Archiv autora: Antonín Škach

Na závody psích spřežení nemají v Plzni čas

Plzeň – 1. dubna
První duben je skvělý čas na napálení přátel žertíkem. A tak bychom mohli napsat, že plzeňské Bory sice možná přijdou o květnové semifinále evropského šampionátu jednotlivců, nicméně uspořádají závody psích spřežení. O nejlepší Apríl se totiž postarala sama matka příroda. Jakoby se přece jen zastyděla, jak opakovaně nechala ve štychu ledaře. A včera šťouchla do paní Zimy, aby borský stadión přece jen zasypala sněhovým popraškem. Leč srandičky stranou, v plzeňském klubu dělají vše proto, ať jejich sezóna začne dle plánu.

 

„Dá se říct, že v úsilí nepolevujeme,“ říká Václav Schmid z plzeňského klubu. „Velká dráha je připravena od podzimu, malá už je dokončená, ještě drobné zásahy ohledně trativodu. Ted nás čeká namontovat na malou nové startovací zařízení. Už je vyrobené. Včera jsme pokládali novou dlažbu v kiosku a čeká na nás ještě nový rozvod vody a elektriky. Vše se připravovalo tak, abychom stihli jarní závody, a harmonogram držíme.“

Je možné, že semifinále mistrovství Evropy v květnu padne. Dle aktuální situace se uvidí, co bude s přeborem plánovaným na poslední dubnovou sobotu. Stav nouze byl prodloužen o měsíc do jedenáctého dubna, otázkou zůstává, jak budou uvolňována pravidla o omezení pohybu lidí. Ať tak či onak, vše nasvědčuje, že v Plzni letos plochodrážní motory zabouří.

Borský stadión včera zasypal sníh

Foto: Václav Schmid

Pardubice nabídnou plochodrážní víkend již v půli srpna

Pardubice – 31. března
Pardubický super víkend se Zlatou přilbou na konec se stal v plochodrážní branži již dávno veličinou. Nyní ovšem východočeský pořadatel nabídne jeho menší obdobu již v půlce srpna. Okolnosti s koronavirovou pandemií totiž vedly mezinárodní motocyklovou federaci FIM, aby ruku v ruce s pardubickým klubem hledala náhradní termín pro semifinále mistrovství světa juniorských družstev. Nakonec jej posunuli na sobotu 15. srpna. Tento mítink tak bude navazovat na dvojici pátečních semifinále evropského poháru devatenáctiletých.

V půli srpna uvidí pardubický stadión tři významné mezinárodní závody ve dvou dnech
V půli srpna uvidí pardubický stadión tři významné mezinárodní závody ve dvou dnech

Foto: Mirek Horáček

Divišovská juniorská Evropa je odložena

Divišov – 31. března
Za současného nouzového stavu nemine dne, kdyby nepřišla zpráva o zrušení či přeložení závodů. podobný osud potkal i semifinále mistrovství Evropy juniorů v Divišově. Po konzultacích AČR s plochodrážní komisí FIM Europe byl opuštěn původní datum 8. května. Náhradní termín nebyl prozatím stanoven, ale dá se předpokládat druhá polovina letošního roku.

Všechny tři divišovské ovály si prodlouží svůj zimní spánek
Všechny tři divišovské ovály si prodlouží svůj zimní spánek

Foto: Antonín Škach

Jaroslav Hauptmann nikdy, ale vážně nikdy neprovozoval kolotoče, ale dokola závodil přes patnáct let

Něco takového se na sklonku sedmdesátých let odehrává v československých plochodrážních depech bezpočtukrát. Příchod muže s učesanou patkou a knírkem vyvolá bouři veselí. Padají narážky, že přijeli kolotočáři, i dotazy, jestli má s sebou i řetízkáč. On sice nejde daleko pro slůvka o volech, ale pak se také rozesměje a dodává, že dnes přivezl i střelnici. Plochodrážníci ve svých boxech byli vždy veselé kopy, ale jak si proboha někdo mohl Jaroslava Hauptmanna spojit s prostředím pouťové zábavy?

Veselá plochodrážní parta

„Přišli s tím Jirka Štancl a Venca Verner, měl jsem mercedes a s tím tenkrát jezdili všechny světský,“ vysvětluje svou kolotočářskou pověst borec, který ve vestách Plzně a Chabařovic na oválech strávil více než patnáct sezón. A veselých historek prožil bezpočet.

„Jednou jsme jeli v Lübbenau na dlouhý,“ usměje se. „Couval jsem tam s autem a po závodech jsme tam zašli do hospody. Emil Sova mi říká, že jak jsem tam zajížděl, spadla mi poklice. A že pro ni běžel. Mám ji prej‘ u něj, ale že za to musím koupit lahvičku.“

Jaroslav Hautpmann je na snímku z roku 1989 již oblečený do chabařovické vesty a za ním stojící mercedes dal za vznik žertů o kolotočáři

Celá záležitost však měla jeden háček. „Emil mi dal poklici,“ dostává se Jaroslav Hauptmann k pointě. „Ale ony mně tam chyběly dvě! On si všimnul, že mi jedna chybí. A tak tu druhou sundal taky! Emil byl hroznej‘ pacholek, dej mu pánbůh pokoj. Jednou v Güstrowě jsem měl číslo jedna. Za dvě minuty začínaly závody, ohřejvám motorku a kdopa to jde okolo?! Emil Sova! Vzal pucvol a hodil mi ji do řetězu. Jen jsem na něj zařval ‚Emile, do dvou minut, ať je to venku nebo tě zabiju!‘. Ale stihnul to.“

Východní Německo bylo v období reálného socialismu běžnou štací našich plochodrážníků. „Tam jsem byl oblíbenej‘,“ vzpomíná hrdina našeho vyprávění. „Už kvůli svýmu příjmení. V němčině znamená kapitán. Pak jsem jezdil závody za Güstrow, nabízeli mi byt. Byl jsem se na něj podívat, bylo to dva plus jedna v bytovce. Pěkný, ale nešlo to. Když máš tady dvě malý děti, to nemůžeš.“

Ovšem Jaroslava Hauptmanna si díky jeho působení na oválech v NDR dodnes vybaví nejen Němci. „Jednou jsme jeli Baltskej‘ pohár,“ přisadí si. „Poslední závod byl v Rostocku. Vyhrál Trofimov, druhej‘ Polák, už nevím, jak se jmenoval. A já byl třetí. Když teď byla Evropa, Trofimov přijel s mladým. A pořád si na mě pamatoval.“

Shodou okolností si ve východním Německu vyzkoušel jako jeden z mála Čechů anglický motor Weslake. „Vyměnil jsem si motorku s Polákama,“ ochotně poslouží podrobnostmi. „Moje Jawa byla dravější, byl to čtyřventil. Weslake nebyl tak ostrej‘. Připadal jsem si, jak když mě někdo drží za zadek. Jawka šla okamžitě do vejšky, ale ten Weslake ne.“

 

Nejlepší z nejhorších kšeftů života

Plochodrážní story Jaroslava Hauptmanna jsme vzali přece jen zprostředka. A tak si raději pojďme vytyčit klasickou chronologickou dějovou osnovu a vraťme se na samotný počátek. V tomto případě do první půle sedmdesátých let. Za kulisy úvodního dějství nám pochopitelně poslouží Plzeň.

„Učil jsem se u Zdeňka Rotta, on kdysi jezdil plochou dráhu,“ nechává Jaroslav Hauptmann veselé závodnické historky na chviličku na pokoji. „Vyhořela mu autodílna. Zbyla v ní ohořelá skříň. On říkal, že v ní je celej‘ JAP. Dovolil mi ho vyndat a já ho dal dohromady.“

A k čemu by mladíkovi byl závodní motocykl, který by jen mlčel kdesi v koutku dílny? „Abych ho moh‘ vyzkoušet, odjel jsem na Bory,“ dostává se plzeňský plochodrážník na samý práh své vlastní aktivní kariéry. „Říkali, že mi to jde. Hary Tajč to řídil. Viděl ten JAP, prohlásil, že je to jen stará veteš. Nabídl, že mi ho vymění za ESO.“

Nejvíce sezón Jaroslav Hauptmann strávil v barvách Plzně

S odstupem let je zřejmé, že nešlo o zrovna výhodný obchod, ale v životě Jaroslava Hauptmanna právě nastal zlomový okamžik. „JAP nakonec skončil někde v Austrálii, ale já začal s plochou dráhou,“ vysvětluje. „Jezdil nějakej‘ Miler, měli jsme motorku napůl. On ale brzo skončil, tak jsem na tu motorku zůstal sám. A moje úroveň šla nahoru.“

Mezi plzeňskými plochodrážníky se dokonale našel. „Tréninky byly jednou za tejden, ve středu,“ vypráví. „Byla dobrá parta, stavěla se klubovna, mezitím se jezdilo. Byla tam stará erena, ten Hary Tajč prodával v Plzni pionýry z Rokycan, ale řidič s tím jezdil jako prase a auto mělo podpálený ventily.“

A nastala nová příležitost pro Jaroslava Hauptmanna. „Hary se ptal, kdo je mechanik,“ pokračuje. „Dělal jsem přes noc, aby se to auto zprovoznilo. Druhej‘ den byl trénink a on mi vytknul, že mám špínu na drátech motorky. Bránil jsem se, že jsem celou noc dělal na ereně! A on řek‘ jen ‚ale chlapče, to mě vůbec nezajímá‘. A tak jsem ten den netrénoval.“

Náklaďáky se měly stát jeho osudem. „Táta nemoh‘ soukromničit s autem,“ připomíná souvislosti doby. „Ale v osmdesátejch‘ letech to šlo v režimu zvláštního zapojení, jak se to jmenovalo. A dokázal vydělat až devadesát tisíc do klubu. Po revoluci jsem začal podnikat v autodopravě i já. Na stadiónu byla skládka. Tak jsme ji zaváželi a vydělávali i pro klub.“

 

Rozruch v extralize

Osmdesátá léta, devadesátá… Niť z kolovrátku našeho příběhu se opět roztočila jako zběsilá. Pojďme ji zastavit a podívat se na ostrý debut Jaroslava Hauptmanna. Kdo sleduje pravidelně závodnické příběhy v historické rubrice magazínu speedwayA-Z, nezůstane zaskočen nad kroucením plochodrážníkovy hlavy v marné snaze vzpomenout si.

Pojďme tedy z regálu vyndat šanon s nálepkou první půle sedmdesátých let, abychom Jaroslavu Hauptmannovi pomohli. Mapování československé plochodrážní historie má stále mnoho bílých míst, možná ještě rozsáhlejších než celý středověk. Nicméně na startu prvního závodu se s největší pravděpodobností objevil třináctý říjnový den roku 1973 na plzeňských Borech.

V kvalifikaci o extraligu pro čtyřiasedmdesátý se utkaly Pardubice a České Budějovice s prvoligovými vyzývateli Kopřivnicí a Plzní. Jenže klub z jihočeské metropole měl bohužel z naší vyšší soutěže zmizet nadobro. Z kvalifikace se odhlásil, zastoupila jej Žarnovica, další družstvo v prvoligovém pořadí, ale ta odjela pouze první mítink v Kopřivnici.

Jaroslav Hauptmann v akci

V ostatních třech případech vzniklo náhradní družstvo. Právě v něm na Borech nastoupil objevil Jaroslav Hauptmann, který ve čtyřech rozjížďkách získal jeden bod. V kvalifikaci svou extraligovou příslušnost uhájily Pardubice, zatímco Plzeňané přistřihli křidélka ambiciózní Kopřivnici. Přes zimu se upekl přestup Jana Holuba.

Vznikl legendární tým pěti H podle počátečních písmen příjmení jeho členů, a sice Jan Holub, Jan Hádek, Václav Hejl, Jiří Hladík a Jaroslav Hauptmann. Ten prožil čtyři základní extraligová kola na postu náhradníka, kde jej však střídal Karel Červenka, jenž o tři roky později tragicky zahynul na první lize v Chomutově.

Plzeň záhy změnila zavedené extraligové pořádky. Rudá hvězda Praha kralovala i nadále, ovšem Západočeši při stejném počtu tabulkových bodů sebrali Slanému druhé místo rozdílem osmi malých bodů. Postoupili do finále. V jeho prvním mítinku na domácí dráze dokonce pražské profesionály porazili. Na Markétě dostali výprask jako od sadistické dominy, ale titul vicemistra byl pro nováčka nesmírně lichotivý. A my dnes s odstupem času víme, že jej předčily až plzeňské tituly z let 1994 a 2007.

 

Hořící pneumatiky

Čert by to spral, kdyby si na tohle Jaroslav Hauptmann nepamatoval! „Byl jsem v sestavě,“ nedává rohatému ani náznak šance. „To bylo slávy! Byli jsme dokonce u primátora. Moc bodů jsem neudělal. Byl jsem přece jen nováček, ale pomoh‘ jsem.“

Senzační se stalo zejména finálové vítězství nad RH Praha. „Oni se nás báli,“ uvědomuje si. „Na tom našem asfaltu neuměli jako my, měli z něho vítr. Jak se dráha nagumovala, dělal se okolo pneumatiky modrej‘ kouř. Viděl jsi, jak guma hoří. Ale jak se dráha nakropila, klouzalo to jako na ledě.“

Titul si nakonec Pražané nenechali vzít. „Na Markétě jsme dostali, tam oni kralovali,“ uznává Jaroslav Hauptmann, přičemž plzeňský vstup na extraligovou scénu rozhodně nepodceňuje. „Byli jsme nováčci, naše druhý místo bylo překvapení.“

A dostat se do čtyřčlenné sestavy s jedním náhradníkem byl skutečný kumšt. „Tenkrát byly pravidelný tréninky,“ připomíná Jaroslav Hauptmann. „První a druhej, co měli nejrychlejší časy, mohli jet do východního Německa. To byla motivace. To není jako dneska, je půlka tréninku a oni se jdou už umejt‘. My čekali až do setmění, abychom se mohli ještě svýzt.“

Na čele extraligové rozjížďky v první půli osmdesátých let

Už v pětasedmdesátém však Plzeň musela do kvalifikace, jelikož v extralize skončila až čtvrtá. To se ostatně stalo jejím údělem i po další léta, protože dle dobových reglementů svou extraligovou příslušnost musel hájit i třetí celek v pořadí. Z borského oválu musel zmizet asfalt v souvislosti se zákazem FIM. Prakticky současně se vynořily fámy, že západočeský klub připravuje naschvál hlubinu pro získání výhody domácího prostředí.

„To se říkalo, ale není to pravda“ pokývne hlavou, aby připomenul hlavní plzeňskou přednost. „Byli jsme skvělá perfektní parta, byli jsme kamarádi. Když jsem jel kvalifikaci v Pardubicích, dělal jsem si motorku u Honzy Hádka. Když jsem skončil, Honza řek‘ ‚tady ji postav a vezmi si moji‘. Nechal mi svoji motorku. Představ si, taková parta jsme byli. To už dneska není.“

 

Metyl nalitý do boty

Plzeňští plochodrážníci měli velkou motivaci dostat se do mistrovství republiky jednotlivců. Jak vzpomínal Jan Hádek, když se jim to povedlo, objem povinné brigádnické práce při stavbě borského areálu se jim podstatně zredukoval. Jenže proniknout mezi elitní šestnáctku nebylo nikterak jednoduché. V první půli sedmdesátých let museli nováčci projít několika stupni kvalifikačního procesu.

Jaroslav Hauptmann se v něm prvně objevil již ve čtyřiasedmdesátém. Národní kvalifikace připomínala pyramidu se třemi závody v prvním, dvěma ve druhém a jedním ve třetím kole. Plzeňský závodník postoupil z toho prvního v Březolupech, ale ve druhém v Ostravě zůstal viset. Napřesrok se národní kvalifikace proměnila v první a na delší čas poslední ročník přeboru, ale on z něj absolvoval půlku.

Snímek ze září 1978 dokládá tehdejší urputnost kvalifikačních bojů o mistrovství republiky – Jaroslav Hauptmann odráží Čestmíra Váňu

Sezóna 1976 mu však přinesla pořádný progres. Sice už měl zkušenosti s individuálním šampionátem, ale ten se druhým rokem konal v rozšířené podobě pro dvaatřicet účastníků. Dostat se mezi šest postupujících do finále byl vpravdě prubířský úkol, ale jemu se dařilo v předkvalifikaci. Motocykl Jana Hádka jen dovezl k maximálnímu triumfu v prvním podniku v Pardubicích.

Později ve finále kvalifikace skončil druhý jen na pomocná kritéria při bodové rovnosti se svým klubovým kolegou Jaroslavem Lucákem, s nímž se dodnes setkává v borské klubovně plzeňského klubu. Ve vlastní kvalifikaci byl ve své skupině šestý a do šampionátu anno domini 1977 se kvalifikoval jako náhradník. Na podzim sedmdesátého šestého zaperlil i při kvalifikaci o extraligu, když se jeho skóre v posledním závodě v Žarnovici zastavilo na jedenácti z dvanácti možných bodů.

V mistrovství republiky jednotlivců 1977 dostal z pozice kvalifikovaného náhradníka jedinou šanci. Ve čtvrtém díle v Pardubicích absentovali nejen zranění Luboš Tomíček a Jan Klokočka, avšak také Jiří Svoboda, který cestoval na semifinále juniorského mistrovství Evropy do Gdaňsku. Jaroslav Hauptmann se tak dostal na dráhu se startovním číslem šestnáct, inkasoval dva body za dvě třetí místa a celkově byl patnáctý.

Tehdy již byl třetím mužem národní kvalifikace, jež se proměnila na seriál třech závodů. Semifinále kvalifikace začal druhou příčkou v Liberci, aby po Chabařovicích a Slaném šel do kvalifikačního finále jako pátý.

„Do mistráku jsem se dostal v Plzni,“ ujímá se slova opět Jaroslav Hauptmann osobně. „V první jízdě mě sundal Petr Kučera. Měl jsem výron kotníku, ale nalejvali mi metyl do boty, aby se mi ulevilo od bolesti. Dojížděl jsem další jízdy a nakonec se dostal mezi šestnáct lidí v mistráku.“

 

Chodí medaile okolo

I z obyčejných výsledků odosobněných od lidských příběhů lze vyčíst urputnost tehdejších bojů o postup do mistrovství republiky. Ostatně posuďte sami. Finále kvalifikace v září sedmasedmdesátého vyhrál Karel Voborník ve slánské vestě. O tři body za ním skončil pardubický Emil Sova. Evžen Erban a Jindřich Dominik ztratili jeden jediný další bod.

S jednobodovou ztrátou na ně byli Jan Klokočka a Jiří Jirout. Jaroslav Hauptmann a jeho klubový kolega Václav Hejl se umístili o jediný další bod za nimi, zatímco Petr Kučera se ztrátou dalšího bodu zůstal jen prvním náhradníkem. Přitom o dva roky dříve se těšil z pozice domácího vicemistra! Možná užasnete, že kupříkladu Josef Rybář, Pavel Karnas, Jiří Svoboda, Ján Daniel či Zdeno Vaculík byli v závěrečné klasifikaci ještě níže!

Holt taková byla realita. Pro domácí československou plochou dráhu mělo však stěžejnější dopad, že vedle Rudé hvězdy ve struktuře ministerstva vnitra vzniklo pardubické středisko vrcholového sportu zastřešené poloarmádním Svazarmem. V systému přidělování financí či techniky byly ostatní kluby těmi třetími vzadu a i mezi nimi samotnými byly velké rozdíly.

V sezóně 1985 měl Jaroslav Hauptmann titul českého přeborníka opět na dohled – na snímku z Březolup stojí na pódiu nad Zbyškem Holým a Pavlem Mrňou

Roku 1978 se Pardubice posadily na extraligový trůn, avšak pražská vláda neskončila. Na Plzeň a Slaný zbyl boj o třetí místo a nutnost absolvovat podzimní kvalifikaci. Až do půlky osmdesátek v ní uspěly a ambiciózní prvoligové celky znovu a znovu vracely do nižší divize. Jaroslav Hauptmann stále vozil slušné bodové příděly v lize, ale po jedné sezóně z mistrovství republiky vypadl. Naštěstí tu byl přebor ČSR.

Plnil kvalifikační úlohu pro federální šampionát, ale nabízel také skvělé závodění v ostré konkurenci. V sezóně 1979 Jaroslav Hauptmann vyhrál oba závody své semifinálové skupiny, ovšem ve finále jeho ambice zchladil pád na jeho domácí dráze. Druhý den v Chabařovicích přinesl pohromu a on musel poslední, osmé místo pro semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců osmdesátého roku zachraňovat v rozjezdu. Porazil v něm pardubického Jiřího Šmídu, jenž se v současnosti se svým otcem hodně angažuje na veteránské scéně.

V přeboru platil i nadále za favorita. Svou roli plnil, avšak vyšší mety mu unikaly o onen pověstný vlásek. V osmdesátém skončil čtvrtý se stejným počtem bodů jako Ladislav Hradecký ve vestě RH Praha před ním. Napřesrok se navlas stejná situace opakovala s jeho klubovým kolegou Jaromírem Bartošem. V sezóně 1982 musel přebor vynechat. Kvalifikoval se totiž do mistrovství republiky, i když jako náhradník v něm nastoupil jen ve dvou rozjížďkách.

Přebor mezitím omezil kvalifikace a rozšířil finálový seriál. Roku 1983 v něm Jaroslav Hauptmann byl druhý, ale jen o dva body za Zbyškem Holým. Následovala dvojice třetích míst a smolná série se uzavřela až v sedmaosmdesátém. To v přeboru skončil čtvrtý, když mu třetí Václav Milík utekl o jediný bod.

„Jednou se to povedlo, jednou se to nepovedlo,“ filozofuje Jaroslav Hauptmann na téma svého přeborového účinkování před více než třiceti lety. „Škoda toho roku se Zbyškem. Ten mi to pokazil a díky tomu jsem nebyl nikdy přeborník.“

 

Ledy jen tréninkově, dlouhá a tráva naostro

Ještě na počátku osmdesátých let se plochodrážní univerzálnost nosila. „Na ledech jsem se svez‘ tady na Boleváku,“ potvrzuje Jaroslav Hauptmann, že v tomto ohledu nepředstavuje žádnou výjimku. „Je to hezký, když jedeš sám, ale ve čtyřech to nic hezkého není.“

Zatímco v žádném závodě na ledě se neobjevil, dlouhá mu svým způsobem učarovala. „Všechno začalo v Německu,“ vzpomíná. „S Mírou Bartošem jsme tam začali jezdit. A celkem úspěšně. Jel jsem taky Teterow.“

Sezóna 1986 přinesla labutí píseň Plzně v extralize: zleva Karel Kouba, Martin Mízler, Karel Kadlec, Jaromír Bartoš, Zdeněk Dominik, Jaroslav Hauptmann a Jindřich Dominik

Na svérázný horský okruh, jenž má ke klasickému plochodrážnímu oválu stejně daleko jako Polabská nížina k Tatrám, nelze zapomenout. „Tak jsem skončil asi šestej‘, sedmej‘ ve finále,“ pochlubí se. „Bylo to ukrutně rychlý a byly tam dlouhatánský skoky. Ve finále startovali motokrosaři osmdesát metrů před tebou. Jedna zatáčka, druhá zatáčka a už jsme byli na nich. Trvá jim to, než odřadí, a do zatáčky brzdí. My jsme jeli plochodrážním stylem.“

Domácí závodníci si pochopitelně své plochodrážní stroje pro Bergring upravovali. „Dostal jsem jejich motorku s dlouhýma motokrosovejma pružinama,“ líčí Jaroslav Hauptmann. „Motor jsem tam dával svůj, ale rámovina byla jejich. Proto jsem měl ten výsledek, na normální plochodrážce bych to neudělal. Ta drncá, ale takhle jsem jel jako v peřince. Je to hrozně rychlý a hrozně nebezpečný.“

To je pravda, Teterow má své hrdiny, ale také oběti. „Je to tráva,“ zasmuší se Jaroslav Hauptmann. „Vyjede se pěšinka a pokud z ní sjedeš, dostaneš se na mokrou trávu a to je jako na ledě. A skáče se přes horizonty, za který nevidíš. Ptal jsem se toho pána, co mi půjčoval motorku, kdo na ní jezdil. Odpověděl, že jeho syn. Divil jsem se, kdepa je. On mi řek‘, že se před rokem zabil.“

V mistrovství republiky na dlouhé dráze Jaroslav Hauptmann debutoval roku 1984 a dostal se do reprezentace, což se mu na klasické speedway nepovedlo nikdy. „Jednou jsem v Mariánkách dělal náhradníka v mistrovství světa,“ upřesňuje. „Ale jelikož všichni přijeli, nesvez‘ jsem se. Kolikrát jsme měli v Mariánkách soustředění s Rudou hvězdou. Ale tam ti musí jet motorka. A když ne, můžeš na tom sedět, jak chceš.“

Na trávě se Jaroslav Hauptmann svezl také jinde než v Teterowě. „Jednou jsem jel mistrovství Evropy v Bielefeldu,“ připomíná mítink, v němž mu na postup do finále chyběly jen dva body. „Jel jsem to poprvý v životě a říkal si, že to nedopadne dobře. Taky jsem to povídal Mílovi Vernerovi, když mě nominoval, že jsem trávu nikdy nejel. On mi řekl ‚to je stejný jako dlouhá‘. Není to ale pravda, tráva je úplně něco jinýho.“

 

Absence na svatbě žáka první třídy základní školy

Osmdesátá léta přinesla změny do pravidel o postupu a sestupu v ligové soutěži, která tehdy měla tři patra. Jen poslední celek z extraligy musel do kvalifikace, která se na sklonku sezóny 1981 jela stylem dvojutkání osmičlenných družstev. Plzeň byla první, kdo novinku otestoval, a v nejvyšší divizi dvaaosmdesátého ji v duelu s dravými Žarnovičany v podzimních kvalifikačních bojích udržely jen čtyři body.

Systém se ale měnil dál. Na konci sezóny 1984 již žádná kvalifikace nebyla a na scénu se vrátil přímý postup a sestup. Jako první na něj doplatil Slaný, který z elitní společnosti vypadl poprvé od sezóny 1968. Středočeský klub v extralize anno domini 1985 vystřídala Žarnovica, která si konečně splnila svůj letitý sen proniknout až mezi nejlepší celky Československa. Život v extralize neměla ovšem snadný a stala se snadnou kořistí ostatních. Včetně Plzně, jež se zmocnila klíčového třetího místa v tabulce, zatímco Slováci se záhy vrátili do první ligy. Jaroslav Hauptmann však na jejich extraligové působení nezapomene z jiného důvodu.

Symbolický snímek z první ligy – Jaroslav Hauptmann v chabařovické vestě dotírá za svého bývalého plzeňksého kolegu Jaroslava Ptáka

„Stalo se to v Žarnovici,“ povzdechne si. „Dušan Morávek upad‘ a byl otřesenej‘. Nastoupil do jízdy se mnou. Odstartovali jsme. První jel někdo z Rudý hvězdy, já byl za ním. Třetí Pardubičák a Morávek čtvrtej‘. Jak byl otřesenej‘, přejel přes trávník celý hřiště. Vyjel na dráhu před tou fotbalovou brankou. Jak jsme se vraceli, praštil mě z boku.“

Náraz to byl strašlivý. „Byl tam naštěstí náš doktor, zachránil mě,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Říkal, že za mnou běžel ještě, když jsem byl ve vzduchu. Odvezli mě do špitálu v Žiaru nad Hronom, z toho si dodnes nepamatuju vůbec nic.“

Rána do hlavy je vždy ošidná. „Táta pro mě přijel,“ pokračuje plzeňský plochodrážník. „Vraceli jsme se domů a já mu říkal, že jsem nebyl svýmu mladýmu na svatbě. A táta na to, že je teprve v první třídě. Byl jsem praštěnej‘, ani jsem nevěděl, že jsem ženatej‘, bral jsem jinejm‘ pacientům župany. Staral se o mě doktor Mrázek. Jo, pecka do hlavy je to nejhorší. Začalo se mi všechno vracet, ale pomalu.“

Jaroslav Hauptmann byl tehdy v Žarnovici v nesprávný čas na nesprávném místě. Rychle se ovšem vrátil do sedla. Nebýt jeho absence v posledním mítinku v Chabařovicích kombinaci s nulou v Kopřivnici, možná se stal českým přeborníkem. Ale na kalendáři se změnil letopočet na koncovou osmdesát šestku. Do extraligy se vrátil Slaný a vyřadil z ní Plzeň.

 

Jediný přestup života

„Spadli jsme do první ligy,“ pokývá Jaroslav Hauptmann hlavou nad připomínkou roku 1987, v níž si na Západočechy dělaly ramena béčko pardubického SVS a Žarnovica. „Už nebyla výkonnost. Starší končili a nikdo novej‘ se neobjevoval. Nebyly tady závody, tréninky jen občas. Říkal jsem ‚pánové, takhle to nejde dělat!‘.“

Když se situace v Plzni nelepšila, rozhodl se poohlédnout po angažmá někde jinde. „Šel jsem za Jardou Zobalem a ptal jsem se, jestli by měl o mě zájem,“ přibližuje detaily jediného přestupu své kariéry. „Chabařovice jsou ode mě jen sto padesát kiláků. Říkal, že bude rád, protože jim chybí čtvrtej‘ jezdec.“

Chabařovice v pardubickém finále první ligy v srpnu 1988: zleva Bohuslav Polák, Jiří Hurych, Milan Polák, Jan Verner, Jaroslav Hauptmann a Martin Morávek

Náruč severočeského klubu byla vpravdě štědrá. „Dostal jsem od nich motorku,“ popisuje. „Když bylo třeba, přespal jsem u Polákových. Závody byly v jednom kuse, jeden rok jsem jich měl čtyřicet šest. Netrénoval jsem, nebylo proč, pořád se závodilo. Buď se jelo autobusem nebo mi třeba řekli ‚přijedeš do Míšně‘. Jezdili jsme takový přátelský závody.“

Chabařovice totiž pěstovaly čilé klubové styky nejen v NDR a Polsku a jezdící kouč Karel Voborník dokonce dal dohromady seriál družstev pod názvem Karel Super Cup. „Jednou to končilo v Grudziadzi,“ vypráví Jaroslav Hauptmann. „Tam jsem měl plnej‘ počet bodů, možná asi bez jednoho. Dráha byla nalitá, den předtím pršelo. Poláci to dávali do smyku, já ale přišel na to, že když jedeš kolo za kolem, na tý plastelíně ti to nikam neuteče.“

Pikantní bylo, že první ligový start Jaroslava Hauptmanna s velkým písmenem CH na vestě přišel právě v Plzni. Kdo jen jednou v těchto dnech zavítal do borské klubovny na pivko, gulášek či vyhlášené topinky nebo vdolečky, poznal, že přátelská atmosféra je tu a tam prošpikována sarkasmem.  Když někdejší plzeňský borec přijel do depa v sestavě jiného družstva, poznámky se musely množit jako mšice.

„Byli naštvaný,“ připouští. „Ale v Chabařovicích jezdil dobře Martin Morávek, Karel Průša, začínal i Jirka Hurych. Plzeňáci se s mým odchodem smířili. Ale to víš, že nějaký řeči byly…“

V úvodním podniku prvoligové skupiny A v květnu 1988 v Plzni možná špičkování otupila skutečnost, že Jindřich Dominik své patnáctibodové maximum prodloužil o porážku libereckého Josefa Rybáře v rozjezdu. A domácí šli na nejvyšší stupínek pódia. Jenže záhy se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.

V Čakovicích druhý den měly Chabařovice volný los, avšak v Praze a doma přesvědčivě vyhrály. Nahromadily přitom dost bodů, které byly klíčové, jelikož formule tabulkových bodů v osmaosmdesátém spala jako šípková Růženka a snila sen o svém probuzení. Takže, i když Plzeň byla v libereckém závěru před Chabařovicemi, zůstal jí v rukou černý Petr. A do finále první ligy postoupily oba severočeské celky.

Další chabařovický postup se již nekonal. Hlavně vinou katastrofálního mítinku zkraje září v Žarnovici. Rozjížďku dokázal vyhrát jen nestárnoucí Jan Verner. Jeho čtyřbodové skóre napodobil jen Jiří Hurych, když Jaroslav Hauptmann, Bohuslav Polák, Martin Morávek a junior Jaromír Hanuš skončili s tlusťoučkými nulami.

 

Extraligový comeback s písmenem CH

Jaroslav Zobal rozhodně nekoupil žádného zajíce v pytli, protože jeho jmenovec v celé první lize 1988 vybojoval nejvíce bodů z celého klubu. „V Chabařovicích byly peníze, ale taky dobrá parta,“ nemůže si Jaroslav Hauptmann své angažmá vynachválit. „Když jsem nemoh‘ po závodech jet domů, okamžitě někdo přišel ‚pojď spát ke mně‘. Nemůžu na ně zapomenout. A oni na mě asi taky ne, předloni mě pozvali na svoje šedesátý výročí.“

Podmínky na ústeckém předměstí obstály v konkurenci malých československých plochodrážních klubů na výbornou. „Nemělo to chybu,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Už jen, že tam byl člověk, co dokázal domluvit tolik závodů.“

Chabařovice postupují do do extraligy – na libereckém pódiu v červenci 1989 stojí vzadu Karel Voborník, Karel Průša a Ladislav Havlík, vpředu sedí Roman Bednář, Jaroslav Hauptmann a Roman Holoch

Roku 1989 zapadl poslední kamínek do mozaiky chabařovického úspěchu. Celek posílil Karel Průša, jenž až přespříliš vybočoval ze standardů pardubického střediska vrcholového sportu. Vmžiku se stal jedničkou, avšak Jaroslav Hauptmann s ním držel krok a v konečném součtu neměl o mnoho bodů méně.

Skupinu A vyhrál Liberec, ale v závěrečné klasifikaci po čtyřech závodech měl skóre jen o sedm bodů navíc oproti Chabařovicím. Na smetišti prvoligového finále se objevil další ambiciózní kohout, a sice Březolupy, jež v béčku ztratili jedno jediné vítězství ve prospěch céčka pražské Rudé hvězdy. Avšak chabařovický stroj fungoval naprosto bezvadně.

Vedle Jaroslava Hauptmanna a Karla Průši se skvěle ve finále první ligy rozjeli i Martin Morávek a bývalý motokrosový ďábel Roman Holoch. Výsledkem se staly triumfy jak v Březolupech, tak v Liberci, ale především vítězství v celé první lize. A s ním spojený postup do extraligy.

„Oslava byla po vítězství vždycky,“ směje se Jaroslav Hauptmann. „Ale extraliga byla špička. Ať ses v ní postavil na startovní čáru s kýmkoliv, vždycky to byla nějaká osobnost.“

Březolupy se do extraligy dostaly napřesrok, Liberec, jenž se v sezóně 1989 v prvoligovém nějak zasekl, až letos díky projektu INTERTEAMu. Plzeň se po návratu bratří Hádkových z pardubického SVS přece jen zvedla a ve vyšší divizi závodila opět v dvaadevadesátém. Z tehdejších prvoligových rivalů to však dotáhla nejdál, když se v letech 1994 a 2007 ozdobila mistrovskými tituly.

Ovšem ani Chabařovice nebyly v extralize do počtu, čímž se dramaticky lišily od Žarnovice, pardubického Racku či umělého Juniorského výběru ČSSR. Tyto celky svůj postup mezi elitu nedokázaly přetavit na drahé kovy, navíc se vesměs jako bumerang vracely nazpět do nižší soutěže. Tým z ústeckého předměstí však v letech 1990 a 1991 skončil třetí. Tento příběh by nám však musel vyprávět někdo jiný než Jaroslav Hauptmann.

Ten symbolicky uzavřel svou kariéru v dubnu 1990, kdy při extralize na pražské Markétě nastoupil k poslednímu závodu své košaté kariéry. „Už mi bylo dost let,“ zdůvodňuje své rozhodnutí pověsit kombinézu na hřebík. „Rozjel jsem soukromou autodopravu a to už nešlo spojit. Když byl ČSAD patron Plzně, s jeho ředitelem jsem se domluvil, že kdykoliv budu potřebovat jet na závody, refundujou mi mzdu. A teď jsem dělal sám na sebe a taky kdyby se mi něco stalo, na to auto nikdo jinej‘ nepůjde. Řek‘ jsem, že jsem si zazávodil dost.“

Od jeho osudového rozhodnutí uběhlo již třicet let. Z teenagerů, kteří jej obdivovali, budou pomalu dědečkové. Ale on ze světa levých zatáček nezmizel nadobro. Když v den nějakého závodu potkáte v okolí Borů černý Porsche, klidně mu blikněte světly na pozdrav. Stuttgarského plnokrevníka s největší pravděpodobností řídí bourák, který bavil ochozy přes patnáct let. A všechny čtenáře v tomto článku několik minut.

„Na závody ale jezdím pořád rád,“ nemůže Jaroslav Hauptmann dát svému curriculum vitae lepší tečku. „A stále mě to baví.“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Hauptmanna (*10.5.1953) v kostce:

1973: kvalifikace o extraligu 1974: členem náhradního družstva, které zaskočilo za odhlášenou Žarnovicu, v Plzni (1 bod)
1974: Plzeň 2. v extralize (detaily nejsou známy), postup do finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkově RH Praha vs. Plzeň 127:88, RH Praha mistrem republiky, Plzeň vicemistrem; národní kvalifikace ČSR: I. kolo Březolupy Jaroslav Hauptmann 8.; II. kolo Ostrava 14. a vyřazen; 8. v červencovém celostátním podniku v Zohoru
1975: kontrolní závody reprezentantů v Plzni: Jaroslav Hauptmann 8., NS, 15.; Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině B (Polepy 13., Praha 10., Liberec 14., Pardubice 15.); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. (Plzeň 3., Březolupy 7., Chabařovice NS, Liberec NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1976: Jaroslav Hauptmann 9. ve skupině B (Praha 12., Čakovice 15., Plzeň 3., Liberec 8.); náhradníkem lednových kontrolních a tréninkových závodů v Kopřivnici, 10. při zářijové Ceně Avie v Čakovicích
1976: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 27 bodů z 214 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jaroslav Hauptmann bodů ze 154 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině A (Ostrava 12., Čakovice 8., Kopřivnice 13., Liberec 10.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 1. ve skupině B (Pardubice 1., Mšeno 2.), 2. ve finále (Liberec 1., Čakovice 4.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 6. ve skupině B (Pardubice 8., Liberec 9., Slaný 4.)
1977: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 12 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jaroslav Hautpmann nestartoval); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 19. (z pozice stálého náhradníka startoval pouze v jediném závodě v Pardubicích, kde byl 15.); národní kvalifikace ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. (Kopřivnice 7., Čakovice 1., Chomutov 3.); kvalifikace pro MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 5. v semifinálové skupině A (Liberec 2., Chabařovice 8., Slaný 9.), 7. ve finále (Kopřivnice 6., Březolupy 6., Plzeň 6.); MR dvojic: v kvalifikaci ve Mšeně dostali Plzeň do finále svým třetím místem Jan Holub a Jindřich Dominik, ve finále ve Slaném skončili Jan Hádek a Jaroslav Hauptmann 4.; 7. při prvomájové Ceně Chabařovic, 9. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, srpnový test match AMK ČSAD Plzeň vs. MC Güstrow 32:46 (Jaroslav Hauptmann 8 bodů), druhý den AMK Liberec vs. MC Güstrow 30:48 (Jaroslav Hauptmann, náhradník 1 bod), 7. při Ceně Avie v Čakovicích
1978: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 20 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 158 bodů týmu celkem; MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 16. (Praha 14., Čakovice 16., Žarnovica 16., Zohor 16., Pardubice 16., Slaný 14.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Žarnovica 8., Zohor 7.), 15. ve finále (Praha 11., Slaný 15.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 5.); 4. v červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1979: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 158,5 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 167 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině B (Čakovice 1., Liberec 1.), 8. ve finále (Plzeň 4., Chabařovice 13.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: Jaroslav Hauptmann 16. ve skupině A (Kopřivnice NS, Slaný 14.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 3. v semifinále ve Slaném, 7. ve finále v Chabařovicích; 8. při červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1980: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 17 bodů ze 141 bodů týmu celkem), klub se udržel na sezónu 1981; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Chabařovice 2.), finále 4. (Čakovice 4., Plzeň 2.)kvalifikace o MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 9. v semifinále v Chabařovicích, 15. ve finále v Kopřivnici; MR dvojic: se Zdeňkem Dominikem 6. v semifinále v Čakovicích; zářijový mezinárodní závod družstev v Plzni Plzeň vs. NDR vs. Polsko vs. Plzeň + Polsko – 9 bodů pro celek Plzeň + Polsko, který skončil třetí; druhý den v mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni 5.
1981: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 30 bodů ze 154 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48 (Jaroslav Hauptmann 9), Plzeň 50 vs. Žarnovica 50:46 (Jaroslav Hauptmann NS), celkovým skóre 98:94 se Plzeň udržela v soutěži; Plzeň rovněž startovala v Českém poháru osmičlenných družstev, známý jen výsledek Plzeň vs. Čakovice 72:24 (Jaroslav Hauptmann 10 bodů); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Slaný 1., Čakovice?), 4. ve finále (Plzeň ?, Chabařovice 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 5., Čakovice 6.), 11. ve finále (Slaný 10., Liberec 12.)
1982: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 23 bodů ze 156 bodů týmu celkem); MR jednotlivců:kvalifikovaný náhradník, do akce se dostal pouze jako druhý náhradník při druhém závodě v Čakovicích a nebodoval; kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 10. v semifinálové skupině B (Liberec ?, Pardubice ?), ve finále náhradník, ale nestartoval ani v Praze, ani v Plzni; 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1983: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann v pěti ze sedmi závodů 18 bodů ze 79 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1984: Žarnovica odstoupila a Plzeň se udržela v extralize; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině B v Liberci, 2. ve finále (Kopřivnice 3., Březolupy 4., Čakovice 3., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984:Jaroslav Hauptmann 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 4.), 12. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?); 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše, 11. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1984: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů ze 136 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině A v Plzni, 3. ve finále (Kopřivnice 5., Březolupy 4., Čakovice ?, Mšeno ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Plzeň 3.), 11. ve finále (Pardubice 9., Praha 13.); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?); červencový mezinárodní turnaj dvojic 3. s Václavem Burandou (Plzeň 4., Slaný 5.), 8. při Poháru MNV v Čakovicích
1985: MS dlouhá:čtvrtfinále Mariánské Lázně, náhradník DNR; Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann v šesti ze sedmi závodů 14 bodů ze 103 bodů týmu celkem); Pohár osvobození: (soutěž osmičlenných družstev) – Plzeň 2. ve skupině A, 3. ve finálové skupině; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. ve dvoudenní kvalifikaci v říjnu 1984, 3. ve finále (Plzeň 3., Slaný 2., Kopřivnice 16., Březolupy 1., Čakovice 1., Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Žarnovica 7., Čakovice 1.), 11. ve finále (Kopřivnice 10., Žarnovica 14.); MR na dlouhé dráze: Jaroslav Hauptmann 11. (Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně 13., Mariánská Lázně 10.); 4. v květnovém mezinárodním závodě dvojic ve Slaném se Zdeňkem Dominikem
1986: ME na travnaté dráze: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinále v Bielefeldu; Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 15 bodů ze 75 bodů týmu celkem), sestup do první ligy; přebor ČSR:Jaroslav Hauptmann vítěz kvalifikační skupiny B v Chabařovicích v říjnu 1985, 16. ve finále (Slaný 3., Slaný NS, Plzeň NS, Chomutov NS, Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: náhradníkem semifinálové skupiny B, nestartoval ani v Kopřivnici, ani v Žarnovici; MR dlouhá: 16. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1987: Plzeň vítězem 1. ligy skupiny A (Jaroslav Hauptmann 43 bodů ze 167 bodů týmu celkem), 3. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 16 bodů ze 102 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině C v Březolupech na podzim 1986, 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 10., Liberec 7), 4. ve finále (Slaný 6., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1988: Jaroslav Hauptmann 10. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 9., Svitavy 11.); MR dlouhá: kvalifikace Mariánské Lázně 10., v šampionátu 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně 6., Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS)
1988: Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 170 bodů týmu celkem), 4. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 17 bodů z 88 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Plzeň 3.), 14. ve finále (Kopřivnice ?. Březolupy 16.); MR dlouhá: 23. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně NS , Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS); 7. při Ceně Avia v Čakovicích; mezinárodní závod družstev v Čakovicích – Čakovice vs. Grudziadz vs. Wolfslake vs. Chabařovice – Chabařovice první (Jaroslav Hauptmann 12 bodů)
1989: Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 39 bodů ze 163 bodů týmu celkem), vítězem finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Jaroslav Hauptmann 1 bod z 26 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 6. v semifinálové skupině B (Liberec 6., Plzeň 8.), 7. ve finále (Březolupy 14., Slaný 5.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: Jaroslav Hauptmann 11. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?); zářijový Karel Super Cup v Chabařovicích – první den AMK Chabařovice B 2. (Jaroslav Hauptmann 14 bodů), druhý den AMK Chabařovice B 3. (Jaroslav Hauptmann 6 bodů)
1990: Chabařovice 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann se rozloučil se svou kariérou v jejím prvním závodě 10. dubna v Praze, kde získal jeden bod)
Jaroslav Hauptmann na sklonku své kariéry

Foto: laskavostí Jaroslava Hauptmanna, Lubomír Hrstka a archív speedwayA-Z

Chabařovice odvolaly celou svou sezónu

Chabařovice – 30. března
Dnes odpoledne se Jiřina Šifaldová obrátila na sportovní komisi ploché dráhy se smutnou informací. Tlumočila totiž rozhodnutí vedení SC Chabařovice, který se s ohledem na celosvětovou situaci, rozhodl zrušit celé své účinkování v sezóně 2020. Po návratu do normálu jsou na severu Čech schopni a ochotni pořádat mítinky seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup.

 

Chabařovice se přitom po dvaceti letech plánovaly vrátit ve spolupráci se saskou Míšní do první ligy. Řídící orgán české ploché dráhy nemohl než konstatovat, že nelehké rozhodnutí severočeského klubu akceptuje. A protože se jedná o zrušení podniku z důvodu zásahu vyšší moci, nebude pochopitelně požadovat uhrazení poplatků za zápis do kalendáře.

V první lize zůstali čtyři účastníci, takže se pojede dle regulí platných v loňském roce. Soutěž samozřejmě začne, až to situace dovolí. Domácí kalendář tak přišel nejen o prvoligové mítinky v Míšni a v Chabařovicích, ale i o další klání na ústeckém předměstí. Nepojede se zde ani přebor, ani mistrovský flat track a tím pádem ani mistrovská klání stopětadvacítek, která měla tyto závody doprovázet.

Sportovní komise ploché dráhy dále vzala na vědomí včerejší liberecký verdikt o pozastavení veškerých aktivit na stadiónu v Pavlovicích. Květnová extraliga a přebor spojený se stopětadvacítkami jsou odloženy do rozhodnutí o dalším vývoji. A pokud budou možnosti sportování v České republice bez restrikcí, nemusí plochodrážní fanoušky čekat nudné letní prázdniny jako obyčejně.

V Chabařovicích se letos pojedou maximálně pohárové závody stopětadvacítek
V Chabařovicích se letos pojedou maximálně pohárové závody stopětadvacítek

Foto: Mirek Horáček

Češi a Slováci v akci 344

Dle vládních politiků není vyloučeno prodloužení nouzového stavu vyhlášeného do 11. dubna o dalších třicet dnů. Rovněž omezení volného pohybu prý bude prodlouženo o týden do středy 8. dubna. Zítřejší plánované zahájení letošního seriálu PRO-TEC Speedway je pochopitelně odloženo stejně jako většina dubnových mítinků. Sportovní komise slibuje další informace 14. dubna, avšak Liberec včera ohlásil, že na jeho stadiónu žádná akce neproběhne do 30. června. Závodníkům nezbývá než individuální příprava, trénink v Kostěnicích za přísného dodržování státem nastavených pravidel či práce na stadiónu.

Chabařovický areál se připravuje na sezónu
Petr Marek stačil letos jen pár tréninků

V Kostěnicích se postupně objevili Marián Jirout a sourozenci Josef a Veronika Novotní. Štěpán Ševčík zase vodil svou stopětadvacítku na zahradě. Pár koleček v Chabařovicích stihnul před omezením volného pohybu lidí také Petr Marek.

„Sportovní činnost nám stopli,“ říká otec chabařovického kolibříka Pavel. „Ještě jsme se stačili třikrát svézt a pak stop. Musíme to nějak vydržet, i když je to pro všechny sportovce těžký hned na začátku sezóny.“

Nicméně v Chabařovicích se nezahálí. „Provozovnu autobazaru mi také zavřeli,“ povzdechne si Pavel Marek. „A tak denně chodíme s Péťou na stadión ploché dráhy brigádničit a dělat, co se dá, aby vše bylo připravené, jak dovolí trénovat a závodit.“

O víkendu vyjel na chabařovickou dráhu také David Gacksch s grejdrem.

O víkendu vyjel na chabařovický ovál také David Gacksch s grejdrem

Foto: Pavel Marek