Všem příznivcům ploché dráhy přeje Autoklub v AČR Slaný mnoho sportovních a osobních úspěchů a především hodně zdraví.
Archiv pro měsíc: Prosinec 2017
Bruno Belan usilovně pracuje na vylepšení bilance pódiových umístění
Slaný – 29. prosince
Letos jsme jej mnohdy viděli v jízdě před mnoha papírově silnějšími závodníky a jednou dokonce i na stupních vítězů. Ale na druhou stranu i se sklopenou hlavou kráčejícího vedle svého otce Rudolfa, když mu hezkou řádku bodů sebraly technické patálie. Nicméně slánský závodník Bruno Belan se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v sezóně s osmnáctkou na konci letopočtu chce, aby jeho motocykl jezdil vždy na plný výkon a on podstatně rozšířil svou sbírku pohárů.
Ve šlépějích Eduarda Krčmáře
Před deseti lety Eduard Krčmář ve strhujícím finále mistrovství republiky ve Svitavách dokázal prakticky nemožné. Srovnal krok se svým klubovým kolegou Romanem Čejkou, aby ho poté porazil i v rozjezdu o vítězství v závěrečné klasifikaci šampionátu a ve svých jedenácti letech se poprvé stal mistrem republiky. Od té doby uběhlo spousty vody a slánský závodník se vypracoval do absolutní české špičky. A přitom se sám stal inspirací pro mladé chlapce.
„Chodili jsme se s tatínkem koukat na závody,“ nezastírá Bruno Belan, že je jedním z nich. „Můj vzor je Eda Krčmář. A ten ovlivnil to, že chci jezdit taky…“
A tak se stalo, že se slánská soupiska rozšířila o další jméno, jelikož Bruno Belan ve svých devíti letech přijel v květnu 2015 na Speedway Mini Cup do Divišova. „To byl můj první závod a zároveň trénink na malé dráze,“ vzpomíná. „Do té doby jsem jezdil ve Slaném jen kolem kuželů. Malá dráha tam ještě nebyla, vybudovali ji až o rok později.“
V divišovském depu složilo své stopětadvacítky patnáct závodníků. „Své vystoupení hodnotím jako dobrou první zkušenost,“ bilancuje Bruno Belan svůj ostrý debut, v němž dojel ve finále E druhý za Sindy Weber. „A dobrý, že jsem nebyl úplně poslední.“
Předloňská sezóna pokračovala, ale nový slánský závodník se objevoval na startovní čáře přece jen poměrně sporadicky. „Rok 2015 byl pro mě vlastně jeden velký trénink, učil jsem se starty, ovládat motorku a znát malou dráhu,“ vysvětluje a dodává, že si přitom ujasnil svou závodnickou budoucnost. „Zalíbilo se mi na dráze, vím, že jsem chtěl a pořád chci u toho zůstat, pokud to půjde.“
Inspirativní pódium
Loni jsme už Bruno Belana vídali v akci pravidelněji. Sbíral zkušenosti a přitom pořád stoupal výsledkovými listinami nahoru. Nakonec skončil osmý v mistrovství republiky na malých drahách a desátý při Speedway Mini Cupu.
„Byl jsem spokojený, jelikož jsem se posunul o několik míst,“ říká. „Pro každého závodníka je důležité se zlepšovat. Tento rok jsem ještě nejezdil moc kvůli nedostatku času a poruchám motoru na staré motorce, kterou jsem zřejmě zdědil ještě po Michalu Průchovi. A ten na ní jezdil možná už před dvanácti lety.“
O svůj prozatím nejlepší výsledek se slánský blonďák postaral letos v květnu. Memoriálu Antonína Vildeho předcházel třetí díl šampionátu republiky na malých drahách. Bruno Belan se v něm vůbec poprvé ve své kariéře kvalifikoval do finále A, aby nakonec na svém domácím kolbišti skončil druhý.
„Pocit to byl výborný,“ rozzáří se. „Vzpomínky na tenhle závod mi dávají inspiraci a sílu věřit, že jednou budu opravdu dobrý. Hlavně je to o motorce. V tento závod jela na sto procent. Proto jsem si hodně věřil na rozdíl od jiných závodů, kde jsem se bál, zda dojedu nebo ne. A každý závodník by chtěl stát na bedně častěji…“
Ambiciózní cíle i pilná práce
Technická stránka byla limitující i pro další závody. „Nejde o to, který ovál mám raději,“ reaguje Bruno Belan na dotaz, proč se na klasických oválech neobjevuje příliš často. „Mám je rád oba stejně. Jen moje motorka se na velkých oválech kroutila a těžko se ovládala ve velké rychlosti.“
V létě začal Bruno Belan závodit s větším motocyklem, nicméně také z ní musel sestupovat ještě před dojezdem k šachovnicové vlajce. „Motorku s velkým rámem jsem si půjčil od slánského autoklubu na zkoušku,“ pokrčí rameny. „Bohužel také není v dobrém stavu. Na novou sezónu jsme s taťkou sehnali peníze od sponzora W moto, kterému tímto moc děkujeme. V loňském roce nám pořídil motor a na příští sezónu velký rám.“
Vstříc nové sezóně, od níž nás dělí nějakého čtvrt roku, proto hledí s nadějemi. „Byl bych rád mistr světa,“ odpovídá Bruno Belan na otázku po svých ambicích a pokračuje líčením, co pro takový cíl dělá. „Přes zimu chodím s Vojtou Zamazalem k osobní trenérce na posílení celého těla. Chodím také plavat a bruslit a v minulosti jsem chodil na horolezeckou stěnu.“
Všechno nasvědčuje, že slánský závodník bude čeřit stopětadvacítkařskou vodu ještě více než doposud. „Pro příští sezónu si přeju, aby má motorka jela pokaždé a plný výkon, pokud pojede,“ glosuje nadhozené téma. „Já se budu snažit být zas lepší a lepší. Aby ta bedna tam byla častěji. Líbí se mi větší kubatura, mám zkušenost s dvěstěpadesátkou. Půjčil jsem si ji od Honzy z Divišova, byl jsem nadšený. Ale chci si ještě užít stopětadvacítky.“
Bruno Belan děkuje:
„Jsem rád, že mě trénuje pan Miroslav Rosůlek, kterému děkuji za jeho čas a předávání zkušeností. Poděkovat bych chtěl dědovi za jeho velikou podporu. Děkuji také rodince Krčmářů za pomoc a Zdenku Schneiderwindovi za to, co pro nás pro malé závodníky dělá. Bez něho bychom nebyli opravdoví závodníci.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Antonín Škach
Jiří Štancl si přeje návrat české ploché dráhy mezi vyvolené sporty
Praha – 28. prosince
V devětašedesáti ročnících Zlaté přilby města Pardubice si nádhernou trofej z pardubického města odváželo šestačtyřicet plochodrážníků. Pouze dvanáct z nich ale dokázalo závod všech závodů vyhrát alespoň dvakrát. Mezi jedenácti Čechy, kteří projížděli metou finálové jízdy na prvním místě, vyčnívá Jiří Štancl, jenž si jako jediný z našich krajanů odvážel z Pardubic více než jednu trofej. A co víc, s pěti triumfy je stále na druhém místě historického žebříčku úspěšnosti po Ole Olsenovi, který z nejvyššího stupínku pódia mával celkem sedmkrát. Nejlepší plochodrážní celé české historie se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými postřehy o letošním prvenství Václava Milíka.
Všechno hrálo do karet Václava Milíka
„Byl jsem osobně v Pardubicích,“ říká Jiří Štancl, že si letošní devětašedesátou Zlatou přilbu města Pardubice nenechal ujít. „Závod se mi líbil, byl dobře obsazen a tím byly jednotlivé jízdy vyrovnané, ale to bylo na každé Přilbě. Do finálové jízdy se vždy dostane jen šest nejlepších tohoto odpoledne.“
A nejlepším z nejlepších se tentokrát ukázal pardubický kapitán, „O tom, že byl Václav Milík favoritem, nebylo pochyb, protože jezdil a jezdí různé ligy v Evropě se světovou konkurencí, má k tomu potřebně rychlou a spolehlivou techniku a hlavně zná na dráze každý kamínek,“ konstatuje Jiří Štancl. „A k tomu měl velkou podporu vedení klubu a celá režie závodu byla podřízena vítězství Vaška.“
Po jednadvaceti letech od prvenství Tomáše Topinky v šestadevadesátém se česká hymna hrála nejen při slavnostním nástupu, ale i při vyhlašování vítězů. „Dlouho se čekalo na české vítězství,“ uvažuje legendární závodník. „Ale v minulých jednadvaceti ročnících nikdo z Čechů neměl takovou motivaci, aby měl tak dobré motorky a hlavně si nikdo nevěřil sám sobě, že by mohl vyhrát.“
Nejlepší pozvánka na sedmdesátý ročník
Připomněl si Jiří Štancl ve chvíli, kdy si celý stadión užíval vítězství Václava Milíka okamžiky, kdy s krásnou trofejí na hlavě stával na nejvyšším stupínku pódia on sám? Navíc stejně jako u jeho prvního triumfu v sezóně 1974 po senzačním předjetí Ivana Maugera v poslední zatáčce nikdo neudržel lidi na sedačkách, takže zaplavili ovál…
„Vždy jsem říkal, že je to velice krásný pocit stát v Pardubicích na Zlaté přilbě na stupínku nejvyšším, porazit vždy nejlepší jezdce planety, kteří měli to štěstí a takovou píli, že se mohli postavit na start v jednotlivých ročnících Zlaté přilby,“ odpovídá. „Byla to krásná tečka 69. ročníku a super pozvánka na příští, a to jubilejní 70. Zlatou přilbu. A když k tomu hrají naši hymnu, tak ti vyjedou slzy do očí, to po té dlouhé době možná i všem českým příznivcům.“
Od roku 1974, kdy Jiří Štancl projel cílem finále Zlaté přilby Československa poprvé, se Svítkově rozezněl naší hymnou na jeho počest ještě čtyřikrát. Přitom většina ostatních závodníků včetně těch českých své vítězství už nedokázali zopakovat ani jednou. V souvislosti s Václavem Milíkem se začalo spekulovat o jeho vyhlídkách na repete prvního dne letošního října.
„Vašek má velký potenciál a může vyhrát i některý další ročník,“ komentuje Jiří Štancl toto téma. „Bude záležet, jak na tom bude zdravotně, bude- li opět startovat se světovou extra třídou, bude mít opět rychlé a spolehlivé motorky. Samozřejmě i konkurence bude vůči němu tvrdší a nekompromisní na veškerých závodech, vidíme to v závodech Grand Prix. I já sám bych byl rád, kdyby se plochá dráha dostala mezi vyvolené sporty, jako tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív JIřího Štancla
PF 2018 od Motoklubu Uhřetická Lhota
Motoklub Úhřetická Lhota přeje skvělý start do Nového roku 2018.
Patrik Búri se vrátil na místo svých plochodrážních prvopočátků
Žarnovica – 27. prosince
Minulý čtvrtek byla Žarnovica připravena na cinkání vánočních zvonečků. Místo něho však ticho proříznul zvuk plochodrážního motoru. Městský stadión, který mívá podobná burácení na svědomí, však zůstával klidný. Patrik Búri si totiž pro svůj zimní trénink našel úplně jinou lokalitu.
„Na louce za městem se vylila voda,“ vysvětluje Patrik Búri. „Zezačátku týdne hodně pršelo a potom začalo mrznout. To místo našel můj kondiční trenér, chodíváme tam běhat. A tak jsme čekali, kdy to bude dobře zamrznuté. Mechanik obul kola a já přichystal motorku.“
A štěstí vskutku přálo připraveným. „Akorát jsme vystihli jeden den, co se zatím dalo jezdit,“ říká slovenský závodník. „Jezdili jsme tam i před pár lety a to bylo vlastně moje první svezení na plochodrážce. Takže jsem se po několika letech vrátil na to samé místo. Svezl se i Jozef Rolinec, to je ten můj kondiční trenér během zimní přípravy.“
Šroubkařský trénink zapadl do jeho zimní přípravy, která vedle obvyklého ladění fyzické kondice zahrnuje také účast v saské šroubkařské sérii. „Snažím se pořádně kondičně připravit na sezónu,“ svěřuje se Patrik Búri. „A myslím si, že neuškodí sedět také na motorce. Plus na to Německo se mi takový trénink hodí. „Pokud budu zdravý a nic mi do toho nepřijde, určitě rád pojedu i v únoru v Jonsdorfu.“
Foto: Karel Herman archív Patrika Búriho
PF 2018 od Krzysztofa Nowackeho
Všechno nejlepší v Novém roce 2018 přeje plochodrážním fanouškům Krzysztof Nowacki s rodinou.
