Archiv pro rubriku: Historie

Historie

Jan Pecina neslevuje ze svých ambicí

Minulou sobotu jsme Jana Pecinu opustili těsně po postupu z kvalifikačního kola mistrovství světa na ledové dráze z tehdy ještě sovětského Leningradu. Druhý díl našeho vyprávění nás společně s osečenským matadorem zavede až do světového finále v Berlíně. A zároveň se dozvíme, proč se slibná kariéra dočkala svého pokračování až po patnácti letech.
Postup do světového finále za tři sta bonů
Z osmého místa z Leningradu postupoval Jan Pecina do semifinále v italském horském středisku Madonna di Campiglio. „Odjížděli jsme do Itálie a nám ještě z Leningradu nepřišly zpátky motorky,“ popisuje své tehdejší peripetie. „Dali mi novou funglovku. Na Rudý hvězdě stálo asi deset motorek, a si z nich prý vyberu náhradní. Šáhnul jsem po první a naložili ji.“

V Itálii mu dělal mechanika Emil Sova, který se rok předtím rozloučil s aktivní kariérou. „Trénink, skočil jsem na první motorku a nešlo na ní zahnout, byla úplně na hovno,“ nemohl být Jan Pecina spokojený s vyfasovaným novým motocyklem. „Emil mi říká, a skočím na náhražku. A ta jela jak vyšitá.“

Semifinále se pro československou výpravu nezačalo odvíjet vůbec optimálně. „Broňa Franc měl nulu, Standa Dyk nulu,“ vypráví Jan Pecina. „Pak jsem jel já. A z druhýho fleku mi vypadla fajfka. Emil se vymluvil, že odešla svíčka a na oko jí měnil. Pak jsem vyhrál dvě a nebo tři jízdy a postoupil do finále.“

Kvůli kvalitě ledového povrchu se pro postup do světového finále bralo v úvahu pouze dvacet sobotních jízd. „Led byl rozbitej‘, moc nemrzlo,“ upřesňuje Jan Pecina. „Někdo se tam rozpáral, nechtěli to jet. Kvůli lidem ale udělali neoficiální volnej‘ závod. V jedný jízdě jsem odstartoval na Standu. Střídali jsme se a do cíle jsem ho předjel. Ukázal jsem mu fakáče, ale to jsem neměl. ‚Příští tejden se jede mistrák a tam tě Pecko rozpářu,‘ říkal mi. Byl zklamanej‘, z Čechů jsem do finále postoupil z nich jedinej‘ já, z našich tam byli už jen Tonda a Svoboďák.“

Čtvrté místo v semifinále mistrovství světa při stejném bodovém zisku, ale horších pomocných kritériích s Rusem Vitalijem Russkichem, a dobré umístění v náhradním nedělním klání by se dnes pozitivně odrazilo v závodníkově peněžence. „Vyhrál jsem 1800 švýcarskejch‘ franků a říkal si, co si všechno za to koupím za věci,“ vzpomíná na svou tehdejší euforii, z níž záhy vystřízlivěl. „Udělali vyúčtování přes banku a já dostal tři sta bonů. Koupil jsem si jedny rifle, nějaký bonbóny a bylo po nich.“

Mnohem důležitější ovšem byl postup do světového finále v Západním Berlíně, kam se Jan Pecina dostal ve svých necelých čtyřiadvaceti letech. „Byl jsem nejmladší účastník,“ říká. „Pozdějc‘ jsem jel v Ufě. A byl tam Rais Mustafin, kterej‘ byl tenkrát v Berlíně. Viděl mě ve startovce a ptal se, jestli je to už můj syn.“

Ale zpátky do berlínského čtvrti Willmersdorf, kde se v půlce března 1987 chystal rozhodující boj o titul mistra světa. „To byla palba jak kráva,“ zní uznání z hlasu Jana Peciny, jenž skončil patnáctý, i dnes bezmála po čtvrt století. „Nedařilo se mi. Asi dvakrát jsem upad‘, ale vzpomínám na to hezky. Skončily závody a lidi se na tebe skládali. Volali mě a já dostal tři sta marek. Říkal jsem si, že kdybych to věděl, upad‘ bych ještě třikrát (smích). Pan Havelka mi nechal kombinézu po Drymlovi a ona neměla chrániče. Jak jsem padal, měl jsem nateklý lokty. Pěkně tam škubal Svoboďák, ale pak taky upad‘.“

Start ve světovém finále byl bohužel konec slibně se rozvíjející kariéry. „To byla největší chyba,“ uvědomuje si Jan Pecina dnes, který tehdy vojákoval v pardubickém Racku. „Po sezóně jsem šel zpátky do Liberce. Brzy přišel převrat, začalo se podnikat, v Liberci se to rozpadlo a já na plochou dráhu zanevřel. Ledařský středisko měli v Dobrovicích. Byl jsem tam, že bych to zkusil, ale všechno měli rozebraný, byla tam taková mafie.“

Plochodrážní život vojenský
Vrame se však v našem vyprávění o jeden rok zpátky. Jan Pecina trávil dvouletou povinnou základní vojenskou službu ve VTJ Racek. Nicméně v dobách, kdy většina mládenců slavila v zeleném sukně své devatenáctiny, nebyl dvaadvacetiletý rekrut obvyklým zjevem.

„Měl jsem známýho doktora a chtěl to uhrát na modrou knížku,“ přiznává Jan Pecina bez obalu, že se ze všech sil snažil 730 dnům za kasárenskou zdí vyhnout. „Vypadalo to dobře. Dával mi krevní plazmu, já si ji sypal do moče, že mám v prdeli ledviny. Už jsem si měl jen jít lehnout do nemocnice a tu modrou bych dostal. Jenže než jsem si tam šel lehnout, doktor umřel.“

A Jan Pecina se už nemohl vojně vyhnout. „Měl jsem zlomený stehna z Kopřivnice a šel jsem poněkolikátý k odvodu s berlema,“ popisuje. „A nějakej‘ lampasák říká, že se doléčím na vojně. Schopen, odveden. Sklap‘ jsem berle a povídám“ ‚vy kurvy, tak jo‘. Naštěstí jsem se dostal do Racku.“

Jenže VTJ Racek Pardubice, který mnoha závodníkům umožnil věnovat se ploché dráze i během vojny, teprve vznikal. „S Martinem Morávkem jsme nastoupili do Pardubic na letiště, ale Pardubáci Fanda Kalina a Aleš Paleček do Dukly do Benešova,“ vzpomíná Jan Pecina. „Racek nebyl ještě jistej‘ a my si říkali, že jsme v prdeli, protože jsme na normální vojně. Ale naštěstí to dopadlo.“

Kombinace mladých, dravých a šikovných závodníků z mnoha klubů hned při svém debutu vyhrála druhou ligu. A při ligové reorganizaci v sezóně 1987 se objevila rovnou v extralize. „Dobrá parta,“ hodnotí tým Jan Pecina. „Martin Morávek, Standa Holý, Robert Růžička, Franta Kalina, Aleš Paleček. Vyjezdili jsme si extraligu a to bylo slávy. Já byl na to zvyklej‘, s klukama z extraligy jsem závodil už v Pardubicích ve vrcholu. Konkurence mi nevadila, jezdily se i předkola do mistráku a já se všema závodil. S technikou to bylo horší, dostali jsme, co vrchol vyřadil.“

V období reálného socialismu se vojákům základní služby veškeré styky s cizinou zakazovaly. V šestaosmdesátém Jan Pecina musel vynechat ledy, avšak následující rok se dostal až do světového finále. Přitom musel hned dvakrát do kapitalistické ciziny.

„Než jsem měl jet do Madonny, říkám náčelníkovi, že si potřebuju připravit motorku,“ přibližuje Jan Pecina tehdejší časy. „A on: ‚to nemůžete, vojíne, je cvičení‘. Vysral jsem se na to, jel domů, připravil si motorku a oni se o mým postupu dozvěděli až z rádia. Berlín už byl v pohodě, už na mě byli pyšný a plácali mě po rameni.“

Vojna není kojná bylo jedním z dobových rčení, přesto si vojáci užili také spoustu švandy. „Jak se začaly nosit náušnice, udělali jsme si jednou prdel,“ přidává Jan Pecina svou trošku do mlýna. „Celej‘ Racek si v Prioru koupil pecičky. Standa Holý, že si to bodne sám. Jehla, dezinfekce kořalka, ale píchnul si to až do hlavy.“

Napodruhé se operace zdařila a plochodrážní vojsko se vydalo na trénink. „Evžen Erban na nás koukal a povídá, že netrénuje partu buzerantů, a to sundáme,“ pokračuje Jan Pecina. „Já vydržel nejdýl a sundal to poslední. Jenže přijela bejvalá manželka, viděla náušnice ve skříňce na stadiónu a už to bylo. Že tu máme kurvy. A musím ještě vzpomenout na Standu Holýho. Přišel z vojny a měl raka. Nechlastal, nekouřil, chlap jako hora.“

Švédský rutinér zajistil comeback
Účinkování Jana Peciny v pardubickém Racku skončilo průšvihem. „Za tři měsíce jsem nasbíral 28 dnů basy,“ svěřuje se. Už jsem nejezdil, z Racku mě vyhodili. Byl jsem oseklej‘, tak mě převeleli na rotu vedle. Ale stejně jsem ani nespal v kasárnách a v kartách si vyhrál na traktor.“

Po návratu do civilu závodil v Liberci až do sezóny 1990. Na ledech se ovšem objevil jen jednou při mistrovství republiky ve Svratouchu v devětaosmdesátém. „Jel jsem se jen podívat,“ odhaluje, že svou aktivní účast neměl tehdy vůbec v plánu. „Jéňa Verner mně půjčil motorku. Od Vency Hutly jsem si koupil za tři stovky vojenský půllitry a jel. A hned mě tam někdo rozškub‘.“

Hned zkraje sezóny 1991 se liberecký tým rozpadl a první ligu dokončil jen za cenu překračování kvót hostujících závodníků, za což ho ovšem stihla diskvalifikace. Jan Pecina se za plochodrážní řidítka už neposadil. Jeho kariéra se ale neuzavřela. Někdy roku 2002 se plochodrážními kuloáry začaly šířit zprávy, že se v Osečné cosi děje.

„Když Serenka udělal světovej‘ titul ve čtyřiapadesáti letech, řek‘ jsem si, že nejsem tak starej,“ popisuje Jan Pecina okolnosti, které nastartovaly druhou část jeho kariéry. „Zavolal jsem Klaákovi, koupil od něj motorku a začal.“

Jaké to vlastně bylo posadit se na ohřebovaný speciál po více než deseti letech? „Jako když začínáš znova,“ odpovídá na rovinu a připomíná i další nesnáze. „Koupil jsem za sto padesát tisíc motorku a svez‘ se s ní dokolečka. Rána, motor v prdeli, převodovka v prdeli. Pomoh‘ mi zase Saša Kopecký, prodal jsem barák z dědictví, ale nelituju toho.“

V březnu 2003 se Jan Pecina společně se svým sousedem z osečenského náměstí Martinem Běhalem poprvé představil veřejnosti při exhibici Klabo Teamu na hokejovém hřišti v Milevsku. Ledové motocykly vlastnilo tehdy více borců, dva Rakušané se dokonce při tréninku v jižních Čechách vážně roztrhali, avšak oni dva to mysleli s regulérním závoděním naprosto vážně.

V sezóně 2004 se Jan Pecina a Martin Běhal objevili v české nominaci pro kvalifikační kolo světového šampionátu ve finském Oulu. „Svezli jsme se na rybníku a hned jeli do toho Oulu,“ je Jan Pecina náležitě pyšný na svůj druhý debut. „Byl jsem na závodech po dlouhý době. Modus (přezdívka Martina Běhala – pozn. redakce) viděl ledy poprvý a hned jel mistrovství světa!“

Od té doby byl Jan Pecina součástí české nominace na mistrovství světa v každé sezóně a dostal se i do českého národního týmu pro světový šampionát družstev. „V Oulu jsem byl dvakrát,“ vrací se ještě do místa startu druhé části své kariéry. „Poprvý jsem dělal bod, podruhý asi tři. Jednu rundu jsem jel s Antti Aakkem a dvěma Rusama. Odfrk‘ jsem a dvě kola jezdil před nima. Anttimu trvalo další kolo, než se přede mě dostal.“

Zimní cestování do oblasti polárního kruhu je dobrodružstvím samo o sobě. „Jeli jsme tam malým Transitem, motorku rozdělanou vzadu,“ svěřuje se Jan Pecina se svými zkušenostmi. „Kosa a kousek od polárního kruhu nám zamrzla nafta. Už jsem myslel, že tam chcípnem‘. Když jsi řídil nebo seděl na místě spolujezdce, bylo to dobrý, ale jak jsi byl na zadní sedačce, kde nebylo čalounění, mrznul jsi jak blázen. Ze stropu visely rampouchy.“

Zlaté časy českých ledů vypadají jako nekončící příběh
Rok 2005 byl výrazným mezníkem v české ledařské historii. Milan Hajný, tehdejší divišovský šéf, dokázal dát dohromady partu lidí, která noc co noc polévala plochodrážní ovál vodou, dokud nevznikla souvislá ledová vrstva. V sobotu 29. ledna se k nám po osmi letech pauzy vrátila ledová dráha.

V dalším roce se divišovskému klubu podařilo dosáhnout vrcholu pořádáním Golden Spike, nicméně lesk mu dodávali čeští závodníci, kteří se rázem začali rojit jako divoké včely. Závodu se dočkaly i České Budějovice, ale teplé zimy 2007 a 2008 slibně rozvinutý trend přibrzdily. Právě tehdy se o závod pokusil i Jan Pecina, který okolo sebe soustředil partu šikovných lidí. Štrapáce s rybáři vyřešili stavbou dráhy na zelené louce poblíž své dílny u Mlékárenského rybníka, kam vás už z dálky naviguje komín s čapím hnízdem.

„Začali jsme kropit louku a zjistili, že to jde,“ popisuje Jan Pecina euforii svých pořadatelských počátků. „Sám to dělat nemůžeš, sehnal jsem partu lidí. Byl Štědrej‘ den, přišla večeře, dali jsme si dárky a pak jsem šel až do rána kropit. A pak to uplavalo. Stáli jsme tam s Modusem a slzičky měli na krajíčku. Dvakrát se nám to nepovedlo, potom jo.“

Ovál v Osečné se setkal s kritikou kvůli svým rozměrů a blízkým stromům a potoku. Ideální řešení nabídlo jezero v Hamru, kde osečenská parta dokonce mohla vytyčit až tři ovály. „Hodně nám pomoh‘ hamerskej‘ starosta, že nás tam pustil,“ nešetří Jan Pecina vděkem. „Předtím tam byl takovej‘ pitomec, že nebyla šance. Uvidíme, co bude teď s tou umělkou v Osečný.“ A přidává další pozitivní přínos. „Tím, že jsem dělal závody, jsem přitáh‘ zpátky Hutlovce, Klauzovce, Mazňu a Růžana.“

Sám však prožívá zlaté závodnické období. Roku 2009 skončil desátý v mistrovství Evropy v Luchovici jako nejlepší mimo ruský závodník. Loni s Lukášem Volejníkem vyhráli titul v domácích družstvech, letos jim obhajoba nevyšla jen o fous. V jednotlivcích skončil třetí, ale i v tomto případě může oprávněně hovořit o smůle.

„Na Evropu jsem tenkrát ani nechtěl jet, překecal mě Modus,“ vypráví Jan Pecina o svém umístění z evropského šampionátu. „Je to kousek za Moskvou, tam se jede pěkně. Byl jsem tam nejlepší Evropan, jinak byli přede mnou samí Rusi. Byla klika, že se jel nějakej‘ svět a ty nejlepší tam nebyli.“

Letošní zima přinesla ledařům skvělé časy a sedmi domácími podniky se podařilo vyrovnat rekord z roku 1977. „Dobrý bylo, že byla spousta závodů,“ souhlasí. „Byla dobrá zima. Doma se mi dařilo, to šlo, posral jsem to, že jsem při mistráku v Hamru píchnul kolo, jinak by byl titul reálnej‘. Mazňa moh‘ taky ten jeden bod ve družstvech uškubnout, já dělal maximum, co jsem moh‘. Do Grand Prix mi to uteklo o dva body, uvidíme příští rok.“

A jak to bude příští rok, kdy Jan Pecina bude opět kombinovat závodění a pořádání závodů? „Snad to skloubím,“ směje se pod vousy. „Musím to vymyslet. Máme už tým, kde každej‘ ví, co dělat. Předtím byl takovej‘ chaos, teď jsou kluci, co se staraj‘ o dráhu, o depo…“

Zdálo by se, že od mrazů nás dělí ještě spousta času, avšak Jan Pecina se nenechává zmást červencovým listem na kalendáři. „Jezdím motokros, ob čtrnáct dnů jsou závody,“ svěřuje se. „Chtěli bychom jet trénovat do Ruska nebo Švédska, abychom se trošku rozjeli. Budu mít novej‘ rám a fungl novou motorku. Motor se už staví, bude od Saši, divišovská Jawa, ale dá tam ty svý úpravy.“

Jan Pecina děkuje:
„Děkuju všem sponzorům: Saša Kopecký – BM, TRANSCAMION – Miroslav Pytloun, Truhlářství A+H Kysela, Autokemp Hamr na Jezeře, Pivovar Svijany, SIMONT Martin Morávek, Autoopravna Třešňák, Autolakovna Lumír Suchar, Copy Studio, LIME-BOHEMIA, NELA-pracovní oděvy, Hotel Pacifik, Autodoprava Milan Janíček, Farma D+D, TT Tiskárna-Tomášek a Autodoprava Radek Suchar. Plus celý tý partě, co pomáhala.“

Starty Jana Peciny v mistrovství světa a Evropy na ledové dráze:

MS jednotlivců: 1985 kvalifikační kolo Leningrad (SU) 10.
    semifinále Stockholm (S) 13.
 
  1987 kvalifikační kolo Leningrad (SU) 8.
    semifinále Madonna di Campiglio (I) 4.
    finále Berlín (D) 15.
 
  2004 kvalifikační kolo Oulu (FIN) 13.
 
  2005 kvalifikační kolo Saransk (RUS) 7.
    semifinále Ufa (RUS) 14.
 
  2006 semifinále Krasnogorsk (RUS) NS
 
  2007 kvalifikační kolo Inzell (D) 18.
 
  2008 kvalifikační kolo Inzell (D) 12.
 
  2009 kvalifikační kolo Sanok (PL) 13.
 
  2010 kvalifikační kolo Saalfelden (A) 9.
 
  2011 kvalifikační kolo Saalfelden (A) 8.
 
 
MS družstev: 2005 finále Krasnogorsk (RUS) 6.
  2006 finále Berlín (D) 5.
  2008 finále Krasnogorsk (RUS) 5.
 
 
ME jednotlivců: 2006 semifinále Penza (RUS) 13.
  2009 finále Luchovicy (RUS) 10.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Karel Herman, Jan Janů a archív Jana Peciny

Historie

Jan Pecina odstartoval kariéru pečlivým umýváním motocyklů

První březnovou sobotu stál v Hamru na Jezeře na nejvyšším stupínku se stříbrnou přilbou na hlavě. A za uplynulou ledařskou sezónu se rozhodně nemusel stydět. V domácím šampionátu družstev sice nakonec s Lukášem Volejníkem neobhájil titul, ale v jednotlivcích skončil třetí. A kromě toho právě vyhrál poslední mítink příznivé zimy a parta, kterou dal dohromady, měla na svém kontě čtvrtý uspořádaný závod. Dnes není žádný fanoušek, který by neznal Jana Pecinu. Jaké byly jeho počátky se právě nyní dočtete v prvním dílu vyprávění zaměřeného na jeho osobu.
Z mechanika závodníkem
„Joska Rybářů pochází z Druchcova,“ odhaluje Jan Pecina řízení osudu, kterým se dostal do sedla plochodrážního motocyklu. „To je od nás z Osečné asi pět kiláků. Znali se s tátou a on říkal, a mě někdy přivede. Poprvý jsme jeli do Březolup. Byl tam Memoriál Josefa Trojáka a on tam skončil třetí.“

Nástěnné kalendáře byly otočené na list se zářím roku 1978 a březolupský mítink zanechal v tehdy patnáctiletém teenagerovi velký dojem. „Upaď mu vejfuk a Zdeněk Kudrna mu půjčoval motorku,“ vybavuje si. Výjezd na Moravu byl navíc pro libereckého závodníka úspěšný. Zatímco Zdeněk Kudrna vyhrál ve všech svých rozjížďkách, on musel do rozjezdu o stříbro, v němž podlehl Polákovi Pawlu Waloszkovi.

Jan Pecina objížděl s Josefem Rybářem plochodrážní stadióny jako mechanik. A sám začal pošilhávat po sedle závodního speciálu. Pro nastartování kariéry se jevil jako nejlogičtější Liberec, kam to bylo z Osečné okolo stříbřitého Ještědu, co by kamenem dohodil. „Bylo to nejblíž a Rybka se tam vrátil,“ říká Jan Pecina.

A záhy odmotává klubíčko s nití svých vzpomínek. „Měl jsem doma pincka, jednoprda,“ vypráví. „Babička mi dala dvě stovky, tak jsem si ho koupil a jezdil na něm do lesa. Když jsi měl tenkrát pincka, to už bylo něco!“ Dalším motocyklem, který Jan Pecina osedlal, byl ovšem plochodrážní půllitr.

„Asi dva roky jsem dělal mechanika Rybkovi,“ líčí. „Saša Kopecký jednou říká: ‚Nech ho svýzt“. Rybka mu odpověděl“ ‚Až se naučí pořádně mejt‘ motorku, tak ho nechám‘. A já jezdil za ním do Druchcova po každým jeho závodě. Rozebral jsem mu motorku, vyčistil a zase ji sestavil.“

Josef Rybář dodržel slovo. A protože se sedmnáctiny Jana Peciny blížily, mohl se v duchu tehdejších reglementů chystat na svou závodní premiéru. Leč nastal zádrhel. „O víkendu jsem měl jet první závody,“ přibližuje. „A neudělal jsem řidičák. V pátek jsem složil opravky, ale oni mi ho ještě nevystavili.“

V nouzi nejvyšší pomohl opět Alexandr Kopecký. Tehdejší šéf liberecké Mototechny měl správné konexe a mohl si také ledacos dovolit. „Říkám Sašovi, že mi nevystavili řidičák,“ vypráví Jan Pecina. „On zavolal na dopravku, zjebal je a řekl mi, a skočím na autobus a jedu si do Liberce pro řidičák. Policajt zašel za roh a já slyšel jak se ptá kolegy: ‚Co je to zač ten Pecina?‘ Podškráb‘ jsem mu to a měl řidičák.“

Útěk ze sanitky
Z dochovaných výsledků vyplývá, že Jan Pecina jel svůj první závod v pátek 3. října 1980, kdy Liberec bojoval na svém ovále v kvalifikaci o postup ze druhé do první ligy. Sám hrdina našeho vyprávění si však svůj debut s odstupem více než třech desítek let nevybaví. „To bych musel hodně přemejšlet, kdyby mi to někdo připomenul,“ krčí rameny.

Vzpomínky slily zážitky z jednotlivých závodů do jednolitého bloku. „Jel jsem něco na Markétě a zlomil si ruku,“ vybavuje si. „Dojel jsem to, druhej‘ den se mělo jet ve Slaným. A tam už jsem nejel, měl jsem zlomenou navikulárku. Tejden jsem měl sádru, pak ji rozstřihnul a závodilo se dál. Srůstalo to půl roku.“

Už tehdy se okolo Jana Peciny pohybovali lidé, které v jeho blízkosti můžete spatřit i dnes na ledech. Vedle zmiňovaných Alexandra Kopeckého, mechanického boha a pozdějšího tvůrce motorů BM, a Josefa Rybáře, to byl i Luboš Pytloun. „Měl jsem Pytlase za mechanika,“ říká hrdina našeho vyprávění. „On je takovej‘ obětavej‘ kluk. Když jsem začínal, přišel Rybka. Já dělal polosmyk a on, že musím podržet pod plynem. Já podržel a byl v prknech. Prkna se rozlítly, ale to bylo poprvý, pak už mi to šlo. Saša mi zezačátku pomoh‘ hodně moc, vozil mě, dokonce jsme spolu udělali vozejk‘ za auto, motorku mi dával dohromady.“

Hlavním závodnickým chlebem mladého závodníka byla ligová zápolení. Liberec počátkem osmdesátých let jezdil 2. ligu, tehdy třetí soutěž, a usiloval o postup výše. To se mu povedlo ve čtyřiaosmdesátém.

„Měli jsme dobrou partu, když jsme jeli ligu já, Káča Kadlec, Rybka nebo Pavel Mrňa,“ vrací se Jan Pecina zpátky do oné doby. „Byla u toho sranda. Měli jsme autobus, jezdilo se pohromadě. Bylo to něco jinýho než dnes, když se odzávodí a všechno se rozuteče. Nikdo si nevyzávodil velký peníze. Bylo deset korun za bod. Když jsi zatáh‘, dostal’s sto dvacet a zaplatil mechanikovi oběd. Motorky byly gratis, ale kde jinde jsi měl sto dvacet korun čistej‘ zisk za pět minut.“

Jan Pecina se prosadil také v juniorském šampionátu. Jeho nejlepším výsledkem je sedmá příčka ze čtyřiaosmdesátého. Jenže o rok předtím jeho vzestup přibrzdila fraktura pánve. „Na tréninku v Liberci se mi to z výjezdu postavilo na zadní a já šel do prken,“ líčí. „Tyč, jak drží ohrazení, jsem napálil na pánev a ta byla vejpůl.“

Těžké zranění však osečenského borce od závodění neodradilo. „Dva měsíce jsem ležel natáhlej‘ v kolíbce,“ popisuje odvrácenou tvář sportu. „A po třech měsících jsem seděl na motorce. V Liberci se jel závod a s Pavlem Mrňou jsem šel na držku, že jsem přelít‘ startovací zařízení. Měl jsem neschopenku, naložili mě do sanitky a já utek‘ a schoval se za depem.“

O nemocenské dávky jste totiž mohli před čtvrtstoletím přijít stejně rychle jako dnes. „Pak jsem byl nějaký závody na bedně,“ svěřuje se Jan Pecina, že se průšvihu stejně nevyhnul. „Marodil jsem a ten člověk, co dělal účetního, si čte noviny a vidí, že Pecina je na bedně. Hned průser, nemocenská dolů, ale Saša zase hned všechno zařídil.“

Zlaté časy ve středisku, mrazivé v Rusku
V půlce osmdesátých let se Jan Pecina objevil v hledáčku pardubického Střediska vrcholového sportu, tedy svazarmovského protipólu pražské Rudé hvězdy. „Vybrali si mě jako talenta,“ vysvětluje své zařazení. „Byly to zlatý časy. Celej‘ rok na refundaci z práce, diety osmdesát korun na den. Zaplacenej‘ hotel, jídlo, všechny věci jsme nafasovali. Jenom se trénovalo a závodilo. Byl tam Aleš Dryml, Káča Kadlec, Bochan (přezdívka Pavla Karnase – pozn. redakce), Haďas, Standa Urban, Emil Sovů, přišel Jirka Šmídů. To byla squadra, chrápali jsme ve Zlatý štice a měli tam nejlepší apartmány.“

O polehávání na hotelech však pardubické působení plochodrážníků rozhodně nebylo. „S Káčou jsme jednou jeli rozjížďku v Chabařovicích,“ vytahuje Jan Pecina jednu z bezpočtu závodnických historek. „Poprvý se na mě přišla podívat máma. Říká: ‚Honzo, opatrně.‘ Poslal jsem ji na tribunu. Jeli jsme s Káčou, on přišel, a tam neděláme kraviny. Odfrkli jsme, předjížděl jsem ho po venku a on mě přibil. Rána a vyloučili mě. Ale hlásili, a jdu na start. A zase, dal jsem si pozor, uklap‘ mu, ale stejně mě vyloučili, že jsem tam neměl co dělat. To mě Káča nasral, byli jsme největší kámoši. Kdybychom se nedomluvili před startem, nevěřil bych mu, ale on předtím tvrdil, že pojedeme opatrně.“

Jan Pecina stále závodil za prvoligový Liberec a spolupráce s technickým mágem Alexandrem Kopeckým zdárně pokračovala. „Jednou jsem jel Zlatou stuhu,“ vypráví. „V Jawě zrovna udělali čtyřventil s centrálním sáním, předtím bylo do boku. Měli to jen Ruďáci. Saša ale rozdělal starej‘ motor a udělal ten centrál taky. Ostatní nechápali, jak je možný, že nějakej‘ Liberečák tuhle novinku může mít taky! V tý éře jeli Stuhu samí střelci a myslím, že tenkrát vyhrál Franta Ledecký.“

A právě za časů svého působení v SVS Pardubice potkal Jan Pecina poprvé ledy. „Standa Dyk a Klaák měli ve Vrcholu motory a přitáhli je tam,“ líčí Jan Pecina okolnosti, které ho zavedly do sedla ledařského speciálu, jenž se pro něj v posledních letech stal tolik charakteristický. „Čuměl jsem na ně a pan Havelka povídá: ‚Pecko, nechceš to zkusit?‘. Řek‘ jsem, že jo a za tejden na to přišel a: ‚Sbal si věci, jedeš trénovat do Novosibirsku‘.“

Vedle zkušených borců Jana Vernera, Jiřího Svobody, Stanislava Dyka a Antonína Klatovského letěli na podzim 1984 na Sibiř pod vedením Milana Špinky také dva nováčci. Vedle Jana Peciny to byl další Liberečák Ivan Pacák.

„Přilítli jsme tam a bylo padesát čtyři stupňů pod nulou,“ kroutí Jan Pecina hlavou ještě dnes. „Vylezli jsme z letadla a byli oblíklí jako tady. Milan Špinka po úraze nohy měl polobotky. Rusáci si klepali na hlavu, že tam zmrzneme. Přijel autobus a byl jako mrazící box. Kluci hned tahali rum a vodku. Byl tam s námi i pan Karnas starší jako mechanik. Vsadil se, že se půjde podívat ze sauny jen v trenkách, jak trénujou Rusáci. A vyhrál.“

Plochodrážníci si sibiřských mrazů užili rovněž, když vyjeli na ovál. „Jéňa Verner měl natrhlou kombinézu na tříslech,“ vypráví Jan Pecina. „Přijel a křičel, že mu upadnou vejce. Z toho mrazu tam měl flek jak spálenej‘ žehličkou. Pak jel Standa s natrhlou rukavicí a vrátil se s úplně černým malíčkem. Tondovi foukalo do helmy a vypadal taky, jako když ho spálíš žehličkou.“

Konečně přišla řada na Jana Pecinu. „Pak jsme jeli já a Ivan,“ vzpomíná. „Zamrzly mi brejle, hovno jsem viděl, tak jsem je strh‘ jako na škváře. A zamrzly mně oči! Hned volali doktora, mazali nás rybím tukem, abychom nebyli omrzlí a pak už jsme si na mrazy zvykli.“

Dva postupy z Leningradu
Vánoční svátky se rychle překulily, na kalendářích se objevil letopočet 1985 a Jan Pecina mířil do tehdejšího Sovětského svazu znovu. Společně s Antonínem Klatovským je v Leningradě čekalo kvalifikační kolo mistrovství světa. „Matně si pamatuju, že se mi srala motorka,“ nevybaví si už mnoho detailů. „Tonda mi půjčil svoji, ale klouzala mu spojka.“

Navzdory problémům skončil Jan Pecina při svém debutu v šampionátu světových ledařů na desátém místě a postoupil do semifinále ve švédském Stockholmu. První cesta za tehdy obtížně prostupnou železnou oponu v něm zanechala více vzpomínek. „Starej Hnidák (Josef Hnidák, mechanik pražské RH – pozn. redakce) nám povídá: ‚Tady máte pasy a jestli se nevrátíte, přitáhnu vás zpátky,“ připomíná obavy vedoucího z emigrace. „Na západě byl z toho člověk vyjukanej‘.“

Zážitků bylo opravdu spousta. „Ve Stockholmu nám vykradli autobus,“ vypráví. „Přišli jsme ráno a zjistili, že se ztratil jen vaák a nějaká taška. Asi to byli nějaký bezdomovci. Přišli jsme do hospody, ale byla tam prohibice. Tak jsme dali na stůl svoji kořalku a oni nám ji sebrali. Vrátili nám ji při odchodu, tak jsme šli popíjet na pokoj.“

Závodům předcházelo přijetí na stockholmské radnici. „Čuměl jsem jak roura,“ spadla tehdy Janu Pecinovi čelist. „Sál sto metrů dlouhej‘ v mozaice, ale ze zlata. Stoly plný jídla. Ani jsem nevěděl, co je kiwi. Kluci, a si to dám, já na to zelený chlupatý vejce koukal a říkal si, že si dělaj‘ prdel. Připil jsem si se starostou dvojkou vína. Rupnul jsem ji tam, za dvě hodiny byly závody a já šel hned dejchat‘. Ale byl jsem čistej‘.“

Jan Pecina ze Stockholmu nepostoupil a do mistrovství světa se kvůli nástupu na vojenskou službu vrátil po dvou letech. V sedmaosmdesátém na něho vyšlo kvalifikační kolo opět v Leningradě. „Pršelo a na dráze byla spousta vody,“ líčí podmínky. „Já hovno startoval. Přišel za mnou Míla Verner, jestli nezatáhnu, už mě nikam nevezme.“

Druhý den se naštěstí všechno v dobré obrátilo. „Přimrzlo a bylo to lepší,“ komentuje Jan Pecina. „V první jízdě jsem jel se Standou. Míla určil, že on bude první a já druhej‘. Moh‘ jsem ho předjet, ale nesměl jsem. Poslední jízdu jsem jel se třema Rusama. A Míla, že musím vyhrát. Pořád jsem se jich držel až do posledního vinglu. V něm jsem to prd‘ pod ně. Rusové se rozlítli a já vyhrál. Byl jsem šastnej‘, že mám postup. Přišel Míla, že jsem to nemusel, ale že jsem tak pomoh‘ Standovi, aby se rozjížděl o postup.“

Ligové působení Jana Peciny:

1980 kvalifikace o 1.ligu 1981 Liberec 4.
1981 2.liga Liberec 4.
1982 2.liga Liberec 4.
1983 2.liga Liberec 3.
1984 1.liga Liberec 4.
1985 1.liga Liberec 5.
1986 2.liga skupina A VTJ Racek 2.
  2.liga finále VTJ Racek 1.
1987 extraliga VTJ Racek 5.
1988 1.liga skupina A Liberec 1.
  1.liga finále Liberec 3.
1990 1.liga skupina A Liberec 1.

Umístění Jana Peciny v šampionátech republiky na ledové dráze:

  jednotlivci družstva
1985 8.  
1987 9.  
1989 11.  
2005 4.  
2006 5.  
2009 13. 3. (+ Max Niedermaier, Lukáš Volejník)
2010 neuskutečněno 1. (+ Lukáš Volejník)
2011 3. 2. (+ Lukáš Volejník)

Poznámka: mistrovství republiky na ledové dráze se koná s přestávkami od roku 1972, šampionát družstev bez přestváky od sezóny 2009.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív Jana Peciny

Historie

Fif nebyl rozhodně první ve studené vodě

Vladimír Višváder na první březnový pátek letošního roku rozhodně jen tak nezapomene. Běžný trénink na šroubkách se změnil v nečekané drama, když jeho mechanik Jiří Němec řečený Fif zmizel i s motocyklem ve vodě. Rozhodně však nebyl první, pod kým se v historii probořil led, o čemž vás trojicí příběhů přesvědčí magazín speedwayA-Z.
konec ledna či počátek února 1967 – rybník Dvořiště:
Tovární Jawa pod vodou
Rybník Dvořiště je svou rozlohou čtvrtým největším rybníkem u nás. Je součástí třeboňské rybniční soustavy, pochází ze čtrnáctého století a na současnou rozlohu byl zvětšen zhruba o dvě stě let později legendárním Jakubem Krčínem.

V současné době poskytuje zimní útočiště jihočeským plochodrážníkům, kteří mají povoleno v jeho zátoce trénovat na šroubcích. Jenže výhodu obrovské zamrzlé plochy objevil už před čtyřmi desítkami let Jan Holub, nyní už toho jména nejstarší.

Toho v sedmašedesátém povolali do reprezentace pro ledařské mistrovství světa, které tehdy mělo na pořadu svůj třetí ročník. Československá reprezentace odlétala do Ruska v neděli 5. února. Před semifinálovými závody jí čekaly tradiční přípravné závody. Vedle ostřílených matadorů přišla řada i na nováčky ledových oválů Pavla Mareše a Jana Holuba.

Ten si v Divišově vyzvedl motocykl a ještě před odjezdem na východ se rozhodl zatrénovat si na zamrzlém Dvořišti, na jehož břehu poblíž Lomnice nad Lužnicí měl chatu. „Dovez‘ jsem z fabriky motorku,“ vypráví, co předcházelo prolomení ledu. „Chumelilo, ale led držel. A mě nenapadlo nic lepšího, než si asi sto metrů od břehu si zkusit start.“

A neštěstí bylo na světě. „Mrzlo jako blbec,“ vzpomíná Jan Holub na svou nedobrovolnou zimní koupel. „Kombinéza potom nešla ani naložit do auta. Musel jsem se ponořit, abych přivázal motorku a po žebříkách se to tahalo ven.“

Ani po vylovení závodního stroje neměl Jan Holub vyhráno. „Měl jsem ještě Tatraplána,“ líčí své strasti z přelomu ledna a února roku 1967. „Zajel jsem s ním k chatě a nemoh‘ vyjet. Dávali jsme na zadní kola řetězy, abych se dostal ven. Bylo to do kopečka a mokrej‘ sníh.“

Jan Holub se ovšem v chladných vodách rybníku Dvořiště neráchal sám. Později podobná příhoda potkala rovněž dalšího jihočeského plochodrážníka Stanislava Kubíčka.

neděle 9. března 1975 – Svratouch:
Utopený motocykl dal vzniknout užitečnému pravidlu
Svratouch býval více než čtvrtstoletí Mekkou české ledové ploché dráhy. Po premiéře na rychlobruslařské dráze v nedaleké Svratce se od třiasedmdesátého prakticky každý rok závodilo na zdejším rybníku Chochol. Tradice skončila v sezóně 1996, kdy klub ZP Pardubice participující na pořádání přestal mít o spolupráci zájem s ohledem na absenci ledařů ve svých řadách.

Drsné klimatické podmínky na pomezí současného Pardubického kraje a kraje Vysočina jen zřídkakdy zklamaly. V pětasedmdesátém však byla zima kromobyčejně teplá. Lednové ledařské mítinky musely být zrušeny. A místo nich se závodníci proháněly na škvárových oválech. Zimní ploché dráhy, které nahrazovaly ledy, bývaly tehdejší československou specialitou a v lednu roku 1975 se konal jeden závod v Pardubicích a dva v Kopřivnici.

Klasické ledy se podařilo uspořádat až na začátku března. V sobotu prvního v Táboře vyhrál Zdeněk Kudrna, když v rozjezdu o vítězství porazil Miloslava Vernera. Druhý den zamířili ledaři ještě dále na jih a na Lipně Zdeněk Kudrna svůj triumf zopakoval.

Další neděli přišel na řadu Svratouch. Jenže současně s televizními kamerami dorazila také obleva. „Led se houpal a bylo jasné, že to pod někým praskne,“ vybavuje si Václav Vítek, dlouholetý návštěvník plochodrážních a silničních závodů z Divišova.

Postiženým byl nakonec Bohumír Bartoněk, jenž byl o týden dříve šestý na Lipně. Led povolil pod jeho zadním kolem cestou na start jedné z rozjížděk. Motocykl zmizel ve vodě, ale naštěstí se udržel řidítky ledu okolo sebe. Jeho vyproštění nebylo zase až tak složité.
Se závodem byl samozřejmě amen. Celý incident měl ovšem pozitivní dohru. Počínaje sezónou 1976 se v řádech objevil paragraf, který stanovoval minimální tloušku ledu sedmnáct centimetrů, aby se na něm mohlo závodit.

zima 1986 – Záhlinice:
Škodu na traktoru nechtěl nikdo zaplatit
Většina lidí jihomoravskou obec Záhlinice prakticky ani nezná. Snad jen někdo ze závodníků či ostatních členů plochodrážní společnosti si vybaví, že touto částí města Hulín projíždí cestou z Přerova do Březolup. Více informací by vám ovšem poskytli přírodovědci. Ve zdejším přírodním parku Záhlinické rybníky totiž hnízdí bezpočet ptáků a žije tu spousta plazů, obojživelníků a savců včetně vzácných druhů.

Jeden z trojice rybníků napájených říčkami Rusavou a Mojavou si v polovině osmdesátých let vyhlédli březolupští ledaři. Jejich základna byla poměrně silná, když se k ostřílenému Janu Jašovi přidali Miroslav Škubal a Pavel Málek. Slovo dalo slovo a zmíněná trojice vyrazila do Záhlinic na trénink.

„Byl tam vylovený, polovypuštěný rybník,“ popisuje Pavel Málek hlavní objekt jejich tehdejšího zájmu. „Je tam rybníkářská oblast a jsou tam kačeny. Na ledě byl sníh a živočichář, co navážel s traktorem krmení se nabídl, že zajde do statku pro shrnovací radlici a odhrne to.“

Motoristický zápal lidí v okolí Zlína sehrál svoje. „Asi za půl hodiny přijel a vyjel na rybník,“ vzpomíná Pavel Málek. „Asi padesát metrů od břehu přeřadil a žbluňk.“ A pohroma byla na světě a s ní otázka, jak uvízlý traktor dostat zpátky na pevnou zem.

„Přijel Kirovec, takový velký traktor na orbu,“ pokračuje otec současného přeborníka republiky. „Museli jsme vysekat těch padesát metrů ledu. Sehnali jsme lano a vysmýkali ho ven.“

Motor utopeného stroje ještě chvilku pracoval, aby se však záhy odmlčel. „Škoda byla asi dvacet tisíce ve starých penězích,“ uzavírá Pavel Málek svou vzpomínku. „Neplatil nikdo nic, ale bylo po ježdění.“

Foto: archív autora

Historie

Před 20 lety: jedna prohra 0:5 nemusí znamenat ztrátu titulu

Svitavy – 7. září 1991
Jan Holub prostřední onehdá listoval objemnou knihou, jenž se na sklonku devadesátých let snažila statisticky zmapovat motocyklový sport. V plochodrážní sekci ho nezarazila ani tak jména mistrů z jednotlivců a z ledů v letech, kdy se šampionáty nekonaly, jako fakt, že z jeho třech titulů z československých dvojic je zmíněn jen jeden jediný. Dobyl ho před dvaceti lety a to navzdory nulovému zisku z rozjížďky s favorizovanými Pardubicemi. Podívejme se společně s ním, jaké to tehdy ve Svitavách bylo, a upřesněme medailovou bilanci jihočeského borce v mistrovství republiky dvojic.

Kamarádství základem úspěšné sestavy
Svitavy se druhou zářijovou sobotu roku 1991 probudily do pošmourného dne. Naštěstí však z toho mračna nepršelo a boj o titul mistrů republiky dvojic mohl odstartovat úderem čtrnácté hodiny, jak bylo plánováno. Stejně jako mistrovství světa onoho roku domácí šampionát opustil rozpis pro devět párů se šesti závodníky na startu jediné jízdy a vrátil se ke klasickému modelu sedmi párů.

Finálovou sedmičku určila dvě semifinále. Už v půlce dubna v Kopřivnici vyhráli Lubomír Jedek se Zdeňkem Schneiderwindem, když si z každé jízdy odvezli pětibodové maximum. Potrápit je dokázal pouze Václav Milík, ale ve vzájemném duelu musel odstavit porouchaný motocykl z první příčky v předposlední zatáčce. Přesto spolu s Janem Schináglem skončili druzí. O největší překvapení se však postarali domácí Jaromír Lach s Antonem Bluskem, jejichž třetí místo se rozhodně nečekalo.

V Divišově si v červnu stejně suverénně počínali Jan Holub a Petr Vandírek. Druhá příčka patřila chabařovickým Karlovi Průšovi s Pavlem Kotenem,jimž kromě excelujících Pražanů sebral bod už jen Václav Koucký. Třetím postupujícím se stal Liberec. Zjara se sice jeho prvoligové družstvo rozpadlo a celek dokončil soutěž jen za cenu většího počtu hostů, což každý výsledek změnilo na kontumační prohru. Robert Ráliš však v jednadevadesátém zažíval excelentní sezónu. Spolu s hostujícími čakovickými borci Vladislavem Hudákem, jehož kariéru záhy poté přerušilo uvěznění za podíl při krádeži Picassových obrazů z Národní galerie, a Jiřím Petráskem dostal svůj tým do svitavského finále.

Jeho favority bylo třeba hledat mezi oběma páry pražského Olympu a pardubickou Zlatou přilbou. Do pražského béčka byl nominován Antonín Kasper, avšak ten nedorazil, takže Jan Holub a Petr Vandírek šli do boje stejně jako v Divišově sami.

„Počítalo se, že Schneider s Palmou (přezdívka Lubomíra Jedka – pozn. redakce) pojedou spolu,“ osvětluje Jan Holub pražskou nominační strategii s odstupem dvaceti let. „Tonda měl svý, my s Vanďou taky. A tak z nás udělali dvojici. Jezdili jsme spolu i v Czestochowej, jela se mi s ním dvojice dobře. Jemu nevadilo, jestli pojede lajnu nebo po venku. Uměl počkat, protáhnout nájezd, že se tam ostatní nevešli. S Vanďou jsem kamarádil a Zlatý stuhy jsem vyhrál na jeho motorkách, protože ty moje nešly čistě náhodou nastartovat. Jen když mě porazil Bořík Hádek, jel jsem na svý. I tím, že jsme měli podobný motorky, nám ty dvojice seděly. Takže v pohodě.“

Vítězství, vítězství, nic než vítězství
Mezi klíčové atributy úspěchu patří i dráha. Jan Holub si na svitavský ovál nemohl stěžovat. „Pamatuju si, když tu dráhu dělali, že jsme ji z Pardubic jezdili zkoušet,“ připomíná svá léta strávená s vestou pardubického SVS. „Vždycky se mi líbila a seděla mi. Je docela dost za roh. Kupodivu, i když jsem neuměl moc startovat, dalo se tam předjíždět a šlo tam vždycky něco vymyslet. Jediná nevýhoda byla, když se nakropila, klouzala lajna.“

Sehraný parák, oblíbená dráha. Co víc si přát? A ještě když soupeři pomáhají svými výpadky. Hned v rozjížďce s číslem jedna Radomír Semela ukázal, že bude jedničkou pardubického Racku, jenž byl do finále nasazen jako dvojice pořádajícího klubu přímo bez kvalifikace. Vklínil se za záda vedoucího Zdeňka Schneiderwinda a nedal Lubomíru Jedkovi ani náznak šance. A když vedoucího Pražana zradil v posledním kole motocykl a on měl co dělat, aby protnul metu setrvačností, Radomír Semela nemohl nezvítězit.

Vzápětí Václav Milík s Gašparem Forgáčem už při vylétnutí pásky ujeli Kopřivničanům. Stejně se ve čtvrté jízdě vedlo Petru Vandírkovi s Janem Holubem, když hravě zmizeli svým kolegům Zdeňku Schneiderwindovi s Lubomírem Jedkem. Pardubice však v šesté jízdě dokázali jen remízovat s Libercem. Robert Ráliš zúročil skvělý start ve vítězství v nejrychlejším čase dne rovných 69 sekund. Jeho dočasný kolega Jiří Štovíček v úvodních metrech zdržel Pardubičany. Václav Milík sice tlačil na Roberta Ráliše, jenže ten jeho tlaku nepovolil.

Na pražské béčko si v rozjížďce s číslem sedm vyšlápl chabařovický Karel Průša. V prvním oblouku ho však vedoucí Jan Holub vyvezl až na mantinel, takže Petr Vandírek měl po jejich levici dost prostoru na převzetí vedení. V té chvíli nemohl deseti bodům pražského dua nikdo konkurovat.

Pardubičané kontrovali v deváté jízdě pěti body inkasovanými na úkor svých skoro kolegů z Racku. Jan Holub s Petrem Vandírkem hned vzápětí reagovali stejným výsledkem s Libercem. Bylo nad slunce jasné, že z hlediska boje o zlato bude klíčová rozjížďka s číslem čtrnáct, v níž oba vedoucí týmy narazí samy na sebe.

Hop říkej, až když přeskočíš
Když se Olymp B a ZP Pardubice střetly navzájem, měli Jan Holub s Petrem Vandírkem dvoubodový náskok na pardubické závodníky. V oněch fázích závodu už na mistrovský titul mohly pomýšlet jen tyto páry. Šance pražského áčka definitivně zhasly s druhým defektem Zdeňka Schneiderwinda v osmé jízdě. Odstupoval tak nešastně, že zkřížil cestu Jaromíru Lachovi. A zabránil tak kopřivnickému jezdci v senzačním vítězstvím, protože z jeho patálií profitoval Lubomír Jedek.

Ale zpátky k boji o zlato. Nejlépe odstartoval Václav Milík, ale z prvního výjezdu se před něho dostal Petr Vandírek. Pražský závodník musel odrážet Gašpara Forgáče. Ten se ve druhé zatáčce dral vehementně dopředu, což v cíli úvodního kola skončilo pádem Petra Vandírka.

Sotva se pražský závodník zastavil ve svých kotrmelcích, sápal se po viníkovi celé situace. K inzultaci nedošlo, ale Jan Holub stejně spěchal na pomoc. „Gažo sundal Vanďu,“ vzpomíná dnes. „Tak jsem ho dojel a skopnul ho z motorky.“ Rozhodčí Zdenek Jansa vyhodnotil situaci jinak a diskvalifikoval Petra Vandírka. Jan Holub nemohl ustát křivdu. „Než se to objelo, stáhli pásku,“ vzpomíná. „Že to budou opakovat, tak jsem ji přetrh‘!“

A bylo vymalováno. Kromě Petra Vandírka byl vyloučen i jeho parák, jehož počínání vyhodnotil arbitr jako nesportovní chování. A protože se závod konal v období, kdy pro přidělení bodů nebylo třeba dojet do cíle, by by po ovále paradoxně kroužili závodníci jediného týmu, Pardubičané inkasovali pět technických bodů.

Díky nim se jejich dvoubodová ztráta jako mávnutím kouzelného proutku změnila v tříbodové vedení. Do konce zbývala jediná třetina a vidina na titul dostávala reálné obrysy. Jenže na ploché dráze se volá hop, až když se po přeskoku stojí pevně na druhé straně. Petr Vandírek s Janem Holubem v sedmnácté jízdě s přehledem odvedli kopřivnické Jaromíra Lacha a Rudolfa Dvořáka.

Hned v následující jízdě na Pardubičany čekalo pražské áčko. Dopředu se dostal Václav Milík, ale záhy se stal obětí Zdeňka Schneiderwinda. Mezitím Lubomír Jedek vyřešil Gašpara Forgáče. A ve druhé zatáčce se spodní stranou posunul i před Václava Milíka. Prohra 1:5 vrátila Pardubice na druhé místo průběžné klasifikace, na němž byly před svým triumfem ex-offo v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Jan Holub s Petrem Vandírkem si už zlatou medaili nenechali vzít. Devatenáctá jízda se musela opakovat kvůli pádu Radomíra Semely v první zatáčce, ale repete se proměnilo ve spanilou jízdu Pražanů. A by Jan Schinágl, zaskakující za Gašpara Forgáče, spolu s Václavem Milíkem porazili v poslední jízdě Chabařovice, v konečném součtu jim na pražské béčko jeden bod chyběl.

„Všechno to byly celkově dobrý sezóny,“ vrací se Jan Holub na počátek devadesátých let. „Bylo to období, na co se sedlo, s tím se dalo vyhrát. Akorát jsme tím podporovali boj Rudé hvězdy proti všem. V té době na nás nikdo neměl. Z devadesáti procent byla reprezentace Pražáci.“

Nejen tři tituly
Jan Holub debutoval v domácím šampionátu dvojic při jeho renesanci v sezóně 1986. Společně s Bořivojem Hádkem skončili v barvách SVS Pardubice C na třetí příčce v pardubickém Svítkově. O rok později už jezdil za pražskou Rudou hvězdu. V semifinále v Plzni poprvé startoval po boku Petra Vandírka. Spolupráce začala vítězstvím. Ve finále ale startoval se Zdeňkem Schneiderwindem a společně získali bronz.

Do šampionátu dvojic zasáhl pak až v devětaosmdesátém. Jeho parákem byl Miroslav Práger. Z pražského semifinále zajistili postup třetí příčkou, aby ve finále v Pardubicích skončili až šestí. Roku 1990 přišel první titul. Mistrovství ČSFR dvojic tehdy zahrnovalo dvě kola. První v Praze vyhráli Petr Vandírek s Bohumilem Brhelem, jehož ve Slaném nahradil právě on.

O dalším zlatě ve Svitavách byla právě řeč. V další sezóně dosáhl hattricku. Finále pořádala Praha a on byl společně s Petrem Vandírkem a Antonínem Kasperem dosazen přímo bez nutnosti absolvovat semifinále. Jenže se v roli náhradníka na ovále neobjevil ani jednou, což je příčina mystifikace zmiňované v úvodu, které se dopouští autoři podobných přehledů.

Na sklonku sezóny však Jan Holub v pražském Olympu skončil. „Byly tam takový problémy, že jsem jezdil německou a polskou ligu,“ vysvětluje Jan Holub příčiny svého odchodu. „Oni chtěli maximálně jednu zahraniční ligu a pak už jen naši, ale já už měl podepsaný dvě. A asi i vedení se zdálo, že už nejsem ten pravej‘. Byl jsem rušivej‘ element a hrnula se tam i nová generace.“

V roce 1993 oblékal Jan Holub vestu Chabařovic. „Šel jsem tam, že byla krásná nabídka od firmy PF2000,“ svěřuje se Jan Holub s motivy volby nového působiště. „Ale pak nedodržela vůbec nic a dodnes mi dluží plat za dvanáct měsíců. Ale v klubu byla super parta.“ Chabařovické zájmy hájil i v plzeňském finále dvojic, kde s Karlem Průšou skončil šestý.

Plochodrážní kariéra Jan Holuba skončila v Plzni. „Vrátil jsem se, kde jsem začínal,“ komentuje svůj poslední přestup. Pokud se týká mistrovství republiky dvojic, zaznamenal v něm stříbro. Plzeňané byli nasazeni přímo do finále a on působil v roli náhradníka Bořivoje Hádka a Jiřího Štancla, aniž by ovšem zasáhl do jediné jízdy.

V následující sezóně se vrátil z mistrovství světa jednotlivců v Lonigu se zlomenou rukou. V následující sezóně zasáhl v několika případech do mistrovství republiky tříčlenných družstev, na něž se klasický šampionát dvojic proměnil. Vícekrát se už v párovém šampionátu neobjevil, nicméně tři zlaté, jedna stříbrná a dvě bronzové medaile ho řadí mezi výrazné osobnosti.

Nešastnou tečku za kariérou Jana Holuba však udělal pád během semifinále mistrovství republiky jednotlivců v pátek 14. srpna 1998 na pražské Markétě. To by ovšem byla už jiná kapitola v historické knize našeho plochodrážního sportu.

Mistrovství ČSFR dvojic 1991:

1. PSK Olymp Praha B 25 Petr Vandírek 15, Jan Holub 10(5)
2. ZP Pardubice 24 Václav Milík 13,5(1), Gašpar Forgáč 4,5(1), Jan Schinágl 6(2)
3. PSK Olymp Praha A 22 Zdeněk Schneiderwind 9(3), Lubomír Jedek 13(1), Martin Šerý DNR
4. GRS Liberec 15 Robert Ráliš 14, Jiří Šovíček-Pardubice 1, Libor Vlček DNR
5. VTJ Racek Pardubice 15 Radomír Semela 12, Rostislav Bureš 3(2), Vladimír Višváder 0
6. SC Chabařovice 15 Karel Průša 10(1), Zdeněk Holub 5(1), Pavel Koten 0
7. AK Kopřivnice 7 Jaromír Lach 8, Rudolf Dvořák 1(1)

Foto: Lubomír Hrstka a archív Jana Holuba

Historie

Před 20 lety: Vladimír Višváder o sobě dal vědět pódiem při Zlaté stuze

Pardubice – 28. září 1991
Česká plochá dráha by bez Vladimíra Višvádera přišla o hodně. O tom by mohl vyprávět každý, kdo se s ním během jeho předlouhé kariéry alespoň letmo setkal. Nicméně před dvaceti lety se teprve dral na výsluní. Právě v jednadevadesátém dal o sobě pořádně vědět, když narukoval do pardubického Racku. Famózní sezónu zakončil třetím místem při Zlaté stuze v Pardubicích, která zrovna dostala mezinárodní rámec. Že to nebylo vůbec jednoduché, vyplývá z vyprávění samotného závodníka, jemuž ani po dvou desítkách let nevymizela z paměti jediná rozjížďka.

Otevřete oči, přicházím
Vladimír Višváder v osmnácti odešel z rodného domu v Zohoru v rázovitém Záhorie, což je kraj na západním Slovensku rozprostírající se od Malých Karpat k dolnímu toku řeky Moravy. V Žarnovici jezdil plochou dráhu pod dohledem esa tamní Preglejky Zdeno Vaculíka. A zatímco povinná vojenská služba bývala noční můrou většiny mladých mužů, kterým na dlouhé dva roky změnila drastickým způsobem jejich život, on rukoval poměrně rád.

Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz, který mu ukládal hlásit se v pardubické posádce. Stal se členem VTJ Racek Pardubice, který pod vedením Lubomíra Vozára formoval další kariéru talentovaných plochodrážníků. Kvalitní podmínky a nevídané zázemí měly pozitivní dopad také na Vladimíra Višvádera. Poněkud divokého závodníka záhy museli začít respektovat soupeři v extralize i juniorském šampionátu.

V dubnu se bez větších problémů kvalifikoval do finále. Jeho čtyři mítinky byly naplánovány pramálo koncepčně do prvních jedenácti dnů měsíce května. V Divišově, který tehdy ještě voněl novotou. Skončil šestý, ale důležitý byl především zisk deseti bodů. O týden později v Pardubicích přidal dvanáct dalších. Vyskočil na nejnižší stupínek pódia a rázem se společně s Antonínem Švábem dělil o druhou příčku průběžné klasifikace.

Hned druhý den na pražské Markétě se ovšem všechno pořádně zamotalo. Vladimír Višváder rozehrál své účinkování jedním bodem, avšak v rozjížďce s číslem pět upadl. „Chtěl jsem předjet Hádka,“ vzpomíná Vladimír Višváder dnes. „Ale přetočil jsem se a Šovas to do mě napral. Měl jsem zlomený kotník a pravou klíční kost.“

Jeho první myšlenky vůbec nepředpokládaly, že by mítink vzdal. „V depu jsem se smál, že pojedu,“ vypráví. „Až Evžen Erban mě přesvědčil, že to fakt mám zlomený. Vezli mě autobusem, v Přelouči jsme zastavili v hotelu Fortuna. Dovezli mě dovnitř na vozíku na limonády. Volal jsem domů do Zohoru maminku, že mám jen zlomenou nohu a ruku. A v telefonu bylo pět minut ticho.“

Čtvrteční večer se brzy přehoupnul v páteční ráno. A v sobotu odpoledne měla československá juniorka vyvrcholit na ovále ve Svitavách. Samozřejmě bez Vladimíra Višvádera, jenž našel azyl na posádkové ošetřovně. Jenže ve čtvrtém finálovém závodě stihli pořadatelé jen čtyři jízdy. Víc jim nedovolil d隝. Nezbylo než mítink přerušit a najít nový termín zkraje června.

„Po tejdnu jsem utek‘ z ošetřovny na rotu,“ líčí Vladimír Višváder další průběh své rekonvalescence. „Tejden jsem pil pivo a ve Svitavách jsem jel. Před jízdou jsem si musel dávat ruku na řidítka. Jel jsem na tý dráze poprvé a Gažo Forgáč mi prorokoval, že se tam zabiju, že je to za roh. Svitavy jsou o koncentraci, nesmíš tam udělat chybu a musíš jet. A já první jízdu vyhrál.“

Vzápětí se ani on nevyhnul pádu, celkově nasbíral devět bodů a v celkové klasifikaci vyrovnal Pražany Martina Patáka a Daniela Pflégera. Ve hře byla semifinálová místa v mistrovství Československa jednotlivců, takže se konala dodatková jízda. „Rozjížděli jsme se o šestý a osmý místo. A já ten rozjezd vyhrál a byl šestej‘ v republice. Fandila mi i maminka, přijela se podívat.“

Svět ploché dráhy bral na vědomí, že borce hovořícího zvláštním typem slovenštiny jen tak něco nerozhodí. „Brácha Roman mi po závodě koupi rum, záhoráckýho decáka,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Jak jsem se chtěl napít, jen jsem zařval bolestí a musel si ho přendat do levý ruky.“

Alenka na pódiu
Na sklonku září dýchaly Pardubice a široké okolí tradiční Zlatou přilbou, tehdy ještě Československa. Už posedmnácté měl legendárnímu klání předcházet juniorská Zlatá stuha. Poprvé v historii však pořadatelé přizvali k bojům nejlepších našich mladíků rovněž zahraniční konkurenci.

Ve startovní listině nemohl chybět ani Vladimír Višváder, jenž prožíval vskutku kromobyčejnou sezónu. Atmosféra Zlaté přilby mu ovšem nebyla cizí, protože své bratry Romana a Dušana do Pardubic doprovázel už od dětství. „Poprvý jsem byl na Přilbě někdy v roce 1979 nebo 1980,“ vybavuje si. „Vím, že tam startovali Ivan Mauger a Ole Olsen. Bráška Roman jel Zlatou stuhu a praskly mu tam oba dva řetězy. Zlatá stuha byla meta, velký závody.“

Nyní ji měl jet on sám. „Když jsem se dostal do VTJ Racek pod pana Vozára, připadal jsem si jako Alenka v říši divů,“ zní z jeho hlasu uznání ještě po dvou desítkách let. „Dělali jsme to systematicky. Pondělí, středa tréninky a víkendy závody. A čtyři dny před Stuhou vytáh‘ pan Vozár fungl novou motorku ze skladu. Poprvé a zatím naposledy jsem dostal úplně novou motorku! Ve středu jsem to zajížděl, ale motor mi neseděl a šel jsem na hubu. Moc to točilo, charakteristika motoru mi neseděla. Malinko jsem si to doladil a vlít‘ do toho.“

První velký závod vesměs nevymizí z paměti. „Atmosféra byla úžasná, hlavní tribuna narvaná,“ vypráví Vladimír Višváder. „První jízdu jsem nemoh‘ ani vyvolat smyk. Motorka mi neseděla. Chtěl jsem skočit na druhou, na sedmička, ta byla ještě s magnetem. Šel jsem do toho fest, na doraz, ale neměl jsem z motorky dobrej‘ pocit.“

Mítink rozehrál třetím místem, by do dlouho vypadalo na nulu. „Koch mě cejchoval,“ popisuje svůj boj o jediný bod v rozjížďce s číslem dvě. „Myslel jsem, že vypadnu z řidítek, ale v poslední zatáčce jsem to šoup‘ pod něho a vydřel bod. Pak jsem vyhrál, porazil Švába a Hádka, což nebylo lehký.“

Ve třetí sérii měl na dohled další vítězství. „Tři kola jsem vodil Topinku,“ říká. „Ale chytil jsem brutální kolej u depa a šel málem na držku.“ Dva body však uhájil, vzápětí přidal tři, aby ho na začátku poslední pětiny porazil klubový kolega Rostislav Bureš. Finále měl Vladimír Višváder v kapse.

Kromě něho se do něho kvalifikovali Rostislav Bureš, Tomáš Topinka a Polák Zbigniew Lech, tehdy díky svému angažmá v prvoligovém GRS Liberec častý host našich oválů. Chyběli medailisté mistrovství republiky. Mistr Jan Fejfar byl osmý, vicemistr Jiří Hurych se zabil v červnu ve francouzském Miramontu a bronzový Jan Hádek devátý.

„Pořád jsem neměl z motorky dobrej‘ pocit,“ připouští Vladimír Višváder své dilema před finálovým startem. „Chtěl jsem si vzít tu sedmičku. Radek Semela mi dělal kouče, byl se mnou na vojně jako špagát (přezdívka pro absolventa vojenské katedry vysoké školy, který měl vojenskou službu zkrácenou na jeden rok – pozn. redakce). Už jsem si ohřejval‘ tu sedmičku a Radek mi říká ‚neblázni, neblázni, jeď na tý osmičce‘.“

Vladimír Višváder radu zkušenějšího leadera extraligového Racku poslechl a nelitoval. Avšak dejme při líčení finálové rozjížďky 17. Zlaté stuhy slovo přímo jemu. „Od startu jsem jel úplně rovně a vyvez‘ Topase a Lecha na manák,“ prožívá začátek čtyř klíčových okruhů ještě jednou. „Rosa se mezitím dostal dopředu.“

Dramatické okamžiky měly teprve přijít. „Pral jsem se s motorkou, nemoh‘ jsem to udržet,“ odhaluje Vladimír Višváder skutečnost, že cesta na stupně vítězů nebyla vůbec lehká. „Předjel mě Topas. Do posledního nájezdu se to zatáhlo. Vymáčk‘ jsem spojku a dojel setrvačností na třetím místě. Po dojetí jsem zůstal stát na protilehlý rovince a musel pěšky na stupně vítězů.“

Dozvuky
Hlasatel mezitím ohlásil, že vítězem sedmnáctého ročníku Zlaté přilby se stal Rostislav Bureš a na stupně vítězů ho doprovodí další českoslovenští závodníci Tomáš Topinka a Vladimír Višváder. „Byl to nádherný pocit,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „A já si poslech‘ československou hymnu na počest kámoše Rosti Bureše. I pro pana Vozára to byl úspěch, že ve finále byli dva závodníci z VTJ Racek a taky skončili na bedně.“

Druhý den vyhrál Antonín Kasper zlatou přilbu a zlé jazyky tvrdily, že způsobil finanční problémy sázkové kanceláři Fortuna. Ta se objevila přímo ve svítkovském areálu a Antonína Kaspera při stanovení kurzu řádně podcenila, k čemuž pomohl i jeho slabší výkon v úvodní sobotní vylučovací jízdě. Nicméně fanoušci sázeli na jeho jméno a pokladníci nakonec nestačili vyplácet šastné sázkaře. A tak či onak, dotyčná společnost se už na ploché dráze nikdy neobjevila. Sázet se začalo zase až při extralize 2003, což by ovšem byl jiný příběh. Neméně zajímavý a zábavný, uvážíme-li, že si pražští závodníci v jednom případě nechali vsadit sami na sebe a pak před zraky domácího publika vyhořeli…

Každopádně dvojitý triumf našich závodníků během pardubického víkendu dal pádný důvod k oslavám. „Večer jsme se šli bavit do OK baru na Dukle,“ vypráví Vladimír Višváder. „Toník se svým mechanikem Martinem Kurzem (ano, s mužem, který dnes působí jako manažer Matěje Kůse – pozn. redakce) tam přitáhli plochodrážku. A já na ní jezdil o půlnoci kolem baru. Do rána jsem spal na stadiónu na tribuně a pak jel do Prahy na Tomíčkův memoriál. Měl jsem na sobě už trojdenní ponožky, tak jsem je raději hodil do keříčku. Ale byla brutální zima, tak jsem si je šel najít.“

Pršelo a Simon Wigg mohl vyrazit na nejvyšší stupínek už po dvanácti jízdách. „Pan Laštovka mě nad ránem vyhodil u kasáren,“ uzavírá Vladimír Višváder vyprávění o hektických posledních dnech měsíce září roku 1991. „Zimnicí jsem ani nemoh‘ dojít na ubikaci a okamžitě usnul.“ Na dlouhý pobyt v říši snů však nebyl čas. Odpoledne už v Chabařovicích čekali pardubický Racek k předposlednímu extraligovému klání sezóny. Hosty čekal debakl 66:24 a Vladimír Višváder byl s deseti body nejlepším mužem svého celku.

Rozdílné osudy
Dvacet let je už pořádně dlouhá doba. „Z celý startovky jezdíme už jen tři,“ vypočítává Vladimír Višváder. „Tomáš Topinka, já a Jarda Petrák.“ Sudičky přisoudily nejlepší trojici Zlaté stuhy 1991 zbrusu odlišné osudy. Jako první přestal závodit Rostislav Bureš. Vážné zranění při kontrolním závodě reprezentantů, který tehdy určoval majitele vest pro mistrovství světa, ho vyřadilo ze sezóny 1992 hned v samotném úvodu. Na oválech se ještě krátce mihnul v třiadevadesátém, ale pak pověsil kombinézu na hřebík.

Tomáš Topinka nastartoval svou kariéru k nejvyšším metám. V dvaadevadesátém se stal juniorským mistrem republiky a v dalším roce debutoval v King’s Lynn, jehož barvy hájí dodnes. Vybojoval Zlatou přilbu, mistrovské tituly v jednotlivcích, dvojicích a extralize, atakoval přímý postup mezi elitu Grand Prix, v níž jako náhradník dokázal skončit šestý.

Je s podivem, že se stejným směrem neubíraly kroky Vladimíra Višvádera. Když skončil s juniorským věkem, hledal urputně každou příležitost k závodění. Poměrně málo se ví, že vyzkoušel i dlouhý ovál v Mariánských Lázních a zasáhl i do evropského šampionátu na travnaté dráze. Narodit se v Polsku či v Anglii či potkat správné lidi ve správném čase, kdo ví, čeho by mohl v plochodrážním světě dosáhnout. I se čtyřicítkou na krku však zůstává nezaměnitelnou ikonou plochodrážních dep, které by bez jeho přítomnosti o mnohé přišly.

Zlatá stuha 1991:
Finále: 1. Rostislav Bureš (Racek) 13, 2. Tomáš Topinka (Markéta) 13, 3. Vladimír Višváder (Racek) 11, 4. Zbigniew Lech (PL) 10; další pořadí: 5. Antonín Šváb (Markéta) 10, 6. Jiří Šovíček (ZP) 9, 7. Darren Spacer (GB) 9, 8. Jan Fejfar (Markéta) 9, 9. Jan Hádek (Plzeň) 8, 10. Heiko Müller (D) 6, 11. Christian Görtz (D) 5, 12. Jaroslav Petrák (ZP) 5, 13. Josef Laštovka (ZP) 5, 14. Mathias Koch (D) 3, 15. Mauro Castiglione (I) 2, 16. Jan Štěpánek (Markéta) 0; náhradníci Drahomír Sauer (Svitavy) 1, Martin Paták (Markéta) a Tomáš Rambousek (ZP) DNR.

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora

Historie

Slovensko sa vracia na ligovú scénu

Novovzniknutý Speedway Club Žarnovica, ktorý vznikol len v decembri, ohlásil, že prihlasuje svoj tím do spoločnej ligovej súaže so Slovinskom, Chorvátskom a Českou republikou. Ide o skutočnos v súčasnosti možno nie očakávanú, ale v histórii slovenskej plochej dráhy vôbec nie ojedinelú. Pri tej príležitosti sa pozrieme trochu do histórie.
Plochá dráha na Slovensku nemala nikdy na ružiach ustlané. Od svojich začiatkov, či už z medzivojnového obdobia alebo povojnového, sa stretávala s existenčnými problémami. Aj napriek tomu sa slovenský tím, neskôr slovenské kluby objavujú v súažiach družstiev už od roku 1959. Pričom s menšími prestávkami ich účas v ligách pretrvala až do sezóny 1991, kedy sa družstvo Žarnovice spoločne s Kopřivnicou predstavilo naposledy v lige. Slovensko malo svoju reprezentáciu aj v iných súažiach družstiev, nevynímajúc MS, či naposledy Mitropa Cup.

Prvým slovenským pretekárom, ktorý sa predstavil v pretekoch družstiev bol bratislavský Ladislav Jedlička. Ten 3. júna 1951 štartoval v Dolnej Čermnej v stretnutí Čechy vs Morava za tím Moravy. Získal tri body a Morava prehrala pomerom 71:80. Išlo vlastne o náhradné riešenie lebo pôvodne si sily mali zmera tímy Československa a Po¾ska.

Prvými pretekami, na ktorých sa predstavil nejaký slovenský tím, bolo trojstretnutie Plzeň – Brno – Bratislava počas dvoch dní 28. a 29. mája 1955 v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov. Z víazstva sa tešila Plzeň pred Brnom a Bratislavou.

V lete 1957 došlo k utvoreniu slovenského reprezentačného družstva zloženého z pretekárov bratislavského a banskobystrického kraja. Ich prvé sústredenie sa začalo 18. júla. Viedol ho František Volavý z Brna, sám výborný pretekár, ktorý to mal vďaka svojmu vysokoškolskému štúdiu v Bratislave, vždy k Slovensku blízko. Že nešlo o sústredenie reprezentácie typické pre dnešok, svedčí aj skutočnos, že väčšina pretekárov, by sa dala označi len záujemcami o tento šport, nako¾ko im museli by poskytnuté úplné základy jazdenia na plochej dráhe.

Premiéru si čerstvo založené slovenské reprezentačné družstvo odkrútilo na konci leta toho istého roku, kedy sa zúčastnilo trojstretnutia družstiev v Brne. Víazne si počínali domáci pretekári, medzi ktorými nechýbal Alois Jarolím, František Volavý, či pražský hos Richard Janíček. Druhé skončilo slovenské družstvo, najmä vďaka výbornému výkonu Vlasta Ružičku, ktorý bol v tom čase už majstrom športu v cyklistike a kvôli plochej dráhe zavesil bicykel na klinec. V jedenej z jázd si dokonca poradil s Aloisom Jarolímom. Posledné skončilo družstvo Královho Pola. Slovenský tím reprezentovali: Krajčík, Ružička, Kantor, Švantner a Hronec.

Reprezentácia vo farbách Slovenska sa mala predstavi aj 27. júla 1958 v Partizánskom, v stretnutí s Českými Budějovicami, ktoré bolo súčasou ligovej súaže. Čisto nová dráha v Partizánskom však merala 550 metrov, pričom rok predtým na stretnutí FIM vo Warszawe bolo rozhodnuté, že dráhy pre klasickú plochú dráhu môžu ma maximálne 400 metrov. Kvôli tomu museli by odložené premiérové preteky na tejto dráhe o dva roky.

Druhé predstavenie tímu Slovenska v pretekoch družstiev sa konalo 28. júna 1959. Išlo o ligové stretnutie v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov s Brnom. Víazstvo si pred 3 000 divákmi vybojovali domáci jazdci v pomere 67 : 41, keď neporazeným ostal Vlasto Ružička, bývalý výborný cyklista. Počas tejto sezóny sa predstavil slovenský tím v ligových stretnutiach ešte nieko¾kokrát. Podobne tomu bolo aj v roku 1960 a v roku 1962. V roku 1961 už štartovali v II. lige dve slovenské družstva samostatne. Pokým Banská Bystrica na svojej, novej dráhe, Bratislava hosovala v Partizánskom, nako¾ko sa v hlavnom meste Slovenska nenašlo miesto pre tento šport.

Medzinárodnú premiéru si tím Slovenska odkrútil 7. októbra 1962 v Poprade, kde sa stretol s po¾ským tímom Czestochowa. Tu si víazstvo v pomere 65:42 vybojovali hostia, keď neporazenými sa stali hneď dvaja Poliaci, Stanislaw Rurarz a Bernard Kacperak. V tíme Slovenska štartovali: Jozef Krajčík, Samuel Krnáč, český Rudolf Kvarda (mal najviac – 13 bodov), Miroslav Rybanský, Pavol Krč, Ivan Dedina, Karol Kubela, Mikuláš Pravda.

8. septembra 1963 si slovenský tím zmeral sily v priate¾skom stretnutí s družstvom Moravy v Banskej Bystrici. Víazstvo si vybojovali hostia v pomere 51 : 56, keď najlepšími jazdcami boli šestnásbodový Dobroslav Přichystal a štrnásbodový Hanibal Pattermann, ktorí vlastne získali viac ako polovicu bodov svojho družstva. Zo slovenského tímu bol najlepší Ivan Dedina, ktorý päkrát zvíazil a raz došiel za Přichystalom. Až s osembodovým odstupom za ním bol druhý najlepší jednotlivec domáceho tímu, Karol Kubela.

Na ďalšie stretnutie slovenského tímu v pretekoch družstiev si museli slovenskí fanúšikovia počka až do roku 1967. 16. septembra sa slovenskí pretekári predstavili v Brne proti výberu Moravy. Domáci im takmer nič nedovolili, keď vyhrali o dvadsa bodov 49 : 29. Treba tu však podotknú, že Slovensko reprezentovali iba jazdci žarnovického plochodrážneho družstva bez bratislavských posíl.

Výbery Česka a Slovenska sa stretli 31. augusta 1969 v Žarnovici, aby bojovali medzi sebou nielen v priate¾skom stretnutí, ale aby sa aj najlepší jednotlivci stretli vo finálovej jazde o Zlatú prilbu SNP. V družstvách vyhrali s prevahou o 36 bodov českí jazdci a aj do finálovej jazdy sa dostali iba pretekári z tohto tímu. Zlatú prilbu si nakoniec vybojoval Zbyněk Novotný pred Jiří Moravcom a Evženom Erbanom. Jazdu nedokončil veterán Rudolf Havelka.

Ešte 23. júla 1972 sa predstavil tím pod hlavičkou Slovensko, v stretnutí v Čakoviciach proti pražskému tímu. Víazstvo si vybojovali domáci v pomere 62 : 46 najviac bodov získali Pavel Šilha a Josef Lid po pätnás. Zo slovenských jazdcov im dokázali sekundova iba mladý Ján Daniel a skúsený Vladimír Ceglédy, ktorí nazbierali 13 respektíve 12 bodov. Akousi odvetou stretnutia v Čakoviciach boli preteky na novej dráhe v Zohore. Tu 3. novembra 1973 vyhral slovenský tím vysoko 89 : 29. Z pražského tímu dokázal Slovákom klás účinnejší odpor iba desabodový Petr Hanuš a skúsený Bohumír Bartoněk, ktorý pozbieral osem bodov. Zo slovenského tímu dokázali po pätnás bodov nazbiera Jána Daniel, Jozef Tóth a Ladislav Eliáš starší. Trinástimi bodmi sa blysol Ján Danihel.

Až 21 rokov trvalo, než sa na plochodrážnej scéne opä objavil slovenský tím. Stalo sa tak po rozdelení Československa. V roku 1994 totiž prvýkrát a doteraz aj naposledy štartoval slovenský tím v MS družstiev. No ani štart 5. júna v C skupine v Ljubljani nebol bezproblémový. Reprezentova sem totiž krajinu spod Tatier prišli Gašpar Forgáč a Vladimír Višváder, ktorí aj keď boli rodení Slováci, ale nemali slovenské občianstvo nako¾ko bývali v Čechách. Slovenskej stránky sa však zastával Miloslav Verner, ktorý bol vtedy predsedom jury. Väčším problémom nakoniec bola skutočnos, že Bielorusi, ktorí tam mali taktiež štartova, mali vtedy licencie iba na motokros. Aby namiesto siedmych účastníkov neštartovali iba piati, bol nakoniec povolený štart oboch reprezentácií. Postup do skupiny B si vybojovali domáci Slovinci a Lotyši, pokým Slováci skončili na predposlednom mieste práve pred Bielorusmi, so ziskom jedenástich bodov (Gašpar Forgáč – 8, Vladimír Višváder – 3), dva body za piatymi Ukrajincami.

O rok na to dostalo Slovensko miesto v C skupine v ruskom Togliatti. Vtedy sa o pravidlách dalo už ažko diskutova a cestova do Togliatti a neby tam pripustený k štartu by bolo hazardom, preto slovenský tím z účasti odstúpil.

Zatia¾ poslednou plochodrážnou súažou družstiev, v ktorej sa predstavilo Slovensko, bol Mitropa Cup. V rokoch 1997 až 1999 absolvovali slovenskí a českí pretekári za tento tím spolu 31 pretekov. Treba tu podotknú, že súaž sa išla systémom dvojčlenných družstiev s jedným náhradníkom, pričom slovenský tím ani raz neobsadil post náhradníka.

Najúspešnejším pre slovenský tím bol prvý rok v tejto súaži. Vedenia sa ujal už v prvom kole v rakúskom Wiener Neustadt. Potom sa však striedal so slovinským tímom, aby nakoniec skončil celkovo druhý s trojbodovou stratou. Zato strata tretieho, maďarského tímu bola až 50 bodov na Slovensko. Slovenský tím dokázal z desiatich kôl vyhra až pä. Aj najlepším jednotlivcom súaže bol člen slovenského tímu, Jaroslav Gavenda, ktorý už druhú sezónu jazdil v slovenských farbách so slovenskou licenciou. Práve on dokázal ako jediný získa v pretekoch komplet bodov a to hneď dvakrát. Spolu s ním štartoval v deviatich stretnutiach Vladimír Višváder, ktorého iba v jednom stretnutí v Lendave nahradil kopřivnický Jaromír Lach, ktorý vlastnil taktiež slovenskú licenciu.

V roku 1998 klesol slovenský tím v jedenáskolovej súaži až na šieste miesto, keď ešte aj na svojej domácej dráhe v Žarnovici skončil až piaty. Najlepšie sa umiestnil na treom mieste v Lendave. Do súaže dokonca zasiahol aj slovenský B-tím, ktorý nahradzoval v Žarnovici neprítomných Talianov. Najväčšou oporou tímu bol opä Jaroslav Gavenda, ktorý bol však nútený vynecha tri stretnutia a jeho body potom tímu chýbali. Aj napriek tomu bol práve on zase najlepším jednotlivcom súaže. Štyri stretnutia vynechal aj Vladimír Višváder. V dvoch pretekoch sa predstavil Jaromír Lach, ktorý príjemne prekvapil v prvom kole v Miskolci, kde dokázal pozbiera trinás bodov. Prvýkrát za slovenský tím štartoval aj rodák z Partizánskeho, junior Andrej Niederland, ktorý sa predstavil spolu šeskrát, avšak jeho najvyšším bodovým ziskom boli tri body z Prelogu a Debrecenu. V žarnovickom kole štartoval v slovenskom B-tíme aj Gašpar Forgáč, ktorý v jednej jazde vyhral, v druhej mal poruchu a v tretej bol druhý a viac neštartoval.

Ešte horšie dopadol slovenský tím v sezóne 1999, kedy skončil na poslednom, siedmom mieste, keď v každých pretekoch skončil posledný. Vo farbách Slovenska štartovala dvojica Gašpar Forgáč a Andrej Niederland, pričom skúsený veterán Forgáč sa predstavil v šiestich kolách a junior Niederland bol pri všetkých desiatich vystúpeniach, čiže štyrikrát ako jediný člen tímu, čo bolo handicapom oproti iným tímom.

V sezóne 2000 a ani neskôr sa už Slovensko v tejto súaži nepredstavilo.