Mimo oblíbených Polepských brambor se v Polepech na Litoměřicku pěstovala i plochá dráha. Poprvé mě sem na závody mě vezl můj starší bratr na novém zeleném pionýru Jawa 05. Bylo mu patnáct, mně třináct. Těsně před obcí se mě bratr ptal, zda cítím spálený ricin a já odvětil, že ano, i když jsem nevěděl co to vůbec je. Moc jsem se těšil, byl to pro mě takový výlet mimo realitu.

 

Na plochou dráhu

Zaparkovali  jsme písta asi mezi padesátkou motorek různých značek a kubatur. Depo bylo ještě v bývalé pískovně, za dřevěným kinem téměř v sousedství jednoho z hlavních tahounů ploché dráhy v Polepech Jaroslava Čmejly. On spolu se svými kamarády ze Svazarmu rozjel stadión, aby se tam dala jezdit plochá dráha.

Dráha tenkrát byla ještě bez mantinelů a startovalo se hned u pískovny. No, a když naskočily čtyřtaktní motory, to bylo pro třináctiletého kluka něco. Kdo tenkrát jezdil, nevím, měl  jsem v sobě tolik dojmů, že si to opravdu nepamatuji. Ale právě zde, pravděpodobně při mé první návštěvě, se u mne uchytila záliba pro plochou dráhu, kterou rád sleduji, i když je mi již přes sedmdesát.

Moje druhá návštěva v Polepech byla až v patnácti. Měl jsem již papíry na pionýra a přijel na zelené 05. Jezdilo nás asi šest kluků a právě při první návštěvě coby řidiče, se u mého stroje stala porucha, která mě hodně vyděsila. Nešla mi zařadit třetí rychlost. Bál jsem co, se stalo a kolik bude stát oprava.

Doplížil jsem se na dvojku domů, kde mi starší kamarádi poradili, že je vyšroubovaný jeden šroubek u řadícího automatu. Ať vyvrtám do karoserie díru a šroubek dotáhnu. Protože kamarádi čekali, vzal jsem vrtačku na kliku a vyvrtal díru tam, kam mi radili. Šroubek jsem dotáhl a bylo hotovo.

Hned  jsme zase vyrazili na výlet.  Vícekrát jsem již takové zlo na motorkách neudělal. Dnes, když mi známý přiveze ukázat stopadesátku zetku a u výfukového potrubí vidím imbusové šrouby, nic nenamítám. Vaří se ve mně krev, ale na to musí přijít každý sám.

 

Asfalt nebyl dobrý nápad

Při zmiňované druhé návštěvě Polep již bylo vše jinak. Mantinely kolem celého stadionu, nové depo na druhé straně pískovny, nová věž hlasatelů a rozhodčích, kde hlásil Jaroslav Čmejla. Za rozhodcovskou věží byl vyhlouben menší bazének pro závodníky a návštěvníky.

Tenkrát jsem se osmělil a zavítal jsem do depa, kde jsem spatřil na vlastní oči závodníky, které jsem znal jen z novin nebo televize. A potom při dalších závodech jsem již depo navštěvoval pravidelně. Někdy nás vyhodili, ale s tím jsem počítal.

Závodů v Polepech jsem viděl hodně a rád se zmíním ještě o mistrovství republiky 1969, kde se bojovalo o titul, který vyhrál Jan Holub. Tenkrát  jsme tam s kamarády byli vlakem. Boje na ovále se protáhly a my si nechali ujet vlak, abychom viděli konec, v němž byl nejlepší již zmíněný jezdec.

Bylo nás osm a domů jsme potom šli pěšky. Oni šest a já osm kilometrů. V sedmdesátých letech byla v Polepech vybudována asfaltová dráha, což mělo být něco extra. Jak se později ukázalo, šlo o krok vedle a oni by museli přejít opět na škváru. A to zlomilo vaz dráze i činovníkům.

 

Plejáda plochodrážníků

Za těch několik let, co jsem jezdil do Polep na závody, se mi vrylo do paměti hodně věcí, které jsou dnes již vzpomínkami. Rád  vzpomínám na jezdce zvučných jmen doby. Antonín Kasper, Jaroslav Machač, Stanislav Kubíček, Karel Průša, Antonín Šváb, Volfové a další. Pochopitelně v mé paměti jsou i mladší. Jiří Štancl, všichni Vernerové, Emil Sova, Milan Špinka  a další. V paměti mi také zůstal první závod Emila Sovy. Přijel na závody  a nikdo ho neznal, protože začínal a právě ten den, to byl jeho koncert.

Bylo mu asi osmnáct a jezdil jako z partesu. Zrovna tak mi utkvěl v paměti Antonín Kasper starší. Jeli jsme na motorkách na závody a ve Vrutici u koupaliště jsme zastavili. Na břehu stálo osobní auto s přívěsným vozíkem a na něm plochodrážní Eso. Kasperovi se s  malým Toníkem vykoupali. A poté pokračovali na závody.

A co teprve, když Toník jezdil na malé motorce po závodním oválu. O té jeho jízdě se opravdu mluvilo dlouho. Další jezdci, kteří mi utkvěli v paměti, jsou Zbyněk Novotný, který jako jeden z prvních začal jezdit v barevné kombinéze, Jaroslav Zobal, jenž se svojí výškou velmi dobře poskládal na motorce. Josef Kalous, závodník z blízké vesnice Hrušovany, velice oblíben u místních diváků.

Jak ho nazval Jaroslav Čmejla, právě přijíždí na dráhu jezdec Kalous, vulgo Briggs. Poté úspěšně závodil za Liberec. Dalším byl místní Jiří Moravec či dnešní spíkr plochých drah Miloslav Čmejla.

 

Plochá dráha, motokáry, kaskadéři

Rád také vzpomínám na úpravy tratě, kde traktor Zetor 25A řídil jeden místní občan. Měl jen jednu ruku a statečně se pral s volantem. Úpravci tratě byli většinou vojáci, kteří s hráběmi po každé rozjížďce  uhrabovali zatáčky.

Nemohu zapomenout ani závodníky RH Praha, kteří jezdili na závody terénním autem. Bojový tudor měl plátěnou střechu a za sebou vozík se třemi motocykly.

V Polepech jezdili naši nejlepší reprezentanti, poté nová nastupující generace dalších jezdců. Zpestřením závodů byly i předváděcí jízdy manželek jezdců Moravce a Fabiána na plnoobsahových motocyklech ESO. Při absenci vlastní dráhy mělo v Polepech své centrum Ústí nad Labem. Nesmím zapomenout ani na Jiřího Štancla. Do Polep jako začínající jezdil trénovat  na Pionýru 05.

Poslední  závodů se jel závod  O Podřipský pohár  chmelového  věnce.  Dalším podnikem byl závod motokár na ploché dráze. Taky to bylo napínavé a motokáry si jezdci vyráběli sami. Představení na dráze v Polepech  mělo Autorodeo Praha v první polovině sedmdesátých let.

Tenkrát po Evropě jezdila francouzská skupina kaskadérů , která se jmenovala Legris .První vystoupení u nás měli Francouzi v Praze, které tenkrát navštívil můj kamarád z práce a vrátil se s očima navrch hlavy. Moc se mu líbilo. Něco takové v tu dobu u nás nebylo k vidění a stadióny, kde Legris vystupovali, měly plno. Toho se u nás chytila skupina lidí a udělala něco podobného pod názvem Autorodeo Praha.

Těsně před svým vystoupením v Polepech rozbili svůj stan na stadiónu a týden zde trénovali. Na závěr měli vystoupení. Pořad byl vskutku lákavý. Dvě stará auta, bíle natřená a na karosérii kytičky, klauni, prorážení hořící bariéry s kaskadérem na přední kapotě automobilu, kaskadér stojící na tyčkové konstrukci asi dva a půl metru vysoké a jezdec s autem v plné rychlosti prorazí konstrukci a kaskadér v pořádku dopadne za auto na nohy na dráhu.

Dalším kouskem byla jízda po dvou kolech s jedním autem anebo dvěma jedoucími proti sobě. Poté se ladně vyhnula a pokračovala v jízdě. Vrcholem byl přeskok s motocyklem Jawa – ČZ 150 mezityp, kdy jezdec přeskakoval auta  a skok do dálky.

Já nechápal, jak na produkční motorce navíc skoro dvacet let staré, jde provádět takové kousky. Dalším  prvkem byla jízda na prkně za osobním autem. A to prkno tenkrát kočíroval bývalý plochodrážník Fabian. Poněvadž Francouzi tenkrát u nás odvedli dobrou práci, připravili půdu pro naše kaskadéry a to odrazilo na divácích, jichž přišlo opravdu hodně.

 

Polepská plochá dráha po půl století

Několikrát jsem hovořil s Jaroslavem Čmejlou o budování oválu v obci.  Začátky byly těžké jako vždy, ale lidi se sešli a přiložili ruce k dílu. Techniku poskytl Svazarm, a jak se to rozjelo, měli vyhráno.

Po několika letech ovál začal lidem vadit, až to dopadlo tak, že ten černý ovál musí z obce zmizet. Ovšem zasáhla vyšší moc díky asfaltu na oválu a tím skončila kariéra plochodrážního stadionu v Polepech.

Nyní když jsem byl s dcerou Evou udělat pár fotografií, vyjevila se mi spousta vzpomínek. Kluci v tudoru a jejich jízda po oválu po jednom závodě. Auto plné mladých závodníků z RH a jejich výjezd vchodem pro diváky. Moje první a poslední sezení ve VIP zóně, které trvalo jen jednu rozjížďku. Vícekrát jsem si tam nesedl, poněvadž hned za mantinelem seděli diváci a uvnitř se řítily motorky.

Jízda Zetoru 25 A při úpravě trati. Nepovedené starty, kdy jezdec nezvládl stroj a postavil motorku na zadní. A že se to stávalo dost často, což se dnes již vidí málokdy.

Když jsme přijeli v současnosti, sedli jsme si na lavičku a já si prohlížel celý areál. Plochou dráhu již připomíná pouze tribuna pro diváky a  hlasatelna. Zbytky rozdrolené asfaltové dráhy, vjezd do druhého depa a několik funkcionářů Svazarmu, které občas potkávám při průjezdu obcí. Vždy se probere nostalgie a já to vše opět vidím.

Dnes je všude pěkný trávník dětské hřiště a nová  pěší  asfaltová stezka, na níž by se nyní vešel pouze jeden jediný plochodrážní jezdec. Protože se již v Polepech dlouhou dobu nejezdí, bylo určitě moudré rozhodnutí obecního zastupitelstva zkulturnit areál uprostřed obce.

Okolí stadiónu v Milduře je natolik zaplavené, že nemůže být ani řeči o závodech australského šampionátu zkraje příštího roku. Tato informace hýbe mezinárodními plochodrážními médii. Živly jsou zkrátka živly, a pakliže začnou řádit, je zle. Řadu případů bychom ostatně našli také ve stoleté historii našeho sportu levých zatáček.

 

Déšť

Když prší, současní fandové zvedají své hlavy k nebesům v obavách, zda se závod vůbec pojede. Chápou se mobilních telefonů a volají svým známým, jestli se už nerozhodlo o zrušení mítinku. Pochopitelně brouzdají po internetu, který je v tomto ohledu nepřekonatelným informačním zdrojem.

A to tím spíše, uplatňuje-li v posledních se v českých podmínkách rozumný úzus poradit se s meteorology a odvolat závod dříve, než se na cestu vydají závodníci, natož pak diváci. Letošní sezóna v tomto ohledu bohužel posloužila jako učebnicový příklad.

Pršelo zkrátka a dobře až přespříliš. Padla i taková ikona českého kalendáře, kterou je Memoriál Antonína Vildeho. Žarnovicou se šířila novodobá pranostika, že z nebes leje jako, když se na Městském stadiónu pořádá plochá dráha. Druhé finále mistrovství republiky jednotlivců v Plzni zrušily deště rovnou třikrát.

A pokud se týká vrcholu extraligy v Liberci, o titulu pražské Markéty na slánský úkor rozhodl nejen Jan Kvěch v rozjezdu s Eduardem Krčmářem, ale také pár hodin zpoždění, které ošklivé mraky na obloze nabraly. Sotva se depo ve Starých Pavlovicích vyprázdnilo, začalo pršet.

 

Přívalové deště

Dříve se prý jezdilo, byť pršelo sebevíc. S takovým tvrzením vesměs přichází starší generace. A má pravdu? Ano i ne, protože nic není černobílé ani ve světě ploché dráhy. Faktem je, že se závodilo v podmínkách, v nichž by se dnes nikomu nechtělo otevírat zadní dveře dodávky.

Nicméně nikoliv vždycky. Záleželo na okolnostech, jak důležitý podnik byl. Slánské finále mistrovství Evropy juniorů v červenci 1981 se jelo. Finále mistrovství republiky družstev v září o osm let později ve Svitavách také, k čemuž nepochybně přispěla přítomnost televizních kamer. Zlatá přilba před dvaceti lety byla ukončená s redukovaným programem semifinále a s menším počtem finálových kol.

Naproti tomu domácí ligová historie pamatuje celou řadu svých soutěží včetně extraligy, které zůstaly nedokončeny. Náhradní termín se uplavaný mítink se nehledal třeba i proto, že bylo o všem rozhodnuto. Anebo bylo třeba šetřit, případně se oba důvody vhodně zkombinovaly. A v mistrovství republiky se kvůli dešti překládal závod v Pardubicích již v květnu 1959.

Pokud se dešťové kapky z oblohy nesnášejí dlouho, pořadatelé se snaží dát svůj ovál do regulérního stavu. V opačném případě se hledá náhradní termín. Problém nastává, jestli je vody až přespříliš. Jako kupříkladu roku 2014, kdy se slejváky v průběhu sezóny postaraly o nesmírně natřískaný český plochodrážní říjen. Podobnou situaci pamatujeme i z června 2010, během jehož června pršelo v kuse prakticky celé tři týdny.

 

Povodně

Čeho je moc, toho je zkrátka a dobře příliš. Nicméně pětisetletá voda na Moravě z července 1997 se v českém plochodrážním kalendáři projevila jen nepřímo překládání či definitivním rušením závodů. Své o tom ví Richard Wolff, jenž tehdy vyhrál juniorku, aniž by kdokoliv tušil, že šampionát skončil. Podobný, byť o poznání menší dopad měly záplavy v Čechách z léta 2002. Lidí okolo sportu levých zatáček se dotkly především na cestě do Slaného po dálnici D8, kde museli sundat nohu z plynu vzhledem k poškozenému mostu přes Vltavu u Nových Ouholic.

Žádný z českých nebo slovenských stadiónů není v záplavovém území velké řeky. S výjimkou Žarnovice. Rozvodněný Hron však většinou rozlil svou vodu jen po polích a maximálně okrajové části. V noci na 20. srpna 1966 se však rozvášnil Klakovský potok, jenž se v tropických žárech nemůže pyšnit zrovna výrazným průtokem.

„Už v pátek bylo hrozivě zamračené,“ vzpomíná plochodrážní historik Ing. Jozef Treščák. „V sobotu ráno jsme se vzbudili okolo třetí, čtvrté kvůli syčení. A když jsme vstali, byli jsme po kotníky ve vodě. Byla tma, a když blesky ji prozářily blesky, viděli jsme, jak hladina potku sahá od našich domů na Partizánské ulici až na Májovou ulici na druhé straně.“

 

Epidemie

Klakovský potok se naštěstí vrátil do svého normálního koryta. „Za pár hodin voda opadla,“ pokračuje Josef Treščák. „Nejhorší bylo, že po sobě zanechala bahno v bytě, na dvoře a v zahradě. Navlhnul nábytek a zdi. Odpoledne záplava kulminovala a druhý den nad ránem zaplavila stadión.“

Další víkend na něm mělo vyvrcholit mistrovství republiky jednotlivců. „Všichni měli ještě v paměti tyfovou epidemii z roku 1958,“ povzdechne si. „Proto hlavně z hygienicko – epidemiologického hlediska byly závody odvolané.“

O epidemii tyfu v Žarnovici, známé hlavně z filmového zpracování prózy Adolfa Branalda, si na stránkách magazínu speedwayA-Z můžete přečíst. Opatření spojená s nákazou covid-19, jež spíše mnohdy připomínají absurdity Hellerovy Hlavy XXII, máme ještě v živé paměti.

Slovenské záplavy z šestašedesátého však měly fatální dopad na plochou dráhu v Partizánském. „Průtrž mračen, která v sobotu zasáhla pohoří Vtáčník, způsobila také rozvodnění řeky Nitra a povodeň ve městě,“ ujímá se slova opět Jozef Treščák. „Stadión v Šimonovanech je blízko řeky. Údajně byl značně poškozený. Povodeň z roku 1966 nepřinesly důvod pro odvolání žádného závodu, znamenaly však zánik ploché dráhy v Partizánském.“

 

Bouřky a krupobití

Když se ke slejváku přidají blesky, plochodrážní závod pochopitelně nemůže pokračovat. Podobné zkušenosti z poslední doby známe právě zejména ze Žarnovice. Třeba v květnu 2019, kdy se dráha po bouřce dala do pořádku a extraliga se dojela celá. Zlatá přilba SNP o pět let dříve již takové štěstí neměla a po bouřce skončila již základní částí.

Bouřka má na svědomí rovněž nejkratší plochodrážní mítink naší historie vůbec. V červnu 1986 extraliga na pražské Markétě končila kvůli ní již rozjížďkou s číslem čtyři. Výsledky se ovšem do konečné tabulky počítaly.

Bezpečnost je v tomto ohledu na místě. A týká se rovněž diváků. V roce 2009 uhodil blesk do prostoru mšenského stadiónu. Jeden z jeho bratříčků odražených od země pouze propálil přihlížejícímu muži kalhoty.

Bez zranění se obešlo i krupobití, které v červnu 2012 zasáhlo Liberec. Zaplaťpánbůh přišlo až po vyhlášení výsledků juniorských družstev a doprovodných mistrovských stopětadvacítek. Závodníci se skryli v depu, diváci již byli vesměs pryč. Ledové koule o průměru až tři centimetry však jako řešeto prošpikovaly stan s občerstvením.

 

Sníh a mráz

Pokud chumelí mírně, na klasickém speedway jde o drobnou nepříjemnost. Závodní program prakticky jen mírně pozdrží. Pravidelní návštěvníci ochozů vědí své jako kupříkladu letos v dubnu při pražském přeboru.

Čtvrtý měsíc roku ostatně bývá v otázce počasí hodně nevyzpytatelný. Jako v třiasedmdesátém, kdy po teplém pátku přinesl noční chumelenici, jež stála za odvoláním šampionátů republiky v Ostravě a v Kopřivnici. Již samotná cesta na sever Moravy byla velkým dobrodružstvím. Miroslav Rosůlek musel bez benzínu přenocovat na silnici v Oderských vrších a před nočním chladem jej zahřívala kožená kombinéza. Vůz Miloslava Vernera zase v jednom úseku táhnul kravský potah.

Sněhovou neplechu umí natropit i říjen. Ve čtyřiadevadesátém kvůli chumelenici kombinované s deštěm padla Cena Fobaru v Kopřivnici i březolupský Memoriál Josefa Trojáka. Naproti tomu finále Poháru Světa motorů 1967 na Markétě a na Spořilově se v prosinci konalo na pozadí hromad odhrnutého sněhu.

Závěr roku přichází spíše s ledovou plochou dráhu, pro niž je kalamitou spíše obleva. Ostatně incident ze Svratouchu z roku 1975, kdy se Bohumír Bartoněk propadl se svým motocyklem do vody, dal za vznik pravidlu o minimální síle ledu.

Na ledech se závodí, byť rtuť teploměru spadne pořádně hluboko. Stačí vzpomenout náhlý příchod sibiřského vzduchu v roce 2012. Nebo brutální ochlazení z devětasedmdesátého. Československu přineslo energetickou krizi, školákům uhelné prázdniny a ledařům hodně závodů.

Brýle jsou nutnou pomůckou všech motocyklistů a zvláště u ploché dráhy jsou nutností. A proto se u nich chci zastavit. Nedávno jsem si prohlížel, co na internetu lidé prodávají. Po nějaké době na mne vykoukly i brýle, které při závodění na ploché dráze za mého mládí
používali plochodrážníci zhruba do půle šedesátých let.

 

Přezdívalo se jim  korunovky. Já je zaregistroval poprvé v roce 1960, kdy naší obcí projížděly tanky T54 naší Československé lidové armády. Každý řidič, kterému koukala hlava z  korby tanku, měl tyto brýle očích.

Asi o pět let později opět jezdily tanky mojí rodnou vesnicí. Tentokrát jejich řidiči již mívali modernější brýle, s nimiž jsem jezdil již i já na motorce. Sice se časem vytahala guma, která držela na přilbě, ale pro nás to byl již pokrok.

Při mém prvním závodě coby diváka v Polepech brýle korunovky měla většina závodníků. A jak nás seznámil spíkr Jaroslav Čmejla, každý jezdec dostával na jednu rozjížďku jedny brýle.

Můj bratr nastoupil na vojnu do Slaného v roce 1964. Začal jsem  jezdit na pionýru a on mi přivezl papírovou krabičku. Uvnitř bylo asi padesát malých papírových  obálek a v nich po jednom kusu korunovek. A na každých deset jedny s čirou slídou.

Přinesl jsem je mezi své kamarády a jen se po nich zaprášilo. Zůstalo mi jich asi sedm doma. Zhruba po padesáti letech jsem je objevil v garáži. Brýle byly pro delší jízdy nepraktické a právě proto na ploché dráze vydržely pouze jedinou rozjížďku.

Zeptal jsem se bratra, kde se ty brýle na vojně vzaly, jak to s nimi vlastně bylo. Tenkrát někde ve skladu v kasárnách našli vojenskou bednu, jich byla po otevření plná. Za války prý byla v kasárnách ve Slaném  německá cyklistická  jednotka.

Skutečně jsem náhodou ve válečném dokumentu uviděl  německého vojáka, jak strká v blátě kolo a na hlavě má korunovky. Pochopitelně  netvrdím, že to musely být brýle ze Slaného, ale Němci je ve svém arzenálu měli.

A nyní, proč jsem se vlastně o brýlích rozepsal. Jak píši výše, tak při maření svého volna na internetu, tak jsem narazil na inzerát tohoto znění, prodám tyto brýle za Kč 1900,-. Na fotografii byly právě korunovky. Co k tomu dodat?

Snad jen to, že se svět asi zbláznil. Dnes již niko neříká, že probendil své volno, prospal, proflákal, nic nedělal, ale že tyto chvíle prokrastinoval! A zrovna tak je to i při různých nabídkách všelijakého zboží nebo náhradních dílů na veterány, které je předražené až běda. A proto, naučme se s tím žít a ať žije plochá dráha,

Březolupští plochodrážníci začátkem osmdesátých let navážou spolupráci s kluby v Opole a v Czestochowej. Poláci už tehdy berou úroveň programů svých závodů nesmírně vážně. V jednom z nich je i medailónek Václava Zajíce, který na otázku, kdo je jeho největší soupeř, odtuší jediné slovíčko. Volín. Pamětníci československého motorismu doplní křestní jméno Stanislav a dodají, že kraloval motokárám. Mají pravdu, ale my píšeme o ploché dráze. Lubomír Volín je jeho nevlastní bratr. A ač původem ze západočeských Plas, největší stopu na oválech za sebou nechal ve vestě s logem kopřivnické Tatry.  Ovšem jeho křivolaká kariéra ve sportu levých zatáček jej málem dostala do polské ligy skoro o deset let dříve před jejím boomem závodníků ze zahraničí. Pojďme si o tom povídat.

 

Z oblaků na plochou dráhu

Lubomír Volín si k motoristickému sportu přičichnul poměrně brzy. „Odmalička nás rodiče tahali všude po závodech,“ začíná svůj příběh. „Fandili motorismu. Jezdili s námi na motokrosy i na motokáry, těch ale nebylo moc, ale i na plochou dráhu na Borech, když se jelo, i do Slaného.“

Jenže sotva on sám projevil přání na závodech účinkovat v hlavních rolích, narazila kosa na kámen. „Mým vzorem byl Jirka Churavý, vicemistr světa ve stopětadvacítkách a mistr světa družstev,“ vyznává se Lubomír Volín. „Chtěl jsem jako on jezdit motokros. Ale naši mě nehodlali aktivně podporovat.“

Hrdina našeho příběhu neměl ze svého domu daleko na letiště, které v Plasích vzniklo těsně po druhé světové válce. Z kokpitu větroňů Let L13 Blaník mohl poznávat kraj na historickém pomezí panství Metternichů a cisterciáckých mnichů.

„Lítal jsem od svých patnácti dva, tři roky,“ vypráví. „Bylo to bezmotorové lítání na Blanících. Pionýry končily, to už byla kuriozita, s nimi jsem neměl žádné zkušenosti. Ale nakonec jsem stejně šel do Plzně na plochou dráhu, aniž by to rodiče věděli.“

V dvaasedmdesátém byl plzeňský klub na vzestupu. „Začal jsem se motat okolo motorek,“ popisuje Lubomír Volín svou tehdejší roli. „Dělal jsem mechanika nebo spíše pomocnýho mechanika. Dotankovat, utáhnout šroubek, někam odvézt motorku. Pohyboval jsem se kolem Jardy Lucáka, bral mě jako pomocnou sílu s sebou na závody.“

Ještě před koncem roku 1972 však sám ve svých osmnácti zasedl za řidítka plochodrážního motocyklu. „Po určité době nás nechali jezdit,“ popisuje. „Přišel jsem na Bory ve druhé půli dvaasedmdesátýho a svezl jsem se až koncem sezóny. Motorku jsme měli přidělenou dva, tři a střídali se na ní.“

Slibný debut

Závodní kariéra však byla nastartována. „Vedení klubu se zdálo, že bych mohl bejt perspektivní,“ konstatuje Lubomír Volín. „Věnoval se mi trenér Harry Tajč, pomáhal mi Honza Hádek, Míra Dyk, Míra Vojáček, jeho bratr Vlasta také zkoušel v Plzni jezdit, a Míra Motl. Neměl jsem auto,  klubu byla nákladní erena nebo áčko, už přesně nevím, ale na ligu se už jezdilo starým autobusem.“

První závod čekal Lubomíra Volína zkraje dubna třiasedmdesátého. Plzeň se prala o vítězství v prvoligové skupině A s Libercem. Soutěž se rozběhla během třech po sobě jdoucích dubnových dnů v Plzni, Polepech a Čakovicích, kde si on sám na záda své vesty lepil náhradnickou osmnáctku. Nakonec v rozjížďce s číslem deset zaskakoval za Jiřího Hladíka.

„V Plzni ještě byl asfalt,“ připomíná. „A já měl problém z něho přecházet na jiné dráhy. Ved‘ jsem před Bartoňkem, ale šel jsem na hubu. Přerazil jsem mantinel a metrová roura v jeho zábradlí ulítla.“

Liberec vyhrál závod v Čakovicích i celou skupinu, ale Plzeň šla dále a ve finále první ligy, respektive oficiálně ve skupině C, prohru Severočechům vrátila i s úroky. Liberec byl dokonce až poslední za Žarnovicou, kdežto druzí Západočeši doprovodili vítěznou Kopřivnici do kvalifikace o extraligu na rok 1974.

„Nasazovali mě, ale při každým závodě jsem měl pád,“ líčí Lubomír Volín. „Nebyly těžký. Spíš jsem byl jen omlácenej, že jsem se bál hejbat. Nominovali mě taky na národní kvalifikaci do Březolup. Honza Hádek mě tam vezl svým autem, i když sám nezávodil. Nejezdil jsem ani rok a málem jsem postoupil, chyběl mi bod nebo dva.“

Právě v Březolupech se Lubomír Volín dočkal svého prvního vítězství, když cílem rozjížďky s číslem dvanáct projel jako vítěz. Od postupu do druhého kola národní kvalifikace, v níž můžeme spatřovat prapředka současného přeboru, jej dělil vskutku krůček. V třiasedmdesátém odjel ještě domácí test match proti Míšni. Stihnul také juniorský předzávod Zlaté přilby Československa, v němž se ještě nebojovalo o zlatou plaketu. A jednu kvalifikaci o extraligu, než narukoval na vojnu.

Odvážnému štěstí přeje

Zatímco Plzeň si v říjnu třiasedmdesátého na svých Borech a v pardubickém Svítkově dláždila cestu do nejvyšší československé ligy, vojín Lubomír Volín kroutil první dny v přijímači. „Na podzim sedmdesát tři jsem šel na vojnu,“ povzdechne si. „A tím pádem moje první sezóna skončila.“

A zprvu se zdálo, že je vymalováno i v následujících dvou. „Strčili mě do poddůstojnické školy, ale já tam za žádnou cenu nechtěl,“ svěřuje se. „Zajímal jsem se, kam bych šel, abych mohl jezdit plochou dráhu. Narukoval jsem k letectvu. Chtěl jsem převelet do Mošnova, ten byl blízko Kopřivnice, to byla jediná šance.“

Československá lidová armáda s ním osnovala jiné plány. „Měl jsem politický kecy a někdo mě udal,“ věděl si rady, jak si průšvihem říct o převelení. „Jenže velitel útvaru mi kvůli mému příjmení vyslovil důvěru. A tak mi přišel pohled ze San Franciska, psal si s jednou americkou esperantistkou.“

Lístek samozřejmě neušel pozornosti zpravodajcům kontrarozvědky. „Zase si mě volali k veliteli útvaru,“ pokračuje anabáze z úst Lubomíra Volína. „Chtěl mi opět dát důvěru kvůli tátovi. Ale já jim řek‘, že jim na důvěru kašlu. A že jsem svého vlastního tátu viděl poprvé v patnácti letech, protože máma měla jiného muže. A dodal jsem, že komunisty nesnáším. A tak mě do Mošnova převeleli.“

Akci Mošnov si však mladý plochodrážník připravil ještě, než se doma rozloučil s civilem. „Drze jsem šel za podplukovníkem Sklenářem,“ vypráví. „Velitel Dukly, pak dělal šéfa motoristickýho sportu na Svazarmu v Praze. Zařídil mi, aby mě z útvaru pouštěli na plochou dráhu. Byl jsem u normální jednotky, ne v Dukle. S Duklákama jsem jen jezdil jako mechanik po motokrosových závodech, když jsme neměli plochou dráhu.“

Na novém útvaru si musel odsedět dvacet ostrých dnů ve vězení, protože lampasáci mu rozvracení politické morálky roty neodpustili, což ovšem byla malicherná prkotina. „Na první trénink do Kopřivnice mě vezl pan Matula,“ dostává se Lubomír Volín k plochodrážnímu happyendu své vojenské služby u letectva. „Dělal v Mošnově mechanika pro ČSA. Na letišti mě naložil do kropičky, se kterou jel do Kopřivnice. A pak mě zase vzal nazpět. On mě vozil často a hodně mi pomáhal.“

Z asfaltu na obří raritu

S kopřivnickou vestou se Lubomír Volín prvně představil při vůbec prvním závodě mistrovství Československa juniorů poslední dubnový den roku 1974. V nominaci pro celý šampionát se pro něho nenašlo místo, když měl trávit dva roky na vojně. Tři body z pozice dráhové rezervy jsou proto jediné v celém seriálu. O necelý měsíc později na obří severomoravské dráze startovala národní kvalifikace ČSR.

On nejdříve spadl, pak stál s defektem, ale osm bodů z posledních třech rozjížděk jej přece jen poslala do druhého kola. „Dráha v Kopřivnici mi zpočátku dělala problém,“ přiznává. „Přejít z asfaltu v Plzni na takhle atypický ovál není jednoduché. Hodně mi na začátku pomáhali pan Matula, Pepa Plíšek, samozřejmě Miloš Duda a trenér Karel Fojtík. A jako mechanici v dílně i při závodech Honza Beran a Standa Nikel.“

Také on sám rozhodně nechtěl v koutě plakat nad sklenicí, z níž navíc neukápla ani kapička mléka. „Měl jsem pevnou vůli,“ říká. „A dělal jsem všechno pro plochou dráhu. Nakonec byla Kopřivnice moje nejoblíbenější dráha. Jezdil jsem tam nejrychlejší časy a v Březolupech jsem dlouho držel rekord dráhy.“

A nezastavily jej ani drobné nepříjemnosti. „Z vojny jsem přijel do Plzně,“ vzpomíná. „Na Borech byl trénink. Od Vlasty Vojáčka jsem si půjčil motorku. Vynechávala jako svině, jednou vynechala v nájezdu. Upadnul jsem a roztrh‘ si koule. Doktor Mrázek mi tam dal deset štychů.“

Další kola národní kvalifikace zavedla Lubomíra Volína na asfaltové tratě. V Plzni skončil čtvrtý, v Břeclavi mu ale postup do vlastní předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců sebral pád. S výjimkou úvodního podniku v Břeclavi udávala Kopřivnice tempo prvoligové skupině B. Lubomír Volín dostal prvně důvěru svého nového týmu v červenci.

Soutěž vrcholila ve městě tatrovek dvěma závody, z nichž jeden pořádala Bratislava. V tom prvním měl vestu se sedmnáctkou. Nazítří si náhradnický post vyměnil s Vladimírem Sobotkou, aby po úvodní poruše motocyklu skóroval čtyřmi body. V kvalifikaci o postup do extraligy však opět účinkoval jako náhradník a jeho přínos pro klub mohl v zásadě být pouze marginální. Prolínací soutěž se přelila až do března pětasedmdesátého a Lubomír Volín na sebe strhnul pozornost již zjara.

Titul juniorského mistra jde těsně okolo

Věková kategorie juniorů do jednadvaceti let se v Československu měla rychle k světu. Evropský šampionát se v této kategorii konal prvně v sedmasedmdesátém. U nás juniorský předzávod předcházel Zlatou přilbu Československa již v září 1973. O měsíc později se čakovické soustředění pod vedením Antonína Kaspera těšilo velké pozornosti mladých závodníků. Napřesrok se pardubický Jiří Jirout kroutící vojnu v RH Praha stal prvním juniorským mistrem Československa.

Než se rozběhl druhý ročník československé juniorky, v dubnu 1975 mu v Pardubicích předcházel kontrolní závod. Lubomír Volín ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem třináct s Vratislavem Kotkem, ale v první jízdě porazil Pavla Karnase. Oba skončili se čtrnácti body a lepší výsledek vzájemného souboje zajistil vítězství hrdinovi našeho vyprávění.

„Kontrolák jsem vyhrál, Pavel Karnas byl druhý,“ vzpomíná a připomíná, že právě tento výsledek je oba nominoval do sestavy československého reprezentačního béčka, jež se nazítří ve Svítkově postavilo národním družstvům Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. „Druhý den se jel Pohár čtyř zemí. S Pavlem jsme se střídali, každej jsme jeli dvě jízdy jednou jsem byl první, ve druhý rozjížďce jsem dojel druhej.“

Nad výkony kopřivnického závodníka zavětřil i státní trenér Miloslav Verner a začal chystat nabídku do reprezentačního výběru, ale úvod juniorského šampionátu se neukázal vůbec ideální. „První závod byl problém,“ vysvětluje Lubomír Volín poruchu, pád a následné odstoupení v červnových Březolupech. „Moji mechanici byli společensky unavení po předešlé náročné noci v Gottwaldově. Přijeli jsme do Březolup, bylo blbý počasí. Po pádu jsem měl nerva. Oni nebyli schopní vyčistit spojku. Naložil jsem motorky a odjel ještě před koncem.“

Vše se mělo v dobré obrátit druhý den v Břeclavi. Kdyby v rozjížďce s číslem čtyři nespadl, stál by na stupních vítězů. Jako jediný totiž dokázal porazit suverénního domácího Oldřicha Kachyňu, který narukoval do slánské Dukly. Asfaltové turné československé juniorky pokračovalo o dva týdny později v Polepech. Lubomír Volín vyhrál a další den v Chabařovicích skončil třetí.

Liberec mu příliš nevyšel a zprvu se zdálo, že je vše špatně i následující den v Čakovicích. Bolela jej noha v nártu a tak ani netrénoval. V první sérii navíc přišla průtrž mračen. Mítink byl odvolán a nakonec bez náhrady zrušen. Pro Oldřicha Kachyňu však bylo přesto pozdě. Při pádu se zranil natolik vážně, že jeho závodní kariéra jednou provždy skončila. O mistra republiky juniorů se nyní prali Zdeno Vaculík, Štefan Eliáš a Lubomír Volín.

A právě on zkraje července začal v Ostravě nejlépe. „Dráha byla taková směs, něco mezi asfaltem a normální škvárou,“ popisuje. „Tvrdá, děravá, prášilo se, to mi vyhovovalo. Druhý den se jelo v Kopřivnici. Dráhu jsem tu už měl najetou.“

Ačkoliv pravděpodobnost, že si oba Slováci nechají své postavení sebrat, byla mizivá, naděje přece umírá vždy až poslední. „Zadřel se mi motor,“ datuje Lubomír Volín její smrt do rozjížďky s číslem devět. „Odstoupil jsem kvůli tomu z prvního místa v posledním kole. Tím pádem mě Štefan Eliáš a Zdeno Vaculík přeskočili. Oba byli mými častými soupeři, ale měl jsem je rád.“

Tři dny ze života zmizely

Objev sezóny, jak Lubomíra Volína v pětasedmdesátém nazývali žurnalisté, již nebyl pátým kolem u vozu ani v kopřivnickém týmu. Československá ligová soutěž prodělala změnu své vizáže, extraligu jezdilo pět družstev a stejný počet byl zařazen také do první ligy, která prvně nebyla rozdělena na dvě skupiny.

Soutěž začala poměrně pozdě. První závod do Březolup byl naplánován až na konec července. Kopřivnice v něm měla volný los a do soutěže vstoupila až druhý den v Žarnovici. Lubomír Volín musel jednu svou rozjížďku přenechat nové tatrovácké exkluzivní akvizici Jozefu Tóthovi, avšak ve třech ostatních projel pod šachovnicovým praporkem jako první. Spolu se svým klubovým kolegou Zdeňkem Dominikem byli jediní, kdo na slovenském ovále neztratili jediný bod.

„Družstvo koučoval Rudolf Duda,“ vzpomíná Lubomír Volín. „Míchal s nasazením, jezdili jsme každej tři jízdy, aby se svezli všichni i s náhradníkem. Já se pěkně rozjel, získal jsem sebevědomí. Ale bohužel nezdravý…“

Devátý srpnový den v Čakovicích patřil třetímu kolu první plochodrážní ligy. Tatra Kopřivnice směřovala za dalším triumfem. Drželi ji nad vodou Zdeněk Dominik, Jan Jaša a náhradník Miloš Duda. Příliš se nedařilo ani Jozefu Tóthovi, ani Lubomíru Volínovi. Ten byl na úvod třetí, pak jej kouč vystřídal, aby jej do hry vrátil ve třetí sérii a on se mu odvděčil druhým místem.

Kopřivnice měla triumf a pět tabulkových bodů v kapse, když na startovní rošt závěrečné jízdy, šestnácté v pořadí zamířil Lubomír Volín. „Nepoved‘ se mi start,“ kontrastuje jeho klidný hlas s děsivým dramatem, jež se mělo během pár dalších sekund na ovále pražského předměstí odehrát. „Z čtvrtého místa jsem po rovině předjížděl na první. Dva jsem překonal, ale tomu prvnímu jsem škrtnul o zadní kolo.“

Podrobnostmi o dalším dění nemůže sloužit, protože osud mu z paměti vygumoval bratru sedmdesát hodin. „V nemocnici jsem se probudil až po třech dnech,“ pokračuje sám aktér děsivého pádu a vypočítává jeho následky. „Měl jsem otevřenou zlomeninu ruky, zlomené předpaždí, zlomenou klíční kost, těžký otřes mozku. Narušily se mi nervy, musel jsem si prsty otevírat druhou rukou.“

Mnohem horší bylo, že se pacient nemohl dát dohromady. „Dělali mi několik operací,“ povzdechne si. „Ruka mi nesrostla. Ve vojenský nemocnici v Plzni mi do ní dávali štěpy z nohy. Ale zase to prasklo.“

Vojnu dokončil, ale v civilu jej čekal invalidní důchod. Na podzim 1975 byl sice od zeleného stolu dosazen do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, ale plochá dráha musela stranou. Kopřivnice jezdila extraligu a on lítal po doktorech. Zdálo se, že mu může pomoci jen zázrak. O nich se krásně čte v biblických příbězích, ale čas od času se s nimi přece jen setkáme rovněž v reálném životě.

Babička bylinkářka přinese návrat do plochodrážního sedla

Ani lékaři z vojenské nemocnice v Plzni neuspěli, protože kost znovu praskla. „Už jsem nešel k doktorovi,“ přibližuje Lubomír Volín své tehdejší zoufalství. „Vyrazil jsem za bábou Mrtnickou. Táhlo jí na devadesátku, byla to bylinkářka, chodil za ní i prezident Svoboda.“

Uvítání zraněného závodníka u kouzelné babičky jako z pohádky bylo prosté. „Těžký věci už nedělám, ale my jsme příbuzný, tobě pomůžu,“ tlumočí její slova a přibližuje její léčivý postup. „Natáhla mi ruku, sesazovala kosti. Kolem obvodu ruky stáhla naštípané klacíčky, asi pět jich bylo. Zakapej to lihem a přes to si dej igelit, poradila mi.“

Zní to neuvěřitelně, ale alternativní léčba perfektně fungovala! „Ruku jsem nosil na pásce, trvalo to asi dva měsíce,“ pokračuje Lubomír Volín. „Jezdil jsem za ní každej třetí den. Rok a půl jsem byl na invalidním důchodu a ona mě vyléčila! Mohl jsem začít zase závodit!“

Zbývalo vyřešit, v jakém klubu. „Měl jsem pracovní smlouvu v ČSAD Plzeň,“ svěřuje se Lubomír Volín. „Ale uvolnili mě. To se ale ještě nevědělo, že mi ruka sroste, když se rekonvalescence takhle protáhla.“

V zásadě se mohl vrátit do Plzně anebo pokračovat v Kopřivnici. Třetí možnost nabízely Mariánské Lázně. Po jistém názorovém rozkolu sem přešla část plzeňských závodníků. Triumf v prvním ročníku druhé ligy je poslal do první ligy sedmasedmdesátého roku.

„Harry Tajč chtěl, abych šel do Mariánek,“ připouští Lubomír Volín, že mu lázeňský klub házel laso. „Nabízel mi zaměstnání. Ale mně se tam nechtělo, teprve začínali. Nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu. Brzy to tam skončilo, v Plzni a v Kopřivnici se plochá dráha jezdí dodnes.“

Plzeň by se za těchto okolností zdála logickým řešením. „Trošku jsem vůči nim cítil výčitku, že mi nepomohli někam, kde bych mohl jezdit i na vojně,“ povzdechne si. „Slibovali, slibovali a nakonec se na mě vykašlali. Ale hlavní důvod, můj vlastní otec byl podnikový ředitel ČSAD Plzeň. Když jsem z klubu dostal motorku nebo náhradní díly, říkalo se, že mi je dali jen proto, že je táta ředitel. Jenže my jsme se vůbec nestýkali. Rozvedl se s mámou, když mi byly dva měsíce z politickejch důvodů. Byl komunista a jako důvod uvedl, že maminka je ze selského neboli kulackého rodu.“

Kariéra Lubomíra Volína tím pádem pokračovala v Kopřivnici. „Vždycky se tam ke mně chovali solidně a já jsem jim to chtěl vrátit,“ kvituje. „Přitom když jsem byl poprvý v Kopřivnici v dvaasedmdesátým se školou na exkurzi, říkal jsem, že bych v takový prdeli nikdy bydlet nechtěl. Pak jsem tam jel s Plzní kvalifikaci o extraligu a ten výjezd z první zatáčky mi dělal hrozný problémy, než jsem se tu dráhu naučil, aby byla moje oblíbená.“

Ihned nazpět ve vrcholné plochodrážní hře

Návrat bývalého invalidního důchodce na plochodrážní ovály byl až neskutečný. Třetí březnový pátek roku 1977 se v Kopřivnici v rámci týdenního předsezónního soustředění pořádal kontrolní závod jednotlivců, v němž domácím byli soupeřem závodníci z Březolup. Lubomír Volín šel po roce a půl nucené pauzy na start rozjížďky s číslem tři. Porazil v ní březolupské eso Stanislava Kučeru, jeho klubového kolegu Milana Chlupa a domácího Jana Lichnovského!

V další sérii Lubomír Volín upadl, vzápětí prohrál jen s kopřivnickým leaderem Josefem Plíškem. Pak nula a předčasný konec. I tak jeho pět bodů stačilo na umístění v půlce startovní listiny, avšak také i jako signál, že se s navrátilcem musí počítat rovněž pro ligovou sestavu.

„Hodně mi pomáhal Česťa Váňů,“ nezapomíná ani po bezmála půlstoletí. „I jeho otec a mamka. Když jsem se po úraze vracel, vyšli mi neskutečně vstříc. Než jsem dostal první ubytování, nechali mě u sebe bydlet.“

Návrat na prvoligovou scénu nebyl o nic méně podařený. První závod hostila Kopřivnice. Lubomír Volín byl na úvod dvakrát druhý, pak jej střídal náhradník Petr Pausch, ovšem ve čtvrté sérii již zvítězil. Kopřivnice vyhrála celý závod. A druhý den v Žarnovici také. Přelom dubna a května přinesl Kopřivnici dva test matche s polským Tarnowem. První se jel v Přerově, druhý v Kopřivnici.

„Přerov byl jedním z mých prvních závodů, když jsem se vrátil,“ přibližuje Lubomír Volín. „Hrozná dráha. Byla to býčí aréna, pořádaly se tam zemědělské výstavy. A my jsme tam jeli s Tarnowem…“

Jenže v sedmasedmdesátém nebyla polská plochá dráha tam, kde dnes. Severomoravský tým své hosty porazil jak v Přerově, tak nazítří v Kopřivnici, kde ovšem hrdina našeho příběhu po pádu nedojel. Kopřivnice měla také družební styky, jak se tehdy říkalo, s Opole a maďarskou Nyíregyházou.

„Jely se závody Kopřivnice versus Opole a já suverénně porazil Jerzyho Szczcakiela,“ vzpomene si Lubomír Volín. „On za mnou hned přišel a napadl mě, že mám převrtanou motorku. Chtěl, abych mu ji na další jízdu půjčil. Tak jsem mu ji dal a on se mi potom omluvil.“

Všechno bylo pochopitelně v dokonalém pořádku. „Motor byl dělanej v Polsku,“ vysvětluje Lubomír Volín. „Dvouventil, měl tyristorové zapalování a jel jako kráva. Dali tam švédský vačky, byly opačný, normální byly ve vajíčku, tady jejich rozšířená část šla nahoru jako u langhubu. Motor byl silnej odspodu, ale táhnul pořád, nevytáčel se a měl sílu. Pak nastoupily čtyřventily. Taky se mi jezdilo dobře na starejch gumách, pak přišly ty s nízkejma špalkama, to mi trvalo, než jsem si na ně zvyknul.“

Cestující plochodrážníci

Jerzy Szczakiel byl jediný plochodrážní mistr světa, jemuž Lubomír Volín ukázal výfuk, ačkoliv seznam poražených šampiónů modré planety mohl být delší. „V sedmdesátém osmém jsme jeli v Neulenbachu,“ nenechá si podrobnosti jen sám pro sebe. „Rakušáci jezdili zjara na soustředění do Kopřivnice a nás pozvali na závody k sobě.“

Vedle domácího Neulenbachu startovali další Rakušané pod hlavičkou týmu Wien. V klasickém utkání čtyřčlenných družstev je doplnila Kopřivnice a anglický Hull. Právě v jeho sestavě nechyběl legendární Ivan Mauger, tehdy prozatím pětinásobný individuální mistr světa.

„Málem jsem ho předjel,“ vypráví Lubomír Volín. „Měli jsme čtyřventily půjčený z Pardubic. Jenže jak sem naklonil motorku, začal motor tarokovat. Proto jsem měl dva zbytečný pády. Maugera jsem předjížděl zvenku. Když jsem byl nad ním, zatarokovalo to a já šel na držku. Dráha byla hluboká a rozmočená po předchozím dešti v chladném dni.“

Na svých výjezdech do ciziny zažili kopřivničtí plochodrážníci všelijaké věci jako třeba v sedmasedmdesátém v maďarské Nyíregyháze. „Jindra Arabász blbě přecházel přes ulici,“ usmívá se Lubomír Volín. „Sebrali ho policajti. Klubovej autobus mu odjel a on se vrátil za dva dny stopem.“

Ani on sám se nevyhnul křížku s policejními složkami. „V Opole mě jednou na noc zavřeli do šatlavy,“ přiznává. „Měli tam soustředění polští fotbalisti. Po recepci jsme já a Emil Ondrašík, kterej z toho ale nakonec vycouval, s nima vyrazili za servírkama, co tam měly sjezd. Holky nás pustily dovnitř na hotel, ale jejich učitelky na nás zavolaly policajty.“

Jenže plochá dráha má v Polsku obrovské renomé. „Seděl jsem na schodech,“ přichází Lubomír Volín s pádným důkazem. „Řek‘ jsem, že jsem žužlowiec a oni mě nechtěli sebrat. Jejich náčelník trval na tom, že jo. Ráno do basy přišli dva v civilu, že musíme sepsat protokol, ale nic z toho nebude.“

Celá kauza vzala zajímavý obrat. „Ti dva tajní se mě ptali, jestli si dám vodku,“ zní pokračování příběhu přímo z úst kopřivnického závodníka. „Odmítl jsem, že ne s tím, že pivo bych si dal. Odvezli mě naproti do hospody. Pivo jsme si dali všichni, neskončilo to jen u piva a u jednoho, pak mě vyzvedli lidé z vedení Opole. Nakonec z toho nic nebylo, akorát pan Duda mě strašně seřval.“

Být plochodrážníkem v zemi našich severních sousedů přinášelo nečekané výhody. „S Mirkem Rárou jsme se jedněch závodech v Tarnowě a ukončené recepci v pozdních hodinách zastavili u jednoho nočního podniku,“ svěřuje se Lubomír Volín. „Auto s motorkami jsme zaparkovali přímo před vchodem. Dveře jsme našly zamčený, bouchali jsme, dokud nevyšel vyhazovač, že je plno. Viděl plochodrážky, tak nás pozval dál.“

V lokále se ale kopřivnická dvojice přesvědčila, že muž střežící pořádek nelhal. „Všechny místy byly fakt obsazený,“ pokračuje další z historek. „On nám řekl, ať si vybereme místo, kde chceme sedět. Ukázali jsme na obsazený stůl. Vyhazovač ho ale pro nás hned uvolnil. Sedli jsme si a přišla nečekaná nabídka. Ani jsme jí nevěřili. Prej vyberte si jakoukoliv z přítomných dívek a bude vaše. Znělo to pohádkově, dlouho jsme neváhali a na dvě pohledné kočičky ukázali. Odjely s nám na hotel, víc už psát nemusím, jen že jsem útratu vůbec neplatili. Nikdy jsem nebyl svatej a po každých závodech v zahraničí se něco zajímavého a choulostivého dělo.“

Vylomenin se na cestách natropilo habaděj. „Když jsme jeli v Gyule, slavili zrovna státní svátek,“ přisadí si Lubomír Volín. „Sebral jsem vlajku a šel s ní do hospody. A hned ve dveřích jsem potkal dva policajty. Ale byli to plochodrážní fanoušci, poznali mě, tak mě nechali bejt.“

Kopřivnice měla družební styky až v Rumunsku. „V jednaosmdesátým jsme tam byli s Emilem Ondrašíkem,“ dozvídáme se. „V Aradu to na ovále bylo jako, když jedeš po polní cestě. Byli jsme tam s jeho dacií, cestou zpátky nám z motoru vyskočilo těsnění. Jel jsem i za Plzeň v Katowicích, vyzvedli mě cestou v Kopřivnici. Jindra Dominik vyhrál ve finále nejlepších jednotlivců, kde já byl třetí.“

Místo úsilí o postup boje o záchranu

Když se Lubomír Volín vrátil do Kopřivnice po zranění, klub po roce účinkování v extralize spadl nazpět do první ligy. Vyhrál všechny závody, ale v kvalifikaci o postup nazpět mezi československou elitu stačil jen na Žarnovicu. Pardubice a Slaný uhájily svou extraligovou příslušnost.

„V Kopřivnici nebyla taková parta jako v Plzni,“ přibližuje Lubomír Volín atmosféru. „Tam se každý trénink měřily časy, pak se šlo do klubovny. Byla sranda, bavili jsme se, večer jsme vyrazili do restaurace. V Kopřivnici se všechno řeklo o tréninku. Ale ono by to tam stejně nešlo jako v Plzni. Pepík Plíšek musel do Ostravy, Vláďa Sobotků, co potom emigroval do Kanady, a Jindra Arabász taky. Honza Jaša byl z Gotwaldova, Dominikové z Vítkova stejně jako Petr Pausch a Pavel Deszkas. Dlouho tu vysedávat nemohli.“

Všichni společně však tvořili sestavu, která udávala prvoligové tempo. Pravda, v osmasedmdesátém jí vítězství sebrali junioři z béčka pražské Markéty. V kvalifikaci o postup do extraligy jim Moravané porážku vrátili, ovšem kluby z nejvyšší ligové divize se zachránily a prvoligové vyzývatele mezi sebe nepustily. Stejný příběh se opakoval i v sezóně 1979, kdy Kopřivnice první ligu po dvou letech opět vyhrála.

Lubomír Volín patřil spolu s Čestmírem Váňou a Janem Jašou k bodově nejproduktivnějším kopřivnickým závodníkům. Dostával se až do finále kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců, odkud však dál nepostoupil. V devětasedmdesátém mu o čtyři body utekla medaile v přeboru ČSR, napřesrok byl vyhlášen nejlepším plochodrážníkem severomoravského kraje.

V zimě 1980 si vyzkoušel novou výzvu na Horní Bečvě, kde se spolu s Janem Jašou, Miroslavem Rárou a Miroslavem Hochwaldem objevil za řidítky ohřebovaného speciálu na ledové ovály. „Rára říkal, že se na plochý dráze bojí,“ povzdechne si po letech. „Začal jezdit soutěže. Šlo mu to, ale pak v tričku a v keckách sed‘ do auta, aby vyzkoušel motor. A na rovince na Novej Jičín se zabil…“

V osmdesátém roce se na ledech nekonalo mistrovství republiky, avšak poslední lednovou neděli přece jen rybník Malý Jordán zažil ledovou dráhu. Volný podnik vyhrál Jan Verner a na pódium zamířili ještě Antonín Klatovský a Jiří Jirout. Kopřivnická trojice Jan Jaša, Miroslav Hochwald a Lubomír Volín se umístila ve spodní půli výsledkové listiny.

„Na jednu motorku jsme byli dva,“ vzpomíná Lubomír Volín. „Střídali jsme se na ní. Když jsme měli jet mezi sebou, nemohli jsme.“

Brzy začala hlavní plochodrážní sezóna. Kopřivnice již nebyla štikou první ligy, které kralovalo béčko Rudé hvězdy. Pardubické SVS za sebou nechalo Žarnovicu, zatímco severomoravský tým navzdory dubnovým druhým místům v Pardubicích a doma uzavíral pole. Vítězstvím v  kvalifikaci se však udržel v prostřední československé ligové divizi.

Lubomír Volín patřil k tahounům celku, opět postoupil do kvalifikace o mistrovství republiky. Skvělý závod rozjel v květnu na kopřivnické dráze. Avšak porucha v rozjížďce s číslem pět jej stála cenné body. Ačkoliv nepoznal hořkost porážky, v Ceně národního podniku Tatra skončil třetí. A nad ním se umístili jeho klubový kolega Jan Jaša a vítězný Franciszek Stach z Opole.

Dobový regionální tisk psal, že jen Volín a Jaša stačili na Poláky, ale on sám si podrobnosti již nevybaví. „Na defekty jsem měl smůlu,“ svraští čelo. „Spojka nebo přelomená hadička od metylu, nedotažené zadní kolo. Také odcházely řetězy a spojky.“

Křivda směruje závodníka zpátky do Plzně

Život však šel dál a začala nová sezóna. Zima přála ledařům a ohřebovaná kola jejich speciálů se zakousla do zamrzlých povrchů na svitavském rybníku Rosnička a na škvárovém hřišti TJ Velké Hamry. Tam však závodníky potrápila obleva a jeden závod padl na její vrub.

Lubomír Volín absolvoval první dva závody a skončil celkově patnáctý. V dubnu na počátku první ligy řešil v Kopřivnici a v Žarnovici technické problémy svého staršího motocyklu, ale rozjel se rychle za postem leadera týmu, o nějž se přetahoval s Janem Jašou. Bohužel se opakovala rok stará historie a Kopřivnice i nadále ztrácela dech. Pobyt na stupních vítězů byl sice v jednaosmdesátém častější, Tatrováci dokonce vyhráli úvodní podnik v Kopřivnici, nicméně konečné čtvrté místo je stejně neminulo.

Formát kvalifikace se v jednaosmdesátém změnil směrem k dvojutkání. Kopřivnice své druholigové vyzývatele z Chabařovic rozdrtila na svém kolbišti. Při výjezdu na sever Čech sice prohrála, přesto měla v konečném součtu o dvacet bodů navíc a nepřišla o svou prvoligovou příslušnost.

Měla však přijít o eso ze své soupisky. „V té době jsem jezdíval trénovat do Rybnika, z Kopřivnice to není daleko,“ ujímá se slova opět Lubomír Volín. „Jednou se připravovali na ligu a rozorali venek a vnitřek udělali beton. O závodech venek zase srovnali, aby nebylo vidět, že je pod ním hlubina. A než na to soupeři přišli, domácí měli náskok.“

Hlavní protagonista našeho příběhu se ocitnul ve správném čase na správném místě. „Zrovna jsem tam přijel,“ říká. „A venkem jsem po tom bahnitým předjížděl všechny. Nemohli to pochopit. Chodili za mnou, jestli za ně nechci jet.“

S oficiální nabídkou se ozval Kolejarz Opole. S přestupem nemělo problém ani vedení polské ploché dráhy. Jenže všechno se zaseklo na československé straně hranice. Ještě v půli září píše list Trzybuna, že Lubomír Volín bude v polské lize až v sezóně 1982. Bohužel nebude…

Jeho severomoravský klub plný obav, zda by se vracel na všechny závody u nás, se postavil proti. Avšak jeho závodník si zachoval svou hrdost. V březnu opustil nejen svůj byt na kopřivnické Leningradské ulici číslo 142, avšak i řady AMK Tatra Kopřivnice. Vrátil se do ČSAD Plzeň, nicméně rozchod proběhl po způsobu známém z italských filmů.

Na základě kopřivnických snah Lubomír Volín dostal na rok 1982 distanc. Důvodem se stal jeho údajný nezřízený život. Pravda, mladý sedmadvacetiletý muž po rozvodu navštěvoval noční podniky, avšak nikoliv kvůli alkoholu. Ba právě naopak, jeho přílišná konzumace by křížila jeho plány, což ostatně dosvědčí kdokoliv, kdo se alespoň jednou vydal do baru na zálety.

Lubomír Volín na Borech alespoň trénoval, avšak středa 26. května 1982 přinesla další patálie. „Zdeněk Dominik mě při tréninku přišpendlil na mantinel,“ poslouží on sám podrobnostmi. „Obě dvě kosti pravého bérce zlomené a dislokované. Tři měsíce jsem ležel s provrtanou nohou na závaží v nemocnici. A byl jsem zase v invalidním důchodu.“

O strach vůbec nejde

Nicméně plochodrážní příběh Lubomíra Volína stále nedospěl ke svému konci. Po úrazu se zase vrátil na ovály. Do extraligové sestavy Plzně se sice nevešel, ale o jeho potenciálu svědčí šesté místo z mezinárodního závodu, v němž se na plzeňských Borech postavili naším závodníkům borci z NDR. Avšak sezóna 1984 opět nezačala nikterak dobře.

„Hned v dubnu mi na zájezdě do východního Německa ulétla kyčel,“ říká Lubomír Volín. „Operovali mě tam v nemocnici. Nějakou dobu jsem tam poležel celý měsíc, než pro mě přijel Jarda Hautpmann.“

V lednu pětaosmdesátého už nechyběl ve startovních listinách mistrovství republiky na ledové dráze. „Jednou jsem se svezl na rybníku na Boleváku a pak jsem jel mistrák,“ vypráví. „Skončil jsem šestej. Jezdilo se mi perfektně. Na to, že jsem neměl natrénovaný nic, perfektně. V Kosořicích jsme na čtvrtém až šestém místě měli deset bodů. A na příští rok mě vybrali do reprezentace.“

Ledová plochá dráha mohla přinést další kapitolu v závodnickém curriculum vitae Lubomíra Volína. „Už jsem tím nežil,“ připouští, že se po odchodu z Kopřivnice ve světě levých zatáček hledal. „Přestávalo mě to bavit. Neměl jsem chuť a adrenalin do závodění. Chtěl jsem všechno dohnat za každou cenu, ale o tréninku v Plzni jsem si zlomil páteř. Ležel jsem v krunýři s kompresivní zlomeninou třech obratlů.“

Pokud si myslíte, že se Lubomír Volín v tomto okamžiku vzdal, zarolujte si kolečkem své myši na začátek našeho vyprávění, ať pochopíte, s kým máte tu čest. „Rozstříhal jsem si krunýř s nedoléčenou páteří,“ nepřekvapí jeho reakce nad pozvánkou do ledařské reprezentace, jež na podzim pětaosmdesátého nalezl ve své poštovní schránce. „A odletěl jsem na soustředění do Ruska, vlastně tehdejšího Sovětského svazu.“

Stovky kilometrů od domova jej však čekalo velké zklamání. „Někdo přišel s tím, že jezdím vlastně po prázdným předním kole,“ kroutí hlavou. „Všichni běhali kolem Klatovskýho, Dyka a Vernera a na mě se každej vysral. Myslel jsem, že mi pomůžou, když jsme na reprezentačním soustředění. A nic. Závody jsem tam jel jen kvůli startovnýmu, a když mi přišla pozvánka na mistrovství světa, odmítl jsem ji. A deset let jsem se neukázal na plochý dráze. Říkali, že jsem dostal strach, ale ten jsem nikdy neměl. Ale jako ledařský laik jsem očekával pomoc a radu.“

Jednou bohém, navždy bohém

Bohémem se nemůžete stát, bohémem se musíte narodit. Ano, budou vám závidět divočejší životní styl, talent, ale už se nebudou ptát, co je potřeba dát na oplátku. Vedle odříkání, tvrdé práce a bolesti, také upřímnost, smysl pro fair play a dané slovo. A pak musíte také dokonale ovládat své řemeslo.

„Moje krédo bylo bejt dobrej,“ vyznává se Lubomír Volín. „Nikdo o mě nemohl říct, že jsem byl vyloženě k hovnu. Neměl jsem ambice bejt mistrem republiky nebo něčeho. Doma nás vedli, abychom se nad nikoho nevyvyšovali.“

Dnes jej potkáte prakticky na každém závodě na plzeňských Borech, kde před bratru půlstoletím poznával svět levých zatáček. V klubové hospůdce jej však na pohárek něčeho ostřejšího nenalákáte. Do Kralovic je to přece jen čtyřicet kilometrů a on musí řídit.

Jeho plochodrážní kronika je ambrou pro všechny plochodrážní historiky. Ale on se může pochlubit bohatou knihovnou a stejně albem o historii svého kraje. Vede jej se stejnou precizností, s níž se kdysi vydal dobývat plochodrážní ovály. To by však byl zcela jiný příběh…

Plochodrážní kariéra Lubomíra Volína (*28.5.1954) v kostce:

1973:	Plzeň 2. v 1. lize skupiny B (Lubomír Volín debutoval ve třetím závodě v Čakovicích, kdy v jedné jízdě upadl), 2. v 1. lize skupiny C (Lubomír Volín 13 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 2. v kvalifikaci o extraligu 1974 (Lubomír Volín startoval kvůli vojně v jediném závodě; 2 body ze 115 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: 11. v prvním kole v Březolupech; červnový test match Plzeň vs. Míšeň odložen pro špatné počasí, 13. v juniorském předzávodě Zlaté přilby ČSSR v Pardubicích
1974:	Kopřivnice vítěz 1.ligy skupiny B (Lubomír Volín 4 body ze 128 bodů týmu celkem), 4. v kvalifikaci o extraligu 1975 (Lubomír Volín 1 bod ze 74 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR 8. v prvním kole v Kopřivnici, 4. ve druhém kole v Plzni, z třetího kola v Břeclavi po pádu nepostoupil do předkvalifikace o MR jednotlivců 1975; MR juniorů: 21. (traťová rezerva úvodního závodu v Kopřivnici, dále nestartoval)
1975:	Kopřivnice vítěz 1. ligy(Lubomír Volín ve dvou závodech před svým těžkým zraněním 12 bodů z 239 bodů týmu celkem), postup do extraligy; MR juniorů: Lubomír Volín 4. (Březolupy 16., Břeclav 4., Polepy 1., Chabařovice 3., Liberec 11. Čakovice nedokončeny, Ostrava 1., Kopřivnice 3.); dubnový kontrolní závod juniorů v Pardubicích 1., dubnový pohár přátelství v Pardubicích (ČSSR 1. – Lubomír Volín ve dvou jízdách pět bodů ze 40 bodů týmu celkem), květnový tréninkový závod v Zohor 3. – 4., květnový test match Kopřivnice 50 vs. Opole 28 (Lubomír Volín 5 bodů)
1976:	invalidní důchod po zranění z první ligy v Čakovicích v srpnu 1975
1977:	Kopřivnice vítěz 1.ligy (Lubomír Volín 56 bodů z 284 bodů týmu celkem), v kvalifikaci o extraligu 1978 Kopřivnice 3. (Lubomír Volín 16 bodů z 65 bodů týmu celkem); březnový kontrolní závod v Kopřivnici 8., test match Ostrava vs. Tarnow: Přerov 45:32 (Lubomír Volín 7 bodů), Kopřivnice 43:35 (Lubomír Volín 1 bod), test match Kopřivnice vs. Opole 22:17 (Lubomír Volín 6 bodů – vinou hustého deště byl závod ukončen po sedmi jízdách, test match Kopřivnice vs. Nyíregyháza 56:22 (Lubomír Volín 7 bodů), Memoriál Josefa Trojáka v Březolupech 9.
1978:	Kopřivnice 2. v 1.lize (Lubomír Volín 61 bodů z 255 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o extraligu 1979 (Lubomír Volín 10 bodů z 80 bodů týmu celkem); P ČSR:< Lubomír Volín 2. ve skupině B (Chomutov 2., Plzeň 5.), 7. ve finále (Pardubice 2., Slaný 14.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: 10. ve skupině A (Chabařovice 9., Chomutov 11.), ve finále jako náhradník nestartoval; MR dvojic: s Čestmírem Váňou a Josefem Plíškem 7. v semifinále v Březolupech; test match Kopřivnice vs. Swietochlowice-Opole 38:40 (Lubomír Volín 10 bodů a porucha ve finále jednotlivců), Kopřivnice vs. Opole 64:25 (Lubomír Volín 10 bodů), 13. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech, 2. při mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
1979:	Kopřivnice vítěz v 1.lize (Lubomír Volín 67 bodů z 241 bodů týmu celkem), 4. v kvalifikaci o extraligu 1980 (Lubomír Volín nestartoval); P ČSR: Lubomír Volín 1. ve skupině A v Kopřivnici; 4. ve finále (Plzeň 9. Chabařovice 3.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Lubomír Volín 6. ve skupině A (Kopřivnice 7., Slaný 8.), 15. ve finále (Žarnovica 13., Březolupy 14.); MR dvojic: s Janem Jašou 3. v kvalifikaci v Liberci, s Janem Jašou 6. v semifinále ve Slaném; s Kopřivnicí A vítěz mezinárodního čtyřutkání družstev v Kopřivnici (12 bodů)
1980:	Kopřivnice 4. v 1. lize (Lubomír Volín 33 bodů ze 129 bodů týmu celkem), vítěz kvalifikace o 1.ligu 1981 (Lubomír Volín 36 bodů ze 144 bodů klubu celkem); P ČSR: Lubomír Volín 4. ve skupině A (Liberec 5., Slaný 5.), 11. ve finále (Čakovice ?, Plzeň 10.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: Lubomír Volín 11. v semifinálové skupině B v Chabařovicích; MR dvojic: s Emilem Ondrašíkem a Miroslavem Rárou) 5. v kvalifikaci v Chabařovicích; volný závod na ledové dráze Tábor (Malý Jordán) 15.; 3. při mezinárodním závodě jednotlivců O cenu národního podniku Tatra v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítěz říjnového mezinárodního čtyřutkání družstev v Kopřivnici
1981:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Lubomír Volín 48 bodů ze 165 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86; P ČSR: Lubomír Volín 10. ve skupině B (Kopřivnice 7., Březolupy NS); MR na ledové dráze: Lubomír Volín 15. (Svitavy 10., Velké Harmy 14. Velké Hamry NS); 4. při květnovém mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici,, 8. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, v září s AMK Tatra Kopřivnice vítězství v mezinárodním závodě čtyřčlenných družstev
1982:	zákaz činnosti a úraz při květnovém tréninku v Plzni
1983:	6. v mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1984:	úraz při volném závodě v Güstrowě v NDR
1985:	MR ledy: Lubomír Volín 5. (Kosořice 6., Červený Kostelec 5.)
1986:	v reprezentačním výběru pro MS na ledové dráze, po soustředění na Sibiři rezignoval na svou kariéru

Ukázka z dokončované knihy Slánská sedmdesátka, aneb od padesátého doleva a smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

V srpnu dvaadevadesátého vychází Blesk teprve pátým měsícem. Na tehdejší poměry se věnuje ploché dráze nebývale často, ale samozřejmě svým stylem sobě vlastním. A tak si jeho čtenáři mohou přečíst výrazný červený titulek Buranda si spletl depo s ringem. Slánský závodník tak stránkách deníku předbíhá dokonce mistry světa Garyho Havelocka a Michaela Leeho, jež novinář spojuje díky národnosti, zlaté medaili z nejprestižnějšího šampionátu a užívání drog. Bylo by však nesmírná škoda dlouhatánskou kariéru Václava Burandy ponechat na bulvárním novináři, byť měl pravdu, že z něho Tyson nikdy nebude. Tím spíše, když se v prostředí slánské ploché dráhy se pohybuje již bezmála půl století.

 

Vítězství ploché dráhy nad fotbalem

Už když byl Vašík malý kluk, sport levých zatáček dobře vnímal. „K plošině mě dostala babička,“ usmívá se. „Pracovala v Baterii a na dílně s ní dělal Honza Klokočka. Zdeněk Majstr tam jezdil autobusem, vozil nás na výlety a lyžovat.“

Zdeněk Majstr měl na starosti plochodrážní potěr, v jehož řadách se hrdina našeho vyprávění v sedmdesátých letech objevil. „Na jatkách byly starý dílny,“ vzpomíná. „Chodil tam třeba Roman Matoušek nebo Petr Anýž, ten se pak zabil na cestovní motorce, nebo Zdeněk Plavec.“

Chlapcům se na bývalých jatkách pochopitelně nesmírně líbilo. „To byly zlatý čas,“ souhlasí Václav Buranda. „Učili jsme se rozebírat a mejt motorky. A jezdilo se. Byly tam pionýry, stopětasedmdesátky a půllitry. Když to někdo neuměl, Zdeněk Majstr na to vlez‘ v šortkách a pantoflích a ukázal, jak se to má jezdit. Pak přišel výpadek, jak se rozbil na rogalu.“

Kromě ploché dráhy se však hrdina našeho vyprávění bavil také fotbalem. „Nebyl jsem nejhorší,“ pochlubí se. „Vykopali jsme to od žáků vejš, pak mě brali do chlapů, ale plochá dráha se mi líbila víc. Obojí jsem měl u huby, bydlel jsem v Jemníkách, fotbal jsem hrál v Pcherech, na staďák do Slanýho jsem chodil pěšky přes dva kopce.“

Jednoho dne se ovšem musel rozhodnout, jaký sport si vybrat. „Největší pomoc jsem měl od táty,“ uznává. „Šel jsem hrát fotbal, vždycky jsem zahodil motorky a on je za mě myl. Až jednoho dne jsem přišel a motorky byly špinavý. A táta mi povídá, že si musím vybrat. A tak jsem si vybral plochou dráhu.“

A co ho k takovému rozhodnutí vedlo? „Plochá dráha se mi líbila víc,“ reaguje bez zaváhání. „Závodníci pro mě byli bozi. Rosůlek, Klokan, Minařík… Kdykoliv zavrčely motorky, byl jsem na staďáku. A ta vůně ricinu, to už dneska není…“

 

Pro řidičák, do průvodu a na Slovensko na závody

Na rozdíl od tehdejší doby však dnešní kluci se mohou do závodění vrhnout bez váhání a ohledu na věk v patřičné kubatuře. „Tenkrát to bylo jiný,“ souhlasí Václav Buranda. „Musel jsem čekat do sedmnácti. Až když jsem měl řidičák na velkou motorku.“

Přitom hrdina našeho vyprávění měl plochodrážní pětistovku pod kontrolou již v patnácti letech. Táhlo mu již na osmnáct, když zjara roku 1980 startoval juniorský šampionát Československa. On se nakonec objevil v semifinálové skupině B místo svého klubového kolegy Milana Brabce. Jeho první závod pořádala druhý květnový den Žarnovica.

„Dostali jsme nový kombinézy,“ vybaví si okamžitě. „Na Prvního máje jsme v nich byli ve Slaným v průvodu. Den předtím jsme si byli pro řidičák. Kdo ho dostal, jel závody.“

V Žarnovici nakonec bylo jen třináct závodníků a Václav Buranda skončil jedenáctý. „Z toho si člověk moc nepamatuje,“ nemůže bohužel sloužit žádnými detaily. „Byl jsem ještě rád, že jsem dal motorku do smyku. Ještě jsem to neměl v ruce. Chuť vyhrát jsem měl, to bylo jasný, ale detaily si nepamatuju. Taky je to čtyřicet let.“

V Žarnovici Václav Buranda tehdy vskutku vyhrál. V rozjížďce s číslem devatenáct však stáli na startovním roštu jen dva a pardubický Zdeněk Vaníček neviděl cíl. Nicméně slánský novic si nevedl špatně ani v dalších třech závodech své skupiny a díky celkovému devátému místu postoupil do finále jako náhradník.

V Chabařovicích dostal vestu s devatenáctkou, ale nakonec přece jen zamířil na start dvou rozjížděk. V dalších podnicích byl již součástí hlavní šestnáctky. Všechny zaskočil zejména v Plzni, kde skončil sedmý. Ve Slaném se posléze umístil coby dvanáctý a stejná příčka mu patřila také celkově. Na nováčka v tehdejší konkurenci to vůbec nebylo špatné.

 

Povolávací rozkaz do západního vojenského okruhu

V sezóně 1981 byla slánská extraligová sestava tak nabitá, že se do ní slibně se rozvíjející plochodrážník nedostal ani na post povinného juniora. Nicméně šanci mu nabídl český pohár, soutěž osmičlenných družstev. On ji využil k neustálému zlepšování. Přímý postup do finále juniorského mistrovství republiky mu tentokrát neunikl. A co víc, umístil se v lepší polovině výsledkových listin a nakonec skončil celkově šestý.

„Poslední závod jsme jeli ve Mšeně,“ vzpomíná. „Přišel za mnou Petr Kubíček. Na kolenou mě prosil, že musí, musí bodovat, jinak ho vyhodí z Rudý hvězdy. A tak jsem ho pustil.“

Díky přátelské výpomoci si Petr Kubíček udržel sedmou příčku před dotírajícím Ladislavem Šifaldou z Chabařovic, zůstal v pražském klubu a rok na to patřil juniorský titul jemu. Václav Buranda stejně nemohl šestou příčku ztratit, jenže osud někdy píše zamotané příběhy. Poslal Slaňáka úplně jiným směrem, než libereckého odchovance s rudou hvězdou na vestě.

V červenci stál Václav Buranda na nástupu slánského finále mistrovství Evropy juniorů místo Němce Petera Niedera. „Dokonce jsem utržil bod,“ usmívá se ještě po letech. „Byla tam jen jedna stopa. Celý dva dny chcalo, takovou dráhu jsem nezažil ani ve Slaným, ani jinde. Vyhrál Shawn Moran, byl jsem u toho, když mu nechali rozebrat motor.“

Větší překvapení na Václava Burandu teprve čekalo. „Byl jsem vykulenej, když jsem si šel pro peníze,“ připouští. „Normálně jsme brali deset korun za bod a najednou jsem dostal devět stovek. To byly zlatý časy!“

Avšak idylka měla záhy skončit. V září Václav Buranda ještě stačil zasáhnout do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců na příští rok. Devátým místem debutoval při Zlaté stuze v Pardubicích, avšak juniorská část jeho kariéry se měla uzavřít ještě, než stačil oslavit devatenácté narozeniny. Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz k bojovému útvaru.

„Místo, abych se na ploché dráze dostal někam dál, rukoval jsem do Karlových Varů,“ povzdechne si. „Petr Křikava s Františkem Moulisem byli na posádce, zkoušeli, aby mě pouštěli na závody, ale to byl západní okruh a tam nešlo nic řešit.“

 

Z vojny rovnou do extraligy

Dva roky v zeleném se vlekly, ale nakonec stejně utekly pryč a Václav Buranda byl nazpět na slánském stadiónu. „V třiaosmdesátým na podzim jsem šel do civilu a hned zpátky do boje,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Jezdili jsme Bulharsko a Maďarsko, objížděl jsem pouťáky, bylo i Polsko a NDR. Krásný časy a člověk se na ty závody těšil a zase dostal do formy.“

Plochá dráha jej doslova opět pohltila. „Ve Slaným byla dobrá parta vždycky,“ připomíná. „Měl jsem to jako zábavu. Tady proběhlo lidí, vyměnilo se takových závodníků. Pamatuju toho moc.“

V sezóně 1984 jde prakticky přímo do extraligy. Zatímco SVS Pardubice a RH Praha bojují o titul, Plzeň a Slaný svádí stejně nemilosrdný duel o třetí místo. Nejde jen o bronz, za nějž si ani jeden z klubů stejně nic nekoupí, ale o udržení se ve vyšší divizi. Tradiční podzimní kvalifikace totiž odpadají a poslední bude napřesrok nahrazen vítězem první ligy.  Slánské šance se zmenšují po zranění Ladislava Hradeckého.

„Láda si zlomil ruku v Zohoru,“ povzdechne si Václav Buranda. „Pak se v Praze jela rozhodující extraliga a on do ní nastoupil. Doktor mu to vždycky opíchával. Jezdil vždy vláčnější motory, Klokan měl vždycky točáky jak kráva.“

Co čert nechtěl, obě slánské opory se musely střídat za řidítky jednoho stroje. „Klokan jezdil na Ládový motorce, svojí zadřel,“ líčí Václav Buranda, který tehdy s desítkou na své vestě přivezl pro Baterii dva body. „Láda i s tou rukou odstartoval dokonce na Jirku Štancla. V poslední jízdě ale zadřel a Aleš Dryml pak pustil Míru Bartoše před sebe.“

Jeden jediný bod poslal Slaný do nižší divize. „První liga pro nás byla sranda,“ netají se Václav Buranda. „Ale přece jen bylo blbý, že to byla jen první liga.“

 

Třikrát pátý v přeboru

Za aktivní kariéry Václava Burandy vypadl Slaný z extraligy poprvé, nicméně nikoliv naposledy. Dolů do první ligy musel ještě po skončení extraligových ročníků 1988 a 1995. Vždy však dokázal najít cestu nazpět mezi elitu a dokonce aktivně ovlivňovat boj o medaile.

Václav Buranda střídal skvělé výsledky s horšími. Nikdy se nedostal do finálové série mistrovství republiky jednotlivců, což ostatně z borců mimo středisek vrcholového sportu dokázal ve druhé polovině osmdesátých let jen málokdo. O účast vesměs přicházel až ve finálových závodech kvalifikace, kam vedla cestička z přeborů.

I v nich ovšem probíhaly tuhé boje. „V Čakovicích jsem šel z vnitřku,“ vybaví se Václavu Burandovi zážitek ze čtvrté jízdy přeborového mítinku z června 1985. „Kůča byl na trojce. Měl novou kombinézu, byl zrovna ve velkým fóru, myslel si, že mu v prvním vinglu nechám místo na lajně. Ale já nenechal a on šel v tý nový kombě na hubu.“

Petr Kučera skončil nakonec sedmý, zatímco Václav Buranda stál na nejnižším stupínku pódia. Celkově obhájil pátou příčku ze čtyřiaosmdesátého. Roku 1986 byl Slaný nazpět v extralize, v ní se pomstil Plzni. Václav Buranda podruhé zopakoval páté místo v přeboru, avšak série pětek se přeruší ve výsledkové listině ročníku 1987.

Přitom Václav Buranda byl druhý za Václavem Milíkem v kvalifikaci v Březolupech, i v semifinálových kláních v Chabařovicích a v Liberci. Finálová část navíc začínala v jeho Slaném. Avšak medailový sen skončil dříve než vlastní mítink.

„Když na nás byl Klokan nasranej, vzal kropičku a ulil dráhu, že na ní nešlo jezdit,“ vysvětluje Václav Buranda. „Měl jsem točivej motor, dal si svůj převod. Vjel jsem to první zatáčky a na tom mokrým vlít‘ do prken. Na zádech mi vyskočila boule a doktor mi zakázal jet dál.“

Trojice pátých míst zůstala pro Václava Burandu maximem v přeboru. Startoval v něm až do zániku soutěže roku 1989, ale po devadesátém se víceméně specializoval jen na ligová klání. Slaný čekaly skvělé časy a on v nich rozhodně nehrál podřadné role. Vždyť měl velký podíl na návratu svého týmu do extraligy 1990!

 

Veskrze kladný hrdina navzdory bulvární reputaci

Devadesátá léta v mnoha směrech obrátila zažité pořádky hlavou dolů. „Začaly ležáky,“ připomíná Václav Buranda, že se v historii mnohokrát odložený koncept pohonné jednotky plochodrážního motocyklu, konečně dočkal své chvíle. „Já měl radši, když to tahalo za ruce. A ty ležáky se hezky vodily.“

Slaný získal Romana Matouška a klubovým ambicím rostly svaly, jaké zdobily plochodrážního bohéma. „Z Maťase měl každej vítr,“ komentuje Václav Buranda. „Když za nás jel, bylo to dobrý. Byli jsme skvělá parta. Přijeli jsme na závody a Pražáci hned říkali, že je tady slánská mafie.“

Vyhrocené momenty z dráhy se občas přenesly do depa, obzvlášť během dvojutkání. „Ve Slaným si nikdo nenechal nic líbit,“ říká Václav Buranda. „Jednou tady Gažo Forgáč sundal Vaška Kouckýho. Přijel do depa, tak jsem ho samozřejmě trefil. Pan Vozár klidnil situaci, že už ho nepostaví.“

V srpnu dvaadevadesátého přišel incident s pražským juniorem Antonínem Hrubantem, který hostoval za Březolupy. „Měl jsem problém se spojkou,“ líčí slánský závodník. „Nestartovalo to a on mě sundal. Jízdu nezastavili, a když dojeli do cíle, chtěl jsem ho nakopnout. On mi ale ujel a já ho netrefil. V depu mě všichni drželi, akorát Jirka Štancl seděl na metylárně a smál se, že budou mít v Blesku, o čem psát.“

Bulvární deník se na Václavu Burandovi, jenž míval v depu obrovské zastání v osobě svého otce vybaveného neuvěřitelnou silou, vskutku vyřádil. Jen škoda, že dalších výsledků slánského plochodrážního patriota své čtenáře ušetřil. On totiž zůstal se svým týmem nejen v dobrých časech, kdy byl v extralize druhý a třetí. Avšak když Slaný v pětadevadesátém zase vypadl z extraligy, udělal v první lize maximum pro jeho návrat.

Do starého železa nepatřil ani v extralize 1997, byť ve svých pětatřiceti cítil, že je čas končit. V roli náhradníka inkasoval pět bodů v srpnovém podniku ve Slaném a se svým klubem vyjel ještě do Březolup. A mezitím spolu s René Junou vyrazil na mezinárodní pouťák do Kopřivnice, kde mu patřila desátá pozice.

„V Kopřivnici jsem byl snad po sto letech,“ přelétne přes jeho tvář úsměv. „To je extrémní dráha, ale když jsi jezdil pořád, tak ti to ani nepřišlo. Jenže já už těch závodů v tý době neměl tolik. Dráha je tam poloviční dlouhá, jak nemáš fyzičku, nemá cenu do Kopřivnice ani jezdit.“

 

Optimistou jednou provždy

Své obrovské zkušenosti předával Václav Buranda i poté, co pověsil svou vlastní kombinézu na hřebík. „Začal jsem jezdit jako mechanik s Mirdou Fenclem a Patrikem Linhartem,“ svěřuje se. „To byly taky dobrý léta, cestovali jsme po závodech.“

Sám se ještě svezl v závodech veteránů. „To byla zábava, že si člověk přidal plyn,“ zůstává oběma nohama na pevné zemi. „To už se závoděním neměli nic společného. Ale v tom věku už má závodník radost ze všeho.“

Dnes jej v ochozech moc často nepotkáte, protože opravuje kamióny a většinou mu odpolední směna padne, když se ve Slaném závodí. „Chodím se dívat,“ netají se. „Ale spíš ani nechodím, nemám čas. Ale po internetu se koukám pořád.“

Plochodrážní kariéra Václava Burandy (*17.11.1962) v kostce:

1980:	MR juniorů: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině B (Žarnovica 11., Kopřivnice 11., Slaný 8., Čakovice 10.), postup jako náhradník do finále, v něm 12. (Chabařovice náhradník, dva body, Plzeň 7. A Slaný 12.)
1981:	ME juniorů: traťový náhradník ve finále ve Slaném; český pohár družstev: Slaný 1.; MR juniorů: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Plzeň 10., Slaný 7., Praha ?. Čakovice 8.), 6. ve finále (Kopřivnice 5., Žarnovica 8., Pardubice 7., Mšeno 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Václav Buranda 12. v semifinálové skupině B (Chabařovice 12., Čakovice 9.); 9. při Zlaté stuze v Pardubicích
1982 – 1983:	povinná vojenská služba
1984:	MS jednotlivců: traťová rezerva předkola ve Slaném; Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 9 bodů ze 135 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 5. v kvalifikaci v Plzni, 5. ve finálové části (Kopřivnice 10., Březolupy 3., Čakovice 4., Mšeno 5.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině A (Čakovice 8., Plzeň 9.), 11. ve finále (Pardubice 16., Praha 10.); s Jaroslavem Hautpmannem 4. v mezinárodním turnaji dvojic (Plzeň 4., Slaný 5.)
1985:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 59 bodů z 305 bodů týmu celkem); Slaný 3. ve skupině A Poháru osvobození; přebor ČSR: Václav Buranda 7. v kvalifikaci v Kopřivnici, 5. ve finále (Plzeň 14., Slaný 8., Kopřivnice 3., Březolupy 9., Čakovice 3., Chabařovice ?); kvalifikace pro MR jednotlivců 1986: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině A (Liberec 5., Čakovice 6.), 15. ve finále (Kopřivnice 16., Žarnovica 10); s Karlem Kadlecem 3. v mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1986:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 15 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Chabařovicích, 5. ve finále (Slaný 5., Slaný 3. Plzeň 6., Chomutov 7., Chabařovice 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 4., Žarnovica 10.), 9. ve finále (Praha 6. Liberec 10.); MR dvojic: 6. s Františkem Moulisem
1987:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 28 bodů ze 159 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Březolupech, 2. v semifinálové skupině B (Chabařovice 2., Liberec 2.), 17. ve finále (Slaný 16., Plzeň NS); 10. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 9. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 3. S Jaromírem Bartošem při mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1988:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 4 body z 385 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 11. v semifinálové skupině B (Čakovice 4., Plzeň NS); 11. v srpnovém celostátním podniku ve Svitavách
1989:	Slaný 3. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 25 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. v malém finále 1.ligy; přebor ČSR: Václav Buranda 2. v kvalifikaci v Březolupech, 6. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Liberec 8.), 14. ve finále (Březolupy 15., Slaný 10.)
1990:	Slaný 2. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 38 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. ve finále 1.ligy (Václav Buranda 16 bodů z 81 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Václav Buranda 2 body ze 7 bodů týmu celkem); 6. při mezinárodním závodě u příležitosti 40 let ploché dráhy ve Slaném
1991:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 55 bodů z 359 bodů týmu celkem)
1992:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 36 bodů z 373 bodů týmu celkem)
1993:	Slaný 2. v extralize (Václav Buranda 23 bodů ze 490 bodů týmu celkem)
1994:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 26 bodů ze 427 bodů týmu celkem), s Václavem Kouckým a Romanem Perglerem 7. v se finále MR dvojic v Plzni
1995:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 34 bodů z 279 bodů týmu celkem); s René Junou 5. v semifinále MR dvojic v Březolupech
1996:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 49 bodů z 212 bodů týmu celkem), 8. v MR tříčlenných družstev: (Václav Buranda ve dvou závodech 10 bodů z 42 bodů týmu celkem)
1997:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 17 bodů z 206 bodů týmu celkem); 8. v MR tříčlenných družstev (Václav Buranda v jednom závodě 2 body ze 73 bodů týmu celkem); 10. v srpnovém mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
2005:	Václav Buranda vítězem závodu veteránů při Memoriálu Antonína Vildeho

Foto: laskavostí Václava Burandy

Žarnovická plochá dráha ponúka za svoju 67-ročnú históriu množstvo zaujímavých príbehov, ktoré sa len tak tlačia, aby boli zverejnené. Najmä tie z dôb minulých, ktoré väčšina dnešných, mladších fanúšikov nemá možnosť poznať. Jeden taký príbeh hovorí o rodine Bartfayovcov. V žarnovickej farskej matrike pokrstených, figuruje toto maďarsky znejúce priezvisko už minimálne štyri generácie. V pomyselnej žarnovickej plochodrážnej kronike má taktiež svoje miesto. A nie hocijaké. Bol to práve Ľudovít Bartfay starší, kto sa v roku 1967 ujal čerstvo vzniknutého žarnovického plochodrážneho tímu a dal mu strechu nad hlavou. Nebyť jeho, ťažko by to tu fungovalo, veď niečo také ako klubové zázemie a budovy tu ešte neexistovalo. Ale poďme pekne poporiadku.

 

Ťažká situácia…

Ľudovít Bartfay starší bol majiteľom domu s priestranným dvorom a garážami pre nákladné autá, ktoré ho živili. Jeho živnosť by bola určite ešte úspešnejšia, nebyť politicko-spoločenských pomerov, ktoré súkromnému vlastníctvu a podnikaniu vôbec nepriali. Jeho starší syn Vojtech začal niekedy v polovici 60-tych rokov chodiť spoločne s ďalším Žarnovičanom Jaroslavom Považanom na poľnohospodársku školu do Banskej Bystrice. Tam sa ešte v tom čase jazdila plochá dráha na Štiavničkách. Lenže tam prudko postupovala aj bytová výstavba a obyvatelia okolitých bytoviek sa začali sťažovať na hluk z plochodrážneho oválu.

To už svoje prvé tréningové kolá točili aj naši mladí Žarnovičania. V roku 1966 bola banskobystrická plochá dráha nadobro zatvorená a tamojší pretekári si hľadali svoj druhý domov prirodzene v relatívne blízkej Žarnovici. Žarnovický ovál v tom čase so škvarovým povrchom, nebo často využívaný. Dokonca v rokoch 1959-1961 a 1964, 1966 sa tu neodjazdili ani jedny preteky (týfusová epidémia a povodeň), pričom v rokoch 1962, 1963 a 1965 to boli spolu iba štyri podujatia. Práve bystrickí pretekári doplnení o žarnovických mladíkov doslova vtrhli na žarnovický ovál a ….. boli vyhnaní.

„Bystrickí začali jazdiť do Žarnovice. Keď sem prišli prvýkrát trénovať, jeden funkcionár ich vyhnal, aby neničili dráhu. Potom sa nám, ale podarilo uprosiť funkcionárov zo Žarnovice, ktorými boli najmä pán Žbirka, Bohunka, Dvořák a Skladan, ktorí boli vlastne aj zakladateľmi žarnovickej plochej dráhy, aby sa mohlo trénovať,“ po rokoch si na túto úsmevnú situáciu spomenul Ľudovít Bartfay mladší.

 

Budovanie zázemia

V tom čase existovali na Slovensku dve plochodrážne strediská, Západoslovenské so sídlom v Bratislave a Stredoslovenské, ktorého sídlo sa v roku 1967 prenieslo zo spomínanej Banskej Bystrice do Žarnovice. V Žarnovici však chýbalo na štadióne okrem dráhy akékoľvek zázemie pre novovzniknutý tím. Neboli garáže, dielne, klubové miestnosti, nič. Vtedy situáciu zachránil práve Ľudovít Bartfay starší.

„Bartfayovci po tie roky podržali celú plochodrážnu Žarnovicu. Klub mal na ich dvore a v priestrannej dielni svoju kuchyňu. Postupom času ožili v rukách Bartfayovcov aj dva traktory, nákladná Erena, požiarnická cisterna a dva Garanty, aby poslúžili plochej dráhe,“ opísal vtedajšiu situáciu v jednom zo svojich spracovaní histórie žarnovickej plochej dráhy Ing. Jozef Treščák. Dvor Bartfayovcov sa tak po plochodrážnom ovále stal najdôležitejším, pre žarnovickú plochú dráhu. V garážach boli zaparkované aj plochodrážne motocykle, ktoré si sem chodil opravovať a pripravovať celý plochodrážny tím. Čo sa týka vedenia Stredoslovenského plochodrážneho strediska, jeho predsedom sa stal Jozef Bohunka a jeho predĺženou rukou bol práve Ľudovít Bartfay starší.

 

Žarnovickí priekopníci

Ako bolo spomínané už na začiatku, plochú dráhu do rodiny doniesol dnes už nežijúci Vojtech Bartfay. Spolu s ním sa postupne za riadítka plochodrážnych špeciálov posadili aj Jaroslav Považan, Karol Vallner, či Vladimír Ceglédy. Títo postupne vytvorili jadro tímu, ktorý začiatkom 70-tych rokov posilnili dvaja Jánovia – Daniel a Danihel, Milan Černek, Jozef Zimmermann a ďalší. Žarnovica začala naplno pulzovať plochodrážnym životom a žarnovickí plochodrážnici robili dobré meno nášmu mestečku nielen po celom Československu, ale postupne aj v zahraničí. No ale to sme skočili riadne ďaleko…

 

Prvý bol Vojtech

Vojtech Bartfay patril medzi jazdcov, ktorí síce nenosili domov pravidelne vavríny víťazov, no dokázali oberať o body svojich súperov. Aj vďaka tomu sa v roku 1970 dostal do tímu Československa v medzištátnom stretnutí na žarnovickej plochej dráhe proti juniorom z Veľkej Británie, ktoré prvýkrát snímala v priamom prenose aj československá televízia.

Nechýbal tam ani ďalší Žarnovičan Karol Vallner. Úspechom staršieho z bratov Bratfayovcov bolo siedme miesto v Majstrovstvách Slovenska 1969, keď v poslednom – štvrtom kole šampionátu na domácej dráhe dokázal obsadiť tretie miesto. Ešte lepšie to bolo o rok neskôr, keď sa stal štvrtým najlepším Slovákom na plochej dráhe. Poslednýkrát sa na dráhe predstavil 10. októbra 1970 v stretnutí II. ligy proti Bratislave, kde pomohol Žarnovici k víťazstvu 44:32 svojimi ôsmimi bodmi. Jeho posledná jazda bola víťazná… Súhrnne štartoval Vojtech Bartfay v rokoch 1966 až 1970. V roku 1966 reprezentoval Banskú Bystricu v dvoch pretekoch. V rokoch 1967 – 1970 zase Žarnovicu v 27 pretekoch.

 

Mladý talent

Úspešnejším z dvojice bratov Bartfayovcov bol Ľudovít Bartfay mladší. „Najprv som robil mechanika a pomáhal okolo motoriek. Keď som chcel začať s jazdením, musel som mať vodičský preukaz. Ten mi pomohol behom troch týždňov vybaviť pán Bohunka. V roku 1969 som tak mohol začať s pretekmi,“ spomína na svoje začiatky Ľudovít. Ako to vyzeralo s vtedajším vybavením jazdca? „No napríklad moja „kombinéza“ sa skladala z kožených nohavíc od uja Bohunku, ktoré som si zviazal na páse špagátom. Koženú bundu som si zohnal už ani neviem z kadiaľ. Posledný rok som jazdil v kombinéze od Ivana Dedinu, ktorý bol vtedy zranený. Ťažko bolo zohnať aj čižmy. Napríklad, keď raz padol Paľo Krč a nohu si pritom prestrčil popod mantinel, museli sme mu rozrezať čižmu. Mal to dosť škaredo poranené. A on keď sa vrátil, tak nám nadával, že prečo sme to rozrezali, že z kadiaľ zoženie teraz čižmy (smiech),“ opísal bežné trable vtedajších slovenských plochodrážnikov.

Mladší z bratov Bartfayovcov doslova vlietol medzi plochodrážnu konkurenciu. V rýchlom čase sa prebojoval medzi slovenskú špičku a zakrátko dokázal trápiť aj českých „profesionálov“. Debut Ľudovíta Bartfaya videlo 11. mája 1969 počas medzinárodných pretekov dvojíc až 5 000 divákov. Vtedy štartoval vo dvojici so skúsenejším Karolom Vallnerom. Vo štvorkolových Majstrovstvách Slovenska obsadil celkové šieste miesto spomedzi sedemnástich súťažiacich. Dokonca v dvoch kolách dokázal byť štvrtý. V sezóne odjazdil šesť pretekov.

 

Majster Slovenska

Rok 1970 bol však jeho rokom. V Predkvalifikácii Majstrovstiev ČSSR mu z dvoch kôl chýbali iba štyri body na postup. Za ním však skončili neskorší skvelí reprezentanti ako Jan Hádek, či Josef Minařík. Majstrovstvá Slovenska sa tak ako pred rokom skladali zo štyroch kôl. Ľudovít začal štvrtým miestom v Břeclavi. Na druhý deň v druhom kole bol na tejto moravskej dráhe už druhý. Potom v posledných dvoch kolách na žarnovickej dráhe zakaždým vyhral a stal sa ako 19-ročný dovtedy najmladším majstrom Slovenska. V ligovej súťaži patril medzi opory tímu spoločne s Karolom Vallnerom a Pavlom Krčom. Na tri roky sa stal držiteľom rekordu žarnovickej dráhy spomedzi domácich pretekárov, kým ho neprekonal Ján Daniel. Jeho poslednými pretekmi v krátkej kariére bolo tak ako u jeho brata Vojtecha, ligové stretnutie 10. októbra 1970 v Žarnovici s Bratislavou. Deviatimi bodmi bol najlepším domácim pretekárom  a prispel tak k víťazstvu Žarnovice. Taktiež jeho posledná jazda bola víťazná.

 

Hrdina Zlatej prilby

Vráťme sa však k ešte jednej zaujímavej udalosti, ktorej hrdinom bol Ľudovít Bartfay mladší. Stalo sa to 29. augusta 1970, keď sa v Žarnovici uskutočnilo najprv stretnutie štyroch tímov a potom nadstavbové preteky o Zlatú prilbu SNP. Stretnutie štyroch tímov suverénne ovládol tím Čiech A pred tímom Čiech B a Moravou. Žarnovickí pretekári nemali so svojim technickým vybavením šancu brať veľa bodov. Najlepší bol Pavol Krč, ktorý získal tri body, potom boli už len dvojbodoví Ľudovít Bartfay, Vladimír Ceglédy a s jedným bodom Jozef Zelina a Ivan Danihel. Nebodoval Vojtech Bartfay. Následne bola vylosovaná kvalifikácia, z ktorej najlepší štyria mali postúpiť do finálovej jazdy o Zlatú prilbu SNP. Ľudovít Bartfay nastupoval do jazdy s Josefom Laštovkom (neskorší český národný tréner), Miroslavom Čapkom a veľkým talentom Petrom Ondrašíkom, neskorším niekoľkonásobným finalistom majstrovstiev sveta. Postup bral iba víťaz. A víťazom sa stal….Ľudovít Bartfay. Obrovské prekvapenie však malo svoje pokračovanie. Ako nám prezrádza dobová tlač, rozhodca už v predchádzajúcich jazdách vnášal do svojich rozhodnutí mnoho otáznikov.

A podobne sa stalo aj vo finále, do ktorého sa dostal obhajca víťazstva z predošlého roku Zbyněk Novotný, skúsený československý reprezentant Bedřich Mareš, pražský pretekár Josef Lid a spomínaný Ľudovít Bartfay. Po štarte sa rozhoreli tvrdé boje a výsledkom bol pád Zbyňka Novotného v druhom kole. Český pretekár ostal ležať na dráhe, no rozhodca jazdu nezastavil a on sa musel „po štyroch“ dostať preč z dráhy. Našťastie sa nič nikomu nestalo, no vyvolalo to zmätky aj medzi jazdcami na dráhe, aj medzi traťovými komisármi a rozhodcom. Ten nakoniec jazdu ukončil v cieli štvrtého kola odmávaním červenou zástavkou. V tom momente bol víťaz jasný – Bedřich Mareš.

Na druhom mieste bol však Ľudovít Bartfay, čo bola veľká senzácia. „Pamätám si to. Ten pražský pretekár podal protest, že prestal jazdiť, keď si myslel, že bude zastavená jazda a že preto je až tretí a ja druhý. Bol z toho nešťastný a hovoril aj predo mnou, že v Prahe im sledujú výsledky a on je reprezentant a toto nie je pre neho dobré. Prišlo mi ho ľúto, tak som išiel za rozhodcom a prepustil som mu druhé miesto,“ opísal veľmi nezvyčajnú situáciu jej hlavný hrdina. Toto malo veľký ohlas v médiách. Veľké gesto žarnovického mladíka bolo odporúčané na cenu fair Play, či ako vzor pre všetkých športovcov. To urobil aj napriek tomu, že bol na domácej dráhe pred domácim obecenstvom vyhlásený ako druhý najlepší. Ono v podstate aj toto vypovedá o vlastnosti, ktorú zdedil po svojom otcovi a ktorá by sa hodila aj mnohým dnešným športovcom. Skromnosť.

 

Neprajná doba

Ľudovít Bartfay mal síce nejaké plány aj na sezónu 1971, ktoré by sa dali zladiť s povinnou vojenskou službou, no všetko nakoniec padlo. Škoda, že neboli také možnosti ako o niekoľko rokov neskôr, kedy Zdeno Vaculík mohol vojenčiť a jazdiť v Pardubiciach, Jaroslav Danko v Prahe, bratia Forgáčovci v Pardubiciach a podobne.

„Neboli peniaze. Potom neskôr bol dobrý ťah, že sa toho chytil Milan Šovčík. Keby prišiel skôr, možno by som ostal jazdiť aj ja. Bola to však vtedy bieda. Ja som to s bratom nechal v roku 1970 a rok neskôr skončili aj Ivan Dedina, Pavol Krč a Jozef Zelina. Ja som vtedy mal nastúpiť na vojnu. Vybavovali mi to spoločne s Petrom Ondrašíkom z Březolup, aby sme išli do Prahy, no nakoniec išiel iba on a tam aj ostal. Ja som radšej ostal pracovať v Hliníku v závode, ktorý bol zbrojársky a tak stačilo, keď som si tam odrobil 19 mesiacov a potom išiel na 5-mesačnú vojnu a bol som doma,“ opísal situáciu Ľudovít Bartfay. Tým sa na dlhý čas skončila bartfayovská sága na žarnovickej plochej dráhe.

 

Chcelo by to ďalšieho Bartfaya

No nie navždy. Veď už v roku 2011 hneď po vzniku Speedway Clubu Žarnovica sa stalo jedným z prvých sponzorov Kamenárstvo Bartfay založené práve Ľudovítom Bartfayom a vedené jeho synom Michalom. Táto podpora trvá nepretržite dodnes. Na okraj možno spomenúť ešte jedno prepojenie plochodrážnych rodín. Na svete sú totiž dvaja vnukovia Ľudovíta Bartfaya (majstra Slovenska 1970), ktorí sú zároveň aj vnukmi už nežijúceho slovenského šampióna z roku 1980 Jaroslava Danka. Tak sa môže stať, že zdvojnásobené plochodrážne gény, privedú na žarnovický ovál opäť nejakého Bartfaya.

Keby nebolo Bartfaya….práve tak začína novinový článok, ktorý popisuje onú Zlatú prilbu z roku 1970…

Foto: archív autora