Archiv autora: Antonín Škach

INTERTEAM má jasno o startovním čísle dvě liberecké extraligy

Praha – 14. února
Přesně tři měsíce nás dělí od startu letošní extraligy v Liberci, kde se vyšší česká soutěž pojede prvně po pětačtyřiceti letech. Pod stříbřitým Ještědem totiž našel své domácí prostředí INTERTEAM, když slovenská Žarnovica společný projekt po jediné sezóně opustila. Ačkoliv do uzávěrky sestav zbývá více než dva tisíce hodin a domácí tým doposud nemá kouče, Vladimír Vopat již ví, komu dá vestu se startovním číslem dvě.

 

Pražané základem koaličního týmu

Vladimír Vopat s Michalem Škurlou a Zdeňkem Holubem, jenž bude na letošní soupisce INTERTEAMu
Vladimír Vopat s Michalem Škurlou a Zdeňkem Holubem, jenž bude na letošní soupisce INTERTEAMu

„Z devadesáti procent je mančaft hotovej‘,“ říká bývalý kouč Prahy, díky němuž má extraliga druhým rokem po sobě čtvrtý tým. „Všichni, kdo jsou uvolnění z Prahy, již INTERTEAMem prošli. První závod v Liberci bude mít dvojku Dan Klíma. Pak Fíla Hájek a Zdeněk Holub, ten by měl bejt‘ základní kámen. Doufejme, že mu vydrží fazóna jako loni. A bude ještě lepší, má o rok víc zkušeností, doufám, že je uplatní.“

Pražská Markéta však před rokem stažením Zdeňka Holuba nazpět do své sestavy udělala na extraligové šachovnici klíčový tah, jenž ji opět vrátil na mistrovský trůn. „Je dohoda s Prahou,“ vyvrací Vladimír Vopat obavy. „Závodníci, který budou pro nás uvolněný, budou v INTERTEAMu celou sezónu. Ale i v předpisech jsou možnosti náhrady.“

A propos pravidla, zdá se, že nový model soutěže nemá příliš zastánců. „Můžu říct jen jedno,“ konstatuje guru koaličního družstva. „Zúčastnil jsem se jejich tvorby a některý změny jsem navrhoval, bylo by blbý je kritizovat. Když se maj‘ domluvit čtyři, je to vždycky věcí dohody a kompromisu.“

Jedním z návrhů Vladimíra Vopata, který neprošel, byla vyšší horní strop věkové hranice druhé zahraniční posily. „Chtěl jsem třiadvacet let,“ odtuší. „Pro vyrovnanost a kvalitu soutěže by moh‘ bejt‘ zajímavej kluk, co chce něco ukázat. Nejen tady, ale i ve svý zemi. Další cizinec je i další srovnávací možnost i pro naše juniory, když tady uvidí vrstevníky ze svých zemí.“

Extraliga začíná pod Ještědem přesně za tři měsíce
Extraliga začíná pod Ještědem přesně za tři měsíce

Z vnějšího úhlu pohledu se jako největší slabina jeví počet závodů. Čtyři mítinky s jedním finále zažila naše extraliga naposledy zkraje sedmdesátých let a to v dobách, kdy nebyl problém postavit osmičlenný tým. Letošní restrikce přináší na scénu jiný paradox. Českým fanouškům ubyly závody, na nichž svou přízní neskrblili.

„Spíš mě zarazil počet závodů mistrovství republiky jednotlivců, když jsem se dozvěděl, že jsou jen dva pořadatelé,“ svěřuje se Vladimír Vopat. „Ale podle mýho názoru je to v extralize přechodný řešení. Pokud dokážeme, že jsme schopni odjet soutěž kvalitně v pěti závodech, byl bych pro to, aby se to vrátilo na osm. S tím, že čtyři závody by se jely vždycky v bloku, nejdřív květen a červen, pak srpen září.“


Jak se pojede extraliga 2020


Investice na budoucnost

Daniel Klíma - na snímku v rozhovoru s Michalem Pospíšilem - bude juniorem INTERTEAMu
Daniel Klíma – na snímku v rozhovoru s Michalem Pospíšilem – bude juniorem INTERTEAMu

Speedway Club Žarnovica se letos soustředí především na pořádání challenge o postup do SGP 2021, proto se Vladimír Vopat musel poohlédnout po jiném stadiónu. „Na závodech v Žarnovici se ke mně hlásili neznámí lidé, že se jim to líbí, a jestli budeme pokračovat,“ krčí rameny. „Ale nakonec budeme bohužel muset změnit vesty, aby se diváci neleklo, že je tam úplně někdo cizí (smích).“

Věroslav Kollert ovšem nebyl jediným nápadníkem, který se hodil do gala, aby okouzlil extraligovou nevěstu. „Měl jsem nabídku z Březolup,“ prozrazuje Vladimír Vopat vějičku z moravské obce, kde stadión dokáže obsypat spousta diváků. „Ale tam nejsou nafukovačky a na ty jejich bariéry Poláci nesmí. Je fakt, že bychom tak vyřadili konkurenty, ale to by bylo nefér!“

Poslední věta by mohla být náznakem, že INTERTEAM nebude mít žádného polského závodníka. „Na první závod v Liberci jsem měl připravenou dvojici Emil Sajfutdinov – Gleb Čugunov,“ říká, aniž by se mu koutky úst cukaly v úsměvu. „Ale Čugunova mně nepustí předpis, protože jel finále mistrovství světa juniorů. Šli jsme do toho stylem, ať si cizinec sám vybere mladšího parťáka, co se s ním zná a něco spolu odjeli.“

Gleba Čugunova - na snímku s Bartoszem Smektalou a Maksymem Drabikem - nepustí pravidla do české extraligy coby druhého cizince
Gleba Čugunova – na snímku s Bartoszem Smektalou a Maksymem Drabikem – nepustí pravidla do české extraligy coby druhého cizince

A kdo by to tedy mohl být. „Máme rozjednaný překvápko u mladejch‘,“ zůstává Vladimír Vopat stejně tajemný jako proslulý hrad ze známé verneovky. „Kdyby vyšlo, bylo by to zajímavý. Na mladejch‘ jsme se rozhodli tým postavit. Souvisí to i s budoucností, i když je otázka, co bude v roce 2021. Je tu bída o jezdce a jejich nedostatek byl i jedním z důvodů jet na čtyři závody.  S Věroušem máme přání, aby součet věku všech pěti závodníků byl nižší než u nás dvou.“

 

Přece jen Polák

Adrian Gala je již na soupisce

Součet věku obou klíčových mužů INTERTEAMu činí sto dvacet tři, takže žádný z členů jeho sestavy by neměl být starší pětadvaceti let. Samozřejmě v průměru, do něhož by však Vladimír Vopat nechtěl výsledkově zabřednout. Vždyť loni měl ve své premiérové sezóně nakročeno k titulu, a kdo ví, jaké by to bylo, kdyby Martinu Vaculíkovi lépe vyšel závěr Speedway Grand Prix.

„Maťa nevylučujeme,“ připouští Vladimír Vopat, ale jeho pohled je výmluvný jako ukecaný antický filozof. „Ale nevidím to růžově, on má letos priority jinde. I když Věrouš to ještě zkouší, znají se spolu líp, už za něho startoval a vyhráli mistrovství republiky dvojic.“

Ostatně po žarnovické zpátečce se pro naše východní sousedy může česká extraliga stát nedostupnou. „Je problém, že se Slováci stali cizinci,“ souhlasí Vladimír Vopat. „Je to problém pro Slaný, ale i pro nás. Byli jsme domluvený s Davidem Pacalajem, ale tímhle do padlo. Kdyby zůstali Slováci na stejné pozici jako Češi, nemuselo se tolik bojovat za druhýho, juniorskýho cizince.“

Za těchto okolností by však mohli zaplakat především sami mladí Slováci. „Mám dojem, že stejně budeme případně využívat jen my a Slaný,“ tvrdí Vladimír Vopat. „Já chtěl původně druhýho cizince do třiadvaceti let, byla by tam větší možnost výběru. To by šlo s Michaelem Härtelem, kterýho už známe.“

David Pacalaj může doplatit na fakt, že Slováci jsou v české extralize považováni za cizince
David Pacalaj může doplatit na fakt, že Slováci jsou v české extralize považováni za cizince

Tolik smůly jako INTERTEAM se závodníky nezažil snad ani současný český premiér se svými klíčovými životními rozhodnutími. „Jedinej‘ potvrzenej‘ cizinec je zatím Adrian Gala,“ nenechá se Vladimír Vopat vyvést ze svého pověstného klidu. „Svatosvatě slíbil, že výbuch techniky jako v Pardubicích se nebude opakovat. Je ale otázka, zda si ho manažer povolá.“

A komu lze takový dotaz položit? „Kouč není ještě definitivní,“ nemůže Vladimír Vopat sloužit. „Uvažujeme s Věroušem, že by to moh‘ bejt‘ někdo ze zahraničí.“

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Jiří Wildt bude o víkendu závodit

Praha – 13. února
České ledy této sezóny bohužel skončily, aniž by jim paní Zima dala byť jen náznak šance, aby mohly začít. I se závody v okolních zemích je to černé, moc černé. Závodníci proto musí vozit své ohřebované speciály dlouhé kilometry. Jako třeba Jiří Wildt, jenž dnes vyráží do Švédska. Čekají jej dva závody a on se magazínu speedwayA-Z svěřil, že nepočítá, že by měly vliv na nominaci do nároďáku.

 

Jiří Wildt má před sebou dva závody ve Švédsku

„O víkendu jedu volný závod v Örnsköldsviku a v Bollnas ligu za Gävle,“ odhaluje pražský ledař své plány pro nejbližší dny. „Nabídla mi to manažerka teamu Gävle, Anna. Vyrážíme dnes v poledne, abychom tam byli v pátek do večera. Zpátky musíme vyrazit hned, jak skončí závod v Bollnäsu, protože trajekt nám jede v pondělí ráno. Jedeme jen já a táta.“

A že by si Jiří Wildt brousil zuby na místečko v českém týmu pro Icespeedway of Nations? „Samozřejmě chci předvést co nejlepší výkon,“ usmívá se. „Ale asi všichni tušíme, jak dopadne nominace do Berlína (smích).“

Foto: Karel Herman

Antonín Klatovský má jasno o svém návrhu

Milevsko – 12. února
Příští středa přináší uzávěrku sestav pro Icespeedway of Nations. Dle regulí FIM je tato lhůta stanovena na deset dnů před závodem, který čeká Berlín o víkendu, v němž se přestupný únor zlomí v březen. Antonín Klatovský má ve svém návrhu jasno. Do boje o medaile chce vyslat svého syna Jana, Lukáše Hutlu a Andreje Diviše, který vzhledem k teplému počasí zůstane úřadujícím mistrem republiky minimálně další rok.

Před pěti lety skončil český nároďák v Berlíně třetí
Před pěti lety skončil český nároďák v Berlíně třetí

Foto: Pavel Fišer

Juraj Šuška letos své červené barvy předvede také v Čechách

Svätý Anton – 11. února
V Žarnovici se na plochodrážní motocykly s nižším obsahem vždycky dívali s despektem. Své by k tomu mohl říct Jaroslav Šůs, když si svého času při žarnovické prezentaci svých motocyklů Shupa připadal jako dohazovač šeredné nevěsty na bále. Nicméně časy se mění. Juraj Šuška, který prezentoval své schopnosti při prezentacích během žarnovických závodů, dostal od klubu dvěstěpadesátku. A to je pro něho výzva jako hrom!

 

Z terénu na ovál

Juraj Šuška si povídal s magazínem speedwayA-Z

Turisté míří do Svätého Antona především kvůli honosnému baroknímu zámku, kde sídlil i bulharský car z rodu Coburgů. Hrdina našeho dnešního vyprávění však svou obec často opouštěl, aby se sledoval motorový sport. A nakonec jej začal sám pěstovat na ploché dráze v Žarnovici.

„Už ako malý chlapec som spolu s rodičmi pravidelne chodieval na motoristické preteky, pretože ma od malička lákali rýchle mašiny,“ nechává rozeznít svou malebnou slovenštinu při líčení, kterak se ke sportu levých zatáček dostal. „Postupne sa mi tento druh športu natoľko zapáčil, že som sa rozhodol  prísť sa pozrieť na tréning a vyskúšať sa povoziť s trénerom na plochodrážnej motorke. A hneď som sa rozhodol zapísať sa do SpeedwayAcademy vďaka náboru, ktorý pravidelne propagoval SpeedwayClub Žarnovica počas pretekov.“

A od té chvíle se Juraj Šuška točí na plochodrážním kolotoči. „A od vtedy od svojich ôsmich rokov chodím pravidelne každú stredu a sobotu na tréningy do Žarnovice. Moje prvé kontakty s motorkami siahajú do môjho detstva. Ako štvorročný som začal rekreačne jazdiť na štvorkolke a v šiestich rokoch som prešiel na minikros.“

 

Dopředu a zase dopředu

Šikovného chlapce se ujal Ján Daniel. „Už ako som spomínal, v SpeedwayAcademy som začal s tréningami ako ôsmiročný,“ vypráví Juraj Šuška o svých prvních plochodrážních krůčcích. „Do Žarnovice sme pravidelne dochádzali zo Svätého Antona spolu s rodičmi každú stredu a sobotu. Spočiatku som sa vozil so svojim trénerom Jánom Danielom. Každý rok som si dával nejaké predsavzatia, čo chcem dosiahnuť v nasledujúcej sezóne, aby ma tréningy posúvali stále dopredu.“

S dvěstěpadesátkou Juraj Šuška stojí na prahu své ostré kariéry

A plány se mu dařily. „Pri tréningoch mi pomáhal aj môj otec a samozrejme aj cenné rady niektorých jazdcov,“ uznává. „Každú sezónu som sa snažil zdokonaľovať techniku jazdy, dávať postupne motorku do šmyku a zvyšovať plyn na rovinách. Bol to super pocit! Tréningovú aktivitu nesústreďujem len na žarnovickú dráhu, ale snažím sa spoznávať aj iné dráhy, Eggendorf v Rakúsku, Brezolupy a Kopřivnice na Morave a Nagyhalász v Maďarsku. Tieto tréningy mi pomáhajú spoznávať povrch trate, sú rôzne v dĺžke alebo v šírke a povrchu materiálu. Neustále ma to posúva dopredu. Ale najviac ma posunulo vpred sústredenie v Lubline.“

 

Po správné cestě

Juraj Šuška v akci během juniorského šampionátu juniorských družstev loni v Žarnovici

Je sympatickým jevem, že se noví adepti plochodrážního sportu představí v akci během přestávek velkých žarnovických závodů. „Bol som rád, že mi Speedway Club umožnil jazdiť počas pretekov cez reklamné prestávky nielen na domácej dráhe, ale veľmi ma potešilo pozvanie ukázať sa cez prestávky aj počas pretekov v Koprivnici,“ nešetří Juraj Šuška vděkem, aby vysvětlil rozdíl mezi tréninkem a jízdou před zraky publika. „Je to dobrý pocit jazdiť aj pred divákmi a zažívať príjemnú atmosféru. Je tam samozrejme aj trocha zdravého rešpektu, ale všetko to opadne po naštartovaní motorky a zjazde na dráhu a vtedy začínam pociťovať adrenalín.“

Během loňského roku poznával také další dráhy a to už muselo být jasné, že plochá dráha je pro Juraje Šušku tím správným sportem. „Nebolo to len minulý rok, ale už od svojej druhej sezóny strávenej v clube, som sa snažil využiť každú šancu spoznávať aj iné dráhy v rôznych krajinách, aby som sa stále zdokonaľoval,“ reaguje slovenský mladík. „Je to pre mňa veľký prínos a samozrejme si už dávno uvedomujem, že je to druh športu, ktorý ma napĺňa, ale mi prináša aj dostatok zábavy a adrenalínu.“

 

Červená dvěstěpadesátka

Jenže… V Čechách vrstevníci Juraje Šušky mají za sebou již první ostré závody se stopětadvacítkami či dvěstěpadesátkami. Nicméně v Žarnovici neměly motocykly nižších kubatur nikdy velkou podporu. Nyní však v garáži žarnovického benjamínka přistála dvěstěpadesátka.

Letos uvidíme Juraje Šušku také v Čechách
Letos uvidíme Juraje Šušku také v Čechách

„Je to asi nejaká tradícia, že sa u nás nikdy netrénovalo na motorkách nižších kubatúr,“ usmívá se. „Je to aj kvôli dráhe.  Aj ja som začínal na 500 ccm, ktorú mi môj otec trochu upravil, napríklad sedadlo alebo dvojitú stupačku, keďže som mal len osem rokov. Ide o to, že podľa predpisov Slovenskej motocyklovej federácie nemôžem získať licenciu pre klasickú plochú dráhu, keďže mám trinásť rokov, až keď dovŕšim pätnástich rokov. Preto sme sa po vzájomnej dohode s clubom dohodli presadnúť na motocykel kubatúry 250 ccm, ktorú mi zakúpil SpeedwayClub v Žarnovici a ktorú som si spoločne s mojím mechanikom, otcom, po večeroch v dielni prestavali a zmenili do mojej obľúbenej červenej farby a na ktorej môžem absolvovať preteky v susedných Čechách a môžem tak získať cenné skúsenosti so svojimi rovesníkmi.“

Juraj Šuška bude tím pádem průkopníkem nižších kubatur ze země našich východních sousedů. „Áno, bude to moja premiéra ako prvého slovenského plochodrážnika, ktorý sa vyberie takouto cestou,“ souhlasí. „Zo začiatku to bude niečo nové, ale dúfam, že sa mi bude na nej tak dobre jazdiť ako na petstovke a  budem zbierať hlavne nové skúsenosti v sezóne 2020.“

 


Juraj Šuška děkuje:

„V závere by som sa chcel poďakovať hlavne mojim rodičom, ktorí sú aj moji mechanici, ale aj podporovatelia a môjmu jedinému sponzorovi –Slovagrotransa.s. Žiar nad Hronom. A samozrejme SpeedwayClubu Žarnovica, ktorý mi umožnil môj debut v nasledujúcej sezóne 2020 .“


Foto: Karel Herman a laskavostí Juraje Šušky

Místo cesty na západ otočili Češi k východu

Šadrinsk – 10. února
Informace o stavu zraněného kotníku Nicklase Svenssona nejsou zatím k dispozici a stejně se neví, jak na tom po togliattských pádech je Jasper Iwema. Ať tak či onak, česká výprava se rozhodla zůstat v Rusku. V úterý ráno přibyde do Šadrinsku, kde má v plánu zůstat minimálně do pátku.

„V pátek o tréninku uvidíme, když to nedopadne, vrátíme se hnedka domů,“ říká Lukáš Hutla, který se však při pobytu bude muset obejít bez své oblíbené kratochvíle. „Ryby tam nejsou, ale půjdeme do lesa, do bazénu nebo do muzea. Přijedeme v úterý ráno, máme tam byt, počkáme, co Svensson.“

Česká vlajka se možná objeví i v Šadrinsku

Foto: GoodShoot/David Reygondeau via FIM

Tibor Pružinský si konec své krátké závodní kariéry nezavinil sám

Jsou tři jako kamarádi ze slavného románu Erika Marii Remarqua. Také je spojuje spousta zážitků. S největší pravděpodobností je před každým plochodrážním závodem v Žarnovici najdete u jednoho stolečku v restauraci Rada Fusky před kuželnou na stadiónu. Páni v nejlepších letech. Ovšem jen do chvíle, než prvně zabouří plochodrážní motory. Potom vyletí jako vosy, když jim klackem píchnete do hnízda. Jaroslav Drahoš figuruje v seznamu mistrů republiky, Roman Višváder disponuje příjmením, které by i dnes v ochozech neznal jen ten největší ignorant. A Tibor Pružinský… Možná marně pátráte v paměti, kdo to vlastně je. Dějiny sportu levých zatáček jsou však psány nejen hvězdami nejjasnější velikosti, ale i borci, jimž v jejich kariéře strkal osud pod nohy klády letitých lesních velikánů.

 

Večer předposlední lednové soboty dvacátého roku našeho století je ve slovenské Stupavě ospalý jako horník po dvou nepřetržitých dvanáctihodinových šichtách. Hotel na hlavní třídě má tři hvězdičky, ale poloviční ceny než nedaleká metropole Slovenské republiky. Přesto v jeho restauraci není problém sehnat volný stoleček. A když společnost hned vedle dokončí oslavy kulatých narozenin, v místnosti se rozhostí ticho. Do uší příjemně zní záhorský dialekt slovenského jazyka. Zážitek stíhá zážitek. A i hodně tlustý blok se najednou zdá být jakoby po redukční dietě, protože je na zachycení vyprávění trojice plochodrážních veteránů tenký, až příliš tenký. Pojďme se dnes zaposlouchat do vzpomínek Tibora Pružinského…

Nepříznivé okolnosti na startu kariéry

Tibor Pružinský roku 1982

Zohor, starobylá obec nedaleko slavnějších Malacek, v půli sedmdesátých let žil sportem levých zatáček. Právě zde konečně našli svůj stálý domov bratislavští plochodrážníci. Naděje na ovál v hlavním městě definitivně zhasla v sedmašedesátém, když fotbalisté ze svého stadiónu Rapid v Ružinově motoristy vykopli jako míč.

Poté Bratislava jezdila své domácí závody na asfaltu pod břeclavským hradem, dokud dílem jejich vlastních rukou nevznikl ovál právě v Zohoru. Místní chlapci, kteří trávili přestávky ve škole dlouhými debatami o motocyklech, měli rázem nového brouka v hlavě. A to tím spíš, pořádal-li se nábor plochodrážních závodníků.

Tibor Pružinský však vyrůstal o kousek vedle v Lozornu a své dnešní kamarády měl poznat až po návratu z vojny v jednaosmdesátém. Prahnul po závodních motocyklech a o náborové akci dobře věděl, přesto se jeho cesta za plochodrážní řidítka prodloužila. A to byl prvně na závodech již ve svých patnácti!

„V roce sedmdesát čtyři jsem byl v Žarnovici na Zlaté přilbě s Lacem Eliášem jako mechanik,“ přibližuje svou první zkušenost s plochodrážním sportem. „Pocházím z Lozorna stejně jako on. Byl jsem s ním i v Zohoru další rok, ale to už jsem chodil na učňák.“

Rok 1975 však byl nejčernější sezónou československých plochých drah za bezmála celé století jejich existence. V září při první lize v Kopřivnici vyhasl život Josefa Trojáka. Ještě předtím se v květnu shodou černočerných okolností zrovna v Zohoru fatálně zranil Ladislav Eliáš. Reakci rodičů Tibora Pružinského, když jim jejich šestnáctiletý potomek položil na stůl dokument pro jejich souhlas se svým závoděním na ploché dráze, si dokážete představit sami.

„Naši Laca znali,“ potvrzuje Tibor Pružinský vaši dedukci. „Bylo to po jeho smrti, tak mi to nechtěli podepsat. Pak jsem si musel odkroutit vojnu. Vrátil jsem se v jednaosmdesátém. Vydělával jsem na auto, abych mohl začít jezdit na tréninky.“

 

Jaroslav Drahoš se s bratry Romanem a Dušanem Višváderovými znal ještě na zohorské základce. Na samotě na Pieskoch na dohled od rakouské hranice, kde žil Ján Višváder, strýc chlapců, tropili nejen klukoviny, ale testovali i své amatérsky postavené závodní motocykly. Kolikrát jim maminka Višváderová, kterou letos čekají oslavy osmdesátin, musela pořádně vyprat žrádlo! Celá trojice poté skončila na ploché dráze. Jaroslav Drahoš se stal juniorským mistrem republiky, ale na evropském šampionátu se vážně zranil. Bratry Višváderovy z dvouleté vojenské služby dostal až úpis na práci v ostravských dolech. V jednaosmdesátém sport levých zatáček začal pěstovat také Tibor Pružinský.

Plochodrážní pódia ve druhé sezóně kariéry

Tibor Pružinský v akci

Tibor Pružinský se v sedlech různých motocyklů proháněl již jako teenager a po vojně jeho touha po závodění sílila. „Chtěl jsem něco jezdit,“ svěřuje se o čtyřicet let později. „Koupit motokrosovou motorku byl problém, nebyly peníze. A tak jsem zvolil plochou dráhu. V Zohoru jsem dostal rám, motor a kola. Poskládal jsem to a začal pomalu trénovat.“

Astrologové by neváhali s prohlášením, že hvězdy stojí v optimální konstelaci. „Měl jsem ještě motokrosovou dvěstěpadesátku čízu, originální tovární,“ říká muž, který coby traktorista byl v ideální kondici. „Pak jsem pořídil ještě třistaosmdesátku. Trénoval jsem na nich, měl jsem dobrou fyzičku a sílu z práce, ale na krosce jsem to ještě vylepšoval.“

Bez Jaroslava Drahoše a Romana Višvádera byl záhorský celek outsiderem druhé ligy 1981. Soutěž vrcholila zkraje července dvěma závody v Zohoru. Ten první však pořádaly Březolupy a místní závodníci v něm nestartovali, jelikož jim ligový jízdní řád určil zrovna volný los. Na druhý se však prvně do závodní akce chystal i Tibor Pružinský.

Nebyla to žádná velká sláva. Ani pro klub, který nastoupil jen se třemi muži v základní sestavě bez náhradníka, ale s juniorem, jenž tehdy jezdil dvě speciální rozjížďky se svými vrstevníky. Během šestnácti rozjížděk tehdejšího rozpisu dal dohromady pouhopouhé tři body. Postaral se o jeden z nejhorších výsledků nějakého družstva v celé historii české a československé ligy. Ostatně ani sám hrdina našeho vyprávění nemohl být spokojený, když se u jeho jména nezaskvěl žádný bod.

Do konce sezóny stihnul ještě mistrovství Slovenska. Tehdy se smrsklo na jediný závod v Žarnovici, zúčastnilo se jej jedenáct závodníků. A Tibor Pružinský skončil jedenáctý… Jenže rok se sešel s rokem a on šel výkonnostně nahoru.

Stal se dvojkou za Jaroslavem Drahošem v zohorském týmu, s nímž stál v srpnu před zraky svého domácího publika na nejnižším stupínku pódia. Ještě předtím však skončil třetí v Žarnovici při třetím podniku mistrovství Slovenska. Celková čtvrtá pozice jej poslala do kvalifikace o postup do šampionátu Československa, v níž ovšem zůstal viset v kvalifikaci.

 

Kdyby v ploché dráze platila přímá úměra mezi výsledky a mírou nadšení, již čtyřicet let by naši ligu nevyhrával nikdo jiný než Zohor. Zdejší borci jezdili naostro už při trénincích, o čemž by výmluvně mohly svědčit jejich lékařské karty. Od cesty na závody je neodradila ani nutnost jezdit Avií, jejíž korbu kryla jenom plachta. Klub jim ovšem nemohl vytvořit adekvátní podmínky a tak Zohor rok co rok uzavíral tabulku druhé ligy, tehdy ještě třetí československé divize. Ke všemu zohorské borce trápila zranění.

První fraktura v životě stála sezónu

Trojice kamarádů na dráze v Zohoru během slovenského mistrovství roku 1984: zleva Jaroslav Drahoš, Roman Višváder a Tibor Pružinský

V třiaosmdesátém bylo mistrovství Slovenska uzavřeno již na začátku května. Hostováním březolupských závodníků, na jejichž pořadí však nebyl v závěrečné klasifikaci brán zřetel, se do šampionátu vrátil klasický rozpis s šestnácti závodníky na dvacet rozjížděk. Tibor Pružinský byl druhý v Zohoru, aby posléze v Žarnovici skončil druhý za Zdeno Vaculíkem. Zopakoval svou celkově čtvrtou příčku z předešlého roku, avšak v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců se objevit neměl.

Další týden po Žarnovici startovala druhá liga svým úvodním kolem v Březolupech. Zohorští přijeli jen ve třech. Trio Jaroslav Drahoš, Dušan Višváder a Tibor Pružinský skončilo poslední, ale se stejným skóre jako Čakovice. Kralovalo pražské béčko, ovšem druhé Březolupy daly do kupy jen o pět bodů více než Slováci.

„Už v osmdesátém druhém se mi začalo dařit, i v lize jsem udělal nějaký bod,“ povzdechne si Tibor Pružinský, jemuž právě výše zmiňovaná březolupská liga nikdy nemůže vymizet z paměti. „Po závodech jsme v Březolupech seděli v reštyke. Bavili jsme se, kdo měl co zlomené. Já neměl nic. A druhý den pak byl ten Zohor…“

Právě na domácí dráze si anděl strážný Tibora Pružinského evidentně vzal náhradní volno. „Luboš Jedek jel první, já druhej‘,“ popisuje. „Honil jsem ho, ale ti dva za námi spadli. Vlajkaři se dívali na nás, jak se naháníme, a nemávali červenými vlajkami. Prášilo se, byla to první jízda. Byl jsem za Lubošem a ležící motorku před sebou uviděl na dva, tři metry. Luboš se jí vyhnul, já ji trefil.“

Z diagnózy běhá mráz po zádech ještě dnes. „Kotník utrhnutý, tříštivá zlomenina,“ líčí Tibor Pružinský stylem mistra hororů. „V tom místě nejsou klouby, utrhnuté chodidlo se mi klinkalo na šlachách. A sezóna byla fuč.“

Plochodrážní kola se pořád točila dál, ačkoliv se svět Tibora Pružinského zmenšil do rozměrů nemocničního pokoje. „Měl jsem devítikilové závaží na noze,“ popisuje. „Na pokoji se mnou ležel Dušan Višváder, udělal si na tréninku kličku. Ležel jsem tam dva týdny, poprosil jsem ho, ať mi od té tíhy trošku uleví. On jednou rukou to závaží zvednul a já hned věděl, že je to špatně. A tak jsem mu řekl, ať to dá zase zpátky.“

Hospitalizace se naštěstí blížila ke svému konci. „Pustili mě z nemocnice,“ pokračuje Tibor Pružinský. „Udělali mi dlouhou sádru. Tak jsem si ji zkrátil, abych se vešel do auta. Cestou do Lozorna mě stavěli policajti, protože jsem měl nohu v sádře vystrčenou z okýnka a položenou na blatníku.“

 

Uběhne dalších devět let. Vladimír Višváder dostane na poslední chvíli pozvánku od Evžena Erbana ke startu ve Zlaté přilbě v Pardubicích. Na něco takového se nedá říct ne. Co na tom, že má na noze ještě sádru ze žarnovické Zlaté přilby SNP?! Ta se prostě sundá svépomocí a pro doktora se vymyslí nějaká výmluva. Jenže než závod všech závodů skončí, má nohu zlomenou opět. Stejně jako Aleš Dryml totiž doplatí na setsakramentsky prodloužený první nájezd Václava Milíka po startu malého finále. Divit by se mohl jen ten, kdo by nevěděl, po boku jakých zohorských tvrďáků dospíval.

Do roka a do dne

Tibor Pružinský čeká na své soupeře u startovní pásky během Memoriálu Ladislava Eliáš v Zohoru v květnu 1984

Muž oblečený do pruhované kombinézy totiž po svém úrazu rozhodně nemyslel na invalidní důchod, avšak již roku 1984 opět na oválech proháněl své soupeře. „Měl ji Pišta Eliáš,“ vysvětluje, jak se ke svému charakteristickému závodnímu oblečení dostal. „Emigroval, jezdil v Německu za Ruhpolding a kombu poslal zpátky na klub.“

Zvětšoval se rovněž jeho strojový park. „První motorku jsem si poskládal, pak jsem dostal od klubu další,“ popisuje. „Čtyřventil, co měl centrální sání. Jezdil jsem i tady ve Stupavě, v osmdesátém druhém. Když se Jaro Drahoš ženil, vozil jsem mu nevěstu.“

Ve druhé lize se mu dařilo. Ve druhém závodě v pořadí, který se konal v dubnu v Zohoru, skóroval dokonce jedenácti body z dvanácti možných. Žarnovický úvod slovenského šampionátu jej zastihnul dvakrát těsně pod pódiem. V Zohoru byl nejprve šestý, avšak závěrečný mítink seriálu mu ve stejný den přinesl další pohromu.

„Zase pád v Zohoru,“ pokrčí rameny. „Jeli jsme s Dušanem Morávkem vedle sebe. Já venek, on vnitřek. Šel do mě, až jsem spadnul. A zase jsem si zlomil ten samý kotník…“

Na rozdíl od předchozího roku Tibor Pružinský sezónu dokončil. „Noha už nefungovala a nebylo to ono,“ nedostává se k happy endu. „V Plzni jsem jel kvalifikaci, odstartoval jsem jako první, ale dojel poslední. Když to nejde, tak to nejde.“

A tak se jeho kariéra navzdory slibným nadějím uzavřela. „Bohužel, nebylo to z mojí viny, stává se to,“ nese se jeho hlas stupavskou restaurací. „Máš pětadvacet roků. To už uvažuješ jinak. Nikdo ti nic nedá a čekáš narození dcery. Tak jsem toho nechal…“

 

Ti kamarádi mohli být vlastně čtyři. Jenže Dušana Višvádera jeho veliké srdce zradilo na začátku října 2013. Jeho bratr Roman spolu s Jaroslavem Drahošem a Tiborem Pružinským dále cestují jako diváci za zážitky po plochodrážních oválech. Zohor už bohužel mezi jejich destinacemi není. Místní klub se v sezóně 1985 zvednul díky hostování Václava Milíka a Oldřicha Řezníčka, nad nimiž v jejich Pardubicích zlomili hůl. Jaroslav Drahoš v posledním závodě soutěže zkraje července dostal tým na nejvyšší stupínek pódia, když v rozjezdu za sebou nechal čakovického Václava Matunu. Jenže to již ploché dráze v záhorské obci bohužel zvonila hrana, protože nepřátele porazit nelze, obzvlášť jsou-li vybaveni byrokratickými razítky.

Varšavská velká cena s plnou parádou

Tři kamarádi: zleva Tibor Pružinský, Jaroslav Drahoš a Roman Višváder
Tři kamarádi: zleva Tibor Pružinský, Jaroslav Drahoš a Roman Višváder

Zohor vstoupil na ligovou scénu nesmírně úspěšně. Roku 1977 vyhrál druhou ligu. Dodnes se najdou lidé, kteří zazlívají Zdenovi Vaculíkovi, že se druhý den po své svatbě nevrátil aspoň na závěr kvalifikace o postup, když už jej Žarnovica získala pro sebe natrvalo. Od té doby Záhoráci uzavírali druholigovou tabulku. Když se v pětaosmdesátém vyšvihli na druhou příčku za Březolupy, jež nedávno zesnulý Miloš Plzák dovedl do první ligy, jejich stadión uzavřel své brány. Ironie osudu…

„Tréninky tady nebyly pravidelně, kolikrát jsem dojel zbytečně,“ připomíná Tiboru Pružinský, který roku 1985 absolvoval jediné ligové klání v Čakovicích. „Ještě mi seděl Liberec, to bylo hodně podobné jako v Zohoru. Tam mi pan Ledecký říkal, že to s Jarem Drahošem táhneme za tým jenom sami.“

Dnes si při cestě v autě mají o čem vyprávět. „Ano, jezdím s ním na závody,“ usměje se Tibor Pružinský. „Jezdíme pravidelně do Žarnovice, jezdíme do Prahy. Na Grand Prix jsme byli i ve Varšavě.“

Úvodní velká cena letošní roku v půli května přináší zohorským kamarádům nové dobrodružství. „Můj bratr je profesor,“ říká Tibor Pružinský. „Přednáší v Krakově, poprosil jsem ho, ať nám na Varšavu koupí lístky. Zdály se nám nějak sakramentsky drahé. On totiž koupily vipky, do sedmé řady. Ale jednou za život, proč by si to člověk neužil?!“

 

Lednová sobota ve Stupavě se už pomalu tulí k neděli a maskarony z brány nedalekého hradu Pajštún sestřelené Napoleonovými dělostřelci se chechtají do tmy. Trojka plochodrážních kamarádů však ze svých rukávů sype další a další historky. V Zohoru se po roce 1985  jela plochá dráha již jen jednou. V dvaadevasátém bratři Višváderovi uspořádali mezinárodní závod pro svého malého brášku, jenž však mezitím dospěl v bronzového juniora Československa. Ve stejném roce u tchýně Jaroslava Drahoše ve Stupavě přespal Václav Milík se svou manželkou Ivetou. O devět měsíců později se jim v Čáslavi narodil Vašík, současný český šampión.

Život jde dál a plochá dráha se stále jezdí doleva!

Druholigový Zohor na prahu sezóny 1984: zleva Ivan Koldán (4), Jozsef Slezák, na motocyklu Jaroslav Drahoš, za ním Roman Višváder, Dušan Višváder (3), Alexander Bakaráč a Tibor Pružinský

Plochodrážní kariéra Tibora Pružinského (*9.5.1959) v kostce:

1981: Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě 0 bodů); M SSR: 11. (jediný závod v Žarnovici)
1982: Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 33 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 7., Zohor 7., Žarnovica 3., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: semifinálová skupina A 14. (Čakovice 13. Chabařovice 15.; Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 13.
1983: Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský po zranění odjel dva závody a získal 8 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 3., Zohor 6., Žarnovica 2., Žarnovica 5.)
1984: Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 45 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR 6. (Žarnovica 4., Žarnovica 4., Zohor 6., Zohor 12.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: semifinálová skupina A 18. (Čakovice NS, Plzeň 15.); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 11.
1985: Zohor 2. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě v Čakovicích dva body)

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice za konzultaci výsledků.

Foto: Eva Palánová, archív Jozefa Treščáka, archív autora a laskavostí Jaroslava Drahoše