Slaný – 18. července 1981
Před Sametovou revolucí pořádal Slaný závod z kalendáře FIM prakticky rok co rok. Před třiceti lety na zdejší dráze dostál Shawn Moran své pověsti černého koně evropského šampionátu juniorů a ozdobil se titulem. Po jeho boku však na stupních vítězů stanuli čeští borci Antonín Kasper a Jiří Hnidák. Skvěle se prezentoval také odchovanec domácího klubu Roman Matoušek, jehož páté místo bylo jeho prvním výraznějším počinem pozdějšího bouřliváka na mezinárodní scéně. Jen pár hodin před závodem však jeho motocykl vymazlený na očekávaný velký večer ležel pod hruškou a do obvyklé délky mu scházelo dobrého půl metru.

Čtyři Češi ve finále
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyli anglicky hovořící závodníci častými hosty našich oválů. Svět byl polarizovaný nejen politickým rozdělením, ale plochá dráha respektovala geografické rozdělení na zámořskou, skandinávskou a kontinentální zónu i v mistrovství světa.

Závodníci z kontinentu měli šanci v mistrovství světa jednotlivců potkat soupeře ze zbytku světa až ve finále. A jeho pořádání bylo exkluzivně v rukou Angličanů, Švédů a Poláků a až do roku 1982 z pravidelného střídání Wembley, katowického Chorzowa a Göteborgu coby dějiště finálového závodu vyčnívala pouze dvojice mítinků v Malmö a Wroclawi.

Zbývaly již jen šampionáty družstev a dvojic, avšak i tady byla o pořadatelství světového finále pořádná tlačenice. A tak pomineme-li Mariánské Lázně, vyhlašoval se na našem území mistr světa družstev v dvaašedesátém a pak až o pětadvacet let později ve dvojicích. Vznik evropského šampionátu jednotlivců roku 1977 znamenal novou naději pro mnoho klubů, kteří by jinak na finálový závod nemohlo ani pomýšlet. A v jednaosmdesátém se dočkal i Slaný.

Načasování mítinku bylo vskutku mistrovské. Na československých oválech se začala prosazovat čerstvá juniorská krev na čele s Antonínem Kasperem. Syn slavného otce vlétl do všech soutěží jako jasný meteor, aniž by jen na chvilku zažil úlohu outsidera. Jako úřadující juniorský mistr republiky byl do slánského finále dosazen přímo bez kvalifikace. Stejné výhody se těšil rovněž Lubomír Jedek. Ostatní začali svou pou kvalifikačními koly.

Jako první si postup do semifinále otevřel Jiří Hnidák čtvrtým místem v Brémách, kde vypadli Petr Kubíček a Vlastimil Bartoš. Roman Matoušek byl osmý v Szegedu, zatímco Jiří Švec a Jan Limport skončili u dna výsledkové listiny. Za nimi se umístil již jen Jugoslávec, jehož jméno je dnešnímu fanouškovi důvěrně známé – Zvonimir Pavlic.

V semifinále oba Češi uspěli. Jiří Hnidák mával v dánském Fjelstedtu divákům z druhého stupínku pódia. Roman Matoušek musel v bavorském Abensbergu podstupovat sérii dodatkových jízd, když na poslední čtyři postupová místa bylo pět kandidátů. Nakonec v něm skončil šestý, takže i on se mohl připravovat na evropské finále. Pro něho však šlo o domácí dráhu doslova a do písmene, jelikož v barvách slánské Baterie v květnu ve svých sedmnácti letech absolvoval první závod. O pouhé dva měsíce později byl mezi šestnáctkou nejlepších juniorů starého kontinentu.

Hvězdou slánského večera byl bezesporu Shawn Moran. Ani v kvalifikačním kole v polském Gorzowě, ani v semifinále v Abensbergu neprohrál jedinou rozjížďku. „Vedle závodění v Anglii, byla Evropa skvělý zážitek,“ vzpomíná dnes, jak na něho tehdejší Československo zapůsobilo. „Každá země byla odlišná, ale mně se líbilo každé místo, kam jsem přijel závodit. Když se naučíš udělat maximum s tím, co dostaneš, posune tě to příště o kousek dál. Udělal bych to samé znovu, všechny lidi, které potkáš, přátelé, které získáš a to závodění. Všechno to stojí za to.“

Slánské bahno se třpytilo drahými kovy
V půlce července byl ovšem dvacetiletý Shawn Moran teprve na prahu své hvězdné kariéry, jejíž výtah ho měl vyvézt hodně vysoko. Až titulu mistra světa na dlouhé dráze, sedmi medailím z družstev, dvěma z dvojic a stříbru ze světového finále v Bradfordu, jenž mu ovšem bylo dodatečně odebráno.

Ve Slaném mu však příroda nedopřála zrovna optimální podmínky. Z nízkých černých mraků se snášel protivný d隝, avšak mezinárodní jury dala závodu zelenou. Zástupy v ochozech se chránily před padající vodou všemi dostupnými prostředky. Mnozí z nich možná litovali, že nezůstali v teple domova. Československá televize totiž mítink přenášela živě a vzhledem ke zpoždění dokonce posunula začátek záznamu z Grand Prix Anglie vozů formule 1. Pětatřicetiletý John Watson, rodák ze severoirského Belfastu, jenž dovedl svůj McLaren MP4 k šachovnicové vlajce jako první musel ustoupit mladým plochodrážníkům.

Evžen Erban si dva roky po svém fatálním úraze z extraligové Markéty odbýval svou premiéru v roli vedoucí družstva, jak se tehdy říkalo manažeru reprezentace. V polovině sedmdesátých let společně s Josefem Laštovkou absolvovali trenérskou školu za kanálem La Manche, ale tady šlo o první praktickou zkoušku. A ta nedopadl vůbec špatně.

Po třech sériích jízd se o čelo průběžné klasifikace dělili Shawn Moran s Antonínem Kasperem. „Ano, vzpomínám si na ten mítink,“ líčí Američan z druhé strany Zeměkoule. „Velké mokro, pořád pršelo, ale přesto se jelo. Tony byl rychlý a než jsme se potkali, oba jsme byli neporažení.“

K vzájemnému souboji došlo v rozjížďce s číslem třináct. A byl to právě mladý Pražan, kdo po vylétnutí pásky tahal za delší konec provazu. Bohužel nám o klíčových okamžicích nemůže vyprávět osobně, ale musíme vzít zavděk, co o závodě tehdy napsali jiní. „Před jízdou s Moranem mě už bolely ruce, měl jsem dvě jízdy za sebou,“ připomínal Antonín Kasper měsíčníku Motoristická současnost, že prve vyhrál dvanáctou jízdu. „Ještě nikdy jsem nejel závod tak náročný na fyzičku. Ve třetím kole jsem udělal chybu a Shawn mě předjel.“

Shawn Moran vzápětí vyhrál v rozjížďce s číslem sedmnáct a mohl se radovat z titulu. „Už jen dostat se do finále bylo skvělé a vítězství to korunovalo,“ je stále pyšný na svůj tehdejší výsledek. „Dráha byla mokrá, nemusel sis dělat starosti se škvárou, ale kolik strhávaček si máš vzít.“

Rovněž Antonín Kasper v páté sérii vyhrál a mohl si nakonec přijít na pódium pro stříbrný věnec. O rok později se však z Pockingu vrátil jako evropský šampión. Skvělý úspěch zaznamenal i Jiří Hnidák. Někdejší akrobat z trampolíny sice musel třikrát v průběhu večera přeskakovat na náhradní motocykl, ale na dráze ho překonali pouze Shawn Moran a Antonín Kasper. Bronz byl skvělým úspěchem, želbohu další překazilo těžké zranění v Leningradě o dva roky později.

Českoslovenští reprezentanti v průběhu deštivého slánského večera vůbec nezklamali. Dokonce i Jaroslav Krauz, jenž se na stránkách Světa motorů často nechával strhnout k laciné kritice a to bohužel i na úkor objektivního zpravodajství, jim vyseknul poklonu. Lubomír Jedek měl po dvou startech u svého jména pět bodů, aby nakonec skončil devátý. Senzací se ovšem stal výkon Romana Matouška.

Třetí místo za vítězným Jiřím Hnidákem a Dánem Kentem Noerem v rozjížďce s číslem patnáct bylo nejmenším korálkem na šňůře úvodního triumfu a třech druhých míst. Dohromady to dělalo deset bodů. Stejně měl i Mark Courtney, který ovšem v osmnácté jízdě skončil až za slánským mladíkem. Renzo Giannini v roli předsedy jury však nechal o čtvrtém místě hlasovat a větší štěstí měl Angličan. Inu, i před třiceti lety se nad plochodrážními pravidly a jejich výklady dalo kroutit hlavou. Páté místo sedmnáctiletého slánského mladíka byl však úspěch jako hrom. A to tím spíše, uvážíme-li, co se jeho motocyklu stalo krátce po poledni.

Náraz do hrušky odstartoval tajný závod mladých mechaniků
Roman Matoušek měl v evropského finále juniorů k dispozici dva mechaniky. Svého mladšího bratra Milana a Karly Průchu, nadějného hokejistu, který jednoho dne místo soustředěním s juniorským národním výběrem v Kanadě dal přednost výjezdu se slánskými plochodrážníky do Bydhoště.

Oba tehdejší teenageři, kteří později vídali diváky rovněž za řidítky plochodrážních motocyklů a s vestou slaného na hrudi, společně s Romanem Matouškem připravili motocykly na finálový večer. A zatímco závodník odjel domů na oběd, jeho mechanici prožili příběh, jemuž se dnes od srdce smějí, ale před třiceti lety se jim z něho svíral žaludek.

„Přišli dva východní Němci,“ ujímá se Karel Průcha role vypravěče. „A že by se chtěli vyfotit na motorce. Všechno bylo připravený, Milan to vystrkal ven. Oni se fotili a pak, že by to chtěli nastartovat. Milan to udělal a Němec, že si na černým škvárovým hřišti zkusí start.“

Dnes na ploše pod tribunou slánského stadiónu parkují automobily, ovšem ještě před zhruba deseti lety se tu celá řada začínajících adeptů plochodrážního řemesla učila krotit závodní motocykl. „Odstartoval dobře,“ směje se dnes Karel Průcha způsobem, který dává tušit, že zábavný příběh tehdy neskončil happy endem. „Držel asi do půlky rovinky. Tam ubral. Ono se to chytlo. A milej‘ Němec seděl na hrušce. Motorka ležela pod ním o půl metru kratší.“

Do slavnostního nástupu evropského finále zbývaly už jen hodiny. „Každej Romana zná, takže chápe, jak jsme zkoprněli,“ vzpomíná Karel Průcha. „Motorka připravená na takovýhle závody je nepojízdná! Začala velká honička, věděli jsme, co by následovalo, až přijede. Tehdy ještě fungoval sklad a tak jsme narychlo dali motorku do stavu jako před focením.“

Roman Matoušek se záhy objevil ve slánském depu. „Přijel, když jsme měli hotovo,“ vypráví Karel Průcha. „Sed‘ na motorku a povídá: ‚Co jste dělali s tím plynem?!‘ Jak jsme to šroubovali, dali jsme to trošku jinak, než chtěl a on to poznal. Tak jsme se přiznali. Umíš si představit jeho reakci, že jestli se něco během závodu stane, máme se radši vydat na cestu někam na Prahu.“

Vše naštěstí dopadlo dobře, by před závody musela být v mechanicích Romana Matouška malá dušička. Karel Průcha ovšem ještě před nástupem prožil další veselý moment. „Němec stál na mostě,“ líčí. „Zalepený oko, omotanou hlavu obvazem a jak nás viděl, hned zdravil ‚Guten Tag‘.“

Na triumf skvělého Američana nemohl Karel Průcha zapomenout ani po třiceti letech.
„Shawn Moran tehdy přivezl Romanovi bílou helmu Bell Moto,“ vybavuje si. „Pro nás byli Amíci jako z jiný planety, ale Láďa Hradecký vyprávěl, že s jeho bráchou Kellym jezdil za Birmingham a byli nejlepší kamarádi. Dnes je běžná věc, že přijede závodník a má vylepenej‘ kufr samolepkama, ale Tonda Kasper nebo Jirka Hnidák se připravovali doma.“

Atmosféru světového finále juniorů si Karel Průcha shodou okolností užíval až dvacet let po slánském závodě. V roce 2001 se konalo v britském Peterborough a on pomáhal svému nevlastnímu synovi Miroslavu Fenclovi. „Díky Samíkovi jsme měli velký plus,“ nešetří slovy chvály na adresu Zdeňka Tesaře, jenž v barvách tamních Panterů strávil podstatou část své britské kariéry. „Měli jsme k dispozici jeho barák s dílnou. A kamkoliv jsme s ním přišli, třeba do obchodu, vypadalo to, jako kdyby tam bydlel odmalička.“

Mistrovství Evropy juniorů 1981:
1. Shawn Moran (USA) 15, 2. Antonín Kasper (CS) 14, 3. Jiří Hnidák (CS) 13, 4. Mark Courtney (GB) 10, 5. Roman Matoušek (CS) 10, 6. Piotr Podrzycki (PL) 9, 7. Kent Noer (DK) 9, 8. Miroslaw Berlinski (PL) 8, 9. Lubomír Jedek (CS) 8, 10. Georg Greif (D) 5, 11. Peter Ravn (DK) 5, 12. Hans-Albert Klinge (DK) 4, 13. Anders Eriksson (S) 3, 14. Flemming Petersen (DK) 1, 15. Zoltan Adorjan (H) 0, 16. Roger Gustafsson (S) 0, res Zoltan Hajdu (H) 3 a Peter Nieder (D) DNR.

Foto: archív autora

Po tom čo bolo vo štvrtok 3. februára na zasadaní VV SPD schválené prihlásenie sa slovenského Speedway Clubu Žarnovica do MČR dvojíc, došlo tak k obnoveniu účasti slovenského tímu v tomto šampionáte po dlhých 23 rokoch. Presne to¾ko totiž uplynulo od poslednej účasti Žarnovice, ktorej dvojica Vladimír Tomka a Anton Blusk sa vtedy predstavila v plzenskom semifinále 11. júna 1988.
Šampionát dvojíc patril v ČSSR k najmladším na plochej dráhe. Jeho história sa začala písa až v roku 1977. Už na začiatku samozrejme nesmela chýba ani Žarnovica. Mimochodom Žarnovica sa môže pochváli jedným primátom súvisiacim s pretekami dvojíc. Tu sa totiž 11. mája 1969 konali prvé preteky dvojíc na plochej dráhe na území Československa. Vtedy išlo o náhradné riešenie, keď sa v Žarnovici mali stretnú v meraní síl viedenský Grenzland MSC s domácimi. Namiesto siedmych, či ôsmych Rakúšanov však prišla iba dvojica Josef Bössner a Johann Hartl a tak museli žarnovickí usporiadatelia vymyslie náhradné riešenie, ktorým boli preteky dvojíc. Tie videlo 5 000 divákov, ktorí však nezabudli zo začiatku vyjadrova nespokojnos so skutočnosou, že do Žarnovice dorazila iba dvojica zahraničných pretekárov.

Účinkovanie žarnovického tímu v M ČSSR dvojíc v roku 1977 nedopadlo nijako slávne. V semifinále C v Pardubiciach sa 25.5. predstavila dvojica Ján Daniel a Ján Danihel s náhradníkom Jaroslavom Dankom. Bodovo sa dokázal pravidelne presadzova iba Ján Daniel, ktorý nazbieral jedenás bodov, no jeho kluboví kolegovia dali dokopy už len jediný bodík a tak zostala Žarnovica sklasifikovaná na poslednom, piatom mieste. Lepšie sa uviedli zohoráci Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, ktorí dali dokopy 20 bodov a skončili štvrtí.

O rok na to sa počas dvoch semifinálových kôl v Kopřivnici a v Březolupoch viac darilo zase žarnovickej dvojici, ktorá v zložení Zdeno Vaculík a Ján Danihel, skončila predposledná práve pred Zohorom v zložení Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík a Štefan Eliáš.

Rok 1979 priniesol prvýkrát postup pre slovenský tím. Súaž totiž mala aj kvalifikačné kolá, pričom 24.6. sa v Kopřivnici predstavila tak Žarnovica, ako aj Zohor. Pokým Žarnovičania v zložení Jaroslav Danko a Zdeno Vaculík slávili postup z druhého miesta, Zohoráci Jaroslav Drahoš a Jiří Krátky skončili poslední. Žarnovičania sa tak prebojovali do semifinále B. Tu sa predstavili 4.8. v Liberci. Avšak na postup už nestačili, keď skončili predposlední pred dvojicou Kopřivnice.

V roku 1980 sa v šampionáte dvojíc predstavili dokonca tri slovenské družstvá. Išlo o A a B tím Žarnovice a Zohor. Najprv 9.5. štartoval žarnovickým A tím v chabařovickom kvalifikačnom A-kole. Tu spoločne s dvojicami RH Praha a SVS Pardubice prevalcovali ostatných súperov a bez problémov postúpili z tretieho miesta do semifinále. V druhom kvalifikačnom kole 10.5. v Liberci sa predstavili ostané dve slovenské dvojice. Pokým žarnovický B-tím v zložení Dušan Morávek, Václav Zajíc a Juraj Zliechovec, bojoval do poslednej chvíle o postup, ktorý mu ušiel iba o jediný bod, zohoráci Dušan Višváder, Jiří Krátky a Zdeněk Smoček skončili predposlední. Semifinále v Slanom nebolo pre Žarnovičanov vôbec prajné. Obsadenie dvomi tímami RH Praha a Pardubíc a takisto tímami Slaného a Plzne, nedávalo Zdenovi Vaculíkovi a Jaroslavovi Dankovi ve¾a šancí na úspech. Obaja Slováci nakoniec nazbierali rovnako ako plzeňáci osem bodov a skončili predposlední.

Po päročnej prestávke, bol v roku 1986 obnovený šampionát ČSSR dvojíc pardubickým finále, ktoré sa konalo 4. októbra. Na štarte nechýbala ani dvojica Žarnovice Dušan Morávek a Jozef Belica. Týmto sa však v jazdách so šiestimi pretekármi ve¾mi nedarilo, keď spolu nazbierali dvanás bodov a skončili na poslednom, deviatom mieste, čo bolo paradoxne vďaka prvej finálovej účasti žarnovického tímu aj dovtedy najlepším umiestnením.

O rok na to zaznamenala žarnovická dvojica Pavol Tonhauzer a Zdeno Vaculík, doteraz najlepšie umiestnenie v tomto šampionáte. V žarnovickom semifinále si 4. októbra vybojovali za druhé miesto postup do finále, ktoré sa 15.10. konalo v Pardubiciach. V semifinále sa predstavila aj druhá žarnovická dvojica v zložení Jozef Belica a Vladimír Tomka, ktorá však skončila posledná. Finále v Pardubiciach prinieslo pre Žarnovičanov konečné ôsme miesto, keď získali dvadsa bodov, rovnako ako poslední Václav Milík s Gašparom Forgáčom zo SVS Pardubice.

Zatia¾ posledným vystúpením slovenskej dvojice v tomto šampionáte bolo to semifinálové, 11. júna 1988 v Plzni, kde však Vladimír Tomka a Anton Blusk skončili so štrnástimi bodmi poslední.

Samozrejme týmto sa slovenská kapitola v šampionáte dvojíc neuzavrela. Aj napriek tomu, že tu už neštartoval slovenský tím, Slováci sa predstavili v iných, českých tímoch. Prvým väčším úspechom sa mohol pochváli Miroslav Forgáč, ktorý spoločne s Václavom Milíkom pod hlavičkou SVS Pardubice, dokázal v roku 1988 vybojova štvrté miesto. Prvú medailu spomedzi Slovákov si vybojoval v roku 1991 brat Miroslava, Gašpar Forgáč, ktorý spoločne s Janom Schináglom a Václavom Milíkom pod hlavičkou AMK ZP Pardubice bojovali dokonca o titul. Ten im však s rozdielom jedného bodu vyfúkli Jan Holub a Patr Vandírek z PSK Olymp Praha B. Gašpara Forgáča nakoniec prekonal Martin Vaculík v roku 2009, keď spoločne s Grzegorzom Walasekom dokázal vybojova český titul v dvojiciach a privlastnil si tak aj napriek svojmu juniorskému veku, ďalšie slovenské Naj.

Foto: Martin Búri a archív autora

Inzell – 6. a 7. března 1971
Sezóna 1970 ještě ani nezačala a česká plochá dráha se mohla chlubit úspěchem jako hrom. Co se doposud nepovedlo našim silničářům či motokrosařům sedlajícím tovární stroje Jawa či ČZ, dosáhl Antonín Šváb. Ten se ze švédského Nassjö vrátil jako ledařský mistr světa, vůbec první v českém motocyklovém sportu. O rok později měl obhájce světového primátu smůlu. Jeho semifinále se jelo na tři kola na ruských oválech. Antonín Šváb první podnik vyhrál, ve druhém si při kolizi s Aleksandrem Ščerbakovovem poranil nohu hned v první jízdě, aby ve třetím klání dosáhl jen na post náhradníka pro finále v Inzellu. Tam však československé barvy výtečně hájil Milan Špinka, který se tehdy ve svých devatenácti letech stal majitelem bronzové medaile FIM. Umístění nováčka bylo natolik překvapivé, že ho jistý německý deník zaměnil s jeho otcem.

Z Bagru do Inzellu přes Sibiř
Miloslav Špinka stál logicky u startu kariéry svého syna Milana, který v září 1968 debutoval ve Svítkově patnáctibodovým triumfem v semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců v devětašedesátém. Záhy se objevil také na ledových oválech. „Táta ledy jezdil,“ vypráví dnešní pražský trenér. „Jednou jsem se svez‘ a začalo mě to bavit.“

Ostrým debutem na ledové dráze prošel na začátku sezóny 1970 v seriálech volných závodů na pardubickém Matičním jezeře, v Příbrami a na rybníku Bagr ve Stromovce v Českých Budějovicích. Podrobnější výsledky se dochovaly jen z jihočeského mítinku, v němž Milan Špinka skončil pátý, když porazil mj. i svého otce.

Do mistrovství světa ovšem zamířili jiní. „Měl jsem nárok jet svět, ale řekli mi, že jsem ještě mladej‘,“ vzpomíná. O rok později si už reprezentační vestu nenechal ujít. V Českých Budějovicích se ledy konaly na Dlouhé louce. Jediný, kdo Milana Špinku porazil, byl Antonín Šváb. O čtrnáct dnů později ve Svratce, kde dvojice víkendových závodů určovaly nominaci za asistence televizních kamer, bylo stejné pořadí. V neděli ovšem Antonín Šváb prohrál s Františkem Šastným.

Někdejší silničář pražské Jawy působil v roli televizního moderátora, ovšem experiment s ledařským speciálem Antonína Švába neskončil dobře. „Zkoušel to,“ vybavuje si Milan Špinka jediné svezení Františka Šastného na ledové dráze. „Jel rychlejc‘, rychlejc‘ a ještě rychlejc‘. Jel dobře, byla to palba, ale v nájezdu chyt‘ díru, šel na hubu a udělal si kličku.“ Úřadující mistr světa musel opravovat a nestihnul první jízdu. Milan Špinka se ovšem dělil o vítězství s Václavem Vernerem, jenž skončil rovněž s deseti body.

Kvalifikační proces pro mistrovství světa před čtyřiceti letech obsahoval dvě semifinálové skupiny. Milan Špinka zamířil do tehdejšího Sovětského svazu. Vidina cesty přes železnou oponu do Švédska byla možná lákavější. Ale v rudém impériu ve srovnání se Skandinávií nabídli kvalitnější led a především seriál volných závodů. Milan Špinka rozhodně nemohl litovat, jelikož se dostal mezi sedm postupujících do finále v Inzellu.

„Postoupil jsem, ale velká škola byla, že jsme tam jeli seriál pěti závodů,“ vzpomíná. „V Orenburgu jel nějaký Chripunov. Jezdil ve vaácích a v šále, co za ním vlála. A jel plnej‘ gaz a za ródinu. Všichni znali otce a hlásili se ke mně. Jeden mi podal ruku a chyběly mu tři prsty. Vysvětloval, že upadl na ledu. Já byl v Orenburgu třetí a vyhrál rádio. Bylo mínus dvacet, lámal se led, dělaly se velký díry a já byl hroznej‘ lajnař.“

Výměna přilby pomohla na pódium
Už jen postup do finále mistrovství světa byl úspěch jako hrom, a to tím spíše, dosáhl-li ho devatenáctiletý mladík při svém debutu v šampionátu. Dalším československým finalistou byl Václav Verner, který postoupil ze švédských semifinále. V jejich síti ovšem uváznul Miloslav Verner. Třetím členem naší výpravy do Inzellu byl Antonín Šváb.

Po heroickém výkonu ve třetím podniku ruského semifinále v Moskvě, kdy ho navzdory tržným ranám z Ufy o přímý postup připravil jen spadlý řetěz, měl cestovat do Inzellu jen jako náhradník. Nakonec však se sedmnáctkou a osmnáctkou nastoupili domácí Němci, protože semifinálová zranění se nakonec ukázala horší než původní předpoklady. Jeho role se však pro pozdější bronz Milana Špinky ukázala jako klíčová.

„Byli jsme tam dvanácettrojkou,“ vypráví Milan Špinka, jak se závodníci dostávali do bavorských hor před čtyřiceti lety. „Cesta je asi pět set kiláků, to zase není tak tragický. A z Alp tam moc není.“

Sobota nezačala pro Milana Špinku optimálně. Po pěti rozjížďkách měl na svém kontě jen devět bodů. „Štěstí, že Tonda Šváb byl v Inzellu se mnou,“ uvědomuje si Milan Špinka ještě po čtyřiceti letech. „Já měl od českýho emigranta z Ameriky poslanou přilbu Bell. Jenže byla integrální.“

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let šlo o převratnou novinku. Když ji nějaké tři, čtyři roky před Inzellem použil Belgičan Jacky Ickx ve formuli jedna, tisk okamžitě začal užívat asociace s lety do vesmíru a označil ji jako kosmickou přilbu. Pro jízdu po ledovém zrcadle při teplotě okolo dvaceti pod nulou a sněhovými přeháňkami přinášela další nevýhody.

„Byla s malým průzorem,“ vysvětluje Milan Špinka. „Já v ní jel až to finále a měl jsem problémy, že se mi vločky sněhu lepily na hledí. Ještě v sobotu mě Tonda půjčil svou helmu a v ní jsem dojel závod. To bylo takové pozitivní negativum a velká pomoc.“ Integrální přilba ve vlastnictví Milana Špinky nezůstala dlouho. Koupil ji od něho Václav Král, úspěšný automobilový závodník, známý designér a skvělý malíř.

Komu je zhůry dáno…
V neděli pak Milan Špinka exceloval. „Přišel za mnou Kadyrov,“ vypráví. „A říkal, a jedu za ním, že jsem ještě mladej‘ a mám všechno před sebou. Nepouštěl jsem nikoho a závodil.“ Řečeno slovy reportáže britského Motor Cycle News, sbíral body i tam, kde se to od něho vůbec neočekávalo a ve svých posledních třech jízdách přišel o jediný bod v souboji s Vladimirem Cibrovem.

Po pádu Valerije Katužanskeho jeho bodů stačilo suverénně na třetí místo. „Bylo to překvapení,“ zní stále hrdost v hlase Milana Špinky, dnešního reprezentačního manažera, tehdy vojáka základní služby. „Měl jsem pár závodů a v podstatě to byla moje první sezóna na ledech. První mistrovství světa a hned placka.“

Süddeutsche Zeitung vyšel druhý den s informací, že bronzovým světovým ledařem se pro rok 1971 stal Miroslav Špinka. Stejné pojmenování použil i zmiňovaný Motor Cycle News, ovšem ten ho za otce navíc se zkomoleným jménem, nezaměnil. Nicméně Britové uvedli na pravou míru, že se jedná o talentovaného mladíka s velkou budoucností.

V tom se nemýlili, Milan Špinka dovezl z ledů další cenné kovy, včetně titulu mistra světa z roku 1974. To by ovšem byl už jiný příběh. A tak dejme ještě jednou slovo hrdinovi našeho vyprávění. „Ledy mi chutnaly. Měl jsem to dáno zhůry a asi jsem se pro to narodil. A nemám ani jedinej‘ steh. Akorát Emil Sova mi jednou najel na nohu. Mám tam otištěné jeho čtyři hřebíky, ale nebylo to ani na šití.“

Mistrovství světa na ledové dráze 1971:
1. Gabdrachman Kadyrov (SU) 29, 2. Vladimir Čekušev (SU) 25, 3. Milan Špinka (CS) 21, 4. Valerij Katužanskij (SU) 18, 5. Vladimir Cibrov (SU) 18, 6. Jurij Dudorin (SU) 18, 7. Sven Sigurd (S) 18, 8. Kurt Westlund (S) 18, 9. Conny Samuelsson (S) 16, 10. Bernd Hörnfeld (S) 13, 11. Aleksander Ščerbakov (SU) 12, 12. Hans Holmqvist (S) 11, 13. Hans Siegl (D) 9, 14. Christoph Betzl (D) 4, 15. Tommy Johansson (S), 16. Václav Verner (CS) 3, res Alfred Döhr (D) 1 a Otto Barth (D) 1.

Foto: archív autora

Právě dnes se dožívá osmdesáti sedmi let patrně nejstarší žijící plochodrážní závodník v České republice, pan Alois Jarolím.

Historie plochodrážních závodů v České republice čítá mnoho míst, která už dnešní příznivce levých zatáček ani nenapadne se svým oblíbeným sportem spojovat. Jedním z příkladů může být Brno, které léta stojí zcela mimo plochodrážní dění. Přesto byli závodníci z moravské metropole především v počátcích ligových soutěží jejími pravidelnými účastníky a obávanými soupeři. Stadion v Králově Poli pak zase svědkem návštěv, o kterých si jejich dnešní následovníci mohou nechat jen zdát.

Asi nejznámějším brněnským jezdcem a tahounem týmu býval v padesátých létech Alois Jarolím. Jeden z našich nejstarších plochodrážníků dnes žije nedaleko centra Brna a rád se pro čtenáře magazínu speedwayA-Z podělil o své vzpomínky.

Rodák z Líšně začal svoji sportovní kariéru sice za řidítky, ovšem těmi cyklistickými, stejně jako tomu bylo třeba u Antonína Švába staršího. Dotáhl to až na mistra Moravy, po vojně ale kolo prodal a na konci čtyřicátých let nechal se přesvědčit brněnským závodníkem ing. Volavým, aby zkusil plochou dráhu.

Premiérový pokus na dnes už nestojícím zimním stadionu nedaleko dráhy Na rybníčku dopadl na výbornou a plochá dráha Aloise Jarolíma zcela dostala. V poválečné době byly ale starosti se sháněním vhodného náčiní. První závody absolvoval na vypůjčené technice či na střídačku se strojem svého kamaráda Františka Volavého, ale bylo jasné, že jde jen o krátkodobé řešení. Zručný zámečník si poradil sám, do upraveného rámu dosadil motor, který v podstatě okopíroval podle anglického JAPu.

Na nákup padla novomanželská půjčka určená původně na nábytek, což potvrzuje i jeho manželka. „Odešel s tím, že jde objednat nábytek, ale jakmile se vrátil domů, pochopila jsem z jeho výrazu, že je zle a peníze skončily v motorce,“ vzpomíná dnes už s úsměvem paní Jarolímová, která pak objížděla s mužem závody v roli mechanika.

Začátky byly všelijaké. „Když jsem se šel na Velké ploché dráze na Strahově zeptat Lucáka na nastavení, odbyl mi, a mezi ně nelezu, když na to nemám,“ vzpomíná pan Jarolím. Později se ale vztahy napravily a brněnského závodníka začali brát vážně i uznávaní mistři sportu.

V únoru 1951 zbrzdilo nadějně se rozvíjející kariéru těžké zranění z libereckých ledů. Když se Alois Jarolím se probral po dvou dnech z bezvědomí, dozvěděl jsem, že má mj. osm zlomených žeber, zraněnou ledvinu a propíchnuté plíce. „Milé bylo, že se za mnou do nemocnice v Liberci přišla spousta lidí. Když jsem tam později znovu startoval, chtěl jsem pochopitelně zajet co nejlépe, ale by jsem měl stroj připravený snad jako nikdy, ve čtyřech rozjížďkách se mi zadrhl a teprve v páté jsem vyhrál. Ale dlouho jsem bez závodění nevydržel, už v po pár měsících od liberecké havárie jsem jel v Chrudimi a byl druhý v Chlumci nad Cidlinou. To bylo na trávě, myslím, že tam vyhrál Antonín Švarc“.

Alois Jarolím svedl v brněnských ligových barvách řadu bitev hostoval i za Pardubice. V roce 1956 byl pátý v mistrovství republiky jednotlivců a dostal se až do kontinentálního semifinále ve Varšavě. Rád vzpomíná i závody na ledech v Moskvě v roce 1959, kam z brněnských jezdců odletěl spolu s Volavým na pozvání ruské strany.

Předcházelo tomu turné sovětských jezdců u nás o rok dříve, při němž se jeden ze závodů odehrál v Brně Pisárkách. Dráhu patřící armádě bylo potřeba hodně upravit, ruku k dílu dali výrazně i samotní jezdci, což nebývalo tehdy nic neobvyklého. Alois Jarolím si ale dobrovolně přidal ještě jednu brigádu, když přes noc před závody vyrobil železné plochodrážní „pantofle“ pro své soupeře. Od nich zato dostal zadní kolo a později také pozvánku na vzpomínané závody v příštím roce.

Spolu s ním se v Moskvě představili i Špinka, Janíček, Vidrma a Machač. Třetí místo Aloise Jarolíma za dvěma domácími borci (vyhrál pozdější legendární trenér Sergej Starych) bylo obrovským úspěchem brněnského reprezentanta.

Nezapomenutelným zážitkem byla i účast na mezinárodních závodech v Záhřebu v říjnu 1956. „Jeli jsme tam přes Vídeň a pak přejížděli Alpy, všechno na korbě nákladního auta. Pomalu se hlásil podzim a takovou zimu jsem snad nikdy nezažil. Když jsme potom dorazili na místo, na stadion Utrke v centru města, teprve to tam na závody chystali.“ Útrapy ale stály za to, odměnou bylo pro Aloise Jarolíma třetí místo vybojované v silné konkurenci.

Alois Jarolím zakončil svoji kariéru počátkem šedesátých let. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pak ještě vrátil, aby pomohl nastartovat kariéru syna. Ta ale neměla příliš dlouhého trvání a když po svatbě v roce 1971 Karel Jarolím skončil, pověsil v Moravských Budějovicích definitivně koženou kombinézu na hřebík i jeho otec.

Popřejme hrdinovi našeho vyprávění do dalších let hodně sil a zdraví a jeho následovníkům alespoň část nadšení a entuziasmu se nimiž se před více než půl stoletím vrhali do bojů tehdejší rytíři plochodrážních oválů.

Foto: Zdeněk Flajšhanz a archív Aloise Jarolíma

Včera na stránkách magazínu speedwayA-Z chorvatský mladík Dino Kovačič v rozhovoru Martina Búriho vzpomněl nelichotivý a pro plochou dráhu v podstatě konečný stav stadionu v Prelogu. V návaznosti na jeho slova přidávám pár obrázků dnes už bývalé dráhy, která jsem pořídil letos v červenci cestou na evropské finále juniorů do 19 let v nedalekém Goričanu. Jen pro doplnění dodávám, že poslední závod se v Prelogu jel v roce 2008.

Foto: Zdeněk Flajšhanz

Velikonoční svátky jsou na jižní Moravě, kde se mnohé z tradic našich předků stále drží houževnatě při životě, stále velkou událostí. V domku Gavendových si koledníci šmerkusu mnoho neužijí, protože pod jeho střechou kromě hospodyně bydlí jen samí chlapi. Letos v něm však bylo o Velikonocích živo, protože Jaroslav Gavenda oslavoval padesátku. By později na závodech odmítal gratulanty s oprávněným argumentem, že na půl století věku vůbec nevypadá, rozhodně nebude od věci se ohlédnout za jeho kariérou. A to tím spíše, naplňuje-li beze zbytku význam anglického slovíčka selfmademan. Jeho význam označuje člověka, který se vypracoval hlavně vlastní pílí a bez výrazného přičinění jiných, přičemž dosáhl met, které ostatním, méně vytrvalým jedincům zůstaly příliš vzdálené.
Učitelův omyl
V polovině sedmdesátých let chtěl mladý Jaroslav Gavenda jezdit motokros, jako ostatně spousta jiných kluků obdivujících výkony Jaroslava Falty, Miroslava Halma, Antonína Baborovského a dalších úspěšných závodníků oné přeslavné doby československých terénních závodů. Proto když jednoho dne jeho učitel na gottwaldovském učňáku přišel se skvělou novinou, že v nedalekých Březolupech pořádají nábor nových motokrosařů, nezaváhal a v určený termín do malé obce na půl cesty mezi Zlínem a Uherským Hradištěm přijel.

A teprve tady vyšel najevo učitelův omyl. Dotyčný pedagog měl zřejmě Březolupy zafixované především ve spojení s motokrosovým závodem Slovácká rokle, kdežto o zdejším plochodrážním ovále neměl ani potuchy. Možná ani nebyl odborníkem na motocyklový sport a rozdíly mezi jeho jednotlivými disciplínami třeba vůbec nevnímal. Přesto nevědomky dal základní impuls ke startu kariéry plochodrážníka, jenž to později dotáhne na čtvrtou příčku federálního mistrovství.

Členství v klubu tenkrát pro nejmladší adepty plochodrážního řemesla znamenalo především chození na brigády, přičemž o půllitrovém stroji si minimálně rok mohli nechat jen zdát. V Březolupech ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyla zrovna optimální situace. Klub se dostal do ekonomických potíží, a dokonce nestavěl ani žádné ligové družstvo, protože ho všechny jeho dlouholeté jezdecké opory opustily. Mladí začínající závodníci se starými vysloužilými motocykly tak neměli od koho čerpat cenné zkušenosti.

Přesto se Jaroslav Gavenda ve druhém roce své kariéry (1980) dokázal dostat do finále domácí juniorky. V ní nakonec skončil patnáctý, když o sezónu dříve mu postup unikl opravdu jen o vlásek. Tehdy před ním skončili týmový kolega Lubomír Jedek, který po epizodě s žarnovickým týmem zakotvil mezi reprezentanty v RH Praha, a také Roman Višváder ze Zohoru. S jeho nejmladším bratrem Vladimírem bude Jarda o patnáct let později jezdit v jednom týmu extraligu.

Ovšem dalšímu rozvoji Gavendovy kariéry učinila přítrž vojenská správa, která mladého závodníka povolala, aby splnil svou nejčestnější vlasteneckou povinnost, jak se tehdy říkalo. Do pražské Rudé hvězdy či pardubického SVS se na vojnu dostala pouze špička ledovce. Jeho základna mohla v osmdesátých letech, kdy už doby výjimek a tolerantních velitelů umožňujících závodit v době osobního volna i příslušníkům bojových útvarů byly dávno minulostí, svůj sport nanejvýš sledovat na televizních obrazovkách. A to ještě, pokud jí ovšem na to při tuhém režimu s minimem dovolenek a opušáků a v atmosféře mnohdy až do extrému přeháněného válečného nebezpečí ze stran západních imperialistických zemí toužících svrhnout pokrokový komunistický režim zbyl vůbec čas.

Dlouhá cesta na vrchol
Mnoho z tehdejších záklaďáků si už po návratu do civilu cestu do sedla závodních motocyklů nenašlo, ovšem Jaroslav Gavenda ano. Už v třiaosmdesátém opět začal závodit, a přičemž se učil prakticky znovu od píky.

To již březolupský klub měl krizi z počátku dekády zdárně za sebou a bývalému plošináři Miloši Plzákovi, který se stal trenérem týmu, se podařilo vytvořit družstvo s velkou budoucností. Vůdčí roli v něm měl zkušený Václav Zajíc, pozdější pilot motocyklového dragsteru ve čtvrtmílových sprintech a současný asistent startmaršála březolupských závodů, který se stal rádcem mladších jezdců. Vedle Jaroslava Gavendy jimi byli začínající Miroslav Dohnal, Bohumil Brhel, Josef Mizera, Vlastimil Červenka či Pavel Málek. V tehdejší druhé lize hrálo prim pražské béčko s Petrem Vandírkem, Lubomírem Jedkem, Radkem Semelou, Zbyškem Holým ad., nicméně Březolupy sváděly vyrovnané bitvy s Libercem, Čakovicemi a Zohorem, aby nakonec skončily na třetím místě.

V následující sezóně byl březolupský tým třetí, aby v pětaosmdesátém druhou ligu vyhrál s neuvěřitelným stopadesátibodovým náskokem před Zohorem. V jeho řadách tenkrát procházeli závodnickým křestem pardubičtí Václav Milík a Oldřich Řezníček. Březolupy si tak zajistily postup o patro výše. Jméno Gavenda bylo již v onom období na druholigové bázi dostatečně známé a závodníci a manažeři konkurenčním klubů jej řadili mezi obávané závodníky. Svou zásluhu na tom nepochybně měl také fakt, že se ve svých čtyřiadvaceti letech poprvé dočkal svého zbrusu nového motocyklu.

V prvé lize to Březolupy zpočátku neměly nikterak jednoduché, nicméně během pár sezón se etablovaly mezi její špičkou a na sklonku osmdesátých let začaly pomýšlet na extraligu. V letech 1989 a 1990 se březolupští závodníci dokázali probojovat až do semifinále mistrovství republiky družstev (v letech 1987 – 1991 se o ligový titul bojovalo v nadstavbové části, do níž mohlo teoreticky proniknout kterékoliv družstvo z extraligy i 1. ligy – pozn. redakce). Avšak vysněné elitní soutěže se dočkali až po reorganizaci ligy v roce 1991 a zavedení systému dvojutkání osmičlenných celků.

Kromě ligových mítinků jezdil Jaroslav Gavenda také individuální závody, především tehdejší přebor ČSR, který byl společně se slovenským šampionátem vstupní branou pro kvalifikaci do federálního mistráku pro plochodrážníky se slabší výkonností. V rámci družebních závodů s polskými Swietochlowicemi a Czestochowou poprvé ochutnal zahraniční ovály. Svezl se i na dlouhodrážním motocyklu, nicméně z březolupských borců udělal v této disciplíně díru do světa až Vlastimil Červenka. Ten se v roce 1992 jako náhradník dostal až do světového finále.

Největší úspěch své dosavadní kariéry zaznamenal Jaroslav Gavenda v osmaosmdesátém právě v přeboru ČSR. Z kvalifikační skupiny postoupil sice až ze sedmého místa, když v obou mítincích v Liberci a Mšeně na počátku června nasbíral po devíti bodech. Nicméně ve finálové části na moravské půdě o čtrnáct dnů později to už bylo o něčem jiném. V sobotu triumfoval v Kopřivnici se ziskem čtrnácti bodů, když si na svého hlavního soka, tehdy ještě slánského Jaromíra Bartoše vypracoval náskok jednoho bodu.

Druhý den v Březolupech nezačal zrovna nejlépe, hned v prvé jízdě se musel sklonit nejen před Bartošem, ale i před pražským Miroslavem Prágerem. Jenže Bartoš vzápětí nebodoval vůbec, zatímco Jaroslavu Gavendovi stačilo dvanáct bodů nejen na vítězství i ve druhém závodě, ale především na přebornický titul.

Zlomový rok
Za zlomový rok závodnické kariéry Jaroslava Gavendy lze beze všech pochybností označit sezónu 1991. V ní se poprvé prosadil mezi naši absolutní elitu, zatímco jeho předešlé úspěchy byly dosaženy přece jen v konkurenci borců nižší výkonnosti. Avšak v jedenadevadesátém se Březolupy pravidelně utkávaly s tehdejší československou extraligovou špičkou a nakonec skončily jako čtvrté družstvo republiky.

Časté extraligové starty a účast ve druhé polské lize v barvách swietochlowického Slasku měly příznivý vliv na formu hrdiny našeho vyprávění. Její rapidní vzestup chtěl především zúročit při finálovém závodě domácího individuálního šampionátu na své domácí dráze, kam se kvalifikoval víceméně s odřenýma ušima z chabařovického semifinále až po té, co v dodatkové jízdě o poslední volné postupové místečko porazil libereckého Roberta Ráliše. Avšak před březolupským publikem jezdil skvěle, nasbíral deset bodů, a v konečném součtu se dostal na nečekané čtvrté místo, když jej předstihli pouze mistr Václav Milík, vicemistr Bohumil Brhel a třetí v pořadí Lubomír Jedek.

Výsledek Jaroslava Gavendy z jednadevadesátého byl tím vůbec nejlepším v celé jeho kariéře, protože čtvrtou příčku z Březolup se mu již nikdy nepodařilo překonat. O rok později se do finále nekvalifikoval vůbec. V kopřivnickém semifinále ho nechala na holičkách technika a tři body v kombinaci se třemi defekty stačily pouze na předposlední příčku před traovou rezervou, jíž tenkrát byl začínající kopřivnický junior Adrian Rymel. V sezóně 1993 v individuálním šampionátu nestartoval. Ve čtyřiadevadesátém musel tím pádem začínat od úvodního čtvrtfinále, přičemž jeho cesta skončila až ve finále ve Mšeně. Tamní ovál mu však paradoxně vůbec neseděl. V závodě nevyjel ani bod, avšak druhý den skončil ve slovenské Žarnovici při Zlaté přilbě SNP na pódiu.

Jen o něco málo lépe skončil jeho start ve mšenském finále o rok později, a protože si Mšeno vydražilo pořádání závěrečného stupně nejprestižnějšího českého šampionátu také v sezóně 1996, dostal Gavenda další argument pro starty se slovenskou licencí. Tím dalším důvodem byla skutečnost, že navzdory solidním výkonům na dráze se stále nějak nemohl vejít do české nominace pro světový šampionát, zatímco Slováci mu přislíbili jedno místo zajistit.

Počínaje sezónou 1996 nastaly březolupskému matadorovi doslova zlaté časy. Hned svůj první start v mistrovství světa v předkole ve Wiener Neustadtu, malém městě asi šedesát kilometrů jižně od Vídně, mu přinesl nečekaný triumf. Pět vítězných jízd ho jednoznačně katapultovalo na nejvyšší stupeň vítězů. Zaskočení rakouští pořadatelé, kteří neměli cédéčko se slovenskou hymnou, museli na jeho počest zahrát pouze znělku Evropské unie. Ovšem hned v dalším kole v německém Pffafenhofenu se mu vůbec nedařilo, takže se s šampionátem rozloučil z posledního místa s nulovým bodovým ziskem. O rok později se už žádná předkola nejela a Jaroslav Gavenda v nejlépe obsazeném kole v Abensbergu skončil devátý, takže se v semifinále kontinentu v Pockingu představil jen jako náhradník. Nicméně vše si vynahradil v rámci středoevropského poháru družstev Mitropa Cup. Společně s Vladimírem Višváderem, za nějž v jednom případě zaskočil kopřivnický Jaromír Lach, málem vyhráli, když jim po deseti závodech chyběly ke zlatu pouhé čtyři body.

Dařilo se i na domácích oválech. Po skončení sezóny 1992 se sice březolupští museli s extraligou rozloučit, jenže po roce nevídané prvoligové dominance se do elitní soutěže vrátili. Po návratu k systému čtyřutkání zažívali pravé lukulské hody. V roce 1996 zaznamenal jihomoravský klub svůj nejlepší výsledek celé historie, když skončil druhý o čtyři tabulkové body za vítězným Olympem. Jaroslav Gavenda jako jediný ze soupisky absolvoval všech osm mítinků a z hlediska average se stal sedmým nejlepším extraligovým jezdcem. O rok později byly Březolupy třetí a na špici se udržovaly také v soutěži dvojic, jenž se jezdila jako seriál několika závodů, ve kterém obsadily druhou (1996), resp. třetí (1997) příčku. Kromě toho dokázal Gavenda v šestadevadesátém vyhrát žarnovickou zlatou přilbu, což bylo skvělé i pro místní publikum, které vidělo triumf v uvozovkách domácího jezdce, jehož povzbuzovalo jako při nějakém fotbalovém utkání.

Všechno může být rázem vzhůru nohama
Na rok 1998 Jarda Gavenda určitě nikdy nezapomene. Byla to jeho jubilejní dvacátá sezóna strávená v sedle plochodrážního speciálu. Závodník, který se v průběhu let do Březolup přiženil a bydlí coby kamenem dohodil od stadiónu, dokonce plánoval uspořádat při této příležitosti volný závod. Navíc konečně chtěl prorazit v mistrovství světa a pokusit se o triumf v Mitropa Cupu. Vše ale vzalo nečekaný obrat.

První jobovka přišla z řad vlastního klubu. Ten nedokázal zajistit adekvátní finanční krytí pro svou extraligovou účast a pár dnů před jejím začátkem ze soutěže vycouval. Jaroslav Gavenda si musel hledat angažmá jinde a našel je v devadesát kilometrů vzdálené Kopřivnici, ovšem v nižší prvé lize.

Hned první start s novou vestou bohužel skončil špatně. Na rozbité dráze na plzeňských Borech, kterou viděl naposledy ve čtyřiadevadesátém při finále dvojic, sice nejprve své dvě úvodní rozjížďky vyhrál. Avšak při jeho třetím startu jej zezadu sestřelil pardubický Tomáš Kotek. Diagnóza byla pro moravského borce bohužel fatální – bolestivá zlomenina klíční kosti.

Bolela o to více, že se již během jízdy sanitkou do plzeňské nemocnice musel loučit se světovým šampionátem v rakouském Murecku. Tam se ze čtveřice kvalifikačních kol sešla bezesporu nejslabší konkurence, a odkud by tudíž postup neměl být vyloženě těžkou záležitostí.

Po rekonvalescenci pomohl březolupskému výběru postoupit do finále šampionátu dvojic. Mezitím mu ovšem z faxu vyjela pozvánka na volný mezinárodní závod do severoněmeckého Ludwigslustu. V jeho finálové jízdě upadl natolik nešastně, že si polámal žebra. Za celou sezónu tedy neodjel ani dvacet závodů, a když na podzim hovořil o nejhorší sezóně desetiletí, pevně doufal, že si v devětadevadesátém vše vynahradí. Jenže člověk míní, ale…

V listopadu 1998 na svém zasedání v pražské budově autoklubu valná hromada SPD odsouhlasila návrh, aby čeští vlastníci licencí zahraničních federací byli bráni v ligových soutěžích jako cizinci. Avšak povolená kvóta zahraničních akvizic nasazených jedním týmem v jediném závodě zůstala na dvou. To ovšem nehrálo do noty březolupskému týmu, jenž se po vynucené přestávce do extraligové soutěže po dohodě s vítězem prvé ligy pardubickým Rackem o odstupném vrátil. Na jezdcích z okolních zemích vyloženě stavěl a většina Čechů měla cizí licence. Management klubu tedy požádal Jaroslava Gavendu, Roberta Krále a Vladimíra Višvádera, aby si vzali české licence, a ti jeho prosbě vyhověli.

Tím pádem Gavenda přišel o světový šampionát, ale také o Mitropa Cup, v němž mu jeho výborné výsledky pomáhaly k mnoha pozvánkám na různé zahraniční pouáky. Nyní je tedy musel také oželet. Mnoho toho nenajezdil ani v extralize. Ačkoliv se mu na první závod do Prahy příliš nechtělo, protože Markéta nikdy nepatřila mezi jeho oblíbené ovály, nakonec povolil přemlouvání trenéra a nastoupil jako náhradník. Jediný start místo Roberta Krále však nepřinesl bodované umístění, takže se do sestavy znovu dostal až ve čtvrtém závodě ve Slaném o dva měsíce později. A na body v něm opět naneštěstí nedosáhl.

Byla to extraligová derniéra Jaroslava Gavendy. Ačkoliv se s připraveným motocyklem objevil ještě několikrát v dějišti extraligového klání, Miloš Plzák jej už nikdy do sestavy nepovolal. Jarda tak musel podobně jako řada jiných závodníků řešit akutní nedostatek závodů.

Koncem října se v Murecku uskutečnila tradiční rakouská zlatá přilba, jejíž pořadatel Josef Bössner pozval také Jaroslava Gavendu. Ten měl v té době na svém kontě pouhé tři závody! Když hrdina našeho vyprávění společně s bývalými jezdci Václavem Zajícem a Martinem Šerým v roli mechaniků opouštěl Březolupy žijící v onen předposlední říjnový sobotní podvečer tradičními hody jistě už k zásadnímu rozhodnutí o ukončení kariéry směřoval, by ještě nebyl stoprocentně rozhodnutý.

Cestou za volantem své dodávky přes spící Rakousko měl spoustu času o svém dalším životě přemýšlet. Mureck leží až v samé blízkosti slovinské hranice, a z dálnice se odbočuje až těsně před celnicí ve Spielfeldu. To už rakouské rozhlasové stanice slábnou, zatímco jejich slovinská konkurence nabývá vrch. Nakonec to nechal osudu, na stadión přijel ze všech účastníků jako první. Měl tedy spoustu času připravit své dvě motorky na technickou přejímku, kterou navzdory buzeraci od horlivého technika, jenž pořád hledal nějaké mouchy na upevnění deflektoru, prošel bez větších komplikací.

V závodě samotném žádnou díru do světa neudělal. Prakticky každý soudný člověk to mohl jedině čekat. Jede-li závodník čtvrtý závod sezóny v období, kdy kolem stadiónu zlátne listí a ve stánku s občerstvením nabízejí kromě obvyklého sortimentu také dvě deci burčáku za dvacet šilinků, je o výsledku většinou již rozhodnuto.

Ovšem Jaroslav Gavenda ještě ukázal zuby. By pozice získané slušnými starty nedokázal udržet, skončil třikrát třetí, přičemž za setkání s ním zaplatili ztrátou bodů Radek Smolík, účastník z nejvzdálenějšího místa Holanďan Roy Verbrugge a Ital Christian Miotello. Jméno Gavenda tak figurovalo na čtrnácté příčce celkové klasifikace.

Jaroslav Gavenda při mnoha příležitostech zdůrazňoval, že do čtyřiceti závodit rozhodně nebude. Onen říjnový podvečer, kdy společně s mechaniky nakládal své dvě Jawy a další vybavení do auta, aby nastoupil zpáteční cestu přes Štýrsko a Dolní Rakousy domů na jižní Moravu, mu k tomuto životnímu jubileu scházel necelý půlrok. Ale stále nebyl rozhodnutý.

Zvažoval možnost návratu pod křídla slovenské motocyklové federace, což by mu přineslo možnost startů v Mitropa Cupu 2000. Jenže Slováci se nakonec rozhodli soutěž neobsadit, by jim závodníci dokonce nabízeli hradit si náklady spojené s účastí ze svého, a tak se Jarda definitivně rozhodl skončit.

Žádný epilog
Později koketoval s myšlenkou závodit v automobilových soutěžích. Dokonce se na několika rallye objevil jako mechanik. Avšak ceny náhradních dílů přistřihly křídla jeho ambicím. A role spolujezdce, který rychlý závodní speciál neřídí, mu nesedla. Navíc v dubnu 2004 se ve Slaném poprvé objevil na startu plochodrážního závodu jeho prostřední syn Martin. A ten jeho radou a pomocí nepohrdne ani dnes, kdy už má za sebou sedm závodních sezón.

Foto: Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív autora