Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Nicki Pedersen cílí na svůj čtvrtý titul individuálního mistra světa

Praha – 22. dubna
Po zrušení extraligového závodu se předevčírem největší atrakcí na Markétě rázem stala přítomnost trojnásobného individuálního mistra světa Nickiho Pedersena. Pomalu se stává pravidlem, že pražské plochodrážně tiskovky přinášejí buď zásadní správy jako v případě smlouvy Emila Sajfutdinova s Jawou či ohlášení konce kariery Lukášem Drymlem, anebo v uvozovkách jen rozhovor s mistrem světa spojený s podepsáním kontraktu na účast v české extralize. Příště to muže troufnout snad jen návštěva Ivana Maugera.

Nikdy nepodceňuj žádného soupeře
Nicki Pedersen byl ve skvěle náladě už pří vstupu do salonku. Na rozdíl od části pozvaných přišel včas. Není se co divit, že pak po celou dobu měl naprosto profesionální přístup. Později prozradil, že je velice dobře odpočatý, jelikož stačil dorazit do Prahy už před pondělní půlnoci a dobře se vyspat v nejmenovaném hotelu na pražském letišti.

Předcházející nedělní match Nickiho nového polského tymu Unia Leszno na hostování u gorzowské Stali mu dal méně důvodů ke spokojenosti. Sice Nicki Pedersen nasbíral nejvíce, jedenáct bodů pro Býky, ale moc to neovlivnilo výsledek celého zapasu, v němž Gorzow triumfoval 57:33. Nicméně je to teprve začátek sezóny a domácí tým byl beztak jasným favoritem. Nicki se rozpovídal o nedávném Speedway Grand Prix Nového Zélandu a bylo vidět, že se opravdu těší na další pokračovaní seriálu.

Pak byla na řadě oficiální tiskovka a nešlo jinak, než začít nadcházející extraligou. Nicki Pedersen prohlásil, že je velmi důležité vyhrát první souboj doma na Markétě, a teprve poté bude přemýšlet na sobotní Grand Prix v Bydhošti. „Nejbližší start, je vždy ten nejdůležitější a nikdy nelze nic nedocenit,“ byl opravdu přesvědčivým, i když dopodrobna vysvětloval, že nic a nikoho nelze podcenit, jde li o plochou dráhu.

Logicky tedy přišla otázka na soupeře z Pardubic. „Plochodrážník,“ odpověděl Nicki Pedersen, „musí být zdravě sebevědomý, jinak nemůže nikoho porazit a vůbec nemá co pohledávat na startu závodu. Zároveň, nesmi zapomínat, že zbývající trojice na pásce je tam za stejným účelem – vyhrát. I zdánlivému outsiderovi se může podařit vypálit na začátku a pak ani čtyři kola nemusí stačit na vymazání i hodně malé výhody. Poláci Dudek a Kosciuch jsou pokaždé nebezpeční. Václavu Milíkovi se poslední dobu daří a je pořád na vzestupech, což v kombinaci s jeho mládím a s ním související dravostí a ambicemi z něj dělá nebezpečného soupeře. Ani zbytek týmu Pardubic nejsou žádní nahodilí jezdci, je mezi nimi třeba Aleš Dryml.“

Bylo znát, že Nicki Pedersen si domácí úkol připravil a velmi dobře věděl, do jakých půjde soubojů. Je velkou škodou, že se závod nakonec neodjel a nemohli jsme zjistit, kolik z toho, co říkal, se také naplní.

Bod navíc má v boji o světový titul větší váhu než vítězství v jedné SGP
Další otázky navazovaly. Názor na nastupující mladou generaci, úspěch Martina Smolinskeho v úvodním Grand Prix sezóny a odchod Lukáše Drymla z plochodrážních bojiš.
Začneme od konce.

„Nikdy jsem ani v nejmenším nezažil to, co vedlo Lukáše k ukončení závodní kariery, a to nedostatek motivace a únavu s ploché dráhy,“ vyjádřil se Nicki Pedersen. „Ten sport nelze provozovat bez plného nasazení. Bude-li chybět motivace, je určitě namístě to celé nechat. Mně se to zatím nikdy ani v nejmenším nestalo a přijde-li únava ze závodění, asi přišel čas odejít. Já takové myšlenky nemám a nikdy jsem nepochyboval o tom, co chci dělat i nadále.“

A co Smolinskeho novozélandský triumf? „Nenechte se mýlit!“ upozornil Nicki Pedersen. „Je to velice dobře připravený závodník a na začátku sezony mu vyšlo vše, co mu vyjit muselo. Jezdil výborně celý večer. Vyšel mu zejména úvod Grand Prix a také později zůstal zcela soustředěný. Ve finále jsem udělal všechno správně, jel jsem dobrou stopu a hlídal jsem si pozici.“

Jenže v cíli byl dříve Němec. „Ano,“ zněla odpověď Nickiho Pedersena na přímou otázku. „Martin Smolinski mě překvapil, ale jeho úspěch nebyl náhodný a vůbec nezasloužený. Na Novém Zélandu jsem se ocitl v protikladných rolích vítěze s nejvíce získaných bodů a logicky i vedení v tabulce po první Grand Prix, a prvního poraženého v poli, což je nevděčná druha pozice na pódiu. Neodcházel jsem nespokojený, ale byl jsem přece jen poražen.“

O bojovnosti mluvil i v odpovědi na otázku o nastupující mládeže. „Mám pověst závodníka, co zápasí na samé hraně přípustné tvrdosti, a jsem si vědom, že soupeří si často myslí, že jí také překračují,“ rozhovořil se. „Věřím, že tomu není tak, prostě nikdy od soubojů neustupuji. A mladým to často taktéž přísluší. Nemám jim to za zlé, já byl vždycky stejný. Na rozdíl od současné mladé hvězdné elity ale já vždy měl úctu ke starším mistrům, Ne strach, ani ne respekt, ve smyslu abych někomu něco daroval na trati, ale prostě přirozenou úctu, k tomu co dokázali na oválech a v přípravě na každý jeden start, bez rozdílu co měli za sebou ve své dosavadní kariéře. Dnes to už není, není tomu tak v případu našich nástupců, kteří snad ani neznají velké jména i té nedávné minulosti.“

Nebylo patrně, zda to schvaluje nebo lituje. Bylo to spíš takové konstatování faktů a další důkaz perfektní znalostí poměrů. Často se stalo, že vítěz pražské Speedway Grand Prix nakonec vyhrál i cely seriál. V posledních letech tomu snad nebylo jen v případě Emila Sajfutdinova. Co bude lepší, relativní psychologická výhoda takového osudového triumfu, které málem předurčuje mistra světa, anebo třeba podobně výsledku z Nového Zélandů prohra ve finále ale celkově větší počet bodů než případný vítěz?

„Body mají vždy přednost, cílem je vždy titul,“ neváhal Nicki Pedersen ani chvíli na tak trochu žertovně položenou otázku. „Nechápejte to nesprávně, vítězství je pokaždé velmi, velmi důležité a je to ten nejlepší bonus na závěr každého jakéhokoliv mítinku. Jedná-li se o titul mistra světa, je to pokaždé to, co mám jako hlavní a jediný cíl. Za bod navíc dokážu oželet celkové prvenství v jednotlivém Grand Prix. Je to pokaždé ale zdrojem obrovské satisfakce.“

Fanoušek formule 1
Sleduje Nicki Pedersen další sporty a pokud ano, komu fandí? „Mám rád formule 1 a divám se v televizi pokaždé, kdy to jde. Strašně rád bych fandil dánskému pilotovi, ale dánská vlajka zatím na tratích F1 není, tak se zájmem sledují počínaní Hamiltona. Je to skvělý pilot a letos může vyhrát.“

Tato odpověď nahrála na další otázku, kam pozve letos svůj tým, když po předchozím vyhraném titulu je pozval za odměnu na závěrečnou MotoGP. „Určitě je rád vezmu na Grand Prix formule 1 do Abu Dhabí,“ odpověděl Nicki Pedersen. A zase neupřesnil, zda by to bylo jen v případě svého čtvrtého triumfu. Je ale naprosto jasné, že ten titul určitě má velkou váhu a zůstává cílem číslo jedna další sezóny neúnavného Dána.

O Nickim Pedersenovi a jeho bojovných kouscích na dráze si můžete myslet svoje. Určitě to není ani věčně rozesmátý Greg Hancock, ani elegantně dominující Tony Rickardsson, budeme-li ho srovnávat s někým, s kým hodně bojoval nebo nadále bojuje na dráze.
Je to ale velmi inteligentní a cílevědomý závodník a v klidném zákulisí před závodem velice příjemným společníkem. Na pásce se mění v bojovníka, aby se pousmál dokonce i nad sebou samým, bude-li třeba přistižen při malé lsti na cestě k dalšímu bodu.

Jak trefně poznamenal šéf pražského Markéty Petr Ondrašík, bude to velká posila pro klub. O to větší škoda, že jsme ho neviděli v úterý dělat, to co umí nejlépe – závodit na ploché dráze. Snad se brzy dočkáme – věřme, že nejpozději posledního května na SGP. Takže nezapomeňte, že znovu můžeme Fandit společně, protože lístky jsou už v prodějí. A proč ne i Nickimu?!

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Zdeněk Holub chce být zpátky v Divišově

Praha – 22. dubna
Nešastný pád při prvním českém výjezdu v rámci jadranského poháru družstev v Lendavě jej dostal do role nechtěného diváka. Při vší smůle nebyla fraktura lýtkové kosti pravé nohy komplikovaná a jeho závodní přestávka se krátí. Zdeněk Holub se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by chtěl být zpátky v akci nejpozději za tři týdny při třetím díle české juniorky v Divišově.

„Třicátýho mi to sundaj‘, ukazuje Zdeněk Holub na svou nohu v sádře. „Daj‘ mi ortézu, určitě se budu snažit se vrátit zpátky co nejrychlejc‘.“

Úraz zastihl Zdeňka Holuba zrovna uprostřed duelu o poslední místo v juniorském mistrovství světa v Leicesteru. Nyní však ve hře zbývá evropský šampionát v Maconu. „Určitě se chci vrátit do toho sedmnáctýho, to už budu jezdit,“ připomíná termín divišovského závodu. „Abych měl hlavně body do junioráku.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Adam Fencl dal kvůli ploché dráze vale motokrosu

Chabařovice – 22. dubna
Vzešel z největší české líhně mladých stopětadvacítkářů, které z Chabařovic vytvořilo nadšení manželů Šifaldových. Debutoval ve Speedway Mini Cupu na sklonku sezóny 2011, aby od té doby postupoval v žebříčcích závodů kolibříků stále nahoru. Vrchol mohl přijít loni, kdy mířil za titulem mistra republiky v klasickém šampionátu. Nečekaná diagnóza zákeřného zánětu mozkových blan všech jeho plány obrátila vzhůru nohama. Adam Fencl se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že všechno překonal, o čemž všechny přesvědčil v úvodních dvou dílech Speedway Mini Cupu.

Od debutu stále výš
„Dřív jsem jezdil motokros,“ popisuje Adam Fencl cestu, která jej dovedla do sedla plochodrážního motocyklu. „Jezdil jsem ho od šesti na číně, co měla natahování. Pak jsem měl lepší a lepší motorky, než mě chytla plochá dráha. Nakonec jsem měl KTM.“

A jak se vlastně seběhlo, že se soustředil na sport levých zatáček? „Přišel jsem do Chabařovic zkouknout to s tátou,“ vypráví. „Láďa Šifalda mně nabíd‘, a zkusím plochou dráhu. Zkusil jsem to, začal trénovat. Ani nevím, proč se mi plochá dráha zdála lepší. Samozřejmě rychlost, zvyk‘ jsem si na to a nechtěl už motokros jezdit.“

Slavil se svátek svatého Václava roku 2011 a v Divišově pokračoval stopětadvacítkářský Speedway Mini Cup. Kryštof Rybář se prozatím vozil jen mimo soutěž, přesto startovní listina čítala jedenáct jmen. Z toho tři byli nováčci a všichni z Chabařovic. Vedle Adama Fencla, který tehdy se sedmi body skončil osmý, ještě Václav Verner a Milan Dobiáš.

„Stres určitě nějakej‘ byl, ale pak v pohodě,“ vybavuje si Adam Fencl své tehdejší pocity. „Bylo to úplně něco jinýho než na motokrosu. Tam odstartuješ a jedeš dvacet minut, tady odstartuješ a jedeš čtyři kola. Plochá dráha je něco jinýho, je to rychlejší. Je to jen kolem dokola, ale prostě mě to baví víc.“

Předloni jsme tak Adama Fencla vídali pravidelně na startu závodů na malých drahách. Konec mistrovství republiky AČR jej zastihl na pátém místě, v jeho protějšku pod jurisdikcí ČSMS byl osmý, avšak vynechal plnou polovinu vypsaných mítinků. Ve Speedway Mini Cupu skončil třetí, o pouhý bod za Filipem Šifaldou.

„Jel jsem naplno,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Mistrovství republiky i Mini Cup. Pořád jsem jezdil u nás, v Praze a v Divišově. Vybral jsem si, že budu plochodrážník, ne motokrosař. Měl jsem víc možností, jak se dostat dál, v Chabařovicích je skvělá parta a plochá dráha mě víc baví.“

Všechno je jinak
Loni v květnu si v Pardubicích vyjel reprezentační vestu, aby posléze v evropském poháru skončil devátý jako druhý nejlepší Čech po vítězném Patriku Mikelovi. Začal jezdit klasické dráhy a po červencovém triumfu v Pardubicích se hřál na hrotu průběžné klasifikace. V šampionátu na malých drahách byl druhý v těsné vzdálenosti za Josefem Novákem.

„A pak jsem v srpnu na narozeniny měl meningitidu,“ vysvětluje, co stálo za jeho závodní pauzou. „Snad v Chabařovicích ze vzduchu nebo z vody, ale není vůbec jistý z čeho. Říkali mi, že jsem moh‘ i ochrnout. Naštěstí jsem byl v nemocnici včas, dali mi injekci, ale to jsem se i bál. Asi tři měsíce jsem nemoh‘ jezdit. A další měsíc byl doma a nemoh‘ sportovat.“

Mezitím se však stopětadvacítkářský koloběh nezastavil. Josef Novák mířil za titulem na krátké dráze a Adama Fencla během zářijových mítinků v Divišově a v Praze překonali Filip Šifalda a Václav Verner. Naděje na titul na velkých oválech však přesto zůstávala živá, když byl srpnový podnik v Liberci zrušen bez náhrady pro malý počet dorazivších přihlášek.

Damoklův meč visel i nad závěrečným kláním v Plzni. Jenže Michaela Krupičková s vypůjčenou Shupou od Filipa Hájkem prošla technickou přejímkou a nastoupila do první jízdy. Mistrovský status byl zachráněn a Roman Mády triumfující ve všech jízdách o jediný bod odkázal Adama Fencla na post vicemistra.

„Moh jsem bejt‘ mistra, ale nemoh‘ jsem jet poslední závody,“ komentuje Adam Fencl své loňské umístění. „Nemoh‘ jsem jet ani do Francie, protože mi řekli, že mám ten zánět mozkovejch‘blan. Je to za náma, přes zimu jsem posiloval, sice jsem ztloustnul, ale to vyběhám. Snad tenhle rok to bude dobrý a nepřijdou nemoce.“

Úvodní dva podniky Speedway Mini Cupu ukázaly, že soupeři musí s Adamem Fenclem počítat i nadále. „V Chabařovicích jsem spadnul a připravil jsem se o áčko,“ bilancuje. „Ale v Praze jsem tam už byl a snad to bude lepší.“

Chabařovický závodník má ovšem už věk na plnoobjemový motocykl… „Na pětistovce trénuju,“ vytuší Adam Fencl další otázku. „Chtěl jsem jí jet až v šestnácti a do tý doby jen trénovat. Když bude čas, pojedu stopětadvacítky. Přemejšlíme o evropským poháru, jestli ho pojedu, záleží co trenér. Pětistovky asi letos ještě nechám, ale uvidíme, co všechno bude.“

Adam Fencl děkuje:
„Trenérům Davidovi a Láďovi a všem z Chabařovic. Všem, co pomáhali a pomáhaj‘ s motorkou. A dědovi, vozí mě na závody, když má čas a pomůže mi. A SCM, že mi platí cesáky.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Lukáš Dryml má před sebou další challenge

Pardubice – 20. dubna
Už na počátku jeho kariéry bylo jasné, že mu sudičky do kolébky nadělily pořádně tlustý lihový fix, aby se s ním viditelně zapsal do českých plochodrážních dějin. Z Lublaně se na sklonku srpna 2000 vrátil jako evropský šampión devatenáctiletých juniorů a na počátku tisíciletí dal pádnou odpověď, kdy budeme mít stálého účastníka ve světě velkých cen. To byl však pouze začátek. Ještě neskončil juniorský věk a chlubil se dvěma pódiovými umístěními v Grand Prix, kde ani předtím, ani potom žádný Čech nestál, a titulem juniorského mistra světa. Šampióny celé planety se už předtím sice stali Antonín Šváb a Milan Špinka, ovšem na klasické dráze byl z našich on prvním a doposud jediným. V sezóně 2003 se dokonce dělil o vedení v seriálu Grand Prix, avšak přišla zranění. Přesto se vrátil, znovu se pral jako lev, sbíral vavříny v reprezentaci a v domácích šampionátech. Styl velkého závodníka si zachoval i v úterý, když na tiskové konferenci v budově AČR v pražské Opletalově ulici ohlásil konec své kariéry, jež by vydala na objemnou knihu.

Těžké rozhodnutí
Sotva Lukáš Dryml skončil s čtením svého prohlášení, hlavou probleskla vzpomínka na Angličanku Susan, do níž se stylizoval na sklonku roku 2006. Tehdy předčasně ukončil sezóny, aby byl oporou vážně zraněnému bratru Alešovi. Věroslav Kollert v Liberci ještě neopustil myšlenku konání rozlučkových akcí zvaných Poslední nalévání, při nichž se mohli svést i příchozí odvážlivci. Půjčit závodní půllitr neznámé dívce se zdráhal, ale když se nenechala odbýt, svolil. Když ji viděl na ovále, už počítal, kolik mu u soudu mohou přišít, ale když přišel dokonalý průjezd zatáčkou, lumpárničku prokoukl. Když motocykl zastavil, spěchal odmaskovat Lukáše Drymla, který tady ještě před oficiální tiskovou konferencí dal nad slunce najevo, že spolu s bratrem Alešem jedou dál.

„To není apríl,“ maří Lukáš Dryml poslední naději, že bychom jej ještě spatřili s pardubickým koníkem či českou trikolórou na vestě, čemuž by ostatně nenapovídal ani jeho předchozí emotivní projev na úterní tiskové konferenci. „Je to finální rozhodnutí, který ve mně vyrůstalo nějakej‘ čas. Konkrétně od zimy, od půlky února. Dal jsem si dohromady plusy a mínusy a převážilo se to k tomu skončit.“

Lukáš Dryml se pohyboval v plochodrážních depech prakticky již od svého narození. „Těžký, hodně těžký,“ souhlasí, že nešlo zrovna o snadné rozhodnutí. „Já se v plochý dráze prakticky narodil. Bylo mi půl roku nebo rok, to si už přesně nepamatuju, ale bylo to v tátovejch‘ nejlepších letech. Plochá dráha byla součást mýho života. Proto to bylo těžký, člověk tomu obětoval všechno. S bráchou jsme se tomu věnovali odmala, v patnácti letech jsme poprvý jezdili s licencí DMSB. S odstupem času můžu říct, že by byla škoda čekat tady ještě rok do šestnácti. Díky tátově manažerce, kamarádce a téměř člence naší rodiny Monice Gosch, se to všechno vyřídilo. Byli jsme pod jejími křídly čtyři, pět let. Monika nám dokázala sehnat sponzory a závody díky dlouholetým kontaktům táty. Až když jsem postoupil do Grand Prix, AČR chtěla, abych jezdil s českou licencí. Od tý doby to jelo. Reprezentoval jsem vždycky sám sebe, měl jsem radost ze závodění.“

Asi nikomu z přítomných nevymizí z paměti okamžik, když Lukáš Dryml vyskočil počátkem září 2002 na nejvyšší stupínek pódia finále juniorského mistrovství světa ve Slaném. Excelentně se vypořádal s tlakem domácího prostředí, jelikož jakýkoliv jiný výsledek než titul mistra světa, by publikum neslo
velice těžce. Lukáš Dryml jej nezklamal a do cíle dodatkové jízdy o zlatou medaili dorazil před Krysztofem Kasprzakem.

„Ve Slaným to byl těžkej‘ závod,“ vybaví si okamžitě po téměř dvanácti letech. „Měl jsem angínu. Už v úterý jsem se vracel ze Švédska a už tam jsem se cejtil blbě. Ve středu jsme jeli v Oxfordu a ve čtvrtek jsem přiletěl domů úplně na kaši. Využil jsem toho, že táta dohod‘ trénink na stadiónu, takže jsem nemusel absolvovat oficiální trénink v pátek a moh‘ se léčit.“

Srdcař každým coulem
Během závodění se Lukáš Dryml dokázal pekelně soustředit. Otočil si v depu židličku směrem ke zdi a opěradlem zády k okolnímu světu. V pravý čas usedl na motocykl, aby za jeho řidítky odvedl maximum. Takový obrázek nabízel kupříkladu ve Svitavách v září roku 2009, kdy dokázal zlikvidovat tříbodový náskok Josefa France v průběžné klasifikaci mistrovství republiky jednotlivců.

Pražana poté odvedl od startu dodatkové jízdy a obhájil primát z předcházejícího roku. Užil si pódium, ovšem emoce z prožitého závodu v něm vibrovaly ještě o notnou chvíli později. Jako vždy se při odpovědích do novinářského bloku opět dostal do víru závodu, by vždy nechával adrenalin opadnout a konkrétně ve Svitavách před zpovídáním se sedmé velmoci tehdy neodmítl jediného zájemce o podpis či fotografii.

Nebude mu atmosféra plochodrážních dep a vydřených triumfů nyní scházet? „To už je minulost, kterou ovšem nikdy nezapomenu,“ konstatuje Lukáš Dryml. „Nebude mi to chybět, jednou jsem se rozhod‘. Nikdy neříkám nikdy, ale přistoupil jsem k tomu profesionálně a musel si to vyřídit
sám v sobě, než jsem to pustil ven. Rozhod‘ jsem se skončit profesionální závodní činnost. V plochý dráze jsem získal maximum. Můj čas se naplnil, nevidím nic, co aby mi to mohlo dát. Den, kdy končí kariéra, jednou musí přijít. Rozhod‘ jsem se, protože jsem necejtil vášeň dobývat další cíle. Ty jsem si vydobyl a nevidím perspektivu, kam dál. Proto odcházím na vrcholu, loni výsledky byly. A než abych se tam jen plácal, to ne. Já byl vždycky závodník, ne jezdec. Chtěl jsem získávat vítězství a bez stoprocentního nasazení a cíle to není možný. Proto končím.“


Finále světového poháru družstev na pražské Markétě loni v červenci tedy zůstává posledním zápisem v kariéře Lukáše Drymla. Ten ovšem ani náhodou nevzhlíží vstříc dalším dnům s prázdnýma rukama a bezradnou hlavou, co dělat.

„Chci se věnovat budoucnosti,“ odhaluje své priority. „Chci si užít dcerku Terezku, chci se věnovat rodině, to je na prvním místě. A profesně se chci dlouhodobě věnovat rodinné firmě. Má dobrou minulost i současnost. Teď se láme chleba, jestli se tomu budu chtít věnovat a já se rozhod‘ tam vstoupit a věnovat se tomu. Chceme dávat více než konkurence, z plochý dráhy jsem byl naučenej‘ dělat všechno na sto procent a teď to tak chci dělat i ve firmě.“

Lukáš Dryml vypráví o svých pracovních plánech se stejným zápalem, s nímž dříve rozebíral své závodní ambice. „Chci mít k zákazníkům osobní vztah a přístup,“ pokračuje. „Dát tomu sto procent. Věřím tomu, že se bráška Aleš ke stejnýmu kroku odhodlá taky. To je důležitý, rodiče dřeli a dřeli. Vybudovali to od malý dílny až po teď velkej‘ showroom. A pro mě je to další challenge. Chceme se zlepšit. I když jsme na dobrý pozici, chci to ještě zlepšit.“

Čas ukáže
Komplikovaná rekonvalescence fraktury klíční kosti zabránilo, aby se Lukáš Dryml zapojil do loňské Zlaté přilby města Pardubic. Do historie legendárního závodu všech závodů se naposledy zapsal předloni. V malém finále rozjásal tribuny svou stíhací jízdou za Nicki Pedersenem, jenž měl plnou hlavu starostí, aby uhájil první pozici.


Sotva Lukáš Dryml odstavil svůj motocykl v nejkrajnějším ze svítkovských boxů, pospíchal dolů. Přelezl plot depa, aby na hlavní tribuně po boku své přítelkyně sledoval, kterak se jeho bratrovi Alešovi povede ve velkém finále. Když už nyní jeho kombinéza visí na hřebíku, stane se z něho jen zasvěcený divák? Vždy zkušeností má na rozdávání, o čemž se přesvědčil nejen Karel Kadlec a angličtí veteráni ochotně naslouchající jeho radám při loňské premiérové zastávce ELVS v Pardubicích.

„Ohledně plochý dráhy to ukáže čas,“ tvrdí. „Svým způsobem se na tom budu podílet. Ale to rozhodne vedení, a už pardubickýho klubu nebo Autoklubu. Nikam se necpu a cpát se nebudu. Budu třeba fanoušek, budu si závody užívat. Když bude možnost a uvidím v tom perspektivu v klubu, reprezentaci či výchově mladejch‘ kluků, šel bych do toho. Ale teď je dost brzo, abychom se o tom bavili. Osobně bych rád něco dělal, ale musí to směřovat k dobrýmu cíli a ne k vychcávání s lidma. Moje priorita je rodina a rodinná firma, ostatní jen, že se tím budu bavit.“

By samotný Lukáš Dryml nemá o přesné podobě svého případného dalšího plochodrážního dění vyhraněnou představu, jedna věc je jistá. Určitě bude oporou svého bratra Aleše. A své místo si vedle dějin českého motoristického sportu našel ve vzpomínkách a srdcích bezpočtu plochodrážních fanoušků. V tomto ohledu již neomylný čas zaúřadoval více než spolehlivě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel a archív autora

Jan Boháč se k ploché dráze vrátil jako praporkář a skončil s reprezentační vestou

Praha – 8. dubna
Expres ze Žiliny brzdí na pražském hlavním nádraží a rozdováděné společnosti starších pánů se z pohostinné paluby jídelního vozu příliš nechce. Minimálně sto kilometrů od Pardubic vydrželi konzumaci točeného piva prokládané vodkou doprovázet zpěvem písničky Věry Nerušilové z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského o zaběhlé kočce ze Záběhlic. Melodie je navzdory svému stáří pořád chytlavá. ‚Von pořád čekal, že něco přijde, von pořád čekal, že něco přijde‘ rotuje hlavou stále dokola stejně jako briskní pokračování ‚Nepřišlo vůbec nic‘. Jan Boháč, s nímž mám schůzku na konci své cesty, by ovšem mohl směle oponovat. Když se v roce 1993 definitivně rozpadly Čakovice přímo na svém pochodu tehdejší první ligou, pokládal plochodrážní kapitolu knihy svého života za definitivně uzavřenou. Jenže to nejlepší mělo teprve přijít. Že se bude jednoho dne chystat na mistrovství Evropy, by ho nenapadlo ani v nejodvážnějších snech.

Závodnické kořeny zahrnují i babičku hraběnku s papíry na náklaďák
„Nikdy jsem nejel na kole“ usmívá se Jan Boháč, sotva se posadí ke stolu naproti mně. „Motorkama žiju od svejch‘ deseti let, kdy mě bráchové naučili jezdit na pionýru. Šel jsem prakticky z koloběžky rovnou na motorku. Těch u nás bylo vždycky dost. Táta je vyučenej‘ u Janečka na Pankráci a ve Waltrovce se vyučil ještě na náklaďáky.“

Rodinných předpokladů, aby jeho srdce bilo v jedné stopě, bylo ažaž. „Můj děda Bohumil Gresser jezdil plochou dráhu i na Strahově,“ vysvětluje. „S babičkou Miladou von Lipowitz alias česky Lipovskou z Lipovic jeli i sajdkáry. Děda pocházel z Rakouska, babička byla hraběnka. Moje matka s tím měla dost problémy, nesměla studovat a babička hraběnka nakonec jezdila i s náklaďákem. A strejda Bohumil Gresser jezdil v sedmdesátejch‘ letech za Čakovice. Takže nějaký kořeny máme.“

Z bratrů Boháčových se ploché dráze upsal nejprve Daniel. „Brácha se dostal na Markétu, že chodil s holčinou z Kerhanic,“ začíná Jan Boháč odvíjet ni z klubíčka svého vlastního příběhu. „Její táta se jmenoval Bočan, byl funkcionářem na Rudý hvězdě. Bráchovi bylo sedmnáct, svez‘ se a už tady zůstal. Potom odešel do Slanýho, jezdil taky dlouhou a trávu. Měl nějaký problém, že mu něco nechtěli zaplatit. Asi to cejtil jako křivdu, naštval se a skončil.“

Příklad o pět let staršího sourozence přivedl k levým zatáčkám rovněž Jana Boháče. „Když byl brácha ještě tady v Praze, dozvěděl jsem se o náboru novejch‘ závodníků,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Přišel třeba Tomáš Topinka, z těch známějších třeba Radek Smetana a mladej‘ Vandírek, Roman. Bohužel si oba zlomili nohy. Nebyli by asi takoví fenoméni jako Topas, ten byl malej‘ a rychlej‘, ale byli by dobří. Tihle tři byli asi největší hvězdy, my ostatní jsme byli vyrovnaní.“

V sobotu 9. září roku 1989 se Jan Boháč postavil na start svého prvního závodu, jímž byla předkvalifikace juniorského mistrovství republiky ve Slaném. Celkem osmačtyřicet mladíků se ve třech samostatných závodech pokoušelo o jednadvacet volných míst v semifinále mistrovství republiky 1990. Přímá cesta vedla především pro sedm nejlepších z každého ze třech závodů, zatímco zbývající museli doufat v přízeň osudu z pozice náhradníka. A to byl i případ Jana Boháče.

„Vyjel jsem si náhradníka,“ komentuje své desáté místo ve skupině B. „Ještě jsem jel za Markétu, ale v devětaosmdesátým jsem si zlomil nohu a v devadesátým jsem už byl v Čakovicích. Jezdil jsem vzadu, nebylo to ono. Kromě nohy jsem si zlomil lopatku. Měl jsem toho víc. Do roku 1994 mě dvakrát operovali, měl jsem sedm šroubů, tři umělé zuby, oko oteklé jako tenisák, dva zlomené obratle, dvakrát nohu, zápětí, předloktí, kostrč, žebra, prsty u ruky, vykloubenej‘ kotník, vykloubený rameno, vodu v koleni, krev v moči, několikrát otřes mozku a nespočet naraženin, odřenin a spálenin. Po roce 2012 natržený kolenní vaz, natržený stehenní sval a zlomenou lýtkovou kost.“

To jsme se však v našem příběhu přece jen dostali přespříliš daleko. A protože magazín speedwayA-Z necílí na čtenáře z řad mediků, ale na plochodrážní fandy, vrame se raději na československé ovály roku 1990. V semifinále juniorského šampionátu se na Jana Boháče přece jen dostalo. Skupina B měla na programu dva závody v Čakovicích a v Liberci. Čakovický závodník v nich narazil kupříkladu na Jana Hádka, strýce Michaela a Daniela, či Radka Smetanu, otce Ondřeje. Závodnické ostruhy si tu odbýval i Jaroslav Petrák, jenž od té doby nevynechal jedinou sezónu.

Jan Boháč skončil devátý a pro finálovou sérii si zajistil post náhradníka. Když vypadl Martin Švestka, s nímž se loni po letech opět sešel v depech veteránských závodů, absolvoval celou sérii. Když se dělal konečný účet po Kopřivnici, Žarnovici, Svitavách a Pardubicích, Jan Boháč byl patnáctým nejlepším juniorem naší země.

O peníze jde až v první řadě
Kromě juniorského šampionátu absolvoval kompletní čakovický program v první lize. Ten však nebyl příliš obsáhlý, jelikož družstvo z pražského předměstí skončilo páté ve své skupině a brány nadstavbové části se jí uzavřely. Na pražském předměstí se konal přehršel pouáků, takže jméno Jana Boháče nalezneme ve výsledkových listinách Ceny ZPA či Ceny Avie. Absolvoval i Zlatou stuhu v Pardubicích, která se naposledy konala jako ryze národní podnik.

By byl v létě finalistou domácího juniorského šampionátu, v půli září jej na Markétě očekávala předkvalifikace, v níž si musel vybojovat postup do semifinále anno domini 1991. „Byl jsem třetí,“ vybavuje si Jan Boháč své umístění za pardubickým Josefem Laštovkou a vítězným Pražanem Danielem Pflégerem, na něž mu scházel jediný bod.

„Hodně kluků padalo,“ vzpomíná. „Já dojížděl a skončil třetí. Byla to klika. Třeba Topas se přetočil na startu, ale dotáh‘ to na postup, protože byl pátej‘. Někteří říkali, že dráha byla hodně děravá, ale myslím, že nebyla. V mojí poslední jízdě upadl Petr Strasenský. Byly to náročný závody na fyzičku, psychiku a všechno, závodníků tenkrát bylo ještě hodně.“

V sezóně 1991 se obě československé ligy vrátily k systému dvojutkání. Jan Boháč nechyběl při dubnové premiéře, k níž Čakovice přijely do Plzně. Jednoznačný favorit postupu do extraligy je rozdrtil 65:25, avšak již o čtyři dny později se doma vypořádaly s koalicí Kopřivnice – Žarnovica. Šlo o jejich jediný triumf, v tabulce skončily páté, avšak diskvalifikace Liberce za nedodržení pravidel o hostování je posunula na čtvrtou příčku.

„V Čakovicích byla bezvadná parta,“ vybavuje si Jan Boháč. „Měl jsem tu dráhu rád. I Roman Matoušek říkal, že je to tam hezký, a další závodníci taky. Bylo to tam kamarádský, bohužel ale chyběly finance. Třeba konkrétně Radek Štefan měl hrozně hezkej‘ styl, byl na vojně v Racku. A kdyby měl možnosti, dostal by se dál.“

Platnost známého výroku tehdejšího ministra financí Václava Klauze, že o peníze jde až v první řadě, si záhy měla na vlastní kůži ověřit i celá naše plochá dráha. A to tím spíše, zasáhl-li po sametové revoluci poměrně značný odliv diváků z ochozů motoristických ochozů také sport levých zatáček. „Bylo to o penězích,“ souhlasí Jan Boháč s odstupem více než dvaceti let. „Když člověk neměl, na čem jet, těžko porážel kluky na lepších motorkách. To jsi poznal, co je to amatérismus.“

Přestože byl před rokem finalistou československého juniorského šampionátu v sezóně 1991 skončil v semifinálové skupině předposlední se třemi body ze tří závodů. O rok později v juniorce nestartoval, takže říjnová kvalifikace v Pardubicích byla nevyhnutelná. „Sčítaly se výsledky obou dnů,“ nezapomněl na její systém. „Proto nula byla víc, když někdo upad‘. A já si tam zlomil dva obratle. Pak už to šlo dolů a jen jsem se vozil.“

Traový maršál pokukuje po návratu do sedla
Podobný sešupem však prošly i Čakovice. V první lize 1992 nevyhrály ani jeden ze svých šesti závodů. Napřesrok se nižší liga přiklonila zpátky ke stylu čtyřutkání, přičemž důvody nápadně připomínaly podzimní argumentaci zastánců, aby se stejným směrem vydala rovněž letošní extraliga. Čakovice v ní zpívaly svou labutí píseň.

„Předseda klubu pan Vondra řek‘, že už to dál nemá cenu, že se končí,“ říká Jan Boháč. „Že jsou kluci na vojně a ve třech se liga jezdit nedá. Odcházely motory, člověk byl třeba první po startu, ale přestalo to jet. To je sportovní tragédie. Když člověk prohraje, nedá se nic dělat, ale tohle je tragédie. V lize pan Vondra nechtěl, abych byl v týmu, ale jezdil jsem juniorský jízdy. A v září se v Čakovicích jel poslední závod vůbec a já se rozloučil s kariérou.“

Jan Boháč ovšem neodcházel snadno. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si své tehdejší rozpoložení. „Chtěl jsem jít taky do Slanýho za bráchou Danielem. Ale tam byla spousta dobrejch‘ jezdců. Takže jsem si tam jen jednou zatrénoval a pochopil, že to nemá cenu.“

Konec aktivní kariéry ovšem neznamenal, že by Jan Boháč nechal motocykly na pokoji. „S motorkama jsem cestoval,“ usmívá se spokojeně. „Druhej‘ brácha Lálin má klub RED EYED CRÜE Czech. Hodně cestujou, hlavně po východě, kde je to větší dobrodružství než na západě. Na plochodrážní závody jsem se chodil dívat a někdy v roce 2007 jsem začal v Plzni pomáhat jako praporečník a vrátnej‘. Potom jsem se skamarádil s Honzou Trojánkem. Na netu psal, že každej‘ jenom kecá, a přijde radši pomoc. A já mu napsal a on řek‘ ‚dobře, přijď‘.“

Nicméně traoví komisaři běžně nekončí v české reprezentaci. „V roce 2012 vyhrál Fanda Liebezeit veteránskej‘ závod v Žarnovici,“ vysvětluje Jan Boháč svůj comeback do sedla plochodrážního motocyklu. „Se Zdeňkem Pešou a Ríšou Bergerem jsme slintali a řekli si, že bychom taky měli něco udělat.“

Kromě exhibic a mariánskolázeňských akcí vidělo české publikum veterány v ostré akci pouze v rámci jednoho jediného závodu pouze ve Svitavách před Zlatou stuhou 1994. Předloni se ovšem ledy začaly hýbat výrazněji. „Můj první trénink byl ve Svitavách,“ vypráví Jan Boháč o svých druhých počátcích. „Měl jsem motorku po Filipu Šiterovi, na který jsem si předtím párkrát zatrénoval v Plzni. Nakonec sezóny byl kemp a já překecal i bráchu Daniela, aby se taky svez‘. To byl výkon! Šel mi zahřát motorku, pak s ní vjel na dráhu a nakonec tam v tričku a v teniskách jezdil smykem, dokud mu neřekli, když už blbne, a se oblíkne. Vzal si endurácký hadry a po Fandovi Liebezeitovi byl nejlepší.“

Závodící motorkář se dostal až do reprezentace
Loni už měli veteráni na programu nejen Žarnovicu, ale i svitavský kemp ve větším měřítku a nakonec i Liberec. Jenže Jan Boháč se začal objevovat rovněž ve startovních listinách mistrovských klání. „Potkal jsem se s Káčou,“ vysvětluje svůj další krok. „Zavzpomínali jsme na mládí a já se ho zeptal, jestli by nevěděl o nějakým dlouhánovi. A on, že má doma jednoho po Romanu Tomanym. Bejvalá manželka mi půjčila třicet tisíc a já jel na mistrovství republiky do Mariánek.“

Po dlouhých deštích však dráha zrovna nebyla ve stavu, že by závodníkovi přilívala sil. „I Míra Musil se ptal, jestli to radši nechci vzdát,“ uznává Jan Boháč. „Ale jel jsem. Tek‘ mi karburátor, odkvet‘ jsem i fyzicky, tak jsem dvě jízdy vynechal. Navíc jsem pár dnů předtím upad‘ v Chabařovicích. Měl jsem zlomenou zadní lýtkovu kost a natržený stehenní sval. Spadla na mě motorka a blatník mi roztrh‘ ten sval. Šel jsem přes hák a celochrániče mi zachránily kličku. Naštěstí jsem to měl bez sádry, jen omotaný, takže to nikdo nevěděl.“

Mistrovství republiky na dlouhé dráze je tradičně odrazovým můstkem do reprezentace. „Udělal jsem bodíky a byl klasifikovanej‘, takže jsem se dostal na mistrovství Evropy do Holandska a skončil osmnáctej‘ z dvaceti,“ pokračuje Jan Boháč. „Pro mě to bylo úplně z říše snů. Jel jsem i mistrovství světa v Mariánkách, Australan se zranil a já udělal tři body a byl šestnáctej‘. Začal jsem Mariánky milovat, jak člověk přidá, na rovince se to nadnese. Teď jsme byli s Káčou na tréninku v Pfarrkirchenu trénovat a to je taky nádhera. Zase jsem se zapotil, v první jízda jsem nestih‘ najet včas na start a ve čtvrtý jsem jel bez plechový boty, ale odkroužil to. Káča mi se svým charakteristickým humorem říkal, že jsem blb.“

Jan Boháč však ve svých dvaačtyřiceti let přesně ví, která bije, pojímá závodění spíše stylem motorkáře. „Na plochý dráze nemám ambice, jsem šastnej‘, že se můžu svýzt,“ svěřuje se. „Doteď jsem měl osm tréninků, devět závodů, dva veteránský kempy a se vším všudy mě to přišlo na tři sta tisíc. Díky tom, že jsem prodal jsem nějaký svý cestovní motorky a něco dostal od známých, jsem to moh‘ ufinancovat.“

Pracuje jako řidič autobusu pražské hromadné dopravy, kde mu dispečer vychází vstříc s turnusem, aby se mu volant nekřížil s řidítky plochodrážního motocyklu. „Před vejplatou jsem kolikrát už neměl na jídlo,“ přibližuje náročnost svého koníčku. „Pak jsem dostal peníze a šel si koupit blatník. Potom jsem sice byl na pečivu a polívkách, ale ta zažranost musí bejt‘. Vašek Matuna prodával motorku, chtěl za ni 40 tisíc. Měl jsem jen deset, došel jsem za kamarádkou, půjčila mi zbytek a já jí to splácím. Byl jsem za Sašou Kopeckým, dával mu motor, on slíbil, že mi ho udělá. Potřebuju to dát do kupy, abych moh‘ jezdit. Když budu mít závody, myslím, že bych moh‘ bejt‘ rychlejší.“

A jaké plány má Jan Boháč na letošní sezónu? „Teď bude dlouhá dráha hlavní,“ odpovídá. „Je šance si zazávodit, na krátký jsem čekal, že mi to půjde, ale bylo to horší. Ale dlouhá není jen o motoru, ale musíš si koupit vejfuk, kryt a kryt přes kolo, co stojí sto euro. Měl jsem možnost loni v únoru zkusit leďáka, co mi půjčili Honza Klauzů a Míra Kottů. Nemám rád zimu, ale na leďáku je nádhera se svýzt. Ale ty kluci, co na tom závoděj‘, musí bejt‘ šílenci nebo nadšenci. Ale je to krása. Možná si ho v budoucnu koupím, vím o několika na prodej od šedesáti to sto dvaceti tisíc. Jsou udělaný a nemusí se na nich nic dělat.“

Avšak ani krátká dráha z jeho myšlenek nezmizí. „Letos bude hlavně dlouhá,“ opakuje. „Ale do bych nechtěl na krátký vynechat jsou veteráni v Žarnovici. Tam je super parta kolem Martina Búriho. Stavil jsem se i u příbuznejch‘ v Kremnici. To je ono, i mistrovství Evropy v Holandsku jsme pojali jako vejlet a mrkli se na větrný mlejny a na přístav v Groningenu. Je to potom hezčí, když si člověk s něčím ty závody spojí. Loni jsme na konci sezóny jeli poslední závod veteránů do Terenzana. Z dvaceti jezdců jsme byli oba dva na bedně, pro mě to bylo jako z říše snů. Druhej‘ den jsme se podívali do Benátek a zpříjemnili si to.“

Jan Boháč děkuje:
„Největší dík samozřejmě Káčovi Kadlecovi za velkou pomoc na dlouhé dráze a jeho přítelkyni Hance Ditingerové za catering na závodech. Honzovi Trojánkovi za náhradní díly na motorky, Honzovi Klauzovi a Mírovi Kottovi za půjčení motocyklů na ledovou dráhu. Všem mechanikům, bratrům Lálinovi a Danielovi, Paovi Búrimu, Tondovi Malinovi, Vendovi Sedláčkovi, překladatelce Ditě. Auto Moto Bohdan za údržbu motocyklů, RED EYED CRÜE CZECH za logistickou pomoc. Za super fotky Jackovi Kobzáňovi, Markovi Petrovičovi, Martině Boháčové, Ivetě a Pedro Čapkovým, Hanušovi Kovárníkovi a Radkovi Habartovi z DPP Kačerov za přizpůsobení pracovní doby. A obrovský dík za finanční pomoc Jirkovi Mickovi, Veronice Kučerové a Tondovi Langerovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Jiří Bayer a archív Jana Boháče

Zdeněk Holub si vyslechl prognózu o třítýdenní pauze

Ústí nad Labem – 14. dubna
Včerejší utkání Společného poháru družstev federací AMZS, ACCR a SMF ve slovinské Lendavě začalo pro Zdeňka Holuba výtečně. Spolu s Tomášem Suchánkem v rozjížďce s číslem tři dovezli triumf 5:1, přičemž nejlepšímu muži slovinského výběru Aleksandru Čondovi naměřili pěkných pár metrů. Jenže chaos při zastavení šesté jízdy zapříčinil pád, na nějž pražský junior doplatil frakturou pravé lýtkové kosti. Jeho otec Zdeněk se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se zítra rozhodně nebude opakovat loňské září, kdy jeho syn odložil berle předčasně kvůli plzeňským devatenáctkám.

„Bylo to takový divný,“ komentoval Zdeněk Holub starší dění v osudné rozjížďce s číslem šest. „Zdenda asi udělal letmák, ale byl vzadu. Rozhodčí to zastavil, ale praporečníci nevlezli do dráhy, svítila tam jen světla. V půli roviny vedoucí Jernej Pečnik zjistil, že svítí světla. Zastavil takovým způsobem, že to Zdenda do něj fouknul a strčil si nohu do kola.“

Vyšetření poraněné nohy proběhlo rovnou ve Slovinsku. „Je to zlomený,“ má jasno závodníkův otec Zdeněk. „Lýtková kost je v sádře. Snad to ale není rozjetý, má to prasklý, a protože je mladej‘ a má pružnější kosti, měl by stát jen tři tejdny.“

Přitom zítřejší podvečer měl na pražské Markétě nabídnout druhé kolo souboje o poslední reprezentační vestu v juniorském mistrovství světa. A Zdeněk Holub je po Slaném o pouhopouhý jeden bod za Eduardem Krčmářem…

„Ne, je to pravá noha, to nejde,“ vytuší Zdeněk Holub starší otázku, jenž by mohla následovat. Pražský junior v zítřejší juniorce na své domácí dráze startovat nebude. I když, kdo ví. Celé dnešní dopoledne se na ovál snáší husté provazce deště.

Foto: Wojta Zavřel