském Speedway Mini Cupu loni v září. Upřímně řečeno, za vlnou nebývalého zájmu stálo shodné jméno s československou plochodrážní legendou, s níž ho ovšem jinak nespojují žádné blízké příbuzenské vazby. Jenže on záhy dal o sobě vědět především výkony na dráze a letos s nimi museli soupeři opravdu vážně počítat, by mu celkové stupně vítězů pokaždé utekly o pověstný vlásek. Václav Verner se magazínu speedwayA-Z svěřil, že navzdory skromnějším podmínkám by se napřesrok pod nimi nechtěl zastavit.

Plochá dráha byla hlavním cílem
„No, k těm Vernerům, nejsem s nimi přímo příbuznej‘, ale děda říkal, že je možný, že by to něco hodně vzdálenýho mohlo být,“ začíná chabařovický závodník své vyprávění odpovědí na otázku, kterou musel během své dosavadní kariéry odpovídat bezpočtukrát. Ale držme se raději hlavního bodu našeho vyprávění, kterým jsou závodní motocykly.

„Motorky mě lákaly už odmala,“ svěřuje se Václav Verner. „Jako kluka mě táta bral na Memoriál Jiřího Hurycha. Moc jsem si oblíbil tu vůni metylu. A vzhledem k tomu, že to jezdil strejda i táta, jsem si říkal, že bych chtěl jít v jejich šlépějích.“

Příležitost usednout do motocyklového sedla na sebe nenechala dlouho čekat. „Když jsem trochu povyrostl, jezdil jsem na simsonu,“ popisuje své začátky na dvou kolech s motorem mezi nimi. „Nebavilo mě jezdit u lesa sám, tak jsem chtěl zkusit nejprve motokros. Ale mamce se to nějak nelíbilo, tak jsem musel počkat na dětský den. Dotáhl jsem svůj kozí dech na plochou a jezdil tam. Oslovili mě manželé Šifaldovi a nabídli mi, abych u nich nejprve zkusil motokros a pak se pozvolna dostal k tý plochý.“

Slovo dalo slovo a kariéra Václava Vernera se začala slibně rozvíjet. „Absolvoval jsem pár tréninků v motokrosu,“ pokračuje. „A v létě minulýho roku jsem to zkusil s plochou dráhou, která mě chytla a byla můj hlavní cíl. V motokrosu se teď svezu jen zřídka, když mám po závodě a chci si trochu odpočinout. Prostě jako takovej‘ relax.“

A loni na sklonku září prošel svým zmiňovaným debutem na divišovském malém ovále. „Sice jsem se těšil, ale byl jsem hodně nervózní,“ připouští. „Ale byl to parádní zážitek, kór když jsem vyhrál rozjížďku s Adamem Fenclem a Lukášem Kovaříkem. Byl to nádhernej‘ pocit, takže závody byly užitý na maximum. Divišov mi seděl, když jsem jezdil na hondě a taky to byla první jiná dráha než v Chabařovicích. Sedmý místo pro mě byl úspěch, dojel jsem závod bez zranění. Nečekal jsem nic extra, bylo to na zkoušku a šlo mi o to nasbírat zkušenosti.“

Do konce loňské sezóny stačil Václav Verner dokončit Speedway Mini Cup a startoval rovněž v tradiční chabařovické Závěrečné. Pořád však šlo o malé dráhy, na klasickém ovále se v sedle stopětadvacítky neobjevil ani letos.

„No, jde hodně o motorku,“ vysvětluje. „Já nemám takovou střelu a na malé dráze to není takovej‘ rozdíl jako na velké. Zkoušel jsem to už na ale na dlouhánovi zapůjčeném od Shupy. Dlouhá dráha se mi líbila, ne, že ne, ale nejsou na ní prostředky.“

Chybělo jen pár bodů
Krátké dráhy mu ovšem letos šly náramně. Už ve druhém závodě šampionátu republiky pod jurisdikcí ČSMS se postavil na stupně vítězů a ujal se vedení v průběžné klasifikaci. O ně sice přišel, Michal Škurla byl opět neporazitelný, ale kdyby Václav Verner nevynechal dva závody, mohl klidně atakovat umístění na závěrečném pódiu.

„S pátým místem jsem spokojený,“ komentuje svůj konečný výsledek. „Uvědomuju si, že ty dva závody udělaly svý, ale nebyla to úplně moje chyba, že jsem je nejel. Ten jeden se měl zrušit, na což jsem spoléhal. Že se jely závody v šesti, mi přišlo od Markéty jako hezká podpásovka, proto jsem vynechal ještě jeden. Na ten poslední jsme zase přijeli. Také jsem měl problémy s motorkou, takže jsem jeden závod jel na zapůjčeném motocyklu od Filipa Hájka, kterému za to moc děkuju. Ale bárt mi moc neseděl, udělal jsem jen pár bodů. Obdobný byl i poslední závod, který jsem dojel na zapůjčeném motocyklu od Shupy. Ale začátek seriálu jsem měl rozjetý dobře, takže jsem byl spokojený a budu muset zamakat příště.“

V mistrovství republiky AČR skončil čtvrtý, jen dva body za Kryštofem Rybářem. A pódium mu těsně uteklo i ve Speedway Mini Cupu… „Se seriálem AČR jsem spokojený,“ bilancuje chabařovický závodník. „Jel jsem, jak jsem jen uměl. Škoda závodu v Divišově v létě. Provázel mě tam jeden defekt za druhým. To jsou ty body, které mi chyběly. Poslední závod jsem jel podle mého názoru dobře. Bylo to tam opravdu velmi těsné, ale povedlo se Kryštofovi… Mini Cup jsem měl rozjetý taky dobře. Měl jsem bodovou rezervu, ale v létě jsem byl po operaci. Musel jsem vynechat závod, který rozhodl. Škoda, mohl jsem být druhý, ale co nadělám, tak snad příště.“

První kompletní sezóna přinesla Václavovi Vernerovi bezpočet nových závodů. S Chabařovicemi poznal atmosféru polských závodů. „Polsko mi ukázalo, jací jsou Poláci doopravdy bojovníci,“ hodnotí. „A zejména dobří jezdci, kteří vám bod jen tak zadarmo nedají, takže jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Zkusil jsem si jinou dráhu. V Polsku je to o něčem jiným. Diváci, ta atmosféra, je to tam jako malé Grand Prix. A kouknul jsem se na velké závody, jak jezdí hvězdy.“

Sám také poprvé osedlal plnoobjemový motocykl. „Pětistovka je úplně něco jiného,“ říká. „Je to rachot. Líbila se mi ta síla, ta nesmělost. Chová se jinak než stopětadvacítka, takže něco nového. Je to rychlejší a silnější.“

Ve světle této odpovědi se sama nabízí otázka, jakým směrem se závodní kariéra Václava Vernera bude odvíjet dál. „Co bude dál, zatím nevím,“ krčí Václav Verner rameny. „Vidím to, že odjedu poslední sezóna ve stopětadvacítkách. S vyššíma kubaturama to nějak nadějně nevidím. Přece jen nemám tak dobré podmínky, ač bych chtěl. Chystám se na další sezónu, chodím cvičit a připravuju motorku. Chtěl bych vybojovat mistra republiky a dostat se do evropského šampionátu a poměřit v něm své síly se soupeři.“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině za podporu a pomoc. Speciální poděkování patři Speedway Clubu Chabařovice. Pomáhají mi a vozí mě na závody, bez nich by to nešlo. Všem, kteří mi poradili, pomohli s motorkou nebo mi motorku půjčili jako kluci ze Mšena nebo Eda. Panu Vernerovi za brýle, ostatním klukům, s kterýma jezdím, a taky Shupě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

Roman Čejka přišel o ledové vítězství až v poslední zatáčce

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Freital – 25. listopadu
Pečlivá příprava v dílně a především precizně připravené zadní kolo se Romanu Čejkovi vyplatilo ve včerejší premiéře saské šroubkařské série Speedway-on-Ice na kluzišti ve Fretailu. Slánský závodník jako jediný v deváté jízdě porazil pořádajícího Ronnyho Weisem, avšak předtím podlehl Fritzu Wallnerovi v šesté jízdě. Ve finále ale odstartoval jako pánbůh. Celou dobu vytrvale odrážel nápor Fritze Wallnera. Rakušan se slovenskou licencí se však před něho nedostal, když v předposlední zatáčce útočil za vnitřním označením. V závěrečném oblouku se však stejně po spodní straně dostal na nejvyšší stupeň. Zklamaný Roman Čejka nemohl nic, než mu ukázat vylomený červený kužel, jimiž byla ve Freitalu vnitřní čára vyznačena. Michal Dudek, druhý z českých zástupců ve startovním poli, doplatil na tupé šroubky z loňského roku ve svém kole.

Sluneční paprsky naštěstí vystřídaly neprostupnou mlhu
Dopolední zprávy, které se zásluhou GSMS sítí dostaly přes Krušné hory do Čech, nebyla zrovna optimální. Ronny Weis informoval dvojici slánských závodníků, že ve Freitalu prší. Pro závodní ovál vytyčený na ploše místního kluziště by to vzhledem k jeho zastřešení nebyl sebemenší problém. Jenže depo, které se nachází hned vedle, by bez střechy bylo dešovými kapkami bezprostředně ohroženo.

Naštěstí si ovšem dešové kapky svůj let vstříc zemskému povrchu rozmyslely, mlha setrvala na české straně příhraničních hor, zatímco na saském úpatí svítilo sluníčko, jako kdyby ho za to platili. Jediným problémem slánských závodníků, kteří se z ekonomických důvodů vtěsnali do jediné dodávky, nastal při překročení Krušných hor jediný problém. Na poslední benzínové pumpě na českém území se řidič kamiónu pokoušel vtěsnat do úzké mezery mezi vozidly svých kolegů natolik neúspěšně, že vytvořil nekonečnou kolonu vozidel, v níž uvízla také bílého dodávka Romana Čejky.

Takové prkotiny ovšem musí závodníci řešit dennodenně, takže se Roman Čejka přece jenom do shopu, kde ještě akceptují české koruny, dokázal probít. Zastávka byla tak či onak krátká a už po půlhodině vedl svůj dodávkový automobil vstříc městečku nedaleko vnějších hranic saské metropole Drážďany. Mlha v pohraničí se rozplynula stejně rychle, jako se na německé dálnici rozjely automobily, jejichž řidiče přestaly svazovat jakékoliv rychlostní limity.

Ronny Weis v roli dokázal překvapit už mnohokrát a to nejen v roli organizátora šroubkařských akcí. Berle, bez jejichž pomoci tentokrát nedokázal udělat jediný krok, však nebyl žádným trikem. „Upadl jsem doma a zlomil si nárt u pravé nohy,“ vysvětloval německý závodník, který si na letošní rok pořídil českou licenci.

Na dráze však handicap nebyl vůbec znát, protože Ronny Weis vyhrál rozjížďku s číslem jedna stylem start – cíl před Sergejem Malyševem a Fritzem Wallnerem. A než se parní lokomotiva na sousedící úzkokolejce dokázala vrátit se svými vagóny zpět do Freitalu, zopakoval svůj triumf ve čtvrté jízdě.

Na seznam jeho obětí se tentokrát dostali Michal Dudek a německý Polák Marcin Sekula. Slánský závodník zpytoval své svědomí kvůli zadnímu kolu, jehož přípravu evidentně podcenil. „Myslel jsem, že kolo z loňska jenom otočím a bude to dobrý,“ svěřil se se svým očekáváním, jež se nakonec ukázalo jako přespříliš vzdálené realitě. „Ale jak víc narovnám motorku, nejede to.“

Naneštěstí bylo ještě hůř, protože v dalších dvou jízdách nedosáhl na body vůbec. Roman Čejka však neponechal při své přípravě vůbec nic náhodě. Jeho otec Roman a doyen všech mechaniků Antonín Polák se v boxech plným právem pyšnili nejen vypiplaným zadním kolem nebo čerstvě vyrobeným startovacím zařízením, ale také netradičním primárním převodem. Ten nebyl obstarán klasickým řetězem, ale ozubeným řemenem, který je odolnější prasknutí. Jeho největší slabina v podobě zanesení nečistotami z dráhy na ledovém povrchu rozhodně nehrozí.

Super nekompromisní vnitřek
Za těchto okolností se nikdo nemohl divit, měl-li Roman Čejka už v úvodním výjezdu rozjížďky s číslem dvě pětimetrový náskok před Dominikem Weissem. A by se s ohledem na stav dráhy jelo jen na tři kola, Marcin Sekula slánskému borce v posledním okruhu překážel.

Roman Čejka zopakoval svůj nejlepší start rovněž v šesté jízdě. Jenže Fritz Wallner nemohl po nulovém zisku z úvodní jízdy vyznávat vůbec žádné kompromisy. Na protilehlé rovince zaútočil na slánské závodníky zleva, protáhl nájezd do druhé zatáčky a byl v ní dřív než Slaňák. Po delší úpravě oválu dominoval Ronny Weis a poté opět Fritz Wallner. Ten musel do osmé jízdy startovat dvakrát kvůli hodinám, které Pascal Swart roztočil v prvním výjezdu. Holanďan posléze zmizel v depu, z něhož se místo něj objevoval už jen náhradník Steven Mauer.

Roman Čejka v rozjížďce s číslem devět bez potíží odvedl Sergeje Malyševa a Michala Dudka. A hned vzápětí si vyšlápnul také na samotného Ronnyho Vise. Úhelným kamenem triumfu slánského závodníka se stal povedený start, po němž mu domácí matador mohl jen sekundovat.

Roman Čejka tím pádem dokončil základní část se sedmi body, stejně jako Ronny Weis. Do velkého finále je doprovodil ještě Fritz Wallner, který po svém úvodním zaváhání šel už jenom od vítězství k vítězství.

Po čtyřkolkách a rallyekrosových automobilech, což je tradiční doprovodný program saských šroubků, se diváci konečně dočkali malého finále. Marcin Sekula, který si po úvodních dvou nulách šel opatřit pořádné zadní kolo, aby poté už jen vítězil, opět nepoznal hořkost porážky.

Show na ledě vygradovala ovšem až ve velkém finále. Ronny Weis přišel k roštu o berlích. Zatímco Roman Čejka zvolil vnitřní dráhu, on sáhnul po modrém povlaku své přilby. Poté usedl na motocykl, každou berli dal jednomu mechanikovi. Ti mu vzápětí pomohli z bundy a mohlo se startovat.

S vylétnutím pásky vypálil dopředu Roman Čejka. Fritz Wallner byl hned za ním, zatímco Ronny Weis zaostal vzadu. Rakušan se slovenskou licencí útočil na vedoucí příčku, avšak slánský borec jel bezchybně. Fritz Wallner se však nevzdával, jenže v předposledním oblouku odskákala jeho nájezd pěkná řádka červených kuželů vymezujících vnitřní okraj závodní dráhy.

Rakušan útočil vnitřkem i nadále a v nájezdu do závěrečné zatáčky se vskutku posunul dopředu. „Jel jsem těsně po lajně a on mě předjel po lajně,“ divil se Roman Čejka, který svému přemožiteli před cestou na stupně vítězů ukázal ulomený kužel. Nicméně při show nejsou pravidla tak striktně dodržována, takže Fritz Wallner mohl na stupních vítězů rozvinout slovenskou vlajku.

Hlasy z depa
„Vyhrával jsem všechno až na jízdu s tím Wallnerem a dostal jsem se do finále,“ vyprávěl Roman Čejka. „Bomba, že jsem porazil Ronnyho. Ve finále jsem jel těsně po lajně a Wallner mě předjel po lajně?! Byly vidět kužely v dráze, musel do nich narazit, tutově byl až za lajnou. Tady ale diskvalifikace neřešej‘, je to show. Mám udělaný super kolo, drží skvěle, je to pomalu jako na normální motorce. Ale musí se držet, startoval jsem na čtvrt plynu, abych to stačil utrhnout do nájezdu a stejně to byla raketa. Dnes jsem se naučil šroubky a příští tejden mě čeká klasika v Maďarsku.“

„Myslel jsem, že jen otočím kolo z loňska a bude to dobrý,“ sypal si Michal Dudek popel na hlavu. „Ale jak víc narovnám motorku, nejede to. Posral jsem to já. Pořád jsem byl z výjezdu přetočenej‘, nebralo to. Kdybych jel kolo za kolem, šlo by to, ale jak to postavím, ohoblovaný šroubky začnou mydlit. Ale hned příští tejden koupím nový šroubky a v lednu v Drážďanech budu připravenej‘.“

    TOT malé velké
      finále finále
1. Fritz Wallner, A (SMF) 0 2 2 2 6   1.
2. Roman Čejka, CZ 2 1 2 2 7   2.
3. Ronny Weis, D (ACCR) 2 2 2 1 7   3.
4. Marcin Sekula, D (PL) 0 0 1 2 3 1.  
5. Richard Geyer, D 2 1 1 0 4 2.  
6. Sergej Malyšev, D (RUS) 1 2 1 1 5 3.  
7. Dominik Weiss, A (SMF) 1 0 0 1 2    
8. Michal Dudek, CZ 1 1 0 0 2    
9. Pascal Swart, NL 0 0 +/R – 0    
res Steven Mauer, D E R 0    

Foto: Eva Palánová

Plochodrážníci střídají bruslaře

Freital – 25. listopadu
V pátek se po kluzišti v saském městečku Freital proháněli ještě bruslaři, avšak přítomnost Ronnyho Weise jasně předznamenala dnešní závod na šroubcích. Roman Čejka s Michalem Dudkem ještě včera připravovali kola, která se dnes ještě nebudou fasovat, protože Ronny Weis jasně stanovil maximální délku šroubků na osm milimetrů. V úloze náhradníka bude připraven Zdeněk Holub, s nímž hlavní organizátor nepočítal, protože se po pádu v šampionátu jednotlivců ČSMS pohyboval s dlahou na zlomeném prstu. Sezóna českých závodníků však dnes ještě nekončí, jelikož řada z nich obdržela pozvánku od Roberta Nagyho na příští víkend do Szegedu.

Foto: Anke Geyer