Na počátku devadesátých let bylo v české ploché dráze doslova přeholubováno. Vedle Jana a Libora, synů slavného budějovického Jana Holuba, na oválech závodil rovněž Zdeněk Holub. Ten ovšem kromě příjmení nemá s jihočeským plochodrážním klanem pranic společného. Abyste se o kariéře otce juniora pražské Markéty dozvěděli něco více, musíte se vypravit na sever Čech do Ústí nad Labem.
Dlouhé čekání na premiéru
„Můj bratranec Vondráček dělal s Láďou Šifaldou ve Stavbách silnic,“ otáčí se Zdeněk Holub zpátky, aby odhalil okolnosti, které ho přivedly do sedla plochodrážního motocyklu. „Jeho synové potom jezdili plochou dráhu taky. Jako kluci z vesnice jsme jezdili na pionýrech a bratranec vyprávěl, že na plochý dráze jde závodit, aniž by sis něco musel pořídit za svý peníze.“

Nabídka závodit, přičemž veškeré vybavení poskytne klub, zněla samozřejmě velice lákavě. „Začátky byly krutý,“ sundává Zdeněk Holub růžové brýle. „Začínalo nás dvacet a tři jsme se střídaly na jedný motorce. Po roce jsem zjistil, že jsem zůstal sám. Za rok zase to samý. A když se to sečetlo, zůstal jsem já a Martin Morávek. A pak už dlouho nic.“

Přesto nelitoval počátečních obtíží. „Člověka to bavilo,“ připouští. „Poznal jsem lidi, co smýšleli stejně jako já a měli stejný zájmy. A od mladýho věku ses učil samostatnosti. Musel ses učit dělat dospělou práci. Jezdili jsme s traktorem a s další technikou. To prospívalo klubu i nám samotným. Tehdy ten sport nebyl tak individuální jako teď, bylo to víc klubový. Měl jsi mraky zážitků, který by člověk za normálních okolností nezažil. Každej‘ víkend se jelo na závody společně autobusem. I ti, co nezávodili, jeli taky a pomáhali.“

První polovina osmdesátých let zastihla Chabařovice v první lize, která tehdy byla druhou ze tří československých ligových soutěží. Zdeněk Holub se v ní poprvé objevil v pátek 14. září 1984, kdy bylo na programu předposlední kolo v Liberci. S náhradnickou dvacítkou sice do bojů bezprostředně nezasáhl, avšak spolu s bratry Milanem a Bohuslavem Polákovými, Ladislavem Šifaldou, Karlem Voborníkem a Martinem Morávkem si přišel pro zlatý věnec.

V Liberci se tehdy přenocovalo do soboty, kdy už Zdeněk Holub v chabařovické sestavě nefiguroval. V závodní akci se poprvé svezl počátkem října v Pardubicích. Do Svítkova zamířilo celkem třiačtyřicet plochodrážníků, aby ve dvou dnech mezi sebou zápolili o dvacet volných míst v semifinálových skupinách juniorského mistrovství republiky. Zdeňku Holubovi utekl v sobotu postup do nedělního kola o jediný bod.

„Na první závod se nepamatuju,“ zkouší si Zdeněk Holub po více než čtvrtstoletí marně vybavit podrobnosti z Liberce a Pardubic. „Dlouhou dobu člověk jen trénoval, aspoň v Chabařovicích ses učil třeba rok sám zatáčet. Pak tě někam nominovali, třeba do předkvalifikace juniorů, kde jsi neuspěl. Bylo hodně závodníků, ale tím pádem i velká úmrtnost mezi nimi. Když tě nebavilo nezávodit, tak jsi od toho odešel.“

Tehdejší liga se jezdila systémem čtyřutkání čtyřčlenných družstev, která měla náhradníka a juniora, jenž startoval pouze ve dvou zvláštních rozjížďkách proti svým vrstevníkům ve vestách protivníků. „Bylo to komplikovaný,“ vybavuje si Zdeněk Holub své možnosti. „V Chabařovicích jsme měli silnýho juniora Martina Morávka. Ten měl to místo předplacený a zasloužený. Výkonnost ostatních nebyla srovnatelná.“

Rovnou do extraligové pohádky
Zdeněk Holub se však nevzdal. Ve druhé polovině pětaosmdesátého jezdil juniorské jízdy v první lize. V říjnu se kvalifikoval do juniorského šampionátu, avšak dva vynechané semifinálové podniky jej do finálových bojů nepustily. A tak se jeho hlavním závodnickým chlebem stala opět první liga, kde mu byly po celou sezónu souzeny dvě juniorské rozjížďky v každém z osmi závodů.

Jenže se blížila povinná dvouletá vojenská služba. Zatímco pro mnohé nadějné sportovce znamenalo 730 dnů v zeleném sukně v nejlepším případě zkomplikování kariéry, Zdeněk Holub měl štěstí. Na povolávacím rozkaze měl pardubickou posádku s určením pro plochodrážní klub VTJ Racek.

„Do Racku jsem se dostal přičiněním našich funkcionářů,“ vysvětluje. „To bylo zlomový. Začal jsem dělat plochou dráhu odlišně než doposud. Technika, dostatek času a příprava závodníků. Důležitý bylo, že vedle profesionálních vojáků nás vedl Evžen Erban. Učil nás profesionální přístup, že aby to závodníkovi šlo, musí mít kondici. Tam se z poloamatérskejch‘ jezdců stali opravdoví závodníci.“

Zdeněk Holub se v pardubickém vojenském klubu nemohl objevit ve vhodnější dobu. Racek v sezóně 1986 udělal svým počínáním na tehdejší plochodrážní generalitu takový dojem, že ho při reorganizaci československé ligové soutěže poslala rovnou do extraligy.

„Byl jsem juniorem Racku a střídal se o juniorský místo se Standou Holým,“ vzpomíná Zdeněk Holub na svou první extraligovou sezónu. „Z nejistýho místa v první lize v Chabařovicích jsem byl rovnou v extraligovejch‘ závodech.“

Skvělé pardubické zázemí, kde byl Racek třetím klubem vedle domácí Zlaté přilby a prestižního Střediska vrcholového sportu, jenž bylo jakýmsi svazarmovským protipólem Rudé hvězdy pod jurisdikcí ministerstva vnitra, se stalo správným katalyzátorem sportovního růstu. Ale vrame raději slovo Zdeňku Holubovi.

„Bez nějaký změny jsi najednou začal stíhat velkejm‘ závodníkům,“ líčí. „Měl jsi techniku z vrcholu, ne sice nejlepší, ale velice dobrou. Zimní příprava byla na vysoký úrovni. A na jaře jsi začal jezdit nedaleko od velkejch‘ profesionálních závodníků.“

Konečně nastal také průlom do finále juniorského šampionátu. Podzimní předkvalifikace byla už jen pouhou rutinou. Celková klasifikace po třech semifinálových kláních v Březolupech, Kopřivnici a Svitavách zastihla Zdeňka Holuba na šestém místě. Do finále, vzhledem k věku posledním v životě, ale zasáhnout nemohl.

„Zlomil jsem si při extralize na Markétě obratel,“ vysvětluje. „Jel jsem s Danielem Boháčem. Poslal mě do prken a já asi tejden chodil s prasklým obratlem. Ještě jsem s tím jel jedny závody. Ale pobolívalo mě to, šel jsem do nemocnice a tam mi to dali na dva měsíce do krunýře.“

Návrat ve správnou chvíli
V extralize 1987 nakonec dělilo Racek od čtvrtého Slaného pouhých čtyřiatřicet bodů. Zatímco ostatní extraligové celky čekaly na výsledky prvoligových týmů, aby se s nimi střetly v prolínacím semifinále a později finále mistrovství republiky družstev, pardubičtí vojáci se mohli jen dívat. Navíc je čekal pád do první ligy 1988. Avšak v ní zase prokázali svou sílu.

„V osmdesátým osmým to bylo zase obráceně,“ uvědomuje si Zdeněk Holub dolní úvra ligového kyvadla. „Jeli jsme s Rackem první ligu a vyhráli ji.“ Pro něho samotného byl důležitý třetí ze čtveřice finálových mítinků v Chabařovicích, kde na konto Racku přispěl dvanácti body.

„Byla to pro mě satisfakce,“ nezastírá. „Vrátil jsem se po dvou letech domů. Neměl jsem nejvíc bodů (klubový kolega Gašpar Forgáč měl třináct – pozn. redakce), ale byl jsem druhej‘ nejlepší. A druhej‘ den jsme v Liberci ligu vyhráli!“

Účinkování Racku skončilo až ve finále mistrovství republiky družstev v Kopřivnici, kde na neutrální dráze v souboji se třemi extraligovými týmy obsadil čtvrté místo. „Byl to úspěšnej‘ rok pro Racek,“ bilancuje Zdeněk Holub. „Do extraligy nás dosadili, ale po roce jsme si to vybojovali zpátky. Kluci po nás jeli zase extraligu.“

Vojenská služba Zdeňka Holuba sice skončila, ale on v Pardubicích zůstal. „Byl jsem v SVS,“ vzpomíná. „Bylo to obrovský štěstí, že si mě Venca Verner s panem Laštovkou ve vedení vytipovali. Bylo to super, že člověk měl profesionální podmínky jak v létě, tak v zimě. Nechali mě hostovat v Racku, byla smůla, že ne v Chabařovicích, ale v Racku v první lize.“

Přitom Chabařovice šly zrovna nahoru. V prvoligové skupině A jim sice po čtyřech závodech chybělo jen sedm bodů na vítězný Líberec. Ten však vypadl ve finále, které Chabařovice vyhrály. Jejich cesta se zastavila až v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž by se jim závodník formátu Zdeňka Holuba náramně hodil. Ten naproti tomu sice exceloval v barvách Racku, avšak bez výraznější podpory svých kolegů, skončil celek až čtvrtý. Vítězství v malém finále první ligy bylo jen příliš slabou náplastí.

Nicméně Zdeněk Holub byl severočeský klub stejně souzený. Revoluce z listopadu 1989 přinesla rozpad starých struktur, mezi něž patřil i Svazarm se svými středisky vrcholového sportu. Úsporná opatření se nevyhnula ani Rudé hvězdě, takže spousta závodníků rázem mířila zpátky do svých mateřských klubů.

Okolnosti pro začátek chabařovické zlaté éry nemohly být nastaveny lépe. Kouč Karel Voborník mohl rázem počítat nejen se Zdeňkem Holubem, ale i Pavlem Kotenem či Karlem Průšou. Později využil hostování Roberta Ráliše a na severu Čech načas zakotvil i Jaroslav Pták a po odchodu z pražského Olympu i Jan Holub. Měnila se i liga. Ve čtyřkách se naposledy jela v sezóně 1990, aby léta 1991 patřila znovu dvojutkáním.

„V Chabařovicích se sešlo dost dobrejch‘ závodníků, co jinde nebyli perspektivní,“ vypráví Zdeněk Holub. „Podařilo se nám třeba remízovat s Pardubicemi a vyhrát doma nad Prahou. Ukázalo se, že domácí dráha byla výhoda. Taky Karel Voborník využíval taktický možnosti. Dával Karla Průšu na náhradníka a posílal ho do jízd, kde mohl dovézt body. Díky jeho taktice se vyhrálo pár závodů. A pak se to od něj začali učit i ostatní.“

Skutečně závěrečná Závěrečná
Bronz Chabařovic z jednadevadesátého nebyl jediným cenným kovem z české ligové soutěže, který zůstal na severu Čech. Už v jednašedesátém skončilo severočeské družstvo druhé v prvoligové soutěži, jenž se tehdy odbývala na bázi krajských reprezentací. Po renesanci ligy v sezóně 1968 zaznamenali ústečtí plochodrážníci stříbro (1968) a bronz (1969 a 1971). Avšak prozatím jde o medaili poslední.

Zdeněk Holub však v první půli devadesátých let nezávodil jenom v české extralize. Kupříkladu v sezóně 1990 mu patřila osmá příčka v Poháru Světa motorů, což tehdy byla soutěž nejlepších extraligových individualit.

„Když jsem se vrátil do Chabařovic, měl jsem štěstí, že jsem měl kontakty po Německu a Polsku, takže jsme jezdili tam,“ svěřuje se. „O co to tady bylo horší, bylo to lepší tam. Ze spolupráce s Wolfslake a Gnieznem, kdy se jezdila trojutkání Karel Super Cup, vyšlo, že Poláci angažovali mě, Pavla Kotena a Karla Průšu na ten jeden rok do svý ligy. Člověk se po vojně dostal do normální rodiny, byl doma, ale o víkendech jezdil do Polska a v týdnu na závody u nás.“

Léta 1991 a 1992 byla vrcholem nejen Chabařovic, ale i Zdeňka Holuba. „Byly to jedinečný dvě sezóny, co se vyvedly,“ souhlasí. „Začalo se všechno privatizovat. A tady to klub jako první postavil na bázi, kde si jezdíš na svým a co si vyzávodíš, máš. Rozprodaly se motorky, kdo chtěl, koupil si svoji. Postavili to na bází progresivního bodovného. Ale byli schopni sehnat závodníkům i mraky dalších závodů, který jim samozřejmě pomáhaly. Luboš Hrstka, co to ved‘, byl schopnej‘ sehnat hodně financí a materiální podpory. Byla tam i silná osobnost Karla Voborníka jako kouče v závodech. Všechno muselo hrát dohromady, bylo tam mraky jinejch‘ lidí, co tam pracovali, ale hlavní podíl na tom výsledku byli oni dva a Martin Morávek.“

Chabařovická pohádka ovšem neměla dlouhého trvání. Roku 1994 prožil severočeský celek poměrně tristní sezónu. Na úvod sice porazil Plzeň, shodou okolností pozdějšího šampióna, ale další a poslední bod do tabulky přibyl až v červenci za domácí remízu s Březolupy.

„Když vypadneš z toho profesionálního sportu, je zákonitý, že jít dolů musíš,“ komentuje Zdeněk Holub toto ožehavé téma ze svého úhlu pohledu. „Všechno jsem to financoval ze svýho a čas hrál proti. Chodil jsem do práce, odpoledne věnoval čas na přípravu, trénování a závodění. To muselo jít jednoznačně dolů.“

A jednoho dne se každý postaví na startovní čáru naposledy. Zdeněk Holub v sezóně 1995 účinně pomáhal Chabařovicím v první lize k extraligovému návratu. Prim sice v soutěži hráli junioři pražské Markéty, ale reglementy neumožňovaly postup klubu, který už měl jiný tým v extralize. A zatímco na svůj první závod si Zdeněk Holub už nedokáže vzpomenout, ten poslední se mu vryl do paměti.

„Můj poslední závod bylo, když mě Jarda Zobal starší srazil z motorky při jízdě doprava,“ povzdechne si nad vzpomínkou na Závěrečnou v říjnu 1995. „Přehlídnul mě a zlomil mi pažní kost. To bylo naposledy, kdy jsem závodil.“

Za svou jezdeckou kariérou se Zdeněk Holub může ohlížet s uspokojením. „Výsledky bych ani nehodnotil,“ říká. „Není to v tuhle chvíli důležitý. Důležitý je, že člověk poznal spousta zajímavejch‘, fantastickejch‘ lidí. A bylo skvělý se v tom prostředí pohybovat.“

V závodnickém kolotoči v nové roli
Z plochodrážního prostředí však Zdeněk Holub neodešel. Po skončení kariéry se čas od času mihnul hledištěm či depem. Až přišel 15. duben roku 2010 a on dorazil do Prahy se svým synem Zdeňkem, který se v prvním díle tehdejšího Markéta Cupu vydal v sedle stopětadvacítky vstříc své vlastní závodnické kariéře.

Otcovy zkušenosti a konexe mu samozřejmě přišly náramně vhod. „Teď mám výhodu, že se nějakou formou v tom umím pohybovat,“ souhlasí Zdeněk Holub, jemuž motorističtí historii musí od předloňského jara přidávat za jméno přídomek starší. „Technika utekla jinam, ale pořád je lepší ten systém modifikovat, než začínat od nuly. Lituju rodičů, kteří začínají, protože jim bude trvat roky, než to rozpracujou.“

První rok své vlastní kariéry strávil Zdeněk Holub mladší v sedle stopětadvacítky, loni střídal kolibříka s pětistovkou, aby se od letoška soustředil výhradně na klasickou kubaturu. „Co se týče možností, který syn má, relativně se mu daří,“ hodnotí hrdina našeho vyprávění. „Není to ale jen jeho úspěch. Svůj podíl na něm má i Zdeněk Schneiderwind. Dal mu šanci, že mohl u nich v klubu začít a závodit. Větší dík za synovo závodění patří AK Markéta a jemu. Bez něho by ten mládežnickej‘ sport asi takhle nevzkvétal.“

Účinkování Zdeňka Holuba v českých ligách:

1984	Chabařovice	1. liga – 3. místo
1985	Chabařovice	1. liga – 3. místo
1986	Chabařovice	1. liga – 2. místo
1987	VTJ Racek Pardubice	extraliga – 5. místo
1988	VTJ Racek Pardubice	1. liga skupina B – 1. místo
		1. liga finále – 1. místo
		finále MR družstev – 4. místo
1989	VTJ Racek Pardubice B	1. liga skupina B – 4. místo
		1. liga malé finále – 1. místo
1990	Chabařovice	extraliga – 3. místo
		semifinále MR družstev – 3. místo
1991	Chabařovice	extraliga – 3. místo
1992	Chabařovice	extraliga – 5. místo
1993	Chabařovice	extraliga – 5. místo
1994	Chabařovice	extraliga – 6. místo
1995	Chabařovice	1. liga – 2. místo

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Lubomír Hrstka, Jan Janů, Jiřina Šifaldová a archív autora

Hokej je oblíbeným článkem zimní fyzické přípravy pro mnoho motocyklových závodníků. Jeho výhody objevil Antonín Kasper už před bezmála padesáti lety. Spolu s přáteli z jeho žižkovského autoklubu dali hlavy dohromady a vymysleli podívanou, která bavila zástupy fanoušků nejen v československé metropoli, ale i dalších městech. Slavné motocyklové závodníky, kteří hráli hokej a zkoušeli stroje pro ledovou plochou dráhu, při show zvané Šastnou cestu mistrům světa viděli i další lidé prostřednictvím televizních obrazovek.
Motocyklisté vyprodali Štvanici
Nápad se zrodil někdy v roce 1963 v hlavě Viktora Lahity, jenž byl dokonce v roce 1964 vyhlášen belgickou federací jako nejlepší mechanik, protože pečlivě ošetřoval dvěstěpadesátku ČZ, která dovezla Jöela Roberta na světový trůn. Získal podporu Jana Parbuse, úspěšného terénáře, který dokonce s půllitrem ESO zasáhl několikrát i do podniků mistrovství světa.

Oba nadšenci rychle získali podporu u svých kolegů z žižkovského autoklubu neboli 146. Motoristické organizace Svazarmu Praha, jak zněl jeho tehdejší oficiální název. Především jejího tajemníka Zdeňka Meda, šéfa pražských terénních závodníků Igora Tichého a Antonína Kaspera. Ten v třiašedesátém prožíval skvělou sezónu ozdobenou stříbrem ze světového šampionátu družstev, triumfem za Zlaté přilbě a postupem do světového finále ve Wembley v roli náhradníka.

„Měli jsme zasedání v klubu a během večera se to upeklo,“ vzpomíná Antonín Kasper, žižkovský patriot, který stále zůstával členem klubu a odolával lákání RH Praha. „Vymysleli jsme název Šastnou cestu mistrům světa, protože se toho měli zúčastnit závodníci, co jezdí mistrovství světa.“

Antonín Kasper okamžitě rozhodil své sítě a okamžitě kontaktoval Ove Fundina. „Byl zrovna v Divišově ve fabrice,“ vypráví. „Slíbil mi, že sežene jezdce. Pak se dlouho nic nedělo a jednou přijdu domů a tam telegram, kde stálo ‚přijedeme celý mančaft a jsme lepší než hokejová reprezentace Tre Kronor‘.“

Igor Tichý využil svých organizačních schopností v roli ředitele realizačního týmu a tisk referoval, že se v neděli 16. února 1964 na ledě pražské sportovní haly sehraje hokejové utkání Československo versus Evropa, přičemž hokejky budou svírat ruce zvyklé spíše na řidítka závodních motocyklů. Největší počet tvořili terénáři, a už na střídačce domácích Jaromír Čížek nebo Vlastimil Válek či hostující Torsten Hallman a Rolf Tibblin.

Na plánu byly dva pořady, dopoledne od desíti a po obědě od tří. Davy lidí, které proudily na Štvanici, brzy rozptýlily obavy pořadatelů, zda se akce nesetká s finančním krachem. „Měli jsme to domluvený s ředitelem,“ líčí Antonín Kasper. „A ten řek‘, že jestli zaplníme do třech čtvrtin stadión, nebude chtít zaplatit nájem. Stadión byl nakonec úplně plnej‘.“

Byl to úspěch jako hrom, po němž následoval pro pozvané slavnostní večer v kavárně Vltava. „Švédové se dostali ke kořalce,“ vzpomíná Antonín Kasper. „Tancovali na stole a svazarmovský generálové znechuceně odcházeli.“

Led v zimě pomáhal na škváře na jaře
Nejen hokejové utkání bavilo přítomné diváky. „Zpíval tam Matuška,“ líčí Antonín Kasper. „Měl přijet na koni, ale to přece jenom nešlo stejně jako vystoupení cirkusáka Berouska s medvědem. Exhibici ale předvedli krasobruslaři Romanovovi a Jiřina Bohdalová házela první puk a já jí musel vézt na hokejce.“

Vydařená premiéra motivovala organizátory k repríze naplánované na 21. února 1965. Vstupenky na dopolední i odpolední utkání se nabízely i v předprodejích prostřednictvím městského výboru Svazarmu. Na inzerátu zaujmou nejen pouze třímístná telefonní čísla, která tehdy Praha měla, ale i lákadla v podobě závodů motokár a plochodrážních závodníků na ledě.

Vedle Antonína Kaspera se v sedle Jawy pro ledovou dráhu objevili i Ove Fundin a Barry Briggs. „Ukázka ploché dráhy na ledě probíhala jako stíhací závod,“ vypráví Antonín Kasper. „Každej‘ z jedný roviny. Vyhrál jsem já, ale Barrymu dali věnec, protože ten průjezd cílem nikdo pořádně neviděl. Ale nakonec jsme v tom věnci měli hlavu oba dva.“

Pořad Šastnou cestu mistrům světa se na pražské Štvanici konal ještě 20. února 1966, kdy český tým porazil hosty dvakrát 2:0. Úžasnou podívanou však viděli i v jiných městech. „S týmem jsem objížděli republiku a hráli proti místním mistrům.“

Diváci šíleli nadšením nad kousky, které jim závodníci servírovali. „Vencu Paruse jsme třeba strčili do bedny od televize,“ usmívá se Antonín Kasper nad ještě dnes nad jedním z nich, který využil malé postavy známého silničáře. „Bednu jsem pak přivezli na led. On z ní vyskočil a lidé ječeli. Pořád si stěžoval, že ho tlačí pravá bota. Nakonec jsme zjistili, že ji má o dvě čísla menší.“

Antonín Kasper býval zdatným hráčem, protože hokej zapojil do své sportovní přípravy. „Jako sportovci jsme nechodili v pondělí do práce a trénovali jsme na ledě,“ říká dnes bezmála po půlstoletí. „Já tam byl jedinej‘ plošinář a i díky tomu jsem potom na jaře vyhrával závody.“

I dnešní plochodrážníci vyznávají při zimní přípravě hokej. A také oni ve druhé půli minulé dekády pořádali přátelská klání pod taktovkou Richarda Wolffa. Jenom ti fanoušci si za nimi cestu do Kolína, Benešova nebo na pražskou Hvězdu už holt nenašli. A ještě jedno mohou dnešní závodníci svým předchůdcům závidět. Část výtěžku Šastných cest mistrům světa byla totiž věnována na provoz nově zřízené školy mladých terénářů určené pro začínající motokrosaře ve věku od osmnácti do dvaceti let.

Foto: archív autora, karikatury kreslil v polovině šedesátých let Maxim Jánský

Pardubice – 1. října 1972
Pardubická Zlatá přilba je plochodrážním závodem ověnčeným mnoha superlativy. Předponu nej- má i pro Jana Holuba, který ani jednou nechyběl na startu od roku 1961, kdy dostihové závodiště zažilo úspěšnou renesanci klání, bez něhož by český termínový kalendáře nebyl kompletní. Nakonec se mu po patnácti letech dostalo výsady symbolického startu. S magazínem speedwayA-Z zavzpomíná na svůj nejlepší výsledek, který dosáhl před čtyřiceti lety, kdy pátým místem vyrovnal svůj výkon z devětašedesátého.

Záhada s debutem
Počátek skvělé pardubické série Jana Holuba je zahalen mlhou, kterou není vůbec jednoduché rozprášit. „Franta Irmiš a Lída Menclová, co byla zaměstnaná na ÚAMK a rozdělovala motorky pro zahraniční jezdce,“ vzpomíná Jan Holub na lidi, díky nimž se v jednašedesátém objevil v depu pardubického dostihového závodiště. „V Divišově je už dělali s odpruženým zadkem. V Pardubicích byla jména jako plzeňskej‘ Polák a i takový, o kterejch‘ se mi ani nezdálo. A najednou jsem s nima stála na startu!“

Zádrhel ovšem nastává při hledání jména Jana Holuba ve výsledcích ze Zlaté přilby 1961, které ho nikde neuvádějí. „Přijel jsem tam s Frantou Irmišem,“ vysvětluje českobudějovický matador. „Neměl jsem jet, ale potom někdo nepřijel, tak jsem jel místo něho.“

Ocitne-li se český historik pátrající v temných zákoutích české plochodrážní historie v nouzi, obrátí se na Václava Vítka z Divišova, který si v uplynulém půlstoletí nechal ujít jen málokterý plochodrážní závod, by hlavním těžištěm jeho zájmu byly silniční okruhy. Vedl si pečlivé záznamy a hodnotu jeho sbírky zvyšují detailně vypsané výsledky.

„Tehdy jsem to psal, jak to hlásil rozhlas a na koňským závodišti mu bylo někdy špatně rozumět,“ upozorňuje Václav Vítek nad svými padesát let starými zápisky. Ani on neeviduje Jana Holuba ve Zlaté přilbě 1961. Upozorňuje však na zajímavou skutečnost, která by mohla být východiskem pro řešení našeho rébusu. „V jednašedesátém jel František Irmiš v terénních motocyklech místo bratra Romana, který byl vytištěný v programu.“

Pakliže tedy vznikla urgentní potřeba poslat do bojů dalšího plochodrážníka, byl Jan Holub pomáhající v jihočeském depu logickou náhradou. Jde však o hypotézu, kterou by historické bádání mělo ještě potvrdit. Travnaté ročníky Zlaté přilby jsou ovšem podobných záhad plné. Kupříkladu právě nad trojnásobným triumfem motokrosařů z jednašedesátého se vedou spory dodnes. A by dějiny nejstaršího plochodrážního klání světa zpracoval Ilja Jenča hned ve dvou knihách, ani on se nevyhnul omylům.

Nešastnou nehodu Miloslava Špinky, který si před závodem za svými humny popálil ruce žhavým asfaltem při vylepšování svého domku, klade do roku 1962. Pardubický mistr, jehož charakteristickým znamením na travnatém závodišti byl bílý svetr, ovšem v dvaašedesátém startoval, zatímco osudný incident se mu přihodil až o rok později.

Abychom však přespříliš nezabředli do pole záhadologie, dejme slovo hrdinovi našeho vyprávění, který má na Miloslava Špinku také své vzpomínky, by nesouvisí se Zlatou přilbou. „Jeli jsme na Markétě,“ vzpomíná. „Já mu drobet ukop‘ nohu a jeho manželka na mě vlítla, že jsem jim chtěl zabít živitele rodiny. Chvíli jsme byli na kordy. A když Slávek končil, jeli jsme v Rakousku závody. Pršelo, nejelo se. Šli jsme si pro náhrady, Walla mi dal nějaký peníze a Slávek se sháněl, kolik mi dal. Otevřel jsem peněženku a jen tak říkám, že asi dvanáct set šilinků. A on se jen divil, jak to dělám, když jemu dali jen dvě stě.“

Symbolický start na rozloučenou
Tragické nehody stály za definitivním přeložením Zlaté přilby na svítkovské závodiště, které stálo opodál od roku 1954. „Zdálo se mi to jako parková tráva,“ hodnotí Jan Holub povrch koňské dostihové dráhy. „Třeba proti Německu, kde před náma jely sajdy a motokrosaři. Nikdy jsem neříkal, že bych to uměl s trávou, ale to vyplyne z každýho člověka. Jel jsem třeba v Rusku ledy a říkal si, že už na ně nikdy nepůjdu. A sezóna skončila a byl jsem tam znova. Jak se říká, že člověk nikdy nestoupne do stejnýho bahna, není to pravda.“

Jan Holub se pravidelně objevoval ve startovní listině Zlaté přilby, i když zakotvila na normálním plochodrážním stadióně. Výraznější příspěvek do výsledkové listiny vložil roku 1967, kdy liják stál za nejslabší diváckou návštěvou od roku 1929 vůbec.

Jan Holub se kvalifikoval do malého finále, které nakonec dopadlo katastrofálně. Kvůli poruše motocyklu nemohl startovat Jochen Diense, defekt vzápětí vyřadil rovněž Antonína Švába a zbývající čtveřice skončila hromadným pádem. Pořadí nakonec vzniklo na základě semifinálových výsledků.

„Moh‘ jsem dát Ove Fundinovi,“ vrací se Jan Holub od sedmašedesátého, kde se v semifinále potkal s legendárním švédským závodníkem, jemuž osud onen rok přisoudil nechat si posadit zlatou přilbu na hlavu. „Ale potřeboval body a mně se to pak vrátilo, když jsme jeli utkání Evropa proti Anglii a Ove mě nechal jet finále. Pořád tvrdím ‚hoď před sebe, máš co sebrat‘. Ove byl můj vzor, byl to mechanickej‘ antitalent, ale prvotřídní závodník.“

V tragickém ročníku 1968, kdy fatálně upadl Luboš Tomíček, skončil Jan Holub opět v malém finále, v němž protínal metu jako druhý za Ole Olsenem. Napřesrok se dostal až do velkého finále, v němž dokázal uhlídat obhájce prvenství Leifa Enecronu. Životní páté místo si Jan Holub zopakoval ještě jednou, právě před čtyřiceti lety.

Hlavním jezdeckým magnetem čtyřiadvacáté Zlaté přilby byl vedle světových finalistů z Wembley Ivana Maugera a Ole Olsena, jenž měli k Československu vazby kvůli továrním smlouvám s divišovskou Jawou, švédský plochodrážník Sören Sjösten. Maugerův kolega z Belle Vue však sdílel osud mnoha jiných hvězd, kteří si vystoupení při Zlaté přilbě nedali zrovna za rámeček.

Jan Holub si však jeho start v Pardubicích po čtyřech desítkách let již nemůže vybavit. „Ale nemůžu zapomenout na Bengta Janssona,“ pochlubí se svou vzpomínkou na jiného Švéda. „Já byl docela spořivej‘ jezdec, ale on ode mě starý karburátory ještě kupoval! A ještě mě na nich porazil!“

Jan Holub rozehrál své účinkování defektem hned ve své první vylučovací jízdě. Archivní materiály se o jeho příčině nezmiňují a ani samotný závodník po čtyřiceti letech nemůže na podobnou otázku reagovat jinak než úsměvem a pokrčením ramen. Nicméně postup do čtvrtfinále se podařil. V něm skončil dvakrát třetí, když pokaždé změřil i oslavovaného Sörena Sjöstena. Stejně se mu vedlo i v semifinále, jemuž dominovali Ole Olsen a Jiří Štancl.

Velké finále zkomplikovalo trucující startovací zařízení. Páska vylétla jen na jedné straně. Stejně dopadl i pokus o druhý start. Teprve potřetí vše klaplo na sto procent. Jiří Štancl se pokoušel atakovat vedoucí trio Ole Olsen – Ivan Mauger – Georgij Ivanov, ale skončil spektakulárním pádem, jehož snímek obletěl doslova celý plochodrážní svět.

Jan Holub protnul metu jako pátý, když mezi ním a stupni vítězů byl ještě Milan Špinka, jehož velká chvíle měla při Zlaté přilbě přijít o rok později. „Zaplapánbůh za pátý místo,“ komentuje dnes Jan Holub vyrovnání svého životního výsledku. „Ale měl jsem na víc, mohlo to bejt‘ lepší…“

V dalších dvou letech zůstal uvězněný ve čtvrtfinále, aby se v sezóně 1975 rozloučil se svým patnáctiletým účinkováním ve Zlaté přilbě symbolickým startem po slavnostním zahájení za řidítky motocyklu pro vítěze. Fotografie z jeho loučení nemůže chybět ani v jeho autobiografii Ovál plný smyků, pod níž se autorsky podepsal Jan Kubec. „Mám na sobě vestu bez čísla,“ stojí v jejím popisku. „Ta se dávala tomu, kdo pro tento závod něco znamenal. Mohu vám říci, že je to divný pocit. Patnáctkrát jsem stál na startu. Nejvíce ze všech. A pak přijde den, kdy vám podají ruku, poděkují. Stačí se podívat trochu déle do mé tváře. Prožíval jsem ten okamžik celým tělem. Loučil jsem se také…“

24. Zlatá přilba Československa 1972 – Pardubice:
1. Ole Olsen (DK), 2. Ivan Mauger (NZ), 3. Georgij Ivanov (SU), 4. Milan Špinka (CS), 5. Jan Holub (CS), 6. Jiří Štancl (CS), 7. Václav Verner (CS), 8. Miloslav Verner (CS), 9. Hans Jürgen Fritz (DDR), 10. Dieter Tetzlaff (DDR), 11. Janos Szöke (H), 12. Zdeněk Majstr (CS), 13. Oleg Dzjadyg (SU), 14. Bedřich Mareš (CS), 15. Franciszek Stach (PL), 16, Istvan Sziracki (H), 17. Konrad Libor (PL), 18. Clemens Bever (DDR), 19. Sören Sjösten (S), 20. Vasilij Baturin (SU), 21. Peter Liebing (DDR), 22. Ion Bobilneau (RO), 23. Erich Zandl (A), 24. Henryk Gelec (PL), 25. Henny Kroeze (NL), 26. Evžen Erban (CS), 27. Erik Gron (DK), 28. Cornelius Voisculescu (RO), 29. Erling Rasmussen (DK), 30. Joachim Hyla (PL), 31. Tony Egges (NL).

Jan Holub patnáctkrát na Zlaté přilbě ČSSR:

rok:	konečná stanice:	celkové umístění:
1961	umístění není známé
1962	vylučovací jízda	8.
1963	opravná jízda	10.
1964	umístění není známé
1965	čtvrtfinále	13.
1966	čtvrtfinále	16.
1967	malé finále	7.
1968	malé finále	8.
1969	velké finále	5.
1970	malé finále	10.
1971	vylučovací skupina	27.
1972	velké finále	5.
1973	čtvrtfinálová skupina	15.
1974	čtvrtfinálová skupina	19.
1975	symbolický start

Foto: Lubomír Hrstka a archív autora

V loňském roce oslavily Březolupy 750 let od první zmínky. Dle názoru historiků je ovšem listina z roku 1261 středověkým falzem, ovšem existence obce už ve třináctém století je skutečná. Nezvratný je také fakt, že se přesně před padesáti lety začala odvíjet historie zdejší ploché dráhy, která Březolupy proslavila nejen doma, ale i za hranicemi. V tomto ohledu nemůže být lepšího průvodce než Miloš Plzák.
Gymnasta a univerzální lyžař míří za široká plochodrážní řidítka

Miloš Plzák strávil většinu z oněch pěti desítek let v Březolupech jako závodník, trenér a nakonec i předseda úspěšného klubu. Jeho cesta ke kariéře plochodrážníka nebyla ovšem zrovna přímočará. Dejme ovšem slovo jemu samotnému.

Jsem původně Pražák, otec pocházel z Prahy a rodiště maminky byl Buk pod Boubínem. Narodil jsem se u Apolináře 2. července 1934. A největší legrace je, že mně vedle na Karláku po sedmdesáti letech srdeční chirurgové vrátili život.

Na studiích na Moravě jsem poznal svou manželku Ivanu a přestěhoval se za ní do Zlína. Narodil se nám syn, za rok mu bude padesát let i dcera. Byl jsem gymnasta a lyžař. Na vojnu jsem rukoval do Dukly do Slaného. Na kopci nad plochodrážním stadiónem jsem kopal díry a běhal s minometem. Po přijímači nás pak přeřadili do Loun. Mohl jsem dělat gymnastiku a hlavně běhat na lyžích, byl trenérem běhu, sjezdu a skoku. Jenže generál Čepička se měnil s Lomským, přišla Akce 3000. Z nás udělali pétépáky a hodili nás do Ostravy do dolů. Pracoval jsem na dole Julius Fučík, až mě to zasypalo.

Byl jsem vychováván jako demokrat, rodiče mě vychovávali slušně v krásné v pohodové rodině. Tatínek s maminkou se nedokázali ani pohádat. Přijel do Zlína a nastoupil do podniku.

Gymnastiku jsem dělat nemohl. Řekli mi, že jsem už starej‘. Měl jsem sedmadvacet let a chtěl do lyžařského oddílu. Byla to doba Tony Sailera, ale oni mě nechtěli ani vzít. Kastovalo se to a já měl jen rifle, bundu a řemínkové vázání. Dívali se na mě spatra. Postavili slalom a já je spráskal jako malé koně. Stejně jsem byl pro ně póvl, nevšímali si mě. A tak jsem si řekl, že tady s nimi nemusím být. Jako kantor jsem se vyžíval na lyžařských soustředěních. Uměl jsem dobře i pinec a naučil jsem to i děti.

Do Zlína jsem přišel v červenci 1962, rok po první ploché dráze v Březolupech, kterou jsem neviděl. Manželka měla sestřenici a ta chodila s Karlem Trlicou, známým cyklistou. On mi říkal, a jdu jezdit plochou dráhu.

„Karle, dobře, ale nemám motorku a vůbec nic,“ odpovídal jsem mu.

„Koupíš si půllitry, montérky máš, masku si ušiješ, botu si uvaříš a přilbu máš z cestovní motorky,“ věděl si se vším rady.

Měl jsem osmadvacet let, což bylo dost, i když mi lidé hádali, že mi je teprve osmnáct. Mladický vzhled jsem dostal do vínku od svých rodičů. A tak jsem přišel na březolupský stadión o rok později po prvním závodě, i když plochou dráhu jsem už znal. Viděl jsem závody a říkal si, že bych v tom byl dobrý.“

ESO ze slepičího kurníku

Na nástěnných kalendářích byl list s nedělním datem 16. července 1961. Plochodrážní stadión v těsném sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie v Březolupech měl za sebou svou závodní premiéru. V oblastním závodě triumfoval pardubický Rudolf Havelka s patnáctibodovým maximem. Na stupních vítězů se po jeho boku objevili Antonín Kasper a Luboš Tomíček. Tradice právě započala a Miloš Plzák zde našel podnětné prostředí.

Zakladatelem ploché dráhy v Březolupech byl pan Alois Samohýl. V centru vesnice postavil stadión plus fotbalový stadión, který vnikal s nadšením lidí a jeho motivací. Měl asfaltovou plochu, a proto nám říkali asfaltáři. Měl hrubozrnný povrch. Držel a žral gumy, motorky a ruce. Když se upadlo, byl to děs. Na něm jsem se naučil jezdit.

Jako asfaltáři jsme museli mít jiný styl. Nemohli jsme se do toho opírat, motorka nešla položit, proto jsme měli takový stojatý styl. Měl jsem ještě ESO. Karburátor z boku, olejová nádrž a řidítka berany. Byla nepříjemná na zápěstí, která bolela. Stavěli jsme si jedno řidítko výš, jedno níž, aby to šlo lépe do ruky.

Postavila se dráha, ale nebyli závodníci. Uvolnili se závodníci z Brna, hlavně Rudolf Kvarda a Alois Jarolím byli výborní. V paměti mi utkvěl hlavně Jarda Zloch. Na asfaltu byla navezená škvára. On najel v nájezdu na bariéru a vyjel z výjezdu. Prkna jen rachotila a nám o trénincích lezly oči z důlků. Bohužel Jarda Zloch zemřel v jednatřiceti na rakovinu.

Nebyli žádní trenéři, museli jsme se dívat na staré, jak to jedou. A zkoušet, kudy se to asi jede. Co se týče techniky, to bylo to samé. Sžívali jsme se s tím, vlastně to není motorka, jen trubky a dvě kola. Hrůza.

Vlastní motocykl byl další problém. Kluci z Brna si je přitáhli, ale já svůj vlastní neměl. Svezl jsem se na Karlově. Nebyl problém dostat to do smyku. Na motorce jsem se narodil, šlo to rychle, ale samozřejmě nemluvím o technice jízdy a rychlosti.

Najednou jsem se dozvěděl, že člověk v baráčku naproti stadiónu má doma plochodrážní ESO v kurníku. Šel jsem tam. A opravdu. Sláma z toho lezla, na řidítkách seděly slepice. A kola dvaadvacítky.

Pěšky jsem ji dotlačil na stadión. Musím říct, že dvaadvacítka jde do smyku lépe než devatenáctka. Jen jsem naznačil, že chci smyk, a šlo to. Nastal ale problém, kde sehnat zadní pneumatiku, když se ojede. Nakonec se to povedlo.

S technikou jsme se potýkali. Zapalování, to byla hrůza. Dávali jsme to dohromady všelijak. Šel jsem večer kolem kamaráda, dal mu vodítko na okno. On dělal v Moravanu, na noční mi ho udělal a ráno mi ho dal zpátky přede dveře.

Skromné začátky ligového zápolení

V šestašedesátém začala vznikat svazarmovská krajská výcviková střediska. Pozadu nezůstaly ani Březolupy. Jejich prvním zápolením se v sezóně 1967 stala skupina C v Poháru Světa motorů, který tehdy předznamenal renesanci regulérní plochodrážní ligy. Březolupy v ní zápolili s Bratislavou a Žarnovicou bez nároku na postup do finále. O roku 1970 startuje klub na ligové bázi pravidelně, by v počátečních letech pod hlavičkou Břeclavi, kam se sídlo plochodrážního střediska přestěhovalo.

Depo jsme měli přímo na trávníku uprostřed stadiónu. Všichni jsme byli individualisté. Každý byl někde jinde. Kanystr s metylem, kanystr s olejem. Svíčky v kapse. Dávali jsme si to dohromady sami a sami jsme se museli také roztlačovat. Rada na dráze žádná.

„Proč jsem upad‘?“

Člověk se musel dívat a přijít na to sám, navzájem jsme si neradili. Tomu jsem se divil a nechápal to. Až druhým rokem jsem poznal, že se na startu nastaví plyn. Měl jsem jako gymnasta výbornou reakci. Ptal jsem se Aloise Jarolíma a on mě řekl, že musím držet plyn. To byla jediná rada, co mi dal.

Rudolf Kvarda měl třeba zkřížený rám. Přední kolo bylo o deset centimetrů jinde než zadní. On říkal, že je to dobrý, že to jde do smyku úplně samo. Štichovali jsme se navzájem. Tím člověk rostl, ale já na to štichování ještě neměl. Karla Trlicu jsem porážel v trénincích, ale v závodech byl lepší.

V klubu začal pracovat Olin Hrabec. Musel se objevit manažer. Někdo musel organizovat závody, on je domlouval, jezdila se utkání družstev. Tehdy byla ještě přípravná čára a teprve po patnácti metrech startovní. Startovalo se na gumičku nebo praporek, ale spíš byla ta gumička.

Mančaft se začal rozšiřovat. Umřel Jarda Zloch, Rudolf Kvarda a Alois Jarolím končili. Přišla nová generace. Václav Zajíc, Jan Suchánek… Byli o deset let mladší než my a většinu nových kluků přitáhl Karel Trlica. Majka Suchánková byla automechanička a všichni jsme mu ji záviděli. Honzu Jašu jsem ale přivedl já. Bydlel jsem na Podvesné, on byl atlet a studoval pajdák. Byl to nejhezčí plochodrážník. Když umřel, pohřeb byl v úzkém rodinném kruhu. Venca Zajíc to komentoval: „No, bodej’t, kdyby to bylo veřejné, baby se sem ani nevejdou.

Objevil se nám i Petr Ondrašík. Koukal přes plot a Karel Trlica se ho ujal. Chtěl, chtěl. Byl ze Šarov, jeho táta byl předseda JZD a se spoustou věcí nám pomohl. Petr šel nahoru, protože chtěl.

Honza Jaša byl kantor, já kantor, velice rád jsem mu půjčoval motorku. Měl jsem na Moravě první motorku s rovnými řidítky. A mě najednou přestaly bolet ruce. Jel jsem první trénink a poprvé v životě jel kolík. Čtyři, pět kol. Byl jsem tam sám, bez diváků. Akorát jeden takový vesnický prosáček to viděl a všude roztroubil. Jinak nás bylo vždycky plné depo. Hecovali jsme se, když někdo upad‘, v depu se ukázaly ruce nad sebe a to znamenalo: „Koupíš litr.“

Na ligu jsme jezdili i do Liberce. Poznal jsem se tam se Sašou Kopeckým, který později vytvářel vlastní motory BM. Neměl jsem mechanika a on na mě koukal. Tak jsem mu řekl: „Ty vole, nečum a pojď mě pomoct!“ To byla cesta na tři dny, jeden den se jelo, druhý den závodilo a slavilo a třetí den se jelo domů. To byly závody pro radost.

Hodně jsem se střídal s Honzou Dřímalem. Nebyl jsem závodníkem první třídy, byl jsem závodníkem pole. Byl jsem dobrý do mančaftu, ale neměl jsem na to vyhrát závod jednotlivců. Byl jsem závodníkem dobrým, ale ne vynikajícím.

Propálené kalhoty paní Plzákové

Období počátku sedmdesátých let zastihl březolupské závodníky v první lize. V sezóně 1971 se začalo jezdit stylem čtyřutkání, která se pro československé prostředí stala charakteristická až do pádu komunistického režimu. Noví březolupští adepti začali vystrkovat své růžky. A o Petra Ondrašíka se začala zajímat legendární RH Praha.

Původní březolupský stadión měl depo veprostřed. Pak kdekoliv kolem stadiónu, ale hlavně betonový kruh uprostřed. Postavila se hala, měli jsme kam dávat motorky. Pak jsme měli boudu u zámku, ale každý měl hlavně depo doma. Teprve až byl závod Poháru míru a přátelství v roce 1978, postavilo se podle vzoru Žarnovice toto depo.

Petr Ondrašík měl velkou vůli a začal dýchat na záda nejlepšího jezdce, kterým byl Karel Trlica. „Byl bych ještě lepší, kdybych měl takovou motorku jako ty, Karle,“ říkal.

„Odjeď čtyři kola, a když nevrkneš, je tvoje,“ reagoval Karel Trlica při jednom tréninku. „Je tady deset uší, a když nevrkneš, je doopravdy tvoje. Petr jel pod plynem šest kol a Karel Trlica mu připomněl, že měl jet jen čtyři. „Chtěl jsem, abyste slyšeli, že nevrknu,“ bránil se Petr. Karel Trlica dodržel slovo: „Je tvoje!“

Já jel s Petrem jednou v Břeclavi. Na dráhu něco nasypali, prášilo se a my neviděli nic. Jak jsme jeli dvojičky, srazili jsme se. Petr najednou výkonnostně vyskočil a začal být v Březolupech nejlepší. Pošilhávala po něm Rudá hvězda Praha. Jeli jsme do Třince na semifinále národní kvalifikace a Petr tam měl postoupit do finále. Od nás tam byl ještě Petr Dřímal.

Petr musel udělat třináct bodů, aby postoupil. Petr jel, Dřímal za ním, bylo to v pohodě. Začala mu ale kuckat motorka. Já vlítnul do dráhy a zpomaloval Dřímala. Nevěděl, co má dělat, chcípák ještě nebyl, tak něco vyškub‘. Petr postoupil až do mistrovství republiky a v roce 1972 startoval už v RH Praha.

Já už vadnul, držel jsem si úroveň, ale začínal už pomáhat. Přišlo ale zajímavé období, co mě nahodilo. Končila starší generace Antonína Švába, Jana Holuba nebo Stanislava Kubíčka. Kariéra špičkového závodníka byla za nimi, ale chtěli jezdit. Plochá dráha je droga, které se nemůžeš zbavit. A musíš mít vnitřní sílu, aby ses na to vykašlal. A tak přešli do nižší ligy. To bylo nakopnutí, to si dovedeš představit. Já byl najednou s nimi ve stejné řadě a jezdili jsme spolu. Zase jsme měli, na co dělat, a získali spousta přátel.

V roce 1971 naše skupina první ligy končila dvoudenním závodem v Pardubicích. Měli jsme tam dril. Nesměli jsme ani na pivo a manželka spala dokonce jinde než já. Ostatní naši kluci jeli do Slaného, tam se Honza Jaša zakousnul do mantinelu a musel si nechat dělat falešné zuby.

V Pardubicích proti nám jeli domácí a také Bratislava a Žarnovica. Slováci nás moc nebrali. Já se nestrkal, byl jsem takový ten černý vzadu. Závodili jsme, Jozef Tóth mě chtěl nadjet a já ho přiskřípl na prkna. Ale férově. On na mě dával protest. „Kdo je to ten Plzák?,“ divil se.

Nakonec jsem honil Rudu Havelku, až jsem upad‘. Manželka měla na sobě nové modré kalhoty a místo do trávy si típla vajgla do nich (to ještě kouřila). Já tam lítal v kotrmelcích. Ruda přijel ke mně a povídá: „Hele, vole, to ses snažil, co?! Tak nasedni a jedem‘!“

Silvestrovský comeback

Léta běžela a hrdina našeho vyprávění se rozhodl pověsit závodní kombinézu na hřebík. Březolupským závodníkům se dařilo. Václav Zajíc v sezóně 1975 vyhrál Pohár ČSR a družstvo se dobře etablovalo v první lize. Jenže 13. září 1975 přišla obrovská tragédie v Kopřivnici. Miloš Plzák u týmu neasistoval přímo osobně, nicméně jedna silvestrovská oslava ho znovu vrátila do bezprostředního dění, tentokrát jako trenéra.

Rád vzpomínám na tu dobu. Objevovali se další závodníci. Milan Chlup, Emil Ondrašík, Standa Kučera, Pepíček Troják. Já si tyhle kluky připravoval, jezdili za mnou o trénincích. Jednoho dne v červenci bylo přesně půl dvanácté a já si pro sebe říkám:

„Miloši, držíš kolík, jsi asfaltář, když to uděláš na hluboké dráze, rozbiješ si hubu, nech toho.“

Obrátil jsem se na kluky: „Kdo chce boty?“ Někdo se přihlásil, sundal jsem je. „Kluci, kdo chce brýle?“ Měl jsem speciální, v Moravanu mě vymysleli speciální spouš na slídu. Všechno jsem rozdal. A nakonec říkám: „Kdo chce motorku?“ Odjel jsem domů a hned hlásil manželce: „Skončil jsem s plochou dráhou a možná jim budu pomáhat.“

Nechal jsem toho v devětatřiceti. Byla tady nová generace. Kluci se dávali dohromady. Standa Kučera s Pepíčkem Trojákem šli nahoru. Manažer byl Standa Kučera starší a já taky trošku pomáhal.

Přijdu na jaře na trénink, jak jsem byl zvyklý doprostřed stadiónu, ale Standa Kučera mě odeslal na tribunu. Sem tam jsem něco sehnal, ale jinak do dění v týmu zasahoval jen málo.

Vzpomínám si na jeden hezký den, přijel jsem do Březolup a potkal Standu Kučeru mladšího s Pepíčkem Trojákem. Byli nevyspalí, utekli z kasáren. „Do Kopřivnice,“ odpověděli, když jsem se jich ptal, kam jedou.

V klubu měli Robura a šla tam jen trojka a pětka. Vezl jsem je do Zlína, chtěl vyřadit a Pepíček povídá: „Nechte tam trojku.“ Předal jsem mu řízení a vystoupil. Oni pokračovali do Kopřivnice. Místo nejlepšího Vency Zajíce jel Pepíček Troják, a zabil se, nezvládl to.

Závodění pokračovalo dál, ale došlo k rozleptání a vedení nebylo efektivní. Jednou přišly Vánoce, potom Silvestr. Objevil se Honza Suchánek a pozval nás k sobě do Otrokovic domů. Jediný účel byl přesvědčit manželku, aby pustila Miloše na plochou dráhu, aby ji podržel. Přemluvil ji a já se vrátil naplno. Začal jsem provádět nábor na školách a přišli třeba Luboš Jedek nebo Jarda Gavenda.

Jednoho dne přišel Petr Brhel, starší bratr Bohouše. „Já už končím, vedu náhradu,“ a držel za jednu ruku Míru Dohnala a za druhou Jožku Mizeru. Tak jsem získával jednotlivé závodníky, ale motala se do toho pořád strana a vláda. A to i v klubu.

S poctivostí dojdeš nejdál i nejvýš

Sezóna 1979 zastihla AMK Březolupy na samotném dně prvoligové tabulky. Do kvalifikace o udržení klub nezasáhl z finančních důvodů a následoval nevyhnutelný pád do druhé ligy. Tehdy ovšem nemohl nikdo ani tušit, že úsilí Miloše Plzáka přinese dokonce extraligové medaile.

Dělal jsem individuální plán jezdců, sledoval výkonnost a také hlídal, kdo by měl třeba pokračovat ve studiu, a kdo by se mohl připravovat na profesionální kariéru jako Petr Ondrašík, Luboš Jedek a potom Bohouš Brhel. Věnoval jsem se každému individuálně. A hlavně jsem dbal na čistotu jízdy.

Závodník musel vypadat. A když vypadáš, je to k něčemu. Pak přišla psychologie, abych mu dodal jistotu, že na to má. Šel jsem pomalejší cestou. Nechtěl jsem, aby se někdo zranil nebo se dokonce zbytečně zabil. Zaváděl jsem vlastní metody. Byl jsem vyhlášen nejlepším trenérem na ÚV Svazarmu. Měl jsem ale politické škraloupy a tak mně to nesměli říct. Ještěže přišla devadesátá léta!

Přijel jsem na předkvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů, měl patnáct závodníků a všichni postoupili. Pořádal jsem závody, aby se Míra Dohnal ukázal a vzali ho do Prahy. Dostal jsem Pražany k nám tak, že jsem Josefu Mičanovi řekl, že jim zaplatím deset korun za bod. A já to zaplatil ze své kapsy.

Učil jsem závodníky, že jsem si sednul na motorku, aby viděli, co je smyk. Jednou jsem tam na ni sedl v košili a v riflích. Do zatáčky u depa jsem přilítnul pod plynem. V polovině mě prasknul primár. Věděl jsem, že se zabiju. Dal jsem nohu přes rámeček a pravou ruku pryč. Primár mi utrhl botu a kus paty. Odrazil jsem se, dojel na trávník a ukázal, a pro mě přijdou.

Od té doby jsem nikomu nedovolil sednout na motorku bez výbavy. „Kluci, ukázal jsem vám, jak se jede do prken a nezranit se,“ řekl jsem jim stejně jako, že takovou technickou závadu neovlivní. Dával jsem do toho celou duši. Poctivé tréninky musely být. Věděl jsem, co se děje v duši závodníka.

Byli jsme zvláštní mančaft. Lepší než druhá liga a horší než první liga. Vyhráli jsme ligu s náskokem, ale v kvalifikaci neuspěli. Po revoluci jsme se dostali až do extraligy. Přišli jsme se zahraničními akvizicemi. Potřeboval jsem špičku. V rozhodující fázi jsem postavil Roberta Dadose a vyšlo to. Ostatní se to naučili až od nás.

Až do předloňského roku jsem dělal předsedu klubu, manažera týmu a ještě ředitele závodu. Teď v tom lítá Jožka Mizera a dělá to dobře. A díky Bohu i za Petra Moravce, to je člověk, který u nás drží plochou dráhu pohromadě.

Chytrost nejsou žádné čáry
Jedním z pilířů novinářské práce je klást otázky a je už osudem tohoto řemesla, že někdy musíte ze zpovídaných odpovědi doslova páčit. V případě Miloše Plzáka je tomu přesně naopak. Vyprávění plyne z úst neuvěřitelně vitálního muže úplně samo. Sepsat jeho zážitky dopodrobna, přidat aktivity na poli vývoje plochodrážních pl᚝ů či pedagogické názory, které by Komenskému udělaly radost, máte materiálu na knihu velikosti telefonního seznamu obrovského velkoměsta.

Stejně objemný by byl výčet sportovních úspěchů, které březolupští závodníci pod jeho taktovkou dokázali. Mezi elitou v extralize poprvé startovali v sezóně 1991. O pět let později se ozdobili stříbrem, v následujícím roce bronzem. Na něho dosáhli i v devětadevadesátém. Pokračování extraligových úspěchů zabránila ztráta strategického partnera a Miloš Plzák nepatří k těm, kteří by riskovali zadlužení klubu.

Březolupy se ale neztratily ani v nižší první lize či šampionátu tříčlenných družstev a přeboru republiky jednotlivců/družstev, které ji dočasně nahradily. V letech 2009 a 2010 tady Březolupy triumfovaly. Strategie Miloše Plzáka přitom byla čitelná kupříkladu při jednom podniku na pražské Markétě. Březolupský kouč neváhal poradit domácím závodníkům, kteří mohli obrat o body Liberec, bezprostředního konkurenta svého týmu v boji o titul. Inu, chytrost nejsou žádné čáry.

Kalifornie – podzim 1971
Pokud se někomu povede fenomenální předjetí, je možné, že se po návratu do depa dočká z okolních boxů poznámek o pohonném agregátu o obsahu šest set kubíků. Ty nabírají intenzitu s počtem podobných kousků či hvězdnému renomé poraženého a mohou dokonce přerůst ve vousaté legendy. Nicméně divišovská Jawa na sklonku šedesátých let vyvinula motor interně označený 893 se zdvihovým objemem 600 ccm. Program však definitivně ukončila inspekční cesta Antonína Švába do Kalifornie na podzim 1971, kdy ledařský exmistr světa závodil v Ascotu, ale sondoval možné použití šestistovky v americkém flat tracku.

Na dlouhé dráhy s plnu vervou
Počátky ploché dráhy v našich zemích jsou spojeny s ovály, jež bychom dnes bez váhání nazvali dlouhými. Když pražský Aero Club ve středu 11. dubna 1934 uspořádal v Praze závod s názvem I. Dirt Track, pyšně ho uváděl jako novinku, protože se jede na trati daleko kratší než normální plochá dráha. A přitom délka jednoho kola činila zhruba čtyři sta metrů. Na druhou stranu ještě po válce se v Mariánských Lázních na tamější tisícovce bojovalo o body do klasického šampionátu republiky jednotlivců.

Vývoj však směřoval k etablování dlouhé dráhy jako samostatné disciplíny. Vedle Němců, kde dodnes existuje největší počet stadiónů, patřili k průkopníkům především Skandinávci. V sedmapadesátém odstartovalo premiérové mistrovství Evropy, které ve Stockholmu posadilo na trůn Nora Leif Basse Hveema.

Čechoslováci do šampionátu zasáhli až v sezóně 1959. Miloslav Špinka a Ladislav Emler našli z Dingolfingu cestu do finále v Helsinkách. Pardubický Mistr dokonce ze třetího místa. Ale ještě v polovině devadesátých let s hořkostí v hlase vyprávěl o úskoku jiných dvou našich závodníků, kteří se na Svazarmu postarali, aby československá trikolóra v dějišti finále nezavlála. O debut se tak postarali František Richter, Jaroslav Volf a Jaroslav Machač napřesrok v Plattlingu. Páté místo Františka Richtera je dodnes pramálo ceněným úspěchem, jenž jeho následovníci překonali až po povýšení šampionátu na mistrovství světa.

Labutí písní naší účasti v mistrovství Evropy na travnaté dráze byl ovšem rok 1961. Divišovský závod ESO vyvíjel dlouhodrážní prototypy už od devětapadesátého. Na kvalifikační kolo evropského šampionátu 1960 v Mariánských Lázních dostaly nové rámy a vyztuženou a poněkud více skloněnou přední vidlici. Jenže třicet tisícovek diváků bylo svědky až příliš mnoha defektů. Zlepšení nenastalo ani o rok později, kdy z nákladního automobilu v lázeňských boxech vyložili šest nových strojů ESO. V jejich železných útrobách údajně dřímalo až šedesát koní. Avšak už při tréninku skončila pětice továrních motocyklů s ulétnutými spojkami či propálenými písty.

V Divišově se k myšlence motocyklů na dlouhou dráhu vrátili až roku 1967, kdy dle továrních podkladů vznikly první prototypy na základě modelu 890. V jejich sedlech se v osmašedesátém Antonín Šváb a Luboš Tomíček vrátili do mistrovství Evropy. Dostali se až do finále v Mühldorfu, v němž Luboš Tomíček byl sedmnáctý, ale Antonín Šváb se vrátil se sedmým místem.

„V osmašedesátém jsme s Lubošem jezdili v Evropě dost dlouhejch‘ drah,“ vzpomíná Antonín Šváb dnes. „Začali nás pouštět ven. Byli jsme dost úspěšní, jezdili jsme i ve špici mistrovství Evropy. Soupeři byli překvapení, jak nám to s Jawou jede. Ještě jezdilo dost JAPů, i když speciálně upravenejch‘.“

Americká mise
Na sklonku šedesátých let měly československé motocykly skvělý zvuk nejen v západní Evropě, ale i za velkou louží v USA. Jejich prodej přinášel centrálně řízené ekonomice komunistického Československa čilý příjem finančních prostředků v tvrdé měně. Osudová věta prezidenta Antonína Novotného, že pracující lid přece nepojede do komunismu na motocyklu, ale v pohodlí automobilu, však už začala přinášet své neblahé ovoce.

Československé motocykly v zahraničí prodával podnik zahraničního obchodu Motokov. V USA byl jeho zástupcem jakýsi Joe Kubitchek, jehož příjmení odhalovalo nepříliš hluboké kořeny na americkém kontinentě.

„Objevil se tady koncem šedesátých let,“ vypráví Antonín Šváb. „Měl s sebou dva závodníky z Ameriky. Jeli jsme s nima zkoušet motorky do Pardubic. Bavili jsme se, jak se u nich jezdí plochá dráha. Dozvěděli jsme se, že tam mají krátké tratě okolo dvou set metrů. A pak ty dlouhý půlmíle, kam by se hodila ta šestistovka, kterou jsme zrovna začali v Divišově vyrábět.“

Obchodní zájmy Joe Kubitcheka zahrnovaly i flat track. „Vystupoval tady, že to začal organizovat,“ líčí Antonín Šváb. „Jezdili to na plochodrážních motorkách, ale taky na silnějších Harleyích a Triumphech. Stálo za to zjistit, jestli by naše šestistovky na to nestačily. Prodalo by se tam zase něco navíc, protože naše pětistovky tam už jezdily. Ten Kubitchek na tom měl velkou zásluhu.“

Výprava Antonína Švába do Kalifornie na podzim 1971 začala dostávat konkrétnější obrysy. „Vybrali mě jako mistra světa na ledech,“ svěřuje se. „Kubitchek prodával i motokrosové ČZ, takže o to šlo i Strakonicím. A samozřejmě Motokovu, který je zastupoval. Ten mě tam vyslal, abych zjistil situaci a okouknul to.“

Kromě obchodních záležitostí a průzkumu možností motoru Jawa 893, se Antonín Šváb představil americkému publiku jako závodník. Čekaly ho čtyři závody na stadiónu v Ascotu. Motocykly mu zapůjčila firma Joe Kubitcheka.

„Měl tam dílnu, ukázal jsem mu i něco, co se s motorkou dělá,“ stylizoval se Antonín Šváb do role mechanika a instruktora, což byla další poslání na jeho misi před čtyřmi desítkami let. „Viděl jsem, na čem se tam jezdí. Kluci tam uměli víc ocenit díly než tady. Když se u nás odřel blatník, dal se hned novej‘. Svazarm měl peníze a nějakou podporu našim klukům dal. Co se týče vybavení reprezentace, byli jsme rozhodně lepší. Dostal jsi speciálně připravený motocykl od těch mechaniků, co se tomu profesionálně věnovali.“

Americký tisk si rozhodně nenechal příjezd mistra světa na ledové dráze uniknout. Kupříkladu Ralph Springer si na stránkách týdeníku Motor Cycle Weekly pochvaloval setkání s malým, ale pevně stavěným sedmatřicetiletým Čechem s prošedivělými vlasy, kaštanovými kotletami a jizvami od ledařských hřebíků na nohách. Vyzvedl jeho nadšení při vývoji motocyklů Jawa a mechanickou zručnost a ochotu podělit se s čtenáři o zážitky z ledové dráhy, v Americe takřka neznámé, i když tehdy uměl anglicky jen sedm slovíček. Joe Kubitchek však ochotně překládal, takže si čtenáři mohli přečíst, že být přejetý jiným ledařem je stejné jako být vhozen do řeky plné piraní.

Maďarský uherák v kalifornské poušti
Antonín Šváb přiletěl do USA koncem září. Aby mohl vůbec závodit, musel hned zaplatit šestnáct dolarů jako členský příspěvek asociace závodníků. Zaujalo ho pestré věkové spektrum plochodrážníků, kde vedle šestnáctiletých nováčků závodili čtyřicátníci či padesátníci. Všímal si i dalších odlišností od evropské plochodrážní dráhy. Místo trombónu musely mít stroje normální výfuk, už tehdy byl povinný zkratový vypínač zapalování a palivem byl nitromethanol. Proto musel protáhnout trysky čtyřmilimetrovým vrtákem.

Úvodní mítink mu zkomplikoval trénink, v němž se mu motor začal zatahovat hned v prvním kole. Po pádu ve finále, v němž dostal jako nejrychlejší handicap šedesát yardů, skončil třetí. „Dráha měla kolem dvou set metrů,“ říká. „Jezdili jsme většinou v šesti lidech a na handicapy. Jednou jsem startoval třeba až z první zatáčky. Stejně se to ale ve druhém kole sjede, ale není to rychlý a záleží hodně na umění jezdce. Pro diváky je to zajímavý a dobře se na to kouká. Občas se i spadne, ale když člověk nemá smůlu, že ho někdo trefí, nic se nestane. Jede se asi pětačtyřicet kilometrů za hodinu, bych to asi tipoval.“

A jak bájná Amerika na muže z Československa tehdy zapůsobila? „Byl jsem v USA dvakrát,“ odpovídá. „Když jsem nechal závodění, bylo to služebně. Zástupcem Motokovu tu byl někdo z Považských strojíren. Byl tam asi devátým rokem a nechtěli mu dát pobytové vízum. Předtím jsem byl zástupcem Motokovu v Anglii, teď chtěli, abych vzal USA. Ale Tonda zrovna začínal jezdit plochou dráhu. Nechtěl jsem ho opustit a tak jsem to vzal jen na tři měsíce.“

Přesto však poznal život Američanů. „Jak si někdo myslí, že to v USA padá samo z nebes, tak to nepadá nikde,“ tvrdí rozhodně. „Když je někdo zaměstanenej‘, musí se tomu pořádně věnovat, nikdo mu zadarmo nic nedá. Než jsem tam jel poprvé v zájmu fabriky, byl jsem na volným závodě v Maďarsku. Dívám se do programu a vidím, že tu jede i Američan. Nějakej‘ Čanky. Ptám se, co je to zač, a oni, že Maďar, co v padesátých‘ letech utek‘ ven. Měl kluka, co začal také závodit.“

K seznámení s Antonínem Švábem došlo záhy. „Něco sháněl, poslali ho za mnou, že jsem z fabriky,“ vzpomíná. „Něco jsem mu nechal. Ptal se, co je dlužen, a já koukal, že má na klopě odznak. ‚Víš co, dáš mi ten odznak,‘ řekl jsem mu. On, že jo, ale až skončí závody. Byl to mladej‘ kluk, sedmnáct, osmnáct let. Přišel jsem za ním, jestli mi dá ten odznak. On koukal, že ho ztratil, ale potom přiběh‘, že ho našel. Spřátelili jsme se a on mi říkal, až přijedu do Ameriky, musím se zastavit. Bral jsem to jako blaf, Amerika není jako jet do Benešova.“

Jenže v sedmasedmdesátém Antonín Šváb skutečně do Kalifornie dorazil. „Najednou tam byl Čanky,“ pokračuje Antonín Šváb ve svém vyprávění. „Bydlel asi šedesát kilometrů daleko. Pozval mě k sobě domů. Měl tam dráhu, kde kluk trénoval. Moh‘ jsem si to zkusit taky. Celkem jsem to vítal. Bydlel jsem v takové restauraci, Čanky tam pro mě přijel takovým malým náklaďákem. Dali jsme motorku nahoru a jeli k němu. Byly tam celá osada Maďarů, co vznikla po jejich revoluci v šestapadesátém. Vyráběli tam i uherák“

Díky nalezenému příteli získal neocenitelný pohled na život za velkou louží. „Měl garáž,“ líčí. „Ptal jsem se, co dělá. Kluk, že nic, protože jezdí plochou dráhu. Měli kus pozemku, pěstovali zeleninu a jinak opravovali auta v garáži. A každý rok na dva, tři měsíce šel dělat do fabriky. Usoudil jsem, že je tu fofr mít stálý zaměstnání. A viděl, že to není tak, jak si někdo představuje, že je tu všechno zadarmo. Proto jsou tak úžasně snaživí. Byl jsem u Čankyho tři dny a něco mi o tom řekl. Kdo má zaměstnání, váží si ho. Jinak lidi za zaměstnáním jezdí a přestěhujou se třeba tři sta kilometrů.“

Šestistovka by neměla šanci
Jedním z úkolů mise Antonína Švába bylo zjistit šance motoru Jawa 893. A zatímco o samotné cestě či závodech toho bylo už před čtyřiceti lety napsáno poměrně dost, o divišovské šestistovce domácí i americké prameny svorně mlčí. Již citovaný Ralph Springer si všimnul zájmu Antonína Švába o dlouhé dráhy alias AMA American Class C, jak je nazývaly zámořské reglementy.

Jako bystrý novinář si dal rychle dohromady, že přítomnost továrního závodníka Jawy ve společnosti dealera československých motocyklů signalizuje zájem o proniknutí i na scénu amerického flat tracku. Spekuloval, že by Jawa osadila motory Norton 750 ccm do svých rámů, jelikož Antonín Šváb při závodech v Ascotu používal dlouhodrážní rám se zadním odpružením jako na evropských oválech, který se však na zdejší državé dráze choval legračně. Svou hypotézu podpořil nákupem dvouválců Norton, které Jawa montovala do speciálních motocyklů používaných jako vodící pro dráhové cyklisty na velodromech.

„Motocykly vypadaly jako cestovní, ale bez reflektoru, kde měly číslo,“ popisuje Antonín Šváb americkou třídu C. „A jelo jich třeba dvacet v jízdě. Viděl jsem, že hoši na plochodrážních motocyklech jeli i na těch dlouhejch‘ drahách. Bylo to v tom Ascotu, faktem je, že povrch dráhy se blejskal a bylo to tvrdý. Říkal jsem si, že to bude ustřelovat a smekat se. Ale zjistil jsem, že to bylo něco jako antuka a bylo umění dostat to do smyku. Gumu to drželo jako přilepenou. Na základě svých poznatků jsem to řek‘ klukům na Markétě, aby se informovali. Ale zjistili, že ten materiál se tady nedá vůbec sehnat.“

Antonín Šváb ovšem nezůstal jen v roli zasvěceného diváka. „Jednu motorku mi půjčili,“ vypráví. „Byl to Triumph. Jelo jim to velice dobře. Zjistil jsem, že bychom s tou šestistovkou na ně nestačili. Podle časů jsem viděl, že nemělo cenu ani ji vůbec vyrábět. Tím ta naděje na vyšší prodej padla. Přesto se dá říct, že na normálních závodech jeli Jawu všichni. Bylo to období, kdy se považovala za nejlepší motor. Dneska je ale situace taková, že značka Jawa upadla. V mistrovství světa ji jede jenom jeden, jinak to jsou GM.“

S tím se patriot české značky smiřuje jen těžko. „Dost mi to vadí,“ nezastírá. „Pořád tvrdím a snažím se to předávat závodníkům, že výsledek na ploché dráze je z devadesáti procent umění jezdce. A výkon, a je to GM nebo Jawa, je postačující, aby ten, kdo to umí, vyhrával. Guma je dnes horší, co se týče záběru, než jsme závodili my. A to jsme měli čtyřicet koní. Dnes je jich šedesát, pětašedesát a tak to nestačí převést ten výkon. Jezdec to musí ovládat plynem a stylem jízdy.“

Foto: archív autora

Inzell – 7. a 8. února 1981
Čeští ledaři se z letošního mistrovství světa družstev vrátili ověnčení bronzovými medailemi. Stejného výsledku dosáhl naposledy Antonín Klatovský v sezóně 2002, kdy ovšem spolu s Finem Raimo Henrikssonem startoval za smíšený evropský tým. Na národnostní bázi se náš nároďák radoval naposledy přesně před dvaceti lety. Magazín speedwayA-Z a Milan Špinka vás ovšem zavedou ještě dále do historie, kdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřila stříbrná medaile k běžnému koloritu československé ploché dráhy.

Stříbro hned z premiéry
Mistrovství světa družstev na ledové dráze s premiérovým ročníkem 1979 si z československého úhlu pohledu snad ani nemohlo vybrat lepší dobu vzniku. Medaile Antonína Švába a Milana Špinky měly stále oslnivý lesk, navíc se k oběma mistrům světa přidal další sběratel cenných kovů Zdeněk Kudrna. Na výsluní se ovšem drali další závodníci. Pardubický Jiří Jirout, který se právě v devětasedmdesátém dostal do svého druhého světového finále v řadě, olomoucký Stanislav Dyk či Jiří Svoboda z RH Praha.

První ročníky světového šampionátu družstev se jely dle klasického rozpisu pro sedm dvojic jako dvoudenní mítink bez předchozí kvalifikace. Pro premiéru, která se odehrávala na 385 metrů dlouhé rychlobruslařské dráze v Kaliningradu, však tehdejší státní trenér Miloslav Verner neměl optimálně namíchané karty. Mistrovství světa jednotlivců s výjimkou prvního kola v Haagu totiž startovalo až po družstvech. Naštěstí zima byla příznivá. Na Silvestra vyráželi lidé na oslavy jen v sakách, aby se při novoročním návratu klepali jako ratlíci. Znenadání udeřily arktické mrazy, rtu teploměru se sama zimomřivě choulila kdesi v baňce. Školáci dostali mimořádné uhelné prázdniny a termínový kalendář ožil podniky ranku mistrovství republiky.

Právě v nich si Miloslav Verner udělal obrázek o složení národního týmu. Chyběl Milan Špinka, jehož lékaři dávali dohromady po předchozích pádech problematických třech sezón. O nominaci Zdeňka Kudrny a Jiřího Jirouta nebylo sebemenších pochyb. Po závodech v Poličce, Svitavách a Solopyskách se dělili o třetí příčku průběžné klasifikace Stanislav Dyk s Jiřím Svobodou. Toho však čekal výjezd do Haagu, jenže československá výprava odjížděla hned v následujícím týdnu, aby se necelých čtrnáct dnů předem připravovala přímo na místě.

Čekaly na ní dva závody v Okaberskom a jeden v Ufě a definitivně rozhodly, že se náhradníkem stane Stanislav Dyk na úkor Vratislava Kotka. Zatímco v Baškirii panovaly kruté sibiřské mrazy, v Kalininu ležícím zhruba 160 kilometrů od Moskvy, se oteplilo. V neděli dokonce teplota spadla jediný dílek pod nulu. Led změknul, ovál nebyl příliš kulatý, což oběma Čechům vyhovovalo. Další výhodou byla jezdecká vyrovnanost, díky níž se vrátili se stříbrnými medailemi. Prim hráli Rusové. Ztratili jediný bod, který Sergeji Tarabankovi uzmul Rakušan Walter Wartbichler v sedle rychlého Weslake. Ke skalpu Anatolije Gladyševa však neměl daleko ani Zdeněk Kudrna.

Skeptické hlasy rychle zmlkly
Milan Špinka se k závodění vrátil v roce 1980. „Byl jsem na operaci s nohou, tahali mně z ní železo,“ vysvětluje, proč první stříbro z ledařského mistrovství světa v jeho úctyhodné kolekci schází. „Ozývaly se hlasy skeptiků, že jsem už v hajzlu, že to bude špatný. A a mě Míla Verner do reprezentace ani nedává. Ale on mi věřil a postavil mně.“

V jednotlivcích začal Milan Špinka druhým místem v Haagu. A z Assenu, kde o čtyři roky dříve stál na pódiu jako vicemistr světa, postoupil do světového finále. V něm byl po pátém Zdeňku Kudrnovi na jedenáctém místě jako druhý nejlepší československý reprezentant a nechal za sebou Jiřího Svobodu, Jiřího Jirouta a Stanislava Dyka.

Nikdo už nepochyboval, že by za čtrnáct dnů neměl stát po boku Zdeňka Kudrny při mistrovství světa družstev v nizozemském Eindhovenu. „Dráha byla za roh,“ vzpomíná. „A udržet to u lajny a to mě vyhovovalo. Už po sobotě jsme měli devět bodů na Švédy. Není to moc, ale ani málo, takže to v neděli bylo už takový klidný.“ Češi potvrdili stříbro a navíc vycenili dravé zuby i na Rusy. Při sobotním souboji se Zdeněk Kudrna dostal mezi Sergeje Tarabanka a Anatolije Bondarenka.

Zatímco v osmdesátém družstva uzavírala ledařskou sezónu, o rok později Inzell svým časným únorovým termínem zapadal mezi kvalifikační kola a semifinále mistrovství světa jednotlivců. „Jeli jsme odtud rovnou do Ruska na jednotlivce,“ vybavuje si Milan Špinka s odstupem třiceti let. A ještě jeden rozdíl oproti Eindhovenu a konec konců i Kaliningradu. Nyní měli Zdeněk Kudrna a Milan Špinka s tradičním náhradníkem Stanislavem Dykem se ziskem stříbra problémy.

Nepříjemný d隝 neodradil patnáct tisícovek diváků k návštěvě své tradiční ledařské Mekky. Náš tým nevstoupil do dvoudenního klání optimálně, když se Zdeněk Kudrna seznámil se sněhovou bariérou. Přesto šli naši reprezentanti spát jako průběžně druzí v pořadí, avšak nepříliš velký odstup Švédů, Němců a Rakušanů jim na klidu nepřidával.

Neděle ke všemu začala prohrou 2:4 se Švédy Hansem Johanssonem, jenž byl nakonec vůbec nejlepším jednotlivcem, a Karlem Ivarem Wattmanem. Vzápětí Zdeněk Kudrna zpacifikoval Němce a postaral se o další remízu s Rusy. Maxima získaná na úkor Holanďanů a Finů posunula naše družstvo ke stříbru.

V cestě stáli už jen rakouští bratři Walter a Kurt Wartbichlerovi v rozjížďce s číslem devětatřicet. V jejich boxech kromě stroje s motorem Weslake, jenž však už druhým rokem musel kvůli změně reglementů FIM mít dvouventilovou hlavu, stála zbrusu nová Jawa. „Bylo to našláplý,“ vybavuje si Milan Špinka dramatickou koncovku závodu. „Mohli jsme skončit druzí, třetí, ale i čtvrtí, kdybychom prohráli 1:5. A Wartbichlerovi byli v laufu a oba jeli dobře.“

Nejlépe odstartoval Walter Wartbichler. „Démon jel rovně a sundal ho,“ vypráví Milan Špinka. „Vyloučili ho. My jsme zastavili na ledě. Přišel ke mně Míla a říká: ‚Teď musíš vyhrát!‘. To je dost těžký břemeno. Ale dobře jsem startoval, ujel jsem a nedal jim šanci.“

Remíza díky suverénnímu vítězství Milana Špinky definitivně pojistila československému týmu třetí stříbro v řadě. „Tohle byl opět ten starý ostřílený Špinka jako v období své největší slávy, když se stal mistrem světa,“ rozplýval se Ilja Jenča ve své reportáži pro slovenský čtrnáctideník Stop. „Dokázal, že má dobré nervy. Vydržel psychické napětí, dobře odstartoval a zvítězil dokonce se značným předstihem.“

Zatímco v našich boxech zavládla radost, rakouští sourozenci neměli jasný ani bronz. Nakonec jim proklouzl jako hbitá rybka mezi prsty, když Hans Johansson odvedl Waltera Wartbichleta. O ztrátě ruského titulu nemohl nikdo pochybovat, avšak na zlato dopadl stín pádu Sergeje Tarabanka. Zapíchl se do sněhové bariéry, když vedl s náskokem bratru padesát metrů, skončil těsně před předním kolem Helmuta Webera. Duchapřítomný Němec naštěstí stačil nohou ležícího Rusa odstrčit do bezpečí mimo dosah hřebíků.

Rok se s rokem sešel a všechno bylo úplně jinak
Skvělý tandem Zdeněk Kudrna – Milan Špinka startoval naposledy poslední únorový víkend roku 1982. Mistrovství světa ledařských družstev se opět vrátilo do Kaliningradu a v národním týmu debutoval Jiří Svoboda v roli náhradníka. Sověti pojali slavnostní nástup opravdu v bombastickém stylu.

Všech více než dvě stě reflektorů na čtyřech stožárech rázem zhaslo. Jediným zdrojem světla byly v té chvíli dva ohromné reflektory a spektakulární ohňostroj, který za ohlušujícího rachotu a řevu z dvaceti tisíc hrdel vítal závodníky mířící v sedmi otevřených automobilech představit se divákům. Scénu jako z filmu o Rockyho dobrodružství v Rusku zakončil Sergej Tarabanko, který vztyčil rudou vlajku se srpem a kladivem. Sedminásobný král světových ledů však v sestavě Sborné chyběl, nahradili ho mladší.

„Udělali nádhernej‘ led,“ vybavuje si Milan Špinka. „Jako sklo, jako zrcadlo.“ Češi měli své hřebíky do něho zakousnout hned záhy. V rozjížďce s číslem dvě na ně čekali domácí. „Chtěli jsme je porazit,“ nezastírá hrdina našeho vyprávění. „S Démonem jsme se nikdy nedomlouvali na taktice a vyhověli jsme si. Já jel lajnu, on lítal po venku. Já startoval zevnitř, on zvenku.“

Nyní vše klaplo na sto procent a čeští závodníci byli před Vladimirem Suchovem a Sergejem Kazakovem. „To se ti vryje do paměti. Ten moment, kdy jsme je měli změřit. Odstartovali jsme jako podle učebnice. Foukli jsme jim od startu a složili to tam.“ Ukázková párová jízda na čele před fenomenálními Rusy neměla dlouhého trvání. „Spadla mně fajfka ze svíčky,“ smutní Milan Špinka ještě o tři desetiletí později. „A přes Démona šel nejdřív jeden Rusák, potom i druhej‘.“

Pech bolel o to více, že Rusové inkasovali v duelu proti holandským outsiderům jen tři body, jelikož Vladimir Ljubič zůstal stát se zlomenou řadicí pákou. Nebýt defektu Milana Špinky, byl český tým před nedělním pokračováním na prvním místě! Druhý den měl technické problémy Zdeněk Kudrna, což nás stálo bod s Finskem.

„Ale druhý místo jsme uhájili,“ bilancuje Milan Špinka. Jenže rok 1982 přinesl konec slavných časů ledařského týmu. Na konci května se z evropského semifinále na travnaté dráze v Stadskanaalu nevrátil Zdeněk Kudrna. Osud nebyl milostiv ani k ostatním členům stříbrného družstva. Kariéru Jiřího Jirouta přervalo vážné zranění z Kopřivnice v sezóně 1981. Českým oválům vychoval svého syna Mariána, ale v létě 2000 podlehl zákeřné nemoci. Jen o pár měsíců později upadl Stanislav Dyk v berlínském Hohenschönhausenu, shodou okolností během světového šampionátu družstev, a zůstal upoutaný na invalidní vozík.

Milan Špinka jel mistrovství světa na ledové dráze naposledy v Západním Berlíně v polovině února 1983. „Předtím jsem upad‘ v Inzellu,“ líčí. „Ale tím způsobem, že jsem jel první. Uvnitř byla lajna, led byl přeříznutej‘ a schod zmrzlého ledu. Já jel lajnu a levým řidítkem jsem o něj zavadil. Přes hák mě to hodilo do katapultu a já letěl přes. Měl jsem kompresivní zlomeninu třech obratlů, ale o tom jsem nevěděl.“

Přesto postoupil do semifinále, mezitím byla družstva, kde vytvořil tým se Stanislavem Dykem a Jiřím Svobodou. „O tréninku mi to nešlo,“ vzpomíná na závod, v němž Rusům naměřili nejen Švédové, ale i vítězní Němci. „Bolely mě záda a břicho. Přesto jsem jel, ale nebyl jsem v pohodě a znovu jsem upad‘. V pondělí jsem šel k doktorce, ta hned ‚nehejbejte se, nehejbejte se‘ a hned mě kurtovali. Operace nakonec nebyla, ale marodil jsem s tím dlouho a dodneška s tím mám problémy.“

Konec stříbrných časů
V Západním Berlíně skončil oslabený český tým na čtvrtém místě, ale od bronzu ho dělila bodová propast. A mělo být ještě hůř. O rok později jsme se kvůli sérii zranění dokonce odhlásili a v pětaosmdesátém museli začínat v semifinále, která FIM zavedla zároveň s rozpisem pro pět tříčlenných družstev. Přišly sice tři bronzové medaile, avšak čtyři stříbra z období před třiceti lety stále zůstávají nedostižnou metou.

„Byla to dobrá éra,“ vzpomíná Milan Špinka. „Měl jsem nejradši první jízdy. Byla ještě čistá dráha a bylo nejlíp, když jsem tam potkal všechny hvězdy. Jak říkám, šly mi starty a čistej‘ led mi chutnal. Oproti dnešku jsem měl krátkou kariéru na ledech. Ale získal jsem šest medailí, tak to není špatný. Rád na to vzpomínám, člověk byl mladej‘. Závodění tě musí bavit a musíš z toho mít požitek. Dnes mi ale přijde, že je někdy těm klukům na obtíž…“

Mistrovství světa družstev na ledové dráze 1981 – Inzell:
1. SSSR 53 (Anatolij Gladyšev 21, Vladimir Suchov 20 a Sergej Tarabanko 12), 2. Československo 43 (Zdeněk Kudrna 26, Milan Špinka 17, Stanislav Dyk DNR), 3. Švédsko 42 (Hans Johansson 31, Karl Ivar Wattman 11, Per Olov Serenius DNR), 4. Rakousko 36 (Walter Wartbichler 22, Kurt Wartbichler 20, Franz Schiefer 0), 5. Německo 36 (Helmut Weber 26, Max Niedermaier 10, Albert Stickl DNR), 6. Nizozemí 18 (Roelof Thijs 14, Andre Stroel 4, Hilbert Tel 0), 7. Finsko 18 (Jarmo Hirvasoja 10, Timo Sinkkonen 5, Toni Hiltunen 3).

Stříbrný československý tým v mistrovství světa družstev na ledové dráze:

	1979	1980	1981	1982
	Kaliningrad	Eindhoven	Inzell	Kaliningrad
Zdeněk Kudrna	28	27	26	21
Milan Špinka	–	23	17	27
Jiří Jirout	14	–	–	–
Stanislav Dyk	DNR	DNR	DNR	–
Jiří Svoboda	–	–	–	DNR

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora