Archiv autora: Antonín Škach

Ojedinělý rekord Jana Vernera vydrží zřejmě na věky

Pryč jsou dřevní doby motocyklového sportu, kdy všichni závodníci jezdili všechny disciplíny. V dnešní éře specializace je i souběžná účast v různých plochodrážních odvětví spíše raritou. O to výš vyčnívá ojedinělý rekord Jana Vernera. Ten právě před třiceti lety absolvoval všechna tehdejší světová plochodrážní finále. Pojďme se na jeho fantastický výkon, který dnes už asi stěží někdo překoná, podívat trochu detailněji.
5. – 6. března Inzell (SRN) – mistr světa s dvouventilem
Nejmladší z rodu Vernerů pošilhával po zubatém ledařském speciálu již krátce po svém příchodu do pražské Rudé hvězdy. A ještě ve dvaceti letech absolvoval v jeho sedle svůj první závod. Přelom let 1976 a 1977 byl k ledařům kromobyčejně příznivý, takže se mohli svést hned v pěti závodech domácího mistráku a ještě k tomu ve dvou pouácích!

Jezdci RH Praha nastupovali do bojů pořádně rozjetí. Měli za sebou náročné třídenní soustředění na rybníku kachní farmy v Lodenici u Smečna nedaleko Kladna. Na jeho dvacetihektarové ploše se jim podařilo vytvořit hned devět oválů.

Jan Verner měl v domácím šampionátu famózní nástup a při neúčasti Milana Špinky, který se zranil už v prvém závodě v Táboře krátce po silvestrovské noci, byl nejvážnějším rivalem legendárního Démona Zdeňka Kudrny v boji o titul. Rozhodnutí mělo padnout až v posledním klání ve Vysokém Chlumci. Oba uchazeči ledařského trůnu na sebe narazili hned v rozjížďce s číslem dvě. V zápalu boje najel Jan Verner do sněhové bariéry, upadl, přičemž si zlomil prst a musel z mítinku odstoupit.

Jeho účast v mistrovství světa tak visela na vážkách. Jenže naštěstí, se tenkrát konala pouze dvě kvalifikační kola, zatímco část borců byla nasazena přímo do semifinálových klání. To hrálo Janu Vernoervi do karet. A tak se předposlední únorový týden ocitnul na palubě letadla směřujícího do Moskvy, kde měl svést rozhodující bitvu o postup do finále.

Závodilo se poměrně v příznivých klimatických podmínkách, kdy teploměr ukazoval něco kolem nuly. Do ochozů gigantického stadiónu Dynamo si po oba dny našlo cestu 60 000 diváků, kteří shlédli exhibici domácích barev. Mezi šestici ruských borců se dokázal vklínit pouze Kurt Westlund ze Švédska. Jan Verner si díky spolehlivému výkonu vybojoval postup díky osmé příčce.

K technické přejímce finálového závodu v Inzellu, kde diváci po oba dny zaplnili dvanáctitisícový stadión již několik hodin před slavnostním zahájením, se pouze tři jezdci dostavili s dvouventilovými motocykly. Mezi nimi byl i Jan Verner, zatímco ostatní sedlali výkonné a rychlé čtyřventily zpívající svou labutí píseň. FIM totiž jejich používání na ledových drahách s ohledem na bezpečnost ještě ten rok zakázala.

Jan Verner vyhrál snad každý starty, leč vzápětí se projevil výkonový handicap dvouventilu. A i když se náš borec snažil, mnohdy jej soupeři předjeli. Přesto dokázal v sobotu večer dvě jízdy vyhrát, jednou protnul metu jako druhý a dvě třetí příčky uzavírají bilanci jeho prvého dne. V průběžné klasifikaci figuroval s deseti body mezi prvními šesti.

Ovšem nedělní odpoledne nezačalo zrovna nejoptimálněji. Po kontaktu se strojem švédského jezdce Kurta Westlunda deroucím se ve druhém kole přes českého reprezentanta na první místo upadl. Za ním jedoucí domácí borec Leonhard Oswald nestačil vyhnout. Po ošetření pokračoval Jan Verner v závodě. Zle roztrženou nohu si nechal pouze stáhnout a teprve po závodě ji ozdobilo pětadvacet stehů. Vzápětí finišoval třetí za Sergejem Tarabankem po svém pádu v sobotní prvé jízdě hromadícím jedno vítězství za druhým v cestě za třetím světovým titulem a Švédem Conny Samuelssonem. Ten v těchto fázích stále vedl v průběžné klasifikaci, aby nakonec v konečném účtování Tarabankovi o jeden jediný bod podlehl.

V další sérii si Jan Verner opět vybral nemalý díl smůly. V posledním kole zamíchal do hromadného pádu, který zavinil Conny Samuelsson, když srazil Vladimira Subbotina. V opakovačce jeli všichni (!), ovšem hrdina našeho článku žádný bod nezískal. Při svém dalším vystoupení však vydřel dva body a v samotném závěru ještě vyhrál. A naše výprava měla kromě Zdeňka Kudrny, jenž v sedle čtyřventilové Jawy vybojoval bronzovou medaili, také dalšího hrdinu. Janu Vernerovi patřila nádherná šestá příčka. Protože byl z jezdců na dvouventilech suverénně nejlepší, začalo se mu říkat dvouventilový mistr světa.

23. července Belle Vue (GB) – medaile cinkaly hodně blízko
Neúspěchy v prvých ročnících světového šampionátu dvojic vedly československou plochodrážní exekutivu k rozhodnutí v letech 1975 a 1976 toto mistrovství neobsazovat. V roce 1977 však naše barvy zaznamenaly úspěšný návrat. Nově vytvořený pár Jiří Štancl – Jan Verner sklidil úspěch již v semifinále v severoitalském Lonigu. O bod vyřadil favorizované Poláky Edwarda Jancarze a Marka Cieslaka a po boku se Švédy a Novozélanďany postoupil do finále.

Ve druhém semifinále v Pockingu byli úspěšní domácí střelci, Australané a Finové. Angličané, coby pořadatelská země, měli zajištěnou přímou účast. Peter Collins a Malcolm Simmons nezaváhali a splnili sny o zlatých medailích, když v průběhu jednadvaceti rozjížděk ztratili pouze dva body díky porážce od Ivana Maugera.

Zato o druhé místo se rozpoutala bitva jako řemen mezi Švédy, Němci, Novozélanďany (spíše lépe řečeno Ivanem Maugerem, protože ze sedmnácti získaných bodů jde na vrub jeho kolegy Larryho Rosse pouze jeden jediný) a našimi reprezentanty.

Jan Verner s Jiřím Štanclem zajeli fantasticky, a kromě Angličanů prohráli pouze s Egonem Müllerem a Hansem Wassermannem. Na něm se však podepsal nejen letmý start Němců, ale i tenkrát ještě zakázané křížení dráhy ve třicetimetrové zóně po startu, což rozhodčí přehlédl. Naši nakonec skončili pátí, ale k bronzu a potažmo i stříbru jim chyběl jediný bodík.

2. září Göteborg (S) – nepříjemná bahenní lázeň
Nejdelší cesta ke světovému finále vedla v šampionátu jednotlivců. Rok 1977 se naší reprezentaci příliš nevyvedl. Z předkol v italské Civitta Nuově, kde tragicky havaroval známý Němec Josef Angermüller, a západoněmeckém Bopfingenu sice postoupili všichni čtyři Češi, avšak v hustých sítech prvých kol v Brémách, Wiener Neustadtu, Slaném a Debrecenu uvázlo z jedenácti našich závodníků hned sedm.

Největší potupa nás postihla právě na domácí půdě ve Slaném. Z výhody dobře známé dráhy dokázal profitovat pouze Jan Verner a částečně i Jindřich Dominik, jenž si v hodině dvanácté zajistili postup alespoň jako náhradník. Leč Karel Voborník, Jiří Jirout, Josef Minařík, Jan Kolokočka a překvapivě i Zdeněk Kudrna zůstali viset.

Ze Slaného vedla cesta Jana Vernera do polského Gorzowa. Společně se svým starším bratrem Václavem, který v sedmasedmdesátém zaznamenal s vestou Exeteru svůj debut v britské lize, vybojoval hladký postup do finále kontinentu ve vzdáleném ruském Togliatti.

V Togliatti už šlo do tuhého, protože nejlepších pět si zajistilo účast ve světovém finále, což v kombinaci s poměrně úzkou dráhou zapříčinilo celou řadu nepříjemných pádů. Prvou obětí se stal Václav Verner, jenž po kolizi s Egonem Müllerem a Andrezejem Jurczynskim, skončil s roztrženou nohou v nemocnici.

Při svém prvém startu sice Jan Verner skončil až třetí, pak však všechny své jízdy vyhrál a musel tak do rozjezdu s Jiřím Štanclem a Egonem Müllerem. Podařilo se mu na ně odstartovat, což byl na dráze zdevastované prudkým lijákem, jenž se spustil z oblohy po sedmnácté jízdě, rozhodující moment. Jan Verner se tak stal prvním Čechem triumfujícím v kontinentálním finále. Něco podobného se od té doby povedlo pouze Jiřímu Štanclovi v polském Leszně roku 1982.

Ve světovém finále na stadiónu Ullevi v Göteborgu se tak poprvé v historii představili hned dva Češi. Zatímco Jiří Štancl měl na svém kontě již dva starty mezi nejlepší světovou šestnáctkou, Jan Verner tady zaznamenal svůj debut. Mítink byl bohužel provázen psím počasím, buďto lilo jako z konve nebo jen pršelo. A to Janu Vernerovi nesedlo. Ve svých prvních třech rozjížďkách nebodoval, by v rozjížďce s číslem dvě vodil Edwarda Jancarze až do poslední zatáčky, ale pak mu podlehl. Ve čtvrté sérii skončil třetí před Australanem Billy Sandersem, avšak z při svém posledním vystoupením přetrhl pásku. Suma sumárum, jeden bod a patnáctá příčka.

11. září Aalborg (DK) – dlouhá dráha málem překazila šňůru
Zatímco na ledech byl Jan Verner v sedmasedmdesátém již zkušeným mazákem, na dlouhé dráze zas tak silný v kramflecích nebyl. Na spočítání absolvovaných závodů mu stačily prsty obou svých ruk.

Do světového šampionátu vstoupil kvalifikačním kolem v Pfarrkirchenu, kde skončil s devíti body devátý. Zatímco odsud postoupil, by s odřenýma ušima, desátá příčka v semifinále v Scheesselu by za normálních okolností znamenala konečnou. Avšak vinou zranění některých úspěšnějších kvalifikantů, se Jan Verner mohl chystat na své další světové finále a jeho šňůra se nepřerušila.

Dostihový stadión v dánském přístavu Aalborg zaplnilo bezmála 25 000 diváků, kteří viděli výbuch favorita číslo jedna Egona Müllera, jenž ani jednou nebodoval, mistrovský výkon Švéda Anderse Michanka, ale také skvělé vystoupení Jiřího Štancla a Aleše Drymla. Jan Verner skončil sice se čtyřmi body na čtrnáctém místě, leč nebýt jeho fatálního pádu v šesté jízdě zrovna ve chvílích, kdy bezpečně vedl, kdo ví…

18. září Wroclaw (PL) – nároďák má po čtrnácti letech opět medaile
Když se český národní tým v roce 1970 kvalifikoval do světového finále družstev, nikdo nemohl tušit, že na podobný úspěch budou čeští fandové čekat dlouhých sedm let.

Klíčovým momentem se pro český mančaft stalo kontinentální finále na tehdy zrekonstruované pražské Markétě. Jiří Štancl, oba bratři Vernerové, nováček v reprezentačním dresu Aleš Dryml a plzeňský Jan Hádek v roli náhradníka, který však ani v jedné z šestnácti jízd nevjel na dráhu se po dramatickém boji vypořádali s nebezpečnými celky Polska a NSR, když celek SSSR naprosto propadl.

Pro finále v metropoli Dolního Slezska Wroclawi udělal tehdješí státní trenér Miloslav Verner v úspěšné sestavě pražského závodu pouze jedinou změnu. Na místo náhradníka povolal Petra Ondrašíka. Ten však sdílel osud svého předchůdce Jana Hádka a v závodě se ani jednou nesklouzl.

Finálový mítink zcela ovládli Angličané, kteří začali udávat tempo již od úvodních jízd, zatímco švédský celek se zmítal v krizi. O stříbro si to tím pádem rozdávali naši s Poláky, přičemž ve prospěch pořadatelské země rozhodly nakonec pouhé dva body. Přesto byly bronzové medaile fantastickým úspěchem, vždy na umístění na stupních vítězů ve finále MS družstev naše družstvo čekalo již od roku 1963.

2. října Pardubice (CS) – smolný epilog za životní sezónou
V roce 1977 se Janu Vernerovi dařilo také na domácích oválech. O šampionátu ledařů, v němž až v závěrečném závodě přišel o šanci bojovat o titul, již řeč byla. Ovšem zlato v extralize mu neuniklo, stejně jako v premiérovém ročníku šampionátu dvojic, v němž startoval společně s bratrem Václavem. V mistrovství republiky tenkrát nikdo neměl na Jiřího Štancla, který v osmi závodech sedmkrát triumfoval, přičemž šestkrát vyjel patnáct bodů! Jan Verner skončil třetí ze ztrátou třech bodů na svého bratra.

Každoročním vyvrcholením je slavná Zlatá přilba v Pardubicích, která kromě světové elity přitahuje rovněž domácí špičku. A ani Jan Verner nemohl chybět na jejím startu. Poměrně těžkopádně postoupil z vylučovací skupiny, leč pohroma přišla v jeho úvodní čtvrtfinálové jízdě. Brnknul si o zadní kolo soupeře a přeletěl mantinel. Dezorientovaný závodník se domníval, že je na dráze, a tudíž přelezl hrazení zpátky na ovál. Teprve tam ho přijíždějící soupeři naštěstí vrátili do reality dříve, než jim vběhl do cesty. Zranění obratlů pak znamenalo zdlouhavou rekonvalescenci, díky níž přišel o ledy, ale škvárovou sezónu neprošvihl. Ještě několik let se držel v naší absolutní špičce, aby jeho bezmála dvacetiletá kariéra kulminovala na sklonku osmdesátých let v Chabařovicích.

Jan Verner na světové scéně v roce 1977:

MS jednotlivců:  
8. 5. kvalifikační kolo Slaný (CS) 4. (10 b)
29. 5. kontinentální semifinále Gorzow (PL) 5. (11 b)
25. 6. kontinentální finále Togliatti (SU) 1. (13 b)
2. 9. světové finále Göteborg (S) 15. (1 b)
 
MS družstev:  
5. 6. kontinentální semifinále Miskolc (H) 11 b – ČSSR 1. (40 b)
9. 7. kontinentální finále Praha (CS) 10 b – ČSSR 1. (32 b)
18. 9. světové finále Wroclaw (PL) 5 b – ČSSR 3. (23 b)
 
MS dvojic:  
12. 6. semifinále Lonigo (I) 12 b – ČSSR 3. (21 b)
23. 7. finále Belle Vue (GB) 6 b – ČSSR 5. (17 b)
 
MS na dlouhé dráze:  
15. 5. kvalifikační kolo Pfarrkirchen (D) 9. (9 b)
7. 8. semifinále Scheessel (D) 10. (9 b)
11. 9. finále Aalborg (DK) 14. (4 b)
 
MS na ledové dráze:  
19. – 20. 2. semifinále Moskva (SU) 8. (17 b)
5. – 6. 3. finále Inzell (D) 6. (17 b)

Foto: archív autora

Zeptejte se: Richarda Wolffa

Praha – 9. února
Razantně se vypořádal se všemi ranami, které mu osud uštědřil v předloňské sezoně. A opět dokázal, že má závodnické srdce na správném místě. V šampionátu republiky jednotlivců mu vzala životní výsledek krutá diskvalifikace za diskutabilní dvě minuty. Pražská Markéta zase pod jeho vedením připravila Březolupy o prvoligové stříbro a v závěrečném klání dokonce otřásla mšenskou suverenitou. Vrátil se k dlouhým oválům a dostal se až do světového semifinále. A v dubnu se stal otcem. Pražský závodník Richard Wolff bude dalším závodníkem, s nímž magazín speedwayA-Z přinese exkluzivní rozhovor. Také nyní u toho můžete být prostřednictvím svých otázek také vy. Odměnou se vám samozřejmě stane podepsaná fotografie.

V myšlenkách Richarda Wolffa je samozřejmě zítřejší hokejové utkání proti výběru Pneu K.A.L.T. v pražské T-Mobile aréně. „Speciálně jsem kvůli tomu tenhle tejden podstoupil jeden trénink,“ svěřil se. „Kolíňáci už volali, protože se obávali, že naše sestava bude nadupaná. Ale ne, bude to stejný. Vycházíme z naší sestavy, to musí pochopit hlavně lidi, co za nás hráli v Kolíně, že v Praze nebudou. Jediná malá posila je brácha Břízy, gólmana Sparty. Pomáhal nám organizovat tenhle noblesní mač. Jsem rád, že Kolíňáci přijedou na takovej stadión. Utkání by mělo mít velkou úroveň. Nepodcenili jsme nic, bude tam i profesionální rozhodčí.“

Nicméně kvapem se blíží také plochodrážní sezona. A v kuloárech se proslýchá cosi o hostování v jiném extraligovém týmu… „V Praze mi to povolili,“ komentuje toto téma Richard Wolff. „Ale bavit se o tom budu, až to budu mít z druhý strany na papíře. Měl jsem taky malý jednání s Rawiczí. Volali mě i z jinýho klubu. Ale z Prahy mě do jinýho týmu ve druhý polský lize stejně nepustí.“

Své dotazy na Richarda Wolffa vkládejte od této chvíle prostřednictvím vloženého komentáře k tomuto článku. Máte na to přesně týden, protože uzávěrka proběhne v pátek 16. února úderem 21. hodiny. Chcete-li získat podepsanou fotografii, nezapomeňte nám sdělit svou poštovní adresu. Všechny ostatní podmínky vaší účasti na rozhovoru zůstávají stejné jako v případě předchozích autogramiád.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Zítřejší hokejová odveta bude mít špičkovou úroveň

Praha – 9. února
Před čtrnácti dny si hokejový tým plochodrážníků odvážel z Kolína porážku 1:4. V zítřejší odvetě proti firemnímu výběru Pneu K.A.L.T. by závodníci nejraději viděli opačný výsledek. A utkání skončí tak či onak, Pražanům se povedl husarský kousek. Hrát se bude na ledě Sparty v T-Mobile Aréně a za domácí nastoupí hvězdná posila. Richard Wolff, kapitán plochodrážního týmu, zve fanoušky ploché dráhy a připomíná začátek v 9:45.

„Brusle mám nabroušené, hokejku obalenou, ráno si dám lehkou snídani a jdeme na to,“ řekl Richard Wolff magazínu speedwayA-Z. A vzápětí prozradil předběžnou sestavu týmu, který pod jeho vedením vyjede na sparanský led. „Pepe Franc, Pavel Ondrašík, Michal Šnajberk, Ondřej Šebela, Jiří Rafaj, Karel, Roman Doleček, Hoblík, Józa, Květoslav Šebela, Henry. A největší hvězda bratr slavného gólmana Sparty Bříza. Za nás bude tentokrát chytat Radek, který už má taky zkušenosti s kolínským hokejem. Náhradníky budou bratři Kaldové a srdcař Sysel. Po zápase se jde na oběd do sparanské hospůdky u Břízy.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

VV SPD svolává mimořádnou valnou hromadu

Pardubice – 8. února
Na základě usnesení rozšířeného zasedání VV SPD AČR v Pardubicích ze dne 2.12.2007 svolává VV SPD AČR mimořádnou Valnou hromadu SPD AČR na 2.března 2007. Místo konání bude Liberec. Hlavním programem jednání bude schválení nového Organizačního a jednacího řádů a dále projednání podoby soutěží v roce 2008.

Bude Inzell pod střechou nebo bez ploché dráhy?

Inzell – 8. února
V posledních týdnech se začaly objevovat divoké zvěsti o tom, že kvalifikace MS na ledové ploché dráze v Inzellu, která je na programu nadcházející víkend 10. a 11.2., bude možná posledním plochodrážním závodem na tomto stadionu. Věci se mají asi takto. Dlouholetá smlouva mezi pořadatelem závodů DMV Südbayern a radnicí, jakožto vlastníkem stadionu, vyprší dne 31.3.2007. Na rok 2008 tak musí dojít k uzavření nového kontraktu.

Stadion pod kopcem Falkenstein byl postaven pro účely rychlobruslení. Před časem však ztratil status spolkového rychlobruslařského výcvikového centra. Důvodem bylo chybějící zastřešení dráhy, což nevyhovuje současným požadavkům. Město díky tomu přišlo o značnou finanční podporu na údržbu stadionu. Rychlobruslařská federace dala jasně najevo, že pokud chce Inzell své postavení zpět, aby mohl pořádat podniky mistrovství světa a světového poháru, musí dostat dráhu pod střechu, jako je to například v Erfurtu nebo Berlin-Hohenschönhausen.

Radnice nyní zjišuje, na kolik by je zastřešení přišlo. Předseda LG Südbayern Robert Weiss však varuje, že úpravy stadionu by snížily kapacitu diváků na 4000. Náklady na pronájem stadionu podle současné smlouvy a ostatní poplatky spojené s pořádáním závodů na ploché dráze by se podle jeho slov nedaly po snížení počtu platících diváků pokrýt. Vysoké poplatky od FIM (asi 9500 Euro za jeden finálový závod MS) již dříve vedly místní pořadatele k ústupu od podniků Grand Prix pouze ke kvalifikačním závodům.

Budoucnost je tak nejistá. Existuje několik možností. Bude-li stadion zastřešen a jeho kapacita tak snížena, musí klub vyjednat v nové smlouvě s radnicí lepší podmínky pronájmu. Druhou možností je, že vše zůstane tak jako doposud, problémy s financováním však zůstanou. Radnice má čas na rozhodnutí do července. DMV Südbayern i rychlobruslařský klub zatím plánují velké podpisové akce, aby na svou stranu získali podporu široké veřejnosti. Jak celá záležitost dopadne, je tak zatím ve hvězdách, my můžeme jen doufat, že zvítězí plochá dráha.

Foto: Jiří Bayer

Josef Franc: „Ten, kdo je druhej, je vlastně první poraženej!“

Kutná Hora – 27. ledna
Jeho rekord třech titulů mistra republiky juniorů ještě nikdo nedokázal překonat. Po přechodu o věkovou kategorii výše však podobná zlatá žeň nepokračovala geometrickou řadou. A de facto zahrnovala pouze primát v extralize. Přesto však do nové sezóny vstupuje s vysokými ambicemi. Rád by do třetice dotáhl vedení ve finálové jízdě individuálního šampionátu až k cílové vlajce. Netají se ambicemi po triumfech ve dvojicích, extralize a dokonce i na dlouhé dráze. O tom se ostatně můžete přesvědčit sami, protože Josef Franc je dalším v řadě českých závodníků zpovídaných exkluzivně magazínem speedwayA-Z. Také on našim čtenářům, kteří mu položili svou otázku, podepsal svoji fotografii.

speedwayA-Z: „Loni jsi v Čechách hodně laboroval s technikou. Bylo to způsobeno tvým přechodem na motory GM také v kontinentálních závodech?“
Josef Franc: „V Anglii jezdím GM už od druhý sezóny v Berwicku v roce 2003. Po hodně dobrých zkušenostech jsem u toho zůstal doteď. Když byla šance vyzkoušet GM i v Evropě, šel jsem do toho. Poprvé jsem ho měl na jedný jízdě při Grand Prix v Praze 2003 a druhej den na finále dvojic v Březolupech. A s Ríšou jsme byli hned třetí. To byly první zkušenosti s GM v Evropě. Loni bylo GM od Tondy Kaspera vždycky při tréninku bomba. Dokázal jsem naměřit všem už od startu. Jenže druhej den při extralize to přestalo fungovat. Do další extraligy byl motor rozdělanej a upravenej podle Tondy. Vždycky jsem se vracel den před extraligou, abych moh‘ trénovat. A motor letěl, ale při extralize to opět nefungovalo. Jelo to v Pardubicích, kdy Tonda udělal GM podle Tondy Švába. Tam jsem byl spokojenej a líbilo se mi to. Ale na další extraligy to stálo za starou bačkoru. Tak jsem do vzal do Anglie. Vyměnili vačku a něco upravili. Zajel jsem na tom dobrej závod v Somersetu, ale tady to zase nefungovalo. Po velký ostudě, jako třeba v Plzni, kdy jsem měl nula bodů, jsem si řek‘ dost. A že je tady něco hodně špatně. Požádal jsem Bogase, jestli by mně něco nepůjčil. Měl jsem k dispozici jeho motor, nový typ Jawy. A do rezervy jsem si půjčil Jawu od Tondy Švába. Dá se říct, že to byla nádhera. Po několika letech jsem se zase svez‘. Letos jsem domluvenej s Bogasem. Jestli začne dělat motory, spolupracovali bychom. Vím, že na prvním místě pro něho bude určitě Adrian, takže to záleží na Bogasově zdravotním stavu. Jestli to dobře dopadne, mám na devadesát procent domluvenou podporu od Jawy. S jejich novým typem mám dobrý zkušenosti. Chtěl bych ho ve spolupráci s Bohoušem jezdit u nás i v Anglii.“

speedwayA-Z: „Už dvakrát jsi vedl finálovou jízdu šampionátu jednotlivců. Ale v obou případech jsi nakonec protnul metu až jako druhý. Co v tvých pocitech převažuje? Radost z životních výsledků či zklamání ze ztráty titulu? A co do třetice?“
Josef Franc: „Myslím si, že spíš zklamání. Když už člověk má titul na dosah a je to v jeho rukách a potom udělá chyby, je tam toho zklamání prostě hodně. Ve Mšeně jsem předloni hodně komunikoval se Zdeňkem Schneiderwindem. Nedám na něj dopustit. Člověk se snaží rozebírat momenty s někým, komu může věřit. Taky motorky byly připravený dobře. Ale ve Mšeně jsem do finále nastupoval s prasklým zadečkem, na což jsme přišli až po jízdě. Věděl jsem, že Lukáš je v tom tvrdým rychlej a nechtěl jsem to šudlat. V nájezdu do druhý zatáčky jsem se tak snažil v materiálu nabrat rychlost. Ale měl jsem minimálně ještě jedno kolo počkat. Když jseš ale první ve finále, zapomeneš na plán. Snažíš se maximum, až to dokážeš překombinovat. V Březolupech to šlo podle stejnýho scénáře. Akorát jsem po zkušenostech z extraligy ve Slaném věděl, že mám od Bogase dobrej motor. Hodně jsem si na něm věřil. Zkazil jsem jen jednu jízdu, kdy jsem dojel poslední. Adrian byl ten den nechytatelnej. Vyvez‘ mě do venku a já dojel poslední. Ale do finále jsem se dostal. Odstartoval jsem, jenže Adrian byl na koni. Byl jsem naštvanej. Ne z pocitu, že mě někdo předjel, ale třeba kvůli tátovi. Věděl jsem, že mám na to vyhrát. A do třetice? Všeho dobrýho! Letos mám v plánu zkusit vyhrát. Bude to o to těžší, že s Bogasem už bude třeba komunikovat víc závodníků a my už nebudeme mít ten bonus. Víc se bude rozhodovat na dráze. Kdybych dojel druhej, nevím, co bych dělal. Ten, kdo je druhej, je vlastně první poraženej. A to je horší než třeba osmý místo.“

speedwayA-Z: „Za favority jste byli pokládáni také v mistrovství republiky dvojic. Jenže Luboš Tomíček se zranil a vypadl vám z týmu. Potom jste s Pavlem Ondrašíkem nakonec nepostoupili do finálové skupiny…“
Josef Franc: „Na začátku sezóny mně bylo řečeno, že jsem jeden z hlavních závodníků Olympu pro extraligu a dvojice. Bohužel moje závodní výsledky nebyly nic extra. Měl jsem dost nabídek jít do soukromejch dvojic. Trenéři mi to prostě zakázali s tím, že budu v prvním týmu. Byl jsem dost zklamanej, že jsem nemoh‘ jet, za koho jsem chtěl. Ale nestaral jsem se o to. Pak jsem zjistil, že jedu s Pavlem. To by mně nevadilo, ale myslím, že vedení Olympu se mnou zametlo. A nebylo to poprvé. Letos se už rýsujou nějaký nabídky a myslím, že pojedu, s kým budu chtít já. Hlavně nastoupím s někým, s kým můžu vyhrát. Od mejch juniorskejch titulů by už chtělo zase něco šoupnout do vitríny.“

speedwayA-Z: „Po fatálním vyřazení ze Zlaté přilby přišel Tomíčkův memoriál. Poprvé po třech letech se na počet vítěze hrála česká hymna. Triumf ti asi musel dát hojivou náplast na duši, že?“
Josef Franc: „Byla to bomba. Snažil jsem se ukázat něco už na Zlatý přilbě. Počasí bylo obzvl᚝ vypečený. Klasicky po dobrý sobotní jízdě se mi neděle nepovedla. V rozhodující rozjížďce mi prasknul řetěz z třetího místa. Stačilo jen dojet, postoupit a jen si dolaďovat motorku. Prasklej primár, to se stává. S brekem jsme naložili motorky a koukali se na dobrý závody. Ale hezky jsme se vyspali, připravili všechno na druhej den a při Tomíčkově memoriálu natrhli všem prdel. I když startovka nebyla tak hvězdná, byli v ní jezdci, co s nima člověk musí závodit. Škoda, že se do finále nedostal Adrian. Na to jsem se těšil. Chtěl jsem ho sundat, což se mi z výjezdu v Březolupech nepovedlo. Ale jen lehce, aby se od prken jen odrazil a moh‘ pokračovat. Trošku mi vadilo, že úvodní rozjížďky jsem jezdil na vodě. Dráha na Markétě není na předjíždění normálně, natož po úpravě. Motorka ale jela jako o život. A jsem rád, že jsem zapsanej do Memoriálu jako vítěz. Byla to záplata z toho mistráku.“

speedwayA-Z: „A teď přichází trošku ošemetnější otázka. Extraliga. V čem je chyba, že se pražským favoritům nedaří? Motají se v barážovém pásmu, ale pak přijde závod jako naposledy ve Slaném?“
Josef Franc: „Záleží třeba na tom, kolik cizinců může jet extraligu. Zásadou Olympu bylo jet jen s českejma závodníkama. Po zranění několika leaderů došlo k tomu, že není, po kom šáhnout. Konkrétně mně se nedařilo. Nikdy jsme žádnej závod nezahazovali. Snažíme se pomáhat si a u nás je komunikace mezi jezdci nejlepší. Občas dělaj‘ chyby manažeři. Nejlepší kouč byl Tonda Kasper, protože jako bejvalej závodník měl přehled. Bohužel technika nefungovala všem. Nakonec jsme si řekli, že už se musí začít dařit. Povedlo se to ve Slaným, i když tam byl cizinec. Ale Tomasz Gapinski absolutně ten závod nerozhod‘. Jeli jsme v pohodě. A když se začne dařit, stresy jsou stranou a člověk je uvolněnej. Když se ti nedaří a začne tě měřit mladší generace, asi každej ví, o čem mluvím. Avšak jednou je člověk nahoře, jednou dole. Myslím si, že letos budeme hodně šlapat a bojovat o titul. Že to bude jako v tom Slaným. Nechceme bejt druhý, třetí nebo dokonce čtvrtý. Chceme vyhrávat. Čóro móro ale bude, že na Markétě je novej povrch. Navezli dvacet, třicet čísel a je to jeden z takovejch těch novejch materiálů. Uvidíme, jak si s tím poradí při přípravě dráhy. A jestli zůstane výhoda domácího prostředí. Už to nebude takový tvrdý a prašný, ale hlubinka.“

speedwayA-Z: „Hovoříme-li o extralize, jak hodnotíš změny pravidel? Soutěž se rozšířila na pět celků, není kam sestoupit a za juniora může jezdit výhradně junior.“
Josef Franc: „Jedna z výhod je, že Olymp může třeba stát na dráze, kde nám to nejde. Ale třeba nás tam zase pošlou dvakrát (smích). Nevím, jestli je ale výhodou, že tým může mít svůj závod v jakejkoliv den. Byli jsme zvyklí na středy. Dost dobrej nápad pro Olymp byl jezdit v úterý, kdy jsou dobrý závodníci ve Švédsku. Jinak mě pravidla nezajímaj‘. Pro mě je důležitý, že tam je páska a někde se rozsvítí zelený světlo.“

speedwayA-Z: „V mistrovství Evropy jsi celkem hladce postoupil do semifinále. Tam ovšem přišla konečná. Co se v těch závodech dělo?“
Josef Franc: „Lvov byl hezkej výlet na východ. Nikdy jsem tam nebyl a tak jsem nabral spousta zkušeností. Hezkej polorozpadlej stadión s rozpadlým hotelem naproti. Bylo to jak v pěkným komunistickým filmu. Všude samý průkazy a úplatky, jak to má bejt (smích). O tréninku bylo nádherně. Dráha suchá, tvrdá. Nic takovýho jsem ještě neviděl. Úprava bez větší techniky. Nastavili jsme jen převod. Dělaly se duny a díry, až jsem cejtil, jak se ráfek odráží od země a motor o ní dře. Docela se mi dařilo. Odjel jsem tři jízdy. V tý třetí to zastavili kvůli pádu. Zničehonic přišel černej mrak a závody uplavaly. Ke smůle Tomáše Suchánka se rozhodlo, že se už nepojede. Jedinej jsem hlasoval, aby se to dojelo až do konce. Ale zbytečně. V nájezdech byla voda až ke kolenům. Fyzicky to bylo hodně náročný a na starších závodnících bylo vidět, že měli hlavu na motorce až vzadu. V nájezdu nádech a výdech až ve výjezdu. Taky jsem odpočítával kola hodně pečlivě. Dráhu v Lublani nesnáším. Byl jsem tam dvakrát. Je to sypký a materiál tam nic nedělá. Závody byly špatný. Výborně jel Aleš, Bogas taky. Ale nebudu na to vzpomínat. Na takovej závod se musí zapomenout!“

speedwayA-Z: „Český nároďák poprvé v historii světového poháru vypadl z přímo nasazených celků. Opravdu to bylo ve švédské Malille tak zoufalé?“
Josef Franc: „Rozhodně jsme favority nebyli už na soupisce. Musím říct, že jsme se snažili dělat maximum a všichni měli to nejlepší. Chybu však nemůžeme hledat jen v závodnících. Po organizační stránce mi to přineslo nejhorší zkušenosti jak v komunikaci mezi závodníky, tak v přípravě předem. Někdo jen zavolal, že jseš nominovanej a s manažerem jsme se sešli až tam. Nikdo neřešil, jestli jsi zraněnej nebo jsi třeba cestou boural. Z tahounů se dařilo jen Aďovi. Zvláštní bylo i to, že Bogas v první jízdě vyhrál, ale Ole Olsen volal rozhodčímu z depa, že páska nešla rovnoměrně a rozjížďka se opakovala. Pršelo a závodní podmínky byly špatný. Nejen já, ale celej reprezentační tým by si přál, aby se změnil organizační a komunikační systém. Abychom spolupracovali spolu nejen, jestli máme stejný trička, ale třeba i při ladění. Koukni se třeba na Američany. Každej tam měl svýho mechanika v krásným oblečení. Hancock dovezl čtyři, pět motorek. Vyměňovali si je mezi sebou a manažer tam pořád běhal, o co jde. Ale asi nejsme závodníci takový úrovně, abychom bojovali se světovou špičkou. V tom by však pražským závodníkům moh‘ pomoct Bogas. Letos už víme, že jedeme v Lonigu. Doufám, že trenér začne organizovat přípravu tím směrem, že se tam vybraní reprezentanti budou moct svýzt.“

speedwayA-Z: „VV SPD se od systému národní kvalifikace začal v otázce reprezentační nominace přiklánět k výsledkům loňské sezóny. Rozhoduje finálová účast v dané disciplíně a pořadí v mistrovství republiky. Líbí se ti, že jako vicemistr máš už jisté mistrovství světa?“
Josef Franc: „Je určitě příjemná záležitost, že si člověk bednou z mistráku něco vyjel. Jenže páni nahoře dělaj‘ z pravidel guláš. Lukáš Dryml loni přerušil sezónu v polovině a teď se dožaduje místa v mistrovství světa. Podle zápisu z AČR ze 2. prosince mu bylo vyhověno a navíc si má vybírat jako třetí. Myslím, že takhle by to bejt nemělo. V týhle době je víc závodníků, kterejm se to nelíbí. Prostě se v tom dělá pěknej bordel. Ti lidi asi choděj na schůze spát. A my Pražáci tam asi nemáme moc velkou podporu od našich lidí. V národní kvalifikaci budu bojovat o mistrovství Evropy. Chci se dostat někam na mezinárodní úroveň. Ale spíš tě odradí ten systém. Bavili jsme se, proč místo národní kvalifikace nerozhodne všechno mistrovství republiky. A proč se to neřídí jen tím?“

speedwayA-Z: „Stěžejním bodem tvého závodnického programu se opět stala Premier League. Už druhým rokem jsi hájil barvy Newcastle. Jaký to byl pro tebe rok, který ti společně s Jiřím Štanclem přinesl bronz v šampionátu dvojic?“
Josef Franc: „Celkově ta sezóna za Newcastle byla dobrá. Bodoval jsem, i když jsem měl v létě asi měsíc výpadek. Ke konci sezóny jsem se však zase rozjel. A po jezdecký stránce si zase zlepšil average. Sice trošičku, ale chtěl bych v tom pokračovat. Jako tým dopadl Newcastle špatně. Na papíře jsme byli favoriti, co měli bojovat o titul. Bohužel se to nepovedlo. A myslím si, že to nebylo jen chybou závodníků. Chybělo zázemí domácí dráhy. V její přípravě to nefungovalo jako jinde. Měli jsme asi osmnáct rain offů (závodů přeložených kvůli dešti na jiný termín – pozn. redakce). Klub se tím dostal do finančních problémů a od toho se to odvíjelo. Dvojice byly jedinej úspěch, co Newcastle jako tým získal. V tom závodě se dařilo. Jak Jirka, tak já jsme udělali jednu chybičku. Dost mě štvalo, že ta moje přišla v boji o finálovou jízdu. Díky ní jsme ztratili šanci bojovat o titul. Jirka dráhu v Glasgow dobře zná, ale mně se tam dřív moc nedařilo. Původně to mělo bejt o několik tejdnů dopředu a já nebyl ani nominovanej. Dostal jsem se tam až po zranění Jamese Grievese. Byl jsem rád, že jsem tam jel a vybojovali třetí místo. Měl jsem šanci jet i Premier League Riders‘ Championship (individuální závod nejlepších jezdců ligy – pozn. redakce). Bylo to na jedný z mých ne moc oblíbených drah v Sheffieldu. Skončil jsem pátej. To docela jde a myslím, že jsem tým reprezentoval slušně. Jel jsem poprvý v Elite League za Belle Vue v Coventry. Povedlo se mně hned první jízdu vyhrát a porazit Nichollse, Bjerreho a Jannira. Pak už si ale kocouři dávali pozor a já nakonec získal pět bodů. Manažer byl docela spokojenej a fanoušci taky. Nějakej Franc přijel do Coventry a hned tam spráskal top ridera britskýho týmu! Letos bych chtěl jet Premier League naposled. A proniknout do Elite League. Nevím, jestli se to povede. Je to dost velkej risk. Nevím ani, jestli to po technický stránce utáhnu. Ale čas je urgentní a musím zjistit, jestli na to po jezdecký stránce mám. Pokud se to nepovede, vrátím se do Premier League a začnu syslit, abych něco vydělal.“

speedwayA-Z: „A nakonec trošku akademická otázka. Neláká tě comeback na dlouhých drahách?“
Josef Franc: „Comeback to nebude. Ale po několika letech bych si chtěl zkusit dlouhou. A jestli vyjde čas, pojedu mistrák v Mariánkách. Bylo by to takový zpestření a třeba bych bojoval i o titul. Plánuju postavit jednu motorku. Nic většího v tom nevidím. Když jsem se o tom zmínil panu Špinkovi, hned mě chtěl cpát do mistrovství světa. Tímhle směrem se nechci řídit. Finančně je to hodně náročný. Je lepší se soustředit jedním směrem, ne dělat víc věcí míň. Spíš bych se chtěl ukázat víc na mezinárodní úrovni na krátký dráze.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Radim Mach: „Pepe, hlouček Tvých věrných fanoušků, kteří jsou slyšet na každém Tvém závodě, jsou většinou příbuzní nebo fanclub? Myslíš na závody v GP jako stálý jezdec nebo máš zatím ‚nižší‘ cíle? Pokud ano, tak doufám, že jenom zatím.“
Josef Franc: „Ten hlouček jsou spíš kamarádi. A jeden z nich, pan Kárník, je člověk, co mi pomáhá s Pneu K.A.L.T. Jinak tam je můj táta a jeho drinking team. Grand Prix je přání mnoha závodníků, nejen moje. Chtěl bych jet aspoň jednu sezónu jako stálý účastník, ale bohužel k tomu chybí finanční a technická stránka. Nejsem tak starej, abych házel vidle do žita. Jestli vyjde spolupráce s Bogasem, myslím, že účast v Grand Final je reálná. Myslím, že je to jedna z mejch posledních šancí.“

Jiří Benda: „Já mám svoji oblíbenou otázku a tak jí položím i tobě: jak vidíš svou volbu Jawa či GM?“
Josef Franc: „GM jsem začal jezdit v Anglii z jednoho prostýho důvodu, že to je bezproblémovej motor, co soukromý závodník dokáže udržovat po celou sezónu. Je důležitý mít v Anglii kvalitní techniku a nepřemejšlet, jestli se ten motor rozstřelí nebo ne. Už od podzimu začínám tak trošku přesedávat na Jawu. Na konci sezóny jsem s ní měl dobrý zkušenosti. Už se pomalu začíná srovnávat s GM. Je v jednání i spolupráce s Jawou. Bylo by dobře, kdyby českej závodník dokázal něco na českým výrobku. A doufám, že přesedlání na Jawu bude dobrý.“

Eliška Horáčková: „Zdarec pepe, loňská sezona Ti, myslím, vyšla dobře. Bejt druhej v republice je dost supr! Do tý další Ti přeju ještě větší úspěchy a už doma, tak i v zahraničních ligách! Jak vypadá Tvoje příprava na sezonu? Cyklisti jezděj na Mallorcu, běžkovat se nedá, co třeba Argentina viz Švabach nebo australský turné? Je to tedy o posilovně? Ještě máte v Kutný Hoře hospodu?“
Josef Franc: „V Austrálii jsem byl jednou. Během deseti dnů jsme odjeli dva závody. Byla to dobrá zkušenost, ale spíš preferuju si v zimě odpočinout. A dát řidítka do skříňky. Pak se víc na závody těším. Kdybych závodil pořád, bylo by to příliš jednotvárné. A tak tuhle cestu nevolím. Zima je spíš o fyzický přípravě. Poslední dva roky se připravuju i v sezóně, abych to všechno udejchal s těmi přelety a nevyspáním. Prostě od listopadu do konce února chodím třikrát do posilovny a makám. Plus squash, lezení po stěně a hraní hokeje. Děláme fyzický testy, abychom věděli, jak na tom jsme. Byl jsem tam zrovna včera, kde mě pochválili, že jsem na tom fyzicky výborně. Neznamená to, že cvičíme jenom my starší sportovci z Olympu, ale trenéři se snaží něco dělat i s mladejma. Myslím, že jsme jedinej klub, kde je to takhle organizovaný. Doufám, že to bude vidět i přes sezónu. Hospodu máme. Je v pronájmu. Já tam skoro vůbec nechodím. Nemám na to čas. Maximálně jednou, dvakrát do roka. A není to žádná speciální plochodrážní hospoda, ale putyka jako každá jiná.“

Horác: „Zdravím, Pepe, do další sezony vše nej, nej. A Ti slouží zdraví, motory bez poruch a hodně štěstí.
Jak se Ti jezdilo na loňské ZP? Bylo něco s motorem? Budeš jezdit za Newcastle v Anglii, u nás za Olymp, co třeba Polsko, Německo, či Švédsko? Za odpovědi díky.“

Josef Franc: „Problém byl mezi spojkou a motorem. Díra uprostřed primárního řetězu. Jinak nic. Smůla jako vždycky na Zlatý přilbě. Ještě letos si dám odpočinkový závodění a soustředím se na Anglii. Snad bude šance i na Elite League. A hledat volný závody, abych se anglickejm klubům ukázal. A ještě bych chtěl vyhrát extraligu za Prahu. Jednou z nejdůležitějších věcí je pro mě mezinárodní účast. Dostat se do mistrovství světa družstev. A kdyby mě to šlo, tak tu divokou kartu na Grand Prix.“

Kiril Janačkov: „Máte velmi povedený design motorky. Jak se zrodil? Co kromě loga sponzorů ovlivnilo toto provedení? Jinak velice by mě zajímalo, jak vnímáte závodění v Anglii. Jaké jsou největší rozdíly a v čem jsou si tamní závody podobné s kontinentálními. Jaké preferujete dráhy – anglické nebo evropské? Nakonec přeji hodně štěstí.“
Josef Franc: „Docela dost dlouho jsem jezdil univerzální černou. Občas s nějakou linkou. Pak jsem byl línej designovat, i když mě to baví. Můj designovej favorit byl Sam Ermolenko, když měl stříbrnou perle s černočerveným proužkem, což jsem si taky v devětadevadesátým zkopíroval. Pak jsem povolil, jak jsem říkal. A v první sezóně v Newcastle jsem sehnal sponzora na deky. A prostě jsem zvolil jinou barvu. Žlutou, která není moc oblíbená, se stříbrnou. Jsou na tom šikmý obdélníčky, co kdysi taky jezdil Sam Ermolenko a docela se mně to zalíbilo. Loni jsem přešel v Anglii zpátky na černou, modrou a stříbrnou, protože náš tým měl týmový kombinézy a já udělal dečky v jejich barvách. To se mi moc nelíbilo, takže letos budu mít zpátky tu žlutou. S jednoduchým designem, nic zvláštního. V Anglii jezdí sedm závodníků a každej čtyřikrát. Závodí se ve dvojicích, kde by se mělo projevit týmový závodění. Plus jedna jízda navíc, kde jsou dva nejlepší z každýho týmu. Závodím v Anglii, protože vím, že tam mám padesát závodů a nemusím už nic shánět. Jezdí se tam od března do půlky října. To mě vyhovuje, navíc závodím i tady. V Anglii je hodně výhoda domácí dráhy, kdežto v Evropě to tak není. U nás jsou dráhy dost otevřený, kde maj‘ všichni čtyři dost prostoru. Naopak v Anglii jsou záludný. Dlouhý rovinky, zatáčky hodně za roh nebo ouzký. Záleží spíš na startech. Nikdy jsem nepřemejšlel, který mám radši. Vyhovujou mně spíš hlubší měkký starty, kde si závodník může uplácat, co chce. To je hodně v tý Anglii. A tak bych se spíš přiklonil k ní. Tam záleží spíše na umu závodníka, ne na výkonu motoru.“

Michal Jirka: „Ahoj, mě by zajímalo kolik stojí veškeré vybavení na plochou dráhu a jakou část proplácí sponzor? Děkuji za odpověď.“
Josef Franc: „Díky Olympu dostáváme základní výbavu, co v jinejch klubech nikdo nedostane. Je to můj hlavní sponzor. Dostanu na sezónu dvě motorky a dva motory. Když někdo chce závodit, nemusí si kupovat motorku z fabriky, ale postavit si ji z různých dílů. Výstroj závodníka stojí kolem 35 tisíc. Když jezdíš v zahraničí, Anglii, Dánsku či Švédsku, tak je to třikrát. Postavit motorku vyjde bez motoru 50 až 70 tisíc. Podle toho, jak kdo odlehčuje. Jedna. Každý závodník potřebuje v jedný zemi dvě. Plus motor. Seženeš ho za 10 nebo i za 120 tisíc. Na svý závodní úrovni nemám sponzory. Spíš je to materiální podpora, takže si to platím z vlastní kapsy, co kde vyzávodím. Pak mi přijde dost smutný, že mistr republiky dostane jen pár tisíc korun. Náklady jsou větší. A pak během rozpravy tam někdo několikrát zmiňuje, že za takový velký peníze, co dostáváme, musíme poslouchat na slovo. A jestli se to někomu nelíbí, bu, bu, bu. Takovej proslov při finále mistrovství republiky není na místě. Vím, že pořádání stojí peníze. Ale nás se taky nikdo neptá, jestli to chceme dělat za dva tisíce.“

Josef Franc děkuje:
„Chtěl bych strašně moc poděkovat tátovi. Když jsem začal závodit, byl jsem zlobivej kluk a on mě tlačil správným směrem. Pak si mě všimnul Zdeněk Schneiderwind, kterýmu bych chtěl taky poděkovat. Hodně důležitý je taky nezapomenout na těch pár fanoušků, co člověka dokážou podržet, když se mu nedaří. A pamatujou si ho i z dob, kdy ještě dokázal někoho předjet. I kvůli tomu závodíš, aby z toho lidi měli radost. Určitě děkuji sponzorům: Luděk Řezníček, Pneu K.A.L.T., Pavelka – kontejnery, Benz, MK Papír, odbor sportu Ministerstva vnitra, AK Markéta a z Anglie Just Diesels, Wheel Man, Mike Rogerson, GRS, B.B. racing, Burrow family a Scotch John. A mechanikům Petru Bazikovi a Robinu Morrisonovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)