Praha – 9. ledna
Cesty do sedla plochodrážního motocyklu mohou být inspirovány různými událostmi. Filip Hájek dostal chu si sport levých zatáček vyzkoušet, když viděl expozici pražské Markéty při motocyklové výstavě. A letos se vedle ostrého debutu s pětistovkou mohl pochlubit také třetím místem v klasickém šampionátu republiky stopětadvacítek.
Premiérové pódium a let vrtulníkem ohraničily jeho první sezónu
„K ploché dráze jsem se dostal na výstavišti, kde měli kluci z Markéty vystavený motorky,“ vypráví Filip Hájek, jak se dostal do sedla plochodrážního motocyklu. „Hrál jsem fotbal, na závody jsem moc nechodil a do tý doby jsem nikde nezávodil. Ale zaujalo mě to a chtěl jsem to zkusit.“
Ostrý začátek sezóny 2011 ještě nestihnul. Svým ostrým debutem prošel během květnového Speedway Mini Cupu v Chabařovicích. „Když jsem tam jel, nikde jsem na to netrénoval,“ vzpomíná s odstupem téměř dvou let. „Těšil jsem se na svůj první závod. Měl jsem z toho dobrý pocit. A když se dnes podívám na své tehdejší poslední místo, řeknu si, že to prostě byl první závod.“
Sečteno a podtrženo, roku 2011 skončil osmý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, šestý v mistrovství republiky na krátké dráze a sedmý při Speedway Mini Cupu. „Na to, že to byla první sezóna, tak to bylo docela dobré,“ bilancuje. „Ale mohlo to být i lepší.“
Nicméně pozorná část publika ho začala vnímat už tehdy. Do jeho povědomí se dostal především díky dvěma událostem. Ta první byla příjemná. V šampionátu republiky v Divišově mu přálo štěstí. Dostal se do finále A, jehož cílem projel třetí, jenže Zdeněk Holub byl dodatečně diskvalifikován a on stanul místo něho na druhé příčce stupňů vítězů. Druhá výrazná událost roku 2011 v jeho podání byla už horší. V září ve Mšeně se stal historicky prvním českým plochodrážníkem, pro něhož letěl na stadión vrtulník.
„Na své první pódium vzpomínám dobře,“ směje se. „Vůbec jsem to nečekal. A byl jsem strašně rád. Ale na ten vrtulník ne moc dobře. Nějaký kolo jsem jel první, ale vjel jsem do měkkýho materiálu. Nemohl jsem z něj ven, hák se mi zaháknul do nafukovaček a bylo to. Takže doufám, že mě to už nepotká.“
Stopětadvacítky v kombinaci s pětistovkami
Vrtulníkové extempore mělo naštěstí šastný konec, protože podezření na vnitřní zranění se 
nepotvrdila. Zima se rychle přehoupla do jara a Filip Hájek netrpělivě očekával své patnácté narozeniny. Na ně si musel ovšem počkat až do poloviny května. Mezitím pilně jezdil se svou žlutou stopětadvacítkou, kde to jen šlo.
„Bylo dobrý zůstat na stopětadvacítce,“ hájí svůj krok věnovat se ještě kolibříkům, by se někteří jeho vrstevníci specializovali na pětistovku. „Na ní se naučím nejvíc. Bylo by lepší soustředit se na pětistovky, ale půllitr jsem neměl v pořádku, takže jsem na něm nemoh‘ trénovat. A tak jsem aspoň jezdil na klasické dráze na stopětadvacítce, kde jsem udělal v mistráku celkový třetí místo.“
Třetí místo v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek bylo pro Michala Hájka doposud nejvýraznějším výsledkem. Na krátké dráze byl sedmý v šampionátu AČR, v jeho protějšku pod logem ČSMS sedmý, při Speedway Mini Cupu také sedmý.
„Hodnotím to docela dobře,“ svěřuje se. „Byl jsem rád, že jsem udělal třetí místo na klasické dráze a to mě nejvíc těšilo. Navíc v květnu přišlo zranění. Trénovali jsme na klasické dráze, kde jsem si zvrtnul kotník a musel zůstat nějaký čas v klidu.“
Tím pádem se odložil rovněž jeho závodní debut v pětistovkách. Ten přišel až v půli července, když v Pardubicích pokračoval český přebor. „Byl jsem asi po dvou tréninkách na půllitru,“ vybavuje si další klíčový moment své závodnické kariéry. „Přišel za mnou pan Schneiderwind, a jedu na přebor do Pardubic. Dělal jsem tam náhradníka, ale pocit jsem měl dobrej‘. Byl jsem rád, že jsem začal na pětistovce nejen trénovat, ale i závodit. Vím, že výsledky nebylo dobré, ale aspoň jsem si to moh‘ zkusit už v minulý sezóně.“
Nicméně nové boje na oválech začnou co nevidět. „Příprava probíhá dobře,“ svěřuje se Filip Hájek. „Chodíme čtyřikrát týdně cvičit. Chci dosáhnout co nejlepší výsledky na stopětadvacítce.“
Filip Hájek děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi, který mě v závodění podporuje a pomáhá mi. Také panu Schneiderwindovi, který mi radí a pomáhá na závodech a na tréninkách. I firmě Shupa, která mi dost pomohla a všem okolo, kteří mi můžou poradit a pomoct.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Eva Palánová
