Mladá Boleslav – 17. prosince
Vedle Norberta Magosiho a Mateusze Szosteka se pod varšavskými smlouvami s Rzeszowem, který příští rok pojede první polskou ligu, objevili podpisy také Lukáše Drymla a Filipa Šitery. Mšenský závodník se po rezignaci svého klubu na českou extraligu dostal do prekérní situace ohledně počtu závodů. Varšavský kontrakt s Rzeszowem, jenž mu otevírá možnosti v jiných klubech, vnímá jako nezbytnost, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Musel jsem,“ odtušil Filip Šitera na otázku, co ho k jeho kroku vedlo, aby se vzápětí rozhovořil více. „Když tady dělaj‘ všechno pro to, abych se nesvezl, nebo aby Mšeno nejezdilo extraligu. To bylo vidět už delší dobu, že to někomu vadí, že jsme pořád vyhrávali. Tak dva, tři roky dozadu, jak se měnily řády.“

O extraligové služby Filipa Šitery prozatím neprojevil zájem nikdo ze zbylé trojice, která v naší vyšší lize pokračuje. „Tady nejsem oblíbenej‘,“ krčí rameny. „Ani jsem neměl výsledky, tak se nedivím, že se nikdo neozval.“

V letošní sezóně uzavřel Filip Šitera varšavský kontrakt v Lodži a nakonec se v lize našich severních sousedů objevil pouze jedenkrát, když si jej vyhlédlo Gniezno pro svůj náročný výjezd do Zielonej Gory.

„Byla šance svýzt se v Polsku na jednom extraligovým závodě, ale v Zielonej Goře jsem od toho nic nečekal,“ říká a jedním dechem se svěřuje s vyhlídkami na lepší časy. „Koukal jsem, že na začátku sezóny tam závody jsou. A třeba se poohlídnu i v Anglii.“

Foto: Wojta Zavřel

PO KLIKNUTÍ TANČÍ JOSEF FRANC ZDE

Kladno – 3. prosince
Parkoviště u Galerie Kladno se v úterý v podvečer začala plnit vozidly, které by vedle nádherně rekonstruovaném objektu její běžný návštěvník dozajista nečekal. Loga a nápisy MPM Trading, FUCHS Oil Silkolene, Bellis či PRO TEC by se spíše vyjímala vedle plochodrážního depa. Velká modrá dodávka s nápisem Franc Racing Team však nezvyklou situaci vysvětlila více než dostatečně. Pražský závodník totiž v přízemním sále hostil své sponzory a přátele, přičemž se sám zhostil úlohy moderátora.

„Nejsem moc velkej‘ řečník,“ omlouval se Josef Franc, sotva se chopil mikrofonu. Účelem setkání bylo především poděkovat všem sponzorům a přátelům za podporu v psychické, fyzické, materiální, finanční a případně jiné podobě.

„Děkuju přítelkyni Terezce,“ pokračoval. „Není to se mnou vůbec jednoduchý. Musím k tomu přidat rodinu Vopatových. Zdeněk Schneiderwind mě provází celou mou kariérou a místo relaxování s manželkou Žofinkou u bazénků se věnuje mně. Cejtím se prakticky jako jeho syn.“

By byla poslední věta myšlena naprosto upřímně, sálem probublal smích. Kdosi trefně připomněl charakteristický znak obou strůjců Pražanových úspěchů. Být američtí občané, na výrobcích podporujících růst vlasů by vysoudili majlant.

„Ono to taky podle vlasů vypadá,“ zasmál se rovněž Josef Franc, jehož dobrá nálada neměla opustit ani nadále. „Všechno, co mám, mám od něho. Ale když mě jednou, dvakrát za sezónu pozve na oběd nebo kafe, vím, že něco není dobře. Ale jsem rád, že mě pozve a srovná mě.“

Realizační tým pražského závodníka je ovšem mnohem širší. „Pak do trojice zapadají pan Vopat a Michal Stárek,“ nepotřeboval Josef Franc ani letmý pohled do připraveného bloku s poznámkami. „Jsou pro mě hnacím motorem a oporou, o kterou se můžu opřít. Díky nim se na mou stranu přidala spousta lidí, co mě podporují a fandí mi, za což jim děkuju.“

Na přetřes samozřejmě přišly i výsledky letošní sezóny. „Trojku budu bohužel muset vyměnit za čtyřku,“ podíval se Josef Franc na svůj dlouhodrážní motocykl, kde na žluté číselné tabulce svítila ještě trojka symbolizující bronz z roku 2012.

„Je mi to líto,“ svěřoval se pražský závodník. „Mohla bejt‘ dokonce jednička, ale takové je realita a nepovedlo se to. Mistrovství republiky na dlouhý dráze jsem vyhrát musel, jinak bych nebyl ani závodník. V mistrovství republiky dvojic se to na dráze povedlo, uvidím, jak to ještě dopadne. Byla to úspěšná sezóna, ale bohužel jsem typ závodníka, co musí bejt‘ pořád psychicky a fyzicky vytíženej‘.“

Letošní rok ho v tomto ohledu příliš neupokojil, protože bez britské a polské ligy se počet závodů razantně snížil. „V týmu přibyl Milan Špinka, pomáhá mi v polský lize“ vysvětluje Josef Franc, že dnes už bývalý pražský trenér, který zkraje měsíce odešel do důchodu, využívá naplno všechny své kontakty a zajistil mu minimálně pozvání na sparingy v Daugavpilsu. „V jednání je i Anglie, kam bych se zase vrátil.“

Pozvaní hosté poté shlédli video klip mistrně režírovaný Zdeňkem Schneiderwindem mladším, v jehož závěru Josef Franc dokonce zatančil v kombinéze a s přilbou na hlavě. Zájemci si do detailu prohlédli plochodrážní motocykly a závodnickou výstroj. Josef Franc byl přitom stejně zasvěceným průvodcem stejně jako pozorným hostitelem během rautu.

Foto: Antonín Škach

Slaný – 5. prosince
Ve slezském Opole absolvoval jediný sparing. Loni se sice v průběhu sezónu upsal Lublinu, nicméně proti se postavily zranění a nabitý domácí kalendář. V úterý se ovšem podpis Eduarda Krčmáře zaskvěl pod kontraktem s Rawiczem. Slánský junior se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se v novém angažmá rozhodně hodlá prosadit.

„Lepší než to shánět na poslední chvíli,“ vysvětluje Eduard Krčmář, proč s podpisem smlouvy příliš dlouho neotálel. „Jsem teď pod Progress Management a oni mi řekli, že mi polskou ligu seženou. Ale že musím začít od nuly a jít od druhý ligy.“

Podpis kontraktu však sám o sobě negarantuje vůbec nic, čehož si je český šampión mezi devatenáctiletými plně vědomý. „Garanci startů nemá nikdo,“ říká. „Já to podepsal předevčírem, detaily budou později, ale myslím, že šance na svezení tam budou.“

České stopy v Rawiczi:
V sestavě Rawicze není Eduard Krčmář prvním českým závodníkem. V devadesátých letech se tu dobře etablovali Robert Král, Michal Makovský či Pavel Ondrašík. V sezóně 2006 vestu s medvědem oblékali i Hynek Štichauer, shodou okolností stejně jako Eduard Krčmář z pozice úřadujícího mistra republiky do devatenácti let, a Věroslav Kollert.

Zjara 1999 přijel Rawicz na test match do pardubického Svítkova. V dubnu 2007 byl prvním celkem, jenž dorazil na Markétu v rámci pražského účinkování v druhé polské ligy. Naproti tomu městečko na půl cesty mezi Wroclawí a Lesznem se v září stalo poslední výjezdovou štací Pražanů.

Foto: Wojta Zavřel

Jablonec nad Nisou – 12. listopadu
Díky věkové hranici snížené na devět let a pravidelným seriálům stopětadvacítek se k pravidelnému závodění dostávají i chlapci, kteří mají před sebou ještě pár let na základní škole. Jedním z nich je i Daniel Šilhán, který v posledních dvou sezónách sbíral zkušenosti zejména na malých oválech. Závodník z Jablonce nad Nisou se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na prahu jeho kariéry stála neobvyklá personální kombinace.

S plánem vyhrát debut
„V šesti letech mi Ježíšek přinesl čtyřkolku,“ vypráví Daniel Šilhán, že cesty za řidítka plochodrážních motocyklů mohou být vskutku nevyzpytatelné. „Když jsme ji vezli do servisu na seřízení, Fanda Liebezeit se mě zeptal, jestli čtyři kola nejsou zbytečně moc. Vyprávěl mi o ploché dráze a tím to začalo.“

Přitom v jablonecké garáži už motocykl stál. „Moje první motorka byla padesátka čína,“ pokračuje závodník, který letos oblékal vestu Liberce. „Potom byla čtyřkolka, další stopětadvacítka kroska a pak už jen plochodrážky. První byla padesátka Simson zapůjčená od Filipa Šitery. Pak stopětadvacítka Shupa po Patriku Mikelovi, teď Hájkova Shupa a teď si chystám Shupu od Míši Krupičkové.“

Už předloni se objevovaly zprávy o mladém nadějném plochodrážníkovi, které se záhy exhibičními jízdami představil také publiku kupříkladu v Liberci. „Poprvé jsem se na plochodrážce svezl ve Mšeně,“ vzpomíná Daniel Šilhán. „Pan Grepl mě tam nechal trénovat. V dalším roce jsem už trénoval v Liberci u Věrouše Kollerta. A od tý doby je to pro mě sport číslo jedna. Motorky byly můj první sport, ale teď hraju taky závodně házenou a za školou florbal.“

Ostrý závodní debut Daniela Šilhána se odehrál loni zjara. Na kalendáři byl list s patnáctým dubnem a v Divišově startoval Speedway Mini Cup. „Bylo mi devět a mohl jsem začít závodit,“ říká dnes s odstupem půldruhého roku. „Tehdy jsem trénoval u Honzy Trojánka v Divišově, takže můj první závod byl na domácí dráze.“

V konkurenci třinácti dalších borců se dostal do finále D, kde ovšem neviděl cíl vinou pádu. „Myslel jsem si, že závod vyhraju,“ připouští. „Jenže to dopadlo úplně jinak. Finále D jsem nedojel. Nevěděl jsem, jak je těžké závodit ve třech, když dráha není jenom moje. Ale závody mě strašně baví.“

Pilně objížděl i další kola tréninkového seriálu stopětadvacítek a nebýt červencových Chabařovic, mohlo být jeho umístění ještě lepší než deváté místo. „Byl jsem spokojený, že jsem neskončil poslední,“ usmívá se. „Byla to má první sezóna, takže jsem se se závoděním teprve seznamoval.“

Plochodrážní látky na učení je stále spousta
Po sezóně bylo v Jablonci, o čem přemýšlet. „Měli jsme spoustu plánů, jak vylepšit motorku a mojí fyzičku,“ svěřuje se Daniel Šilhán. „Zima ale rychle utekla a naše plány zůstaly pouze v představách. A už se blížil první závod nové sezóny.

V ní proháněl svou stopětadvacítku, kde to šlo. Ovšem kromě klasického šampionátu republiky na velké dráze. „Letošní sezónu jsem jezdil pouze malou, po velké jen pošilhával, ale nemám na ní ještě věk,“ vysvětluje.

Přitom závody na klasických oválech mu přinesly nejen pódiové umístění při zářijových libereckých veteránech, ale i potlesk nadšeného publika během Tomíčkova memoriálu. „Velkou dráhu jsem jezdil pouze v Liberci,“ vypráví sám Daniel Šilhán. „Jel jsem tam při veteránech a docela se mi dařilo. Na Memoriálu jsem se svezl před nabušenýma tribunama. To jsem zažil poprvé. I když jsem to zažil už dříve ve Mšeně, ale to jsem byl ještě mimino. Je bezva, že se na závodech můžu potkat s hvězdama a mistry světa. Ve Mšeně Greg Hancock nebo Martin Vaculík. A vůbec se všemi českými jezdci.“

Do české plochodrážní historie se Daniel Šilhán letos zapsal osmým místem v šampionátu republiky na malé dráze a sedmým ve Speedway Mini Cupu, když jej o vyhlídku na lepší umístěná připravily absence v několika závodech.

„Letošní sezóna již byla plná závodění,“ líčí. „Táta mi pořídil větší motorku, takže jsem se učil znova od začátku. Můj boj většinou byl s Fandou Klierem. Většinou jsem byl někde u konce, ale pořád se ještě učím a prý mám pořád dost času. S výsledkem jsem nakonec spokojený. Po sezóně jsem začal jezdit na tréninky do Prahy, kde mě Pepe Franc, Tomáš Topinka a Zdeněk Schneiderwind naučili projíždět celé zatáčky pod plynem. Jenže už nejsou žádné závody a tak musím počkat na příští sezónu.“

Ta startuje za necelého půl roku. „Přes zimu budu zase honit fyzičku a leštit motorku,“ plánuje Daniel Šilhán. „Musíme nechat udělat motory, ale to je prý o penězích. Chtěl bych už pravou kombu a nové dečky. No, uvidím, jak to dopadne…“

Daniel Šilhán děkuje:
„Letos mi pomohl i pan Braun z Profiservisu Lbc, Fandy Liebezeit a AZ-EP PELC, za což jim moc děkuju. Ještě bych chtěl poděkovat manželům Šifaldovým z Chabařovic, bez kterých by asi malá plochá už nebyla.“

Foto: Antonín Škach a archív Daniela Šilhána

Bernardov – 11. listopadu
Mezi klíčové závodníky, kteří se podíleli na postupu Rybniku do první ligy, patřil i Václav Milík. Pardubičan se do slezského města vypravil minulý pátek. Původně počítal s cestou na otočky, kdy on podepíše smlouvu na příští rok a jeho otec Václav spolu s mechanikem Pavlem Fuksou doladí technické detaily ohledně motocyklů. Poté, co se jeho podpis zaskvěl na kontraktu, dostal bílé klubové tričko a ve vedlejší místnosti jej čekalo překvapení.

Kromě moderátorky a televizních štábů v ní čekal dav fanoušků. „Bylo to dobrý,“ usmívá se pardubický závodník. „Myslel jsem, že to tam pojedu jen podepsat, ale měli akci s fanoušky. Byl tam i prezes klubu a oni se ptali, co bude další rok.“

V něm rybnický tým čeká zápolení v první lize. „Letos jsme si ji vyjeli, což je super,“ svěřuje se Václav Milík. „Chtělo by to dobře bodovat i tam. Bude to těžší, ale na druhou stranu tam budou lepší závodníci a já získám větší zkušenosti.“

Jak se však bude v první lize dařit, nechce příliš předjímat. „Budu se snažit dělat body,“ slibuje. „Ale nikdy jsem v první polský lize nestartoval, tak nemůžu vědět, jaký to bude a jak budu bodovat.“

Foto: Wojta Zavřel

Milevsko – 7. listopadu
Léta tvořil osvědčený tandem se svým starším bratrem Antonínem. Jenže toho už v uplynulých sezónách pohlcovalo podnikání stále víc a víc. V sobotu otevírá novou restauraci s diskotékou ve Veselíčku poblíž jihočeského Milevska. Jan Klatovský tím pádem absolvuje větší část ledařské sezóny bez něho. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že svou přípravu odstartuje příští měsíc ve Skandinávii.

„Něco chce jet,“ odmítá Jan Klatovský myšlenku, že by jeho starší sourozenec definitivně pověsil závodnickou kombinézu na hřebík. „Určitě ne svět. Ten asi nepojede, se závodama v Rusku je to náročnější. A on teď v sobotu má otvíračku nový hospody.“

Předloni patřil Jan Klatovský ke stálým účastníkům finálové části ledařského mistrovství světa, loni po změně kvalifikačního modelu absolvoval evropskou část seriálu na divokou kartu. Letos mezi elitu povede opět jediná cesta z challenge v rakouském St. Johannu, což se českému šampiónovi příliš nepozdává.

„Uvidíme, jestli to vyjde,“ komentuje své vyhlídky na postup. „Když ale vidím, co FIM vymejšlí, je to ubohý. První tři z loňska jsou nasazení, čtyři dostanou divkou kartu a zbytek z celý Evropy se rozjíždí v jednom závodě, to není dobrý. Stěží budou na ledech přibejvat‘ lidi, když se jede jedno semifinále.“

Za českými okny zatím panuje nebývale vlídný listopad, kdy se denní teploty odvažují atakovat dokonce patnáctý dílek stupnice pana Celsia. Meteorologové slibující rychlý nástup arktické zimy prozatím nevystrkují nos, zatímco ledaři musí za přípravou do drsnějších končin planety Země.

„Chtěl jsem do Ruska,“ říká Jan Klatovský. „Ale nevychází mi to kvůli vízu. Potřebuju to rychle podat, ale Rusko je nevyzpytatelný. Proto pojedu asi do Švédska, čtrnáctýho a patnáctýho tam mám trénink.“

O Vánocích bude opět účastníkem tradičního Santa Cupu. „Určitě ho pojedu,“ plánuje. „Jede se sedmadvacátýho, osmadvacátýho a devětadvacátýho. Pak jsou nějaký volný závody, určitě se něco objeví. Steingaden, Weissenbach, včera mi přišla nabídka ze Sanoku, ale to je stejnej‘ termín jako St. Johann. Ale je realistický stihnout ho v neděli.“

Zato české šampionáty budou zřejmě opět jedna velká improvizace. „Záleží, jestli se dostanu do Grand Prix,“ říká na téma své účasti Jan Klatovský, který dva ze svých třech domácích individuálních titulů dobyl v posledních dvou sezónách. „Pokud tam budu, bude hodně vytíženej‘. Ale kdyby se člověk dostal domů, bylo by příjemný jet mistrák. A taky by bylo dobrý, kdyby se chytli mladej‘ Hutla a Lukáš Volejník. Byl by základ na mistrovství světa družstev.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Wojta Zavřel