Zhůř – 30. ledna
V mnoha ohledech je českých rekordmanem mladé plochodrážní sezóny. Jako první se letos postavil na start a se šesti závodu mu prozatím žádný jiný domácí závodník nemůže ani náhodou konkurovat. Má také nejvíc kilometrů namotaných na tachometru své dodávky. A bohužel také trošku smůlu. V sobotu chyběl Andreji Divišovi jediný bod, aby se jako stálý účastník kvalifikoval do finálového seriálu ledařského mistrovství světa.

 

Tuhá zima i obleva

„Byl to náročnej měsíc,“ odtuší Andrej Diviš, když se jej zeptáte na letošní leden, během jehož druhého dne se vydal do Švédska. „Devět a půl tisíce kiláků v autě, šest závodů a trošku trénování.“

První lednový víkend odstartovala vyšší švédská ligová soutěž. „Velkej mráz,“ vybaví si český ledař okamžitě. „Chytili jsme mínus třicet. Závodili jsme asi v mínus pětadvaceti. Pak přišla obleva. Ligu jsem tam vydržel celou, ale po ní zbývalo čtrnáct dnů do kvalifikace mistrovství světa.“

 

Do Čech jen krátce

Původní plán zněl, nechat motocykly a dodávku ve Švédsku a do Čech si odskočit leteckou linkou. „Pak se do mistrovství světa dostal Modus,“ vysvětluje změnu své logistiky. „Takže jsme se rozhodli jet jedním autem s ním a s Antonem Klatovským starším. Doma jsme byli tejden.“

A pak směr Örnsköldsvik! „Bylo mínus pět,“ vypráví Andrej Diviš. „Normálka. Trénink nebyl, závody docela dobrý. Ale rozjel jsem se až na konci. A díky těm prvním jízdám jsem si postup nevybojoval.“

 

Republika ne, svět kdo ví, Evropa ano

Ve světové kvalifikaci skončil Andrej Diviš devátý, když mu k postupu chybělo jedno jediné místo. „Všechno bylo bez problémů, bez defektu,“ říká. „Škoda bodu, co mě chyběl. Nevím, jestli bude divoká karta, zatím jsem první náhradník.“

O svém nejbližším závodník programu má jasno. „Hamr uplaval,“ povzdechne si nad plán pro sobotní český šampionát. „Pak Evropa v Polsku. To už je na cestování sranda. Ale nevypadá, že by před tím mohl být někde trénink.“

Žarnovica – 13. ledna
Plochodrážní stopětadvacítky byly na slovenské scéně prakticky neznámé. Svého času zde byla jedna Shupa na testování, ale žarnovické mladíky příliš nenadchla. Všechno se změnilo loni. Filip Kasan na sklonku května dorazil do Liberce. Viděl, a byť nezvítězil, jak by si latinský citát zasloužil, rozhodně zaskočil leckterého českého soupeře.

 

S plynem jde plochá dráha lépe

Příběhy žarnovických plochodrážníků vesměs mívají společný začátek. Není divu, již přes jedno celé desetiletí hostí Městský stadión několik závodů za sezónu. A kdo z pánů kluků by se nechtěl z tribun přesunout do depa a hrát hlavní roli? Jenže u hrdiny našeho příběhu to tak jednoznačné nebylo.

„O ploché dráze jsem věděl velmi málo, na závody jsem nechodil,“ říká, aby jedním dechem vysvětlil, jakým řízením jej osud za řidítka přece jen nasměroval. „K ploché dráze jsem se dostal přes učitele u nás na škole v Žarnovici. Dělali nábor, dostal jsem letáček a tak jsem se přišel zapsat.“

A co následovalo poté, co nabídku Speedway Clubu vyslyšel? „Moje první plochodrážní kroky byly jen vožení se,“ vzpomíná. „Ale časem přišlo přidávání plynu. Zjistil jsem, že pod plynem to jde lehčeji.“

 

Směr Liberec

Ke slovu se dostala stopětadvacítka. „Přivedl nás k ní trenér,“ vysvětluje Filip Kasan. „Chtěl totiž, abychom ve čtrnácti závodili. Protože na pětistovce jsme ještě nemohli.“

Na konci loňského května hostila Žarnovica kvalifikaci o SGP. Po ní nastoupil do auta a hnal se do Liberce. Pod Ještědem se konaly oba české šampionáty stopětadvacítek. Filip Kasan byl sice přihlášený na velkou dráhu. Ale po pár zkušebních kolečcích se rozhodl, že pojede také na té malé.

„Na malý ovál mě nahlásil trenér, protože chtěl, abych si to vyzkoušel. Bylo to pro mě něco nového, v Žarnovici nic takového nemáme. Moje pocity byly, ať už odkroužím ty kolečka a jedu do depa. Můj výkon mohl být lepší, na konci jsem se do toho začínal dostávat.

Na velké liberecké dráze dopadl slovenský závodník o poznání lépe, vítězství v jízdě a postup do finále. „Můj první závod byl nezapomenutelný,“ vzpomíná. „A překvapivý, nikdy bych neřekl, že skončím čtvrtý. Velká dráha dopadla o hodně lépe než krátká, vzpomínám na to dobře.“

 

Letos na pětistovce

Do Čech se Filip Kasan vrátil ještě dvakrát. Startoval na klasických drahách v Praze a v Liberci. Pakliže by se v šampionátu republiky nehodnotili pouze držitelé licencí AČR, skončil by osmý. A nemohl rovněž neúčinkovat při premiérovém závodě stopětadvacítek v Žarnovici.

„Druhý závod v Liberci nedopadl podle mých představ, ani mítink v Žarnovici,“ nezabrousí do větších detailů, aby raději přiblížil své aspirace na letošní rok. „Přes zimu pracujeme v dílně,“ popisuje. „Chodíme cvičit, aby byla kondička na další sezónu. Ta bude převážně na pětistovce. Juniorka, přebor a závody v Žarnovici.“

 

---

Filip Kasan děkuje:

„Za všechno bych chtěl poděkovat svým rodičům. Trenérům – Ján Daniel a Krzysztof Cap. A Speedway Clubu Žarnovica.“

---

 

Praha – 16. prosince
Stopětadvacítky. U nás nejslabší plochodrážní kubatura nabízí sportovně založené motoristické mládeži rovnou tři pravidelné závodní seriály. Představují ideální odrazový můstek pro úspěšnou kariéru v sedlech silnějších motocyklů. Jistotou je také fakt, že každý rok vyprodukují nečekané překvapení. Závodník z chvostu najednou úspěšně atakuje stupně vítězů. Letos by za takového skokana roku mohl být označen Roman Štola, Pražan závodící pod hlavičkou AMK Mariánské Lázně.

 

Kolo, čtyřkolka a kroska

„Než jsem nasedl na první plošinu, znal jsem speedway z Tomíčkova memoriálu,“ bere Roman Štola svůj plochodrážní příběh od samotného začátku. „A z Mariánských Lázní, kam jezdíme za rodinou a podílet se na organizaci různých závodů.“

Plochodrážní Shupa nebyla prvním motocyklem, který osedlal. „Začal jsem vlastně na čtyřkolce,“ vzpomíná. „Následovala padesátka kroska, poté plochodrážka stopětadvacítka s malým rámem. A dnes už jezdím na stopětadvacítkové klasice.“

Nicméně pojďme na začátek. Vstupenky na Memoriál Luboše Tomíčka, práce v Mariánských Lázních. Čtyřkolka a malá kroska. Jak kombinace toho všeho může mladého muže nasměrovat k závodění na plochodrážních oválech?

„Odmala jsem byl veden ke všem druhům sportu, turistice a dalším aktivitám,“ neopouští Roman Štola obšírný styl svého vyprávění. „Nejvíce mě baví horské kolo, s kamarády zkoušíme stavět i menší traily. Na svém prvním výletě ve dvou letech jsem ujel deset kiláků. Sice po rovině, ale přece…“

Bicykl jej provázel i nadále. „V šesti letech jsem poprvé přičichl k motorsportu,“ vypráví. „Od rodičů jsem dostal motorovou čtyřkolku o obsahu 50 ccm. Táta vedle mě jezdil na horském kole a já si užíval nové záliby. Ale děda Roman proti quadu trošku protestoval.“

Jeho motivace byla nasnadě. „Za svého mládí jezdil plochou dráhu za pražské Čakovice,“ vysvětluje Roman Štola. „Později sbíral starší motoveterány a také vystřídal pár chopperů. Motorky jsou jeho srdcová záležitost. Pravidelně chodí v Praze na plochou a já s tátou s ním. Snažil se rodiče přesvědčit k výměně čtyřkolky za malou krosku. V osmi letech jsem ji dostal a poprvé ji proháněl po mariánskolázeňské dráze.“

 

Mariánské Lázně a Praha

Mariánské Lázně se pro plochodrážní osud Romana Štoly staly osudné. Zdejší malý ovál pravidelně hostí pohárové i mistrovské závody stopětadvadvítek.  V červenci 2020 se stal svědkem jeho premiéry před zraky publika, když se v rámci série PRO-TEC Speedway Mini Cup představil ve vložených samostatných rozjížďkách.

„V roce 2020 mezi mým devátým a desátým rokem jsme toho stihli docela hodně,“ připouští. „Přešel jsem z krosky na malou plošinu a během roku i na střední rám. Dědův sen mít svého nástupce v ploché dráze se přiblížil. A mně se začaly otevírat nové obzory. Další záliba a postupně sen jezdit a vítězit.“

Proč ale Pražan začal v Mariánských Lázních, když se hlavnímu městu nedá rozhodně upřít, že zde stopětadvacítky žijí mnohem bohatší život?  „Máme tady část rodiny a přátele, kteří jezdili nebo se kolem ploché dráhy pohybují,“ vysvětluje. „Také jsme tady přiložili ruku k dílu, pomáháme se starat o lázeňský okruh a účastníme se pořádání závodů.“

Lázeňské město se zkrátka a dobře může dostat do krve nejen běžného turisty, nýbrž i plochodrážního kolibříka. „Mariánky jsou úžasné,“ vyznává se Roman Štola. „Je to krásné a klidné místo plné překvapení a zážitků. Kromě tréninků a závodů se těším na zahájení lázeňské sezóny v historickém centru, procházky a turistiku po okolí. Napít se minerální vody přímo z pramene nebo si třeba zajít s rodinou na houby.“

Na druhou stranu nezapomíná ani na Prahu. „Markétě jsem také moc vděčný,“ říká. „Zejména Zdeňku Schneiderwindovi. V sezóně se těším na místní tréninky, moc mě baví zimní posilování v místní klubovně. Také je skvělý běžkařský týden se spolujezdci i staršími hochy.“

 

Konečně se závodí

Ostrá kariéra Romana Štoly tedy začala v létě před třemi léty vloženými rozjížďkami v Mariánských Lázních. „Byl jsem rád, že se svezu v mezijízdách zkušených závodníků,“ vybavuje si.“Těšil jsem se na vlastní rozjížďky. Když oni jeli ve skupině, hltal jsem jejich zkušenosti. Hlavou mi běhaly myšlenky o správném startu, bezpečném průjezdu zatáčkou s ostatními, jak nedělat chyby. Například nezapomenout si otevřít metyl, což se mi párkrát vymstilo.“

V duchu vložených jízd uběhl i rok 2021. „Jezdil jsem exhibice mezi závody,“ vypráví. „Seznamoval jsem se s jízdou před publikem, zlepšoval techniku a sbíral zkušenosti od závodníků. Všechno jsem si ještě osvojoval. Tréninku v roce 2020 bylo poskrovnu a stále bylo co zlepšovat. Chtěl jsem být lépe připravený.“

Zjara 2022 však už nebyl důvod vyčkávat. „Pocit to byl skvělý,“ komentuje své sedmé místo v pražském závodě série PRO-TEC Speedway Mini Cup. „Konečně jízda s ostatními, závodit a hnát se společně po okruhu. Před závodem jsem měl trochu trému, hlavně dobře odstartovat. Potom super atmosféra, vyhlášení výsledků, společné focení.“

Bylo rozhodnuto. Roman Štola se svým tatínkem a dědečkem zapadli do kočovné společnosti pravidelně putující po plochodrážních štacích. V závěru zaknihoval deváté místo v poháru a osmé v šampionátu republiky na krátké dráze. Stejné umístění mu patřilo rovněž na klasice.

„První sezóna pro mě byla nová zkušenost,“ svěřuje se. „Perfektní zážitek a vytoužený vstup do závodění.“

 

Fenomenální závěr sezóny

Letos se Roman Štola posunul výsledkovými listinami nahoru. Jeho výkony charakterizují samé šestky. Šestý skončil v obou mistrovských seriálech, šestý byl také v pohárovém PRO-TEC Speedway Mini Cup.

„Tento rok se dost závodů zrušilo nebo posunulo,“ uvažuje. „Do některých termínů nám také skočila dlouho plánovaná dovolená, škola v přírodě a nějaká rodinná událost. O to víc jsem ale potrénoval v Mariánských Lázních, za což musím poděkovat dědovi Romanovi. Dostal jsem zde další rady a moudra od Míry Musila, Jirky Dubského, Romana Tomanyho a mohl bych jmenovat dále. Za rady a hlavně za skvělé fotky musím poděkovat Tomášovi Rambouskovi a Štěpánu Ševčíkovi. Také mi přišly vhod tréninky na Markétě nebo v Chabařovicích.“

Přelom léta a podzimu patřil v kariéře Romana Štoly k tomu prozatím nejlepšímu. Přišly bedny v Mini Cupu. Kdyby jel seriál celý, dost možná i v celkové klasifikaci. Nicméně co stálo za takovým pronikavým zlepšením?

„Víc jsem trénoval,“ má okamžitě jasno. „Soustředění v Mariánkách bylo také celkem přínosné, radil mi a pomáhal i Pepa Franců. Chvěl jsem být lepší, chci závodit, chci vyhrávat. Přes některé vynechané závody bylo to více tréninků, každý mě posouvá vpřed. A těším se vždy na další závod.“

 

Pauza v zimě není

Na další závod si ale ještě pár týdnů přece jen počkáme. „Zima je tady,“ souhlasí Roman Štola. „Motorka je v přípravě na další sezónu, pro trénink není počasí. Každopádně nejsem zrovna sedavý typ. Jak jsem říkal, sportu miluji snad v jakékoliv podobě.“

O časovou náplň je tím pádem postaráno. „Hraju fotbal z PVA, což je Povltavská fotbalová akademie,“ souhlasí. „Čekají mě tak zimní tréninky a snad i nějaký turnaj. Ještě víc se těším s rodiči na zasněženou sjezdovku nebo poznávací běžkotoulky. Určitě vytáhnu i kolo na zasněženou projížďku. A s tátou si zajdeme třeba zaplavat, do sauny nebo si doma trochu zaposilujeme. A po náročném dnu si i s mamkou zahrajeme třeba šipky.“

Pardubice – 9. prosince
Bez plochodrážního potěru by žádný klub neměl budoucnost. Ideální pro jeho výchovu je malá dráha. V Pardubicích není, jenže v poslední době jí hodně suplovaly Kostěnice. Všichni z východočeských mladíků se okolo železniční trati proháněli. Luboš Hromádka jakbysmet, byť pětistovku osedlá až v přespříští sezóně.

 

Kostěnický debut

Když máte tatínka fanouška sportu levých zatáček, který navíc neváhá v depu přiložit své šikovné ruce k dílu v boxu Vladimíra Višvádera a dalších, není vaše vlastní cesta za řidítka křivolaká. „Chodil jsem s ním na závody, dělal mechanika,“ souhlasí hrdina našeho vyprávění. „Jednou jsme jeli do Kostěnic a tam jsem si to poprvý zkusil. Byl to trénink, neměl jsem ještě svoji motorku, půjčil jsem si ji od Pepy Novotnýho.“

Když se záhy poté v srpnu 2020 konal Srandamač, bylo o dalšího závodníka postarané. „Jel jsem na benzínový Shupě, kterou jsme koupili,“ přibližuje svůj debut. „Závody byly dobrý, moc se mi líbily. Poprvé jsem jel i smykem.“

Bylo rozhodnuto, tohle plochá dráha byla pro mladého chlapce správnou volbou. „Chtěl jsem pokračovat,“ souhlasí. „Líbilo se mi to. A tak nebylo co řešit.“

 

Z hor na pražský miniovál

Ale bohužel bylo. V říjnu 2020 se země opět vrátila k nouzovému stavu. Opatření byla vskutku drakonická. Během zimy se muselo zapomenout i na cesty mimo hranice obce, natož pak plochodrážní závody.

„Všechno bylo takový omezený,“ vzpomene si Luboš Hromádka. „Nedalo se závodit. Jenom jsme trénovali v Kostěnicích. Pomáhalo to, když zimní přestávka byla hodně dlouhá.“

Ostrý debut proto musel čekat až do dvacátého května jednadvacátého roku, když na malé Markétě startoval PRO-TEC Speedway Mini Cup. „Do Prahy jsem se těšil hrozně moc,“ dozvídáme se. „Táta mi to oznámil, když jsem zrovna byl s mamkou a babičkou někde na horách. Vrátil jsem se a hned jsme vyrazili.“

 

Malý ovál, velký, žádný rozdíl

Tehdy se Luboš Hromádka dostal do finále D, v němž skončil druhý za vítězným Štěpánem Ševčíkem a před Mariánem Jiroutem. „Praha byla něco jinýho než v Kostkách,“ dozvídáme se. „Dráha podstatně menší. A mantinely. Byla i trochu stresu před závodem, ale bylo to nakonec dobrý, v déčku jsem dobře odstartoval a druhý místo si udržel.“

V první sezóně si žádné přehnané ambice nekladl. „Byly to začátky,“ přemítá. „Abych se rozkoukal a rozjezdil se. A zkusil jsem si i jiný dráhy než Kostěnice. Nejlepší, co mám rád, je momentálně malá v Chabařovicích. Velkou mám rád Prahu nebo Plzeň, tam mi to vyhovuje. A jaká je nejhorší, nejde říct. Dřív mně moc nevyhovovaly Mariánky, ale to se zlepšilo.“

Od samého počátku svého závodění nedělal Luboš Hromádka rozdíl mezi krátkým a dlouhým oválem. „Nedělalo mi problém je střídat,“ říká. „Je mi to jedno, mám rád obojí. V začátcích jsem se bál spíš na malejch drahách. Hlavně v Praze, že tam jsou mantinely. Ale to už se zlepšilo.“

 

Jde se nahoru

Loni se už Luboš Hromádka mezi kolibříky slušně etabloval. Jeho jméno najdeme na pátém řádku závěrečných výsledků v obou šampionátech republiky. V poháru o jeden níž. A především v květnu v Chabařovicích přišlo první pódium při Mini Cupu, které na severočeském ovále zopakoval ještě v říjnu.

„Loni to už bylo zajímavější,“ líčí. „Víc jsem se rozjezdil. Bylo to jiný, takový lepší. Chtělo to trénovat a závodit. Už se začínalo od března a závodů bylo dost. Byla první bedna v Chabařovicích.  Přijel jsem s tím, že se mi tam nikdy nedařilo. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem jel dobře. Pocit byl dobrej. Pódium přišlo ještě jednou a při mistráku jsem prohrál rozjezd s Kájou Průšou o postup do finále.“

A jak hodnotí své výsledky z roku 2022? „Byl jsem spokojenej,“ odtuší. „Co si pamatuju, důležitá jízda byla v Praze se Štěpánkou. Šlo o to, kdo bude před kým, byl mezi námi rozdíl bod.  Z výjezdu jsem ji ve třetím kole podjel.“

 

K silnějším kubaturám

Letos by se dal předpokládat frontální útok na stupně vítězů.  „Ty bedny nevyšly…“ povzdechne si. „Strašnou smůlu jsem měl v Plzni. Jel jsem ve finále třetí. Najel jsem si moc na venek a upad‘. Smůla byla i v Liberci. Na Mini Cup jsem nedojel kvůli autu, na mistráku nestartoval. Nešlo mi řadit, zjistili jsme to před tréninkem.“

Věšet hlavu nebylo potřeba. „Letos přišlo hodně smůly,“ souhlasí. „Ale líbilo se mi jezdit. A závodit, hlavně závodit. Byl to kolotoč od března do října. Extra dlouhý cesty jsem dřív nemusel, ale teď, co závodím, je to hodně lepší. Jezdíme všude možně.“

Nyní se ale krajina pokryla haldami sněhu a to dokonce i v Pardubicích.  „Budeme jezdit na hory na běžky,“ plánuje Luboš Hromádka. „Připravovat se na sezónu jako po fyzický, tak technický stránce.  Od Pardubic jsme dostali dvěstěpadesátku, chtěl jsem vyšší kubaturu a to je jediný řešení, patnáct mi bude až v říjnu. Na pětikilu ale budu trénovat. Už jsem na něm jel a je to nesrovnatelný. Bylo to o hodně lepší, je to rychlejší. Jestli bude led, pojedu na něm i šroubky.“

 

 

---

Luboš Hromádka děkuje:

„Rozhodně tátovi a mamce, že mě podporovali. Vladovi Višváderovi a Martinu Kratochvílovi. A Eriku Tomkovi.“

---

Freital – 25. listopadu
Minulou sobotu zastupoval sám české barvy v úvodním závodě saské šroubkařské série Drift-On-Ice. Nechybělo mnoho, aby se představil ve finále o stupně vítězů. Ale nebýt pomoci od Ronnyho Weise, mohl by se na závody pouze dívat. Roman Andrusiv se netají přáním, že by chtěl být příští měsíc v Jonsdorfu opět u toho.

 

Na vypůjčeném motocyklu

„Byl jsem rád, že jsem se moh‘ svýzt,“ netajil se Roman Andrusiv. „Ronny mě psal už loni, jestli pojedu. Ozval se, jestli to platí, řek‘ jsem, že jo. Povedlo se, je to časové náročný. Mrzí mě, co se mi stalo s motorkou. Nevím, nerozdělával jsem to ještě. Něco na rozvodech, motor se točí, netočí se vačky.“

Díky zápůjčce motocyklu od hlavního organizátora se někdejší bronzový junior České republiky mohl pustit na freitalské kluziště. „První tři jízdy byly hrozný,“ pokrčil rameny. „Další tři lepší, ale nebylo to ono.“

 

Poslední šance byla poslední

S šesti účastníky však závod nekončil po základní části pro žádného z nich. Roman Andrusiv si pro terč odpovídající svou barvou postavení na startovním roštu šel jako třetí. Sergej Malyšev si jako první vybral červený, Niklas Clausen vzápětí modrý. Bílá byla pro bývalého pardubického plochodrážníka logická volba.

„Kdybych byl o jednu pozici víc vevnitř…“ přemítal po projetí cílem na třetí pozici, která jej do finále nepustila.  „Šroubky jsou o startu. Pak někoho předjíždět, když drží lajnu, nejde. Jedině vystrkat.“

 

Tak zase příště

Po vylétnutí pásky poslední šance se Roman Andrusiv dral dopředu. Soupeři po jeho levici se ale dostali na vnitřní čáru. Neuhnuli z ní ani o píď. A po vnější straně se dopředu dostat nedalo. A tak první šroubky letošní sezóny pro něho skončily pátou příčkou.

„Jsem vděčnej, že mi Ronny půjčil motorku,“ nešetřil vděkem. „Jinak by tam jen stál a koukal. Pokud nebudu pracovně mimo, pojedu i v Jonsdorfu.“

Přelouč – 3. listopadu
Kalendář světových ledů je oficiálně venku nějakých čtyřiadvacet hodin. A už je tady novinka stejně žhavá jako nečekaná. Lukáš Hutla pojede jen do Inzellu, ale coby divák, pakliže mu někdo nenabídne práci mechanika v depu. A pokud se zase neuskuteční žádný závod českého šampionátu, jeho ohřebované speciály budou tichá jako vánoční noc.

 

„Letos mám jiný starosti, než myslet na závody a chystat se na zimu,“ přichází Lukáš Hutla s vysvětlením. „Mám pětiměsíčního Honzíka, stěhovali jsme se, předělával jsem barák. Letos jsem se na to vykašlal, nemám vůbec myšlenky na závodění.“

Definitivní tečka za úspěšnou kariérou však v jeho curriculum vitae není. „Sponzoři se mnou zůstali,“ říká. „Příští rok budu mít novej motor. Ale do Inzellu jedu jen jako divák. Nebo mechanik, když kluci budou chtít. Další sezónu bych se vrátil, ale letos mám prioritu rodinu.“

Jeho otec Radek se v letech silných mrazů angažoval rovněž pořadatelsky. „Kdyby v Čechách zamrzlo, závody pojedu,“ rozjasní se Lukáš Hutla. „To bych si pojistku a licenci udělal.“