Křehkou princeznu připomínal maximálně kudrnami na své hlavě. Chlap jako hora, ruce jako lopaty větrných mlýnů a v nich sílu jako medvěd. Přesto se jednoho dne stejně jako pohádková Maruška musel popasovat s klíčovou otázkou o velikosti své lásky. Nepoložil mu ji však ješitný královský tatíček Já I. nýbrž sama plochá dráha. A Roman Višváder se kvůli ní upsal. Sice ne vlastní krví samotnému čertu, nicméně do temných zemských hlubin se přece jen vypravit musel.

 

Kotrmelec přes mantinel je lepší než vozit tůčka s betonem

Zní to jako pohádka, a upřímně řečeno, ona to také plochodrážní pohádka tak trošičku i je. „S motorkami jsem začínal již od dětství,“ stylizuje se Roman Višváder do úlohy jejího vypravěče. „Strýc byl závodník a my s bráchou Dušanem pomalu už od šesti jezdili na pionýrech a mopedech na jeho samotě Na Pieskoch.“

Oba bratři pochopitelně tropili různé lumpárny a v průběhu let se k nim přidal rovněž jistý Jaroslav Drahoš. „Co se nás jen policajti nahonili,“ usměje se Roman Višváder. „Neměli jsme značky a hlavně řidičák. Ve škole jsme chodili o přestávkách kolem dokola. Nikdo jiný s námi nechtěl chodit, protože jsme se bavili jen o motorkách.“

A samozřejmě i o závodech, protože jezdit motokros, to by, panečku, bylo něco! „Předělávali jsme staré motorky na motokrosové,“ pokračuje. „Odplechovávali jsme je, sháněli jsme na ně motokrosové pláště. Na strýcově samotě na nás nebylo moc vidět, už to bylo blízko od Rakouska. Kolikrát nás moje máma hnala domů. Letos měla osmdesát…“

Zohorští páni kluci pochopitelně sledovali dění v motoristickém sportu a to nejen ze stránek tisku. „Strýc vždycky vyprávěl, co se děje s motocykly,“ přibližuje Roman Višváder. „Jednou přišel s tím, že v Zohoru bude plochá dráha. Mně se nepozdávalo jezdit jen dokolečka. Motokros byl záživnější.“

Avšak jak vám osud nalajnuje čáru života, těžko něco změníte. „Udělali plochodrážní nábor,“ odtuší hrdina našeho vyprávění. „Ale tatínek měl zdravotní problémy a já byl místo něho jako nejstarší syn pomáhat na stavbě jednoho baráku. Dušan a Jaro za mnou přiběhli k Červenkům, že se na plochodrážce už vozili! Reku, budoucí týden už budeme všichni.“

A vskutku. „Došel jsem na stadión, ale bylo tam moc lidí a jen jedno staré dvouventilové ESO,“ popisuje, že začátek závodní kariéry nebyl bez problémů. „Až další týden byla motorka, kterou dali třem. Stejně jsme nejdřív betonovali tribunu, ale nechtěli jsme vozit tůčka, chtěli jsme se svézt.“

Tak ano, pojďme na to. „Dušan a Jaro ještě vozili beton, ale já se snažil a motorku mi půjčili,“ dá se z hlasu Romana Višvádera předem vyčíst další patálie. „Oroštoval jsem to, ale kotrmelec mě vyhodil ze sedla. Přeletěl jsem mantinel a Fero Sucha, co dělal pokladníka, ke mně přišel a povídá ‚chlapče, ty to nějak přeháníš!‘.“

 

Ničitel kopřivnické bariéry

Přehání? Jak jinak než doopravdy by zohorský teenager mohl myslet své touhy stát se opravdickým závodníkem?! Když nevyšel motokros a plochá dráha nabízela řešení, nemohl odolat. Jenže než se prvně postavil k bílé startovní pásce, musel ještě pár překážek překonat.

„Měli jsme problém s řidičákem a souhlasem rodičů,“ říká Roman Višváder po více než čtyřiceti letech. „Učil jsem se na automechanika a přihlásil se na řidičák. Autoškolu mi platil podnik, ale na motorku jsem si ho udělal dřív v sedmnácti. Musel jsem si ho zaplatit sám.“

Sezóna 1979 mu dokázala splnit závodnický sen. Ostrý debut přinesl začátek dubna. V Kopřivnici startovala skupina B druhé ligy. Zohor v ní měl čelit domácímu béčku, druhému týmu Pardubic a juniorům SVS Pardubice. Záhorský tým se opíral o Jaroslava Drahoše a Štefana Eliáše. Zbytek sestavy doplnil Jiří Krátký, který jako Brňan kupodivu nejezdil silnici, ale plochou dráhu, Oldřich Jirák a náhradník Miroslav Došek. Roman Višváder byl nominován za juniora družstva, jehož čekaly dvě samostatné rozjížďky se svými vrstevníky.

„Do Kopřivnice jsem se vezl žigulíkem se Štefanem Eliášem,“ vypráví Roman Višváder, že se při své premiéře cítil jako opravdivý profesionál. „Za námi přijela Avia plná motorek. Šli jsme spát a ráno jsme se nestačili divit, co napadalo sněhu.“

O odložení závodu nemohlo být ani řeči. „Složili jsme motorky, ale všechny byly navlhnuté a nechtěly jet,“ nese se z jeho úst. „Nějak jsem tu svou nastartoval a jel na první jízdu. Mokrá dráha, hnus, marast.“

Těžké podmínky a odhodlání nováčka vytvořily podmínky, které nevěstily vůbec nic dobrého. „Stoupnul jsem si na start,“ ví Roman Višváder svoje. „Odstartoval jsem a jedeme. Ale do zatáčky mě to rozházelo a vyrazil jsem deset metrů mantinelu. Měl jsem jednou nahoře hlavu, jednou nohy, ale vstal jsem a došel do depa.“

S motocyklem to ovšem bylo horší. „Motorka byla zničená, Olda Jirák mu půjčil svoji,“ odvíjí se klubíčko příběhu kopřivnického druholigového závodu. „Já hlavně přemýšlel, že tentokrát mi soupeři nesmí ujet. Snažil jsem se, byl jsem první, druhý. A ve stejném místě jsem zase vrazil do mantinelu. Na zpáteční cestě jsem se v žigulíku nemohl ani pohnout.“

 

Vážný úraz neznamená konec kariéry

Mnohem horší, než bolest byly při návratu domů do Zohoru řeči, že z něho žádný závodník stejně nikdy nevyroste. Druhá liga měla pokračovat rovnou z chodu na záhorském oválu, ale mítink byl kvůli psímu počasí přeložen o celý týden. Byl to pořádný zápřah, jelikož v sobotu před ním se ve Svítkově konaly hned dva závody druholigové skupiny B.

„Opravil jsem si langhuba,“ zůstával Roman Višváder v klisu. „Do Pardubic jsem se těšil, znal jsem tu dráhu jako divák Zlaté přilby. Jaro Drahoš tam jezdil celou protilehlou rovinku po zadním kole až do druhého nájezdu. Ostatní raději ubrali, nevěděli, kde spadne. On byl nejlepší jako senior, já jako junior.“

Doopravdy Jaroslav Drahoš dal za dva závody dohromady devatenáct bodů z čtyřiadvaceti možných a Romana Višvádera ve čtveřici juniorských jízda pouze jednou porazil domácí Josef Vach. Nazítří to v Zohoru byla ještě větší paráda. Jaroslav Drahoš a Štefan Eliáš nepoznali hořkost porážky v hlavním mítinku, Roman Višváder v juniorských jízdách.

Zohor slavil triumf, avšak na postup do finále druhé ligy mu devět bodů chybělo. Skupina D o páté místo v celé druhé lize se musela obejít bez závodu v Zohoru. Přinesla vítězství Čakovicím, Záhoráky od druhé příčky dělily jen čtyři body. Na druhou stranu Liberec porazili o pouhé dva!

Ostatně Roman Višváder těsně vypadl i v semifinále mistrovství republiky juniorů. V devětasedmdesátém zůstal slovenský šampionát nedokončen. On zasáhl do jediného závodu a v pořadí určeném od zeleného stolu byl devátý. Přišel však podzim a Roman Višváder musel hodně slevovat ze svých ambicí.

„Celou sezónu 1979 jsem jezdil lankopa, dlouhozdvihový dvoventil po Miroslavu Bačíkovi,“ povzdechne si. „Na něm se mi jezdilo dobře. Na podzim mi dali čtyřventil. To byla síla! Při tréninku v Zohoru se mi z výjezdu zvedla. Přeletěl jsem mantinel a skončil zase na stejném místě, kde mě před lety ten pokladník varoval.“

Nyní však nešlo následky pádu přejít jen tak mávnutím ruky. Skončil zlomenou pánví a s myšlenkami, jak se jeho závodní kariéra bude vyvíjet dál. Ovšem s plochou dráhou nelze skončit jen tak. Ani Roman Višváder ostatně zkraje sezóny 1980 nepověsil svou kombinézu na hřebík.

„Přes zimu jsem se léčil půl roku,“ vypráví. „Přemýšlel jsem, jestli budu pokračovat. Ale v Zohoru jsme byli dobrá parta. Udělal jsem si lankopa a začal zase trénovat. Na jaře začaly závody a já se zase snažil o výsledek.“

 

Z vojny vede cesta jedině pod zem

Zohor přišel ve druhé lize anno domini 1980 o jednu ze svých výrazných osobností. „Jaro Drahoš odešel na vojnu,“ vysvětluje Roman Višváder. „Museli jsme to tahat my. V Zohoru se jel první závod juniorského mistrovství. Udělal jsem osm bodů a pak jsem postoupil do finále. Dařilo se mi i na mistrovství Slovenska. Jel jsem i dvojice v Liberci, první jízdu jsem vyhrál a porazil Chabařovičáky.“

Celkově mohl být spokojený. „Osmdesátý rok byl můj nejlepší,“ souhlasí. „Jel jsem i Zlatou stuhu. V Pardubicích se mi ale roztrhly řetízky. Odjel jsem závod, podíval se na Zlatou přilbu a v pondělí rukoval do Lipníku nad Bečvou.“

Program na dalších sedm set třicet dnů měl být Romanu Višváderovi určován dle denních rozkazů velitelů jeho vojenského útvaru. „Opravoval jsem auta a motorky,“ líčí on osobně. „Měl jsem hodně opušťáků, dvě dovolenky a dostával jsem se do Zohoru na tréninky.“

Na závody však nemohlo být ani pomyšlení. Takové riziko porušení právních norem si netroufnul postoupit nikdo. Nicméně řešení našel sám Roman Višváder. Vysokou školu, která by mu vojenskou službu zkrátila na jediný rok, nevystudoval. Nedostal se ani k práci, která by ji zkrátila na pět měsíců, což vedle modré knížky o neschopnosti vojenské služby bylo v osmdesátých letech jedinou šancí zkrátit si pobyt v zeleném.

„Abych se z vojny dostal a mohl jsem jezdit plochou dráhu, podepsal jsem doly,“ prozradí. „Fáral jsem na Dole Jana Švermy v Ostravě. Dušan to později udělal taky. Když však odešel do civilu, vykašlal se na to. Do dolů nenastoupil a nikdo to neřešil.“

Roman Višváder však musel opustit rodičovský dům v Zohoru. „Bydlel jsem v Ostravě,“ popisuje. „Jel jsem vlakem třeba do Břeclavi, kde mě kluci cestou na závody naložili. Telefony ještě moc nebyly. Chodil jsem proto telefonovat z budky.“

Svým rozhodnutím jít fárat do dolů si Roman Višváder oproti vojně pohoršil, jelikož pracovní podmínky byly nesrovnatelné. „Šachta byla osm set šedesát metrů pod zemí,“ vypráví. „Jednou jsem se tam ztratil. Vypli jsme lampy a spali jsme. Oni mě tam nechali, když jsem zaspal, a já se nemohl dostat ven. Chodby byly propletené a nakonec jsem lezl nahoru po žebříku vedle výtahu.“

Pro zohorského chlapíka však bylo nejdůležitější, že mohl zase závodit na ploché dráze. „V osmdesátém druhém jsem zase jezdil ligu a mistrovství Slovenska,“ usmívá se svým charakteristickým způsobem. „Navíc mě ze šachty pustili dřív. Z té špíny se mně totiž udělaly vředy.“

 

Vítězná labutí píseň

Zohor pravidelně uzavíral druhou ligu. Na úrovni slovenského šampionátu se zase prosazovali plochodrážníci Žarnovice, jejíž vedení dokázalo skvěle využívat štědrou podporu patronátní Preglejky. Roman Višváder se nemohl svými výsledky dostat do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, nicméně prahnul po změně.

„Došel jsem k Mackovičovcom, dali mně motor 2xOHC,“ popisuje. „Naložil jsem si ho na záda a nesl ho na hřiště. V dílně jsem si ho hned namontoval do rámu. Byl to ještě bočák, fajnově jel.“

Sezóna 1983 tloukla na dveře. „Chtěl jsem naplno jezdit,“ svěřuje se Roman Višváder. „Přes zimu jsem udělal dvě motorky a na jaře začal trénovat. Byli jsme tam čtyři. Já, Dušan a Tibor Pružinský jsme se snažili vyrovnat Jarovi Drahošovi. Jeho manželka nás startovala na gumičku. V první jízdě jsme jeli normálně, ve druhé jsme si na sebe dávali pozor.“

Vedl Dušan Višváder, za ním jel jeho starší bratr, pak Tibor Pružinský, zatímco Jaroslav Drahoš uzavíral řadu. „Dušan nechal trochu místa na lajně,“ ujímá se Roman Višváder opět úlohy vypravěče. „Já to tam píchnul. Vtom tam dojel Tibor a už jsme letěli. Měl jsem obě ruce v zápěstí zlomené. A to mi ráno jednu sádru sundali. Teď jsem si zlomil dvě ruce. To už bylo blbě.“

Každá fraktura jednoho dne sroste. „Ruce se mi zahojily,“ povzdechne si Roman Višváder. „Ještě jsem to zkusil, ale zjistil jsem, že už na to nebudu mít. Jednou jsem jel v Zohoru závody místo Dušana. Přišel po flámu, nastoupil jsem proto na jeho licenci, půjčil jsem si jeho motorku i kombinézu.“

Na sport levých zatáček však nezanevřel. „Dělal jsem vedoucího družstva,“ přibližuje. „Pracoval jsem jako trenér, byl jsem dokonce na kalendářní poradě ve Slaném.“

Plochou dráhu v Zohoru bohužel nečekala světla budoucnost. Sezóna 1985 byla pro západoslovenský klub poslední. Co čert nechtěl, v týmu zrovna hostovali Václav Milík a Oldřich Řezníček, které Pardubice coby bezperspektivní plochodrážníky zapůjčily. Záhoráci se opět odlepili ode dna tabulky druhé ligy.

AMK SSR Zohor pravidelně končil na stupních vítězů. A nestačil jen na suverénní Březolupy, které charismatický Miloš Plzák vedl do první ligy. V závěrečných dvou závodech však Moravané měli volný los. V Čakovicích sebrali Slováci výhru domácím o jediný bod. Druhý den však skóre obou týmů bylo po šestnácti rozjížďkách vyrovnané a vítěze musel určit rozjezd.

„Venca Milík jel dobře,“ vzpomíná Roman Višváder. „A Jarovi Drahošovi se pokazila motorka. Ale povídám mu ‚Jaro, jdi na ten rozjezd ty, Milík má furt přední kolo v luftě!‘. Vašek se trošku urazil, ale Jaro šel na rozjezd s Václavem Matunou. A vyhrál.“

 

Stále u ploché dráhy

Po červencovém vítězství v závěrečném díle československé druhé ligy v sezóně 1985 zabouřily plochodrážní motory v závodním tempu v Zohoru ještě jednou. V červenci dvaadevadesátého zde v mezinárodním pouťáku nechal Antonín Šváb za sebou Vladimíra Višvádera a Rakušana Thomase Stadlera, jehož krajan Rainer Selb upadl.

„Pořád jsme se jezdili dívat na závody,“ vysvětluje Roman Višváder, jak se závod mohl vlastně konat. „Jezdil už Vlado a na Zlaté přilbě jsme se dohodli s Lubošem Vozárem, že uděláme závody. A Jaro Drahoš tam s sebou po jejich skončení pleštil na Vladově motorce a v jeho kombinéze.“

Zohorský závod z roku 1992 musel dostat tolik povolení, podmínek a výjimek, že se už nikdy nemohl opakovat. Jenže osud ještě nechtěl, aby bratři Višváderovi na oválech pronesli poslední slovo. Copak o to, nejmladší Vladimír vlastně ještě od roku 1988 závodit vlastně nepřestal. Jeho starší sourozenci se našli v závodech veteránů.

„Jiří Šmída se synem pořádali závody veteránů ve Svitavách,“ vrací se Roman Višváder před Zlatou přilbu roku 1994. „Měli jsme ještě motorku, ale jen dvouventila. Olda Řezníček nám udělal motor, namontovali jsme ho a Dušan ve Svitavách skončil třetí.“

Záhy se do sedla vrátil i Roman Višváder, který zmužněl natolik, že místo kombinézy jezdil v koženém svářečském mundůru. „Veterány udělali i v Žarnovici,“ vypráví. „Vlado vybavil, že pojedeme všichni tři. Tak to začalo znova. Veterány jsem jezdil asi deset let a v Natschbachu jsem si zlomil klíční kost.“

Ačkoliv se Roman Višváder nepere o hrot statistik v počtu titulů a vítězství, je dodnes na závodech známou osobností. A vyhledávaným společníkem. Jeho příběh může být příkladem a to nejen pro plochodrážníky.

„Když jsem začal jezdit, říkal jsem si hlavně, abych nebyl poslední,“ vyznává se. „A nikdy jsem nebyl. Když jsem na veteránech v Žarnovici skončil dvakrát bez bodů, Vlado mi dal menší rozetu. Pak odstartuju, jedu a koukám, nikdo nikde.“

Plochodrážní kariéra Romana Višvádera (*19.2.1961) v kostce:

1979:	Zohor 3. ve 2. lize skupiny B (Roman Višváder 17 bodů ze 108 bodů klubu celkem), ve skupině D 3. (Roman Višváder 12 bodů ze 76 bodů klubu celkem); Roman Višváder 11. v semifinálové skupině A MR juniorů (Zohor 8., Žarnovica 13., Kopřivnice 11.); 9. v mistrovství Slovenska, jehož pořadí bylo po nedokončení seriálu vyhlášeno u zeleného stolu (Zohor NS, Zohor 7.), náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru DNR
1980:	Zohor 3. ve 2. lize (detaily nejsou známy); Roman Višváder 9. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 12., Žarnovica 13., Zohor 6., Zohor 7.); MR juniorů: 5. v semifinálové skupině A (Zohor 5., Pardubice 7., Mšeno 5.), 13. ve finále (Chabařovice 13., Plzeň 9., Slaný 15.); MR dvojic: se Zdeňkem Smočkem a Jiřím Krátkým 6. v kvalifikaci B v Liberci; 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981:	vojenská služba
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 17 bodů ze 156 bodů klubu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor NS, Zohor NS, Žarnovica 7., Žarnovica 9.); náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (DNR)
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 7 bodů ze 146 bodů týmu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor 8., Zohor 10., Žarnovica NS, Žarnovica NS)
po 1984:	kouč AMK SSR Zohor, ředitel volného mezinárodního závodu v Zohoru v červenci 1992, veteránský závodník

Foto: laskavostí Romana Višvádera

Probíráte se krabicí antikvárních pohledů. Padne vám do oka jeden černobílý. Na obzoru hory, pod nimi město. Kouřící komín, tři kostely, středověká bašta. Podíváte se na rub, odkud to je. Než zjistíte, že ze slovinské Kranje, přečtete si, že byl poslán na brněnskou adresu Zdeňka Martinčíka. A pokud sbíráte předměty s plochodrážní tématikou, máte další zajímavý přírůstek v archívu.

 

Pozdrav z mistrovství světa

Zdeněk Martinčík byl totiž jedním z brněnských plochodrážníků poválečného období, kdy se plochá dráha jezdila i ve městě pod Špilberkem. Sběratelskou hodnotu pohlednice však zvyšuje fakt, že ji odeslali a podepsali závodníci a jejich doprovod, kteří ve slovinském městě absolvovali mistrovství světa v květnu 1963.

Pondělní datum razítka poštovního úřadu dává na vědomí, že československá výprava již znala výsledy. Bez ztráty bodu triumfoval Boris Samorodov. S nímž na stupně vítězů šli krajan Gennadij Kurilenko a Polák Marian Kaiser.

Bohumír Bartoněk byl nejlepší z našich na páté pozici. Cestu do druhého kola v Abensbergu našel i osmý Karel Průša. Vyřazeni byli Pavel Mareš, který skončil jedenáctý, a František Richter, jenž se umístil hned za ním.

 

Prim hraje Zlatá přilba

Ve své sbírce pohlednic můžete mít celou řadu s plochodrážní tematikou. Prim hraje Zlatá přilba Československa. Především v jejím období na travnatém závodišti spatřila světlo světa celá řada z nich. Pro historiky mají mnohdy nižší vypovídací hodnostu, jelikož akční snímky nejsou datovány rokem pořízení a tak přiřazení ke konkrétnímu ročníku závodu všech závodů je nesmírně ošidné.

Přímo na závodišti bývala úřadovna pošty, kam si zájemci mohli dojít pro příležitostné razítko. A případně si díky pamětním listům vytvořit unikátní celinu, jež se bude líbit i současným filatelistům. Navíc k patnácté Zlaté přilbě byla přímo vydána známka.

Výtečným počinem byly pohlednice s hlavní trofejí, o níž se závodilo. Kompletní řadu zlatých přileb však nedáte do kupy, protože s přechodem do Svítkova tato tradice prakticky vymizela. Až v nedávných letech ji obnovil fotograf Pavel Fišer, nicméně po skonu jeho manželky Renaty i jeho série skončila.

 

S Chodovarem na zdraví

Díky odznakům se naše plochá dráha prezentuje i na poli faleristiky. Ovšem podívejme se spíše na pivní suvenýry. V sedmdesátých letech se pivovar v Chodové Plané stal partnerem AMK Mariánské Lázně.

Pořizoval na své etikety zlatý přítisk a láhve s odkazem na závod, kupříkladu finále dlouhodrážního mistrovství světa 1976, sloužily jako dárkové balení. Samozřejmě jimi byli obdarováni funkcionáři i závodnici. Pivo se popíjelo i na slavnostním večeru, který tehdy býval automatickou součástí každého velkého plochodrážního podniku.

Foto: archív autora a Jiří Gilch