Archiv autora: Antonín Škach

Klabo team zahájil sezónu ve Švédsku

Östersund – 26. prosince
Volný mezinárodní závod na ledové dráze nazvaný Santa Cup ve švédském Östersundu vyhrál včera Rakušan Franz Zorn. Na stupních vítězů mu dělali společnost nezničitelný Švéd Per-Olof Serenius a Němec Robert Eibl. Antonín Klatovský byl šestý, když mezi ním a stupni vítězů skončili ještě čtvrtý Holanďan Johny Tuinstra a pátý Fin Antti Aakko. Jan Klatovský obsadil dvanáctou a Josef Šiška devatenáctou příčku.

Veselé Vánoce!

Česká Třebová – 23. prosince
Protože letos vzhledem k operativní změně redakčních barev nedošlo na klasické novoročenky, chtěl bych využít naše stránky a za celou redakci všem čtenářům a partnerům magazínu speedwayA-Z a také všem lidem okolo ploché dráhy a jejich rodinám popřát příjemné prožití vánočních svátků a hodně splněných přání pod rozsvíceným stromečkem.

Linkový autobus veze oba Čechy domů

Německo – 23. prosince
Včera večer ve dvacet hodin britského času se začala odvíjet závěrečná etapa australského turné Tomáše Suchánka a Filipa Šitery. Po dlouhatánské cestě letadlem s přestupy v Aucklandu a Los Angeles totiž oba borci v Londýně nastoupili do linkového autobusu. Ten s nimi právě teď uhání po německých dálnicích, aby je dnes v patnáct hodin vysadil v Praze. Téměř celodenní čekání v britské metropoli Filip Šitera vyplnil také tím, že čtenářům magazínu speedwayA-Z vysvětlil, proč v posledním závodě v Ayru chyběl ve finálové jízdě.

„Měl jsem dva defekty,“ zdůvodnil svůj netradičně hubený zisk osmi bodů Filip Šitera. „Jednou se mi utrhl píst, když jsem bojoval o první místo s Davidem Wattem. A podruhý mi to zrovna v nejlehčí jízdě zastavilo hned po startu. A ty body mi pak chyběly na finále.“

Redakce magazínu speedwayA-Z v současné době vyjednává s Tomášem Suchánkem i Filipem Šiterou exkluzivní rozhovory. Pakliže tedy všechno klapne, mohou se naši čtenáři těšit na zážitky ze žhavé Austrálie ještě ve studeném středoevropském lednu.

Foto: Tomáš Suchánek

Zeptejte se: Jaroslava Petráka

Pardubice – 22. prosince
S vestou Pardubic získal letos tituly v obou českých ligových soutěžích. Při Zlaté přilbě sahal po životním postupu z vylučovací skupiny, nicméně po pádu nakonec skončil v nemocnici. Musel vynechat závěr sezóny a definitivní rozuzlení prvoligového rébusu v pardubický prospěch sledoval na plzeňských Borech jen jako divák. Jaroslav Petrák, který se v průběhu roku stal prvním českým plochodrážníkem sedlajícím motory GM, je dalším závodníkem, jehož názory se objeví v exkluzivním rozhovoru magazínu speedwayA-Z. Také tentokrát do něho může svými otázkami vstoupit kterýkoliv čtenář.

„To víš, že ne, musím jít na operaci,“ reagoval Jaroslav Petrák na otázku magazínu speedwayA-Z, zda jeho rekonvalescence proběhla v pořádku. „Rameno je v háji a 3. února musím do nemocnice na resekci. Chci však stihnout začátek nové sezóny. Řekl jsem si totiž, že ještě rok zkusím, když mám ten novej motor.“

Své dotazy pro Jaroslava Petráka vkládejte jako komentáře k tomuto článku. Rozhovor je předběžně domluven na středu 29. prosince. Uzávěrka vašich příspěvků tedy bude o den dříve, v úterý 28. prosince ve 12:00.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Zdeněk Simota: „Extraligu nebudeme jezdit, abychom prohráli!“

Babice u Netolic – 18. prosince
Předloňské zranění zápěstí zploštilo strmou křivku jeho kariéry, nicméně letos s ním soupeři museli pokaždé počítat jako s vážnou konkurencí. Na Prvního máje vyhrál svůj první individuální závod v životě, Memoriál Emila Sovy, ale další záhy následovaly. Zejména semifinále evropských devatenáctek a domácí titul ve stejné věkové kategorii, když mu primát mezi jednadvacetiletými vzal především kuriózní defekt v prvém závodě. Přišly i další úspěchy, především bronz v šampionátu dvojic a postup do extraligy. S plzeňským juniorem Zdeňkem Simotou se magazín speedwayA-Z v exkluzivním rozhovoru ohlíží za úspěšným rokem. Vedle zákulisí prestižních šampionátů se čtenáři dozvědí také třeba o motivech přechodu na motor GM, poměrech na Ukrajině či možné sestavě Plzně v extralize 2005.


speedwayA-Z: „V národní kvalifikaci o účast v MS a ME jsi startoval jen jako náhradník, takže jsi se do juniorské reprezentace měl šanci dostat pouze na juniorské úrovni. Zatímco v mistrovství světa jsi vypadl už v kvalifikačním kole v Abensbergu, v evropském šampionátu devatenáctiletých jsi vyhrál semifinále v Rovně. Ve finále v Rybniku ti pak patřila třináctá příčka. Jak se díváš na své letošní reprezentační starty?“
Zdeněk Simota: „Abensberg měl hodně rozbitou dráhu. Jezdí se tam jen jeden závod za rok a dráha byla hodně děravá. Bylo to hodně nebezpečný. Když někdo jel těsně za mnou, bál jsem se, aby mě nesundal. V jedný jízdě jsem ještě zadřel motor. V poslední rozjížďce jsem jel s Patrikem Linhartem. Ten potřeboval vyhrát, aby postoupil do semifinálový jízdy. A já skončil třetí. Už jsem věděl, že nemůžu postoupit. Ale kdybych odstartoval vpředu, udělal bych to tak, aby Patrik vyhrál. On pak v semifinále vedl, ale chytil díru. Zvedlo se mu to a spadnul. Pro mě by bylo příští rok nejlepší, abych jel doma v Pardubicích a postoupil. V Rovně byla dobrá atmosféra. Líbilo se mi tam. Na stadión přišlo hodně lidí a fandili. Byl dobrej den, měl jsem dobře připravenej motor a dařily se mi starty. Dělal jsem tam čtrnáct bodů a pak se rozjížděl s Miroslawem Jablonskim. Stál jsem nad ním a on měl lepší start. Myslel si, že mě vyveze, ale dal jsem to pod něj. A už jsem ho nepustil, navíc on ve třetím kole zadřel. V Rybniku byla na tréninku tahavá dráha. Ale o závodech, jak se to vyjezdilo, se z toho stal beton. Starty jsem měl dobrý, ve výjezdu jsem byl třeba druhej, jenže pak mě všichni předjížděli. Trémou to nebylo, asi jsem neměl dobrej motor a nedokázal jsem ho dobře zpřevodovat. Dráha byla dobrá, ale nejelo to dopředu. Pořád se to mydlilo. Myslel jsem, že skončím trošku vejš a tak jsem byl z výsledku docela zklamanej.“


speedwayA-Z: „O závodech a poměrech na Ukrajině kolují mnohdy až neuvěřitelné zkazky. Jak tato země působila na tebe?“
Zdeněk Simota: „Mně se tam strašně líbilo. Po závodech, i během nich za mnou pořád chodili lidi a byli strašně přátelský. Po svém vítězství jsem se asi hodinu jenom podepisoval. A diváci fandili. Vyhrál jsem jízdu, projel cílem a jen tak zvednul ruku. A oni hned vstávali a mávali. To se nedá srovnat s tím, jak je to u nás. S Lubošem Tomíčkem jsme tam šli na diskotéku a bylo to tam dobrý. Musel jsem s fanouškama na jídlo a na pití. Táta mě pak naháněl, protože už měl strach, že mě ukradli. Z tý diskotéky jsme se vrátili až v osm ráno. Nešli jsme ani na hotel a hned jeli domů. Luboš jen svítil. Ale ty silnice a provoz, to bylo hrozný. Třeba na dálnici jsme v pomalým pruhu předjížděli vozík s koníkem. A taky tam jsou obrovský rozdíly mezi lidma. Buď jsou bohatý nebo chudý. Na hranicích jsme čekali asi hodinu, zpátky jen patnáct minut. Musíš ale vyplňovat hodně papírů a v azbuce. Když něco nepochopíš, hned tě nechají stát stranou. Jel bych tam ale závodit zase. Měl jsem tam mít nějakej juniorskej pouák, ale dávali hrozně malej cesák.“

speedwayA-Z: „V semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Divišově jsi měl docela postupovou honičku. Nakonec jsi se však do kopřivnického finále dostal. V něm jsi chvilku vodil Bohumila Brhela, ale nakonec jsi skončil u dna výsledkové listiny. Opravdu se na tvém výsledku podepsala jen ta rozbitá dráha?“
Zdeněk Simota: „V Divišově se mi nedařily starty. Jednou jsem ještě ke všemu najel do pásky a vyloučili mě. Dráhu měli připravenou dobře, nebejt těch startů mohl jsem skončit líp. A ta
jízdy, kde jsem byl vyloučenej, nebyla těžká. Jelo se jen ve třech. Kdybych jí vyhrál… Měl jsem problém se spojkou. Pořád se vytáčela a povolovala. V jízdě s Ríšou Wolffem jsem kvůli tomu málem nedojel. Taky s Tomáše Suchánka jsem dotahoval, ale nemohl ho předjet. V Kopřivnici to bylo hodně zlý. S Bohoušem se mi povedl start, ale pak jsem chytil díru. Ta mě vykopla a už se mi nedařilo. Ale myslím, že kdybych tu první jízdu vyhrál, bylo by to jiný. Porazit Bohouše by byla bomba. V Kopřivnici by to měli zrušit, je to tam o život. Možná kdyby se mi to tam povedlo, měl bych jinej názor. Ale ta dráha tam je fakt strašná. A nevyšel mi tam ani mistrák dospělejch, ani ten juniorskej. Letos se finále jede ve Mšeně, tak to je dobrý. Semifinále bych radši bral Prahu, i když ani Svitavy nejsou špatný.“

speedwayA-Z: „Zato druhý den po Kopřivnici přišel ve Mšeně tvůj životní úspěch. Společně s Petrem Vandírkem jste vybojovali bronz v šampionátu dvojic. Byl to nečekaný výsledek nebo jsi v něco podobného ve skrytu duše doufal?“
Zdeněk Simota: „Určitě jsem tohle vůbec nečekal. Vyhráli jsme skupinu. Když jsme v semifinále jeli s Filipem a tím Polákem, spadnul jsem. A do finále postoupili oni. Kdyby se mi to nestalo, byli jsme ve finále my s Vanďou. A byli bysme tak nejhůř druhý. Ale i třetí místo je skvělý. Plzeňáci byli rádi. Z Plzně přijeli všichni. S Vanďou se mi jezdí dobře. On si to pohlídá, když jsem třeba za ním, zpomalí a nechá mě předjet. Určitě mi dá i nějakou tu dobrou radu. Poradit umí dobře, spolu jsme vyhráli i závod dvojic ve Wolfslake. A to o dost bodů a to tam jeli Schultz a Hefenbrock a taky nějaký Poláci. Vanďa říkal, že bychom ještě příští rok mohli spolu jet. Ale neví, jestli bude ještě závodit. Slíbil však, že jestli bude potřeba, nastoupí v extralize. Byl bych rád, kdyby se nám to ještě příští rok povedlo. Systém se mi líbí, ale znáš to. Kdybychom neuspěli, třeba bych zase říkal, že je špatnej.“


speedwayA-Z: „Letošní domácí juniorský šampionát vstoupí do historie jako kromobyčejně vyrovnaná bitva, v níž do posledního závodu vstupovali hned tři adepti na titul. Ty jsi v průběhu šesti závodů různě ztrácel, ovšem nakonec skončil pouhý bod od titulu. Považuješ za těchto okolností stříbro, které je nejlepším výsledkem tvojí kariéry, za úspěch nebo pech?“
Zdeněk Simota: „Určitě mě naštvalo, že mě v Praze Luboš porazil a sebral mi tak jedinej bod za celej závod. O nic mu už nešlo a ten bodík mi mohl nechat. Čtyři kola jsem se ním pral. Už bych ho i kolikrát málem předjel, ale nepovedlo se. Ono se mu to však třeba jednou vrátí (smích). Na druhou stranu sebral bod i Honzovi Jarošovi. A já jsem ztrácel i jinde. V každým závodě jsem měl defekt nebo se mi něco stalo. Slaný v dubnu bylo dobrý. Na první závod sezóny to ještě nebylo tak rozbitý, akorát tam byly vlny jako na moři. Dařily se mi starty, akorát mi v první jízdě upadl z prvního místa hák. Je tam šroub a ještě je zajištěnej ségrovkou. A teď vypadl jak šroub, tak ta ségrovka. Na nikoho to svádět nemůžu, vše si připravuju sám, takže to byla moje vina. V Březolupech jsem pak prohrál jednu jízdu s Mirdou a s Filipem. Dráha se jim povedla, akorát v zatáčce po startu měli díru. V Pardubicích jsem v první jízdě spadnul. Ve výjezdu se mi to zvedlo. U mantinelu byla blátivá kaše. Do ní mi dopadlo přední kolo, uklouzlo a už jsem šel. Jsem blbej, že jsem se zvednul a nezůstal ležet. Taky Honza Jaroš spadnul, zrovna v jízdě se mnou a udělal si koleno. Ztratil teda taky, ale těžil z toho Mirda. Skončil jsem za ním druhej, potom taky v Marxově memoriálu. Kopřivnice byla hrozná dráha a nedařily se mi starty. A předjíždět se tam nedalo. Těch jedenáct bodů tak bylo akorát. Ovšem Mirda dělal plnej počet. Plzeň, to byla komedie. Nenastoupil jsem k rozjezdu, protože mě naštval Ondrašík. První jízda s Mirdou se mi nepovedla. Bojoval jsem, ale nepředjel ho. Porazil mě taky Tomáš Suchánek a Hynek Štichauer. Ten odlítnul a už jsem ho nechytil. Plzeň je sice domácí dráha, kde jsem vyrostl, ale moc závodů tam není. Navíc jsem tam ani moc netrénoval. Jedině dvakrát před sezónou a pak předtím než byla liga. V Praze jsem musel vyhrát všechny jízdy, ale Luboš mi to pokazil. Pech nebo úspěch? Jak se to vezme. Určitě jsem mohl skončit vejš. Každej měl nějakej problém, nejenom já. Ale štve mě to. Kdyby se aspoň jeden závod, co se nepovede, škrtal.“


speedwayA-Z: „Šampionát devatenáctiletých ve Mšeně se z tvého úhlu pohledu jevil jako rutinní záležitost. Pět jízd, patnáct bodů a titul. Bylo to skutečně tak jednoduché?“
Zdeněk Simota: „Tak jednoduchý to nebylo. Ale co start, z první zatáčky jsem vyjížděl jako první. A vedení jsem si pak už udržel a nikoho tam nepustil. Strašně jsem ten titul chtěl, protože jsem v devatenáctkách byl poslední rok. Měl jsem trošku trému, ale jak jsem vyhrál tu první rozjížďku, šlo to už samo. Táta byl na tribuně s mými největšími sponzory, takže jsem se chtěl ukázat a povedlo se. Měl jsem taky dobrýho mechanika, Láďu Kalinu. Žádná krizovka, taková pohoda, všechno bylo docela klidový. Škoda, že tyhle devatenáctky neudělali dřív. Chytil jsem je až poslední rok.“

speedwayA-Z: „Šampionát juniorských družstev jsi letos jezdil opět spíše jen sporadicky. Stála za tím nedostatečná motivace po zranění Jana Balihara nebo plzeňský klub vnímá tuto soutěž okrajově?“
Zdeněk Simota: „S Honzou jsme v prvním závodě byli druhý, v Plzni si pak Honza půjčoval Markvartovu motorku. A skončili jsme třetí. Když se zranil Honza, jezdil se mnou Markvart. Nějak mě to přestalo motivovat. Jel jsem s Markvartem jednou v Praze a skončili jsme čtvrtý. A to jsem vyhrával a jen dvakrát měl dva body. On dělal tři body a to mě nebavilo. S Honzou Baliharem jsme chtěli jet o titul. A když se pak zranil, tenhle plán se škrtnul. Mohl by ale bejt aktuální zase příští rok. Jestli bude Filip v Plzni, měli bycom to vyhrát. Nebude tam už nikdo. Mirda je venku, snad jedině kdyby Tomáš Suchánek jel s Hynkem Štichauerem.“


speedwayA-Z: „Do mozaiky tvých letošních úspěchů rovněž zapadá plzeňský postup do extraligy. Jak jsi prožíval první ligu?“
Zdeněk Simota: „Nikdy se nám nepovedlo vyhrát doma. Byli jsme první ve Mšeně, Praze a Svitavách, ale v Plzni ani jednou. Asi je to pro nás zakletý. I minulej a předminulej rok se nám to nikdy nepovedlo. Třeba v tom posledním závodě jsem defektoval, Vanďa taky. Nejvíc se nám to povedlo asi v Praze. Vyhráli jsme a já pak byl první v Memoriálu Josefa Leifra. Kdyby byl po každý lize takovej závod, bylo by to dobrý. Ještě když za něj jsou pěkný ceny nebo dobrý peníze tak tím spíš. Je to takový zpestření nakonec. A nejhorší závody byly u nás doma. Pokaždý se nám to tam nepovedlo. Nevím, čím to je. Pak měla bejt ta baráž. Myslím, že nám to Mšeno mělo dát vědět dříve. Kdyby nenastoupili s posilama, asi bysme je porazili. Ale je to v Plzni, kde se nám nedaří, tak nevím (smích). První liga je docela pěkná. Dá se tam závodit, ale spíš tam jedou samý mladý. Spolu závodíme pořád, takže mi to někdy přijde spíš jako další juniorskej závod.“

speedwayA-Z: „Extraliga tě však druhým rokem míjela. V průběhu sezóny jsi se však náhle objevil na soupisce pražského Olympu. Jak k tomu došlo? A proč jsi nakonec za pražský klub ani jednou nenastoupil?“
Zdeněk Simota: „Sám nevím. Najednou jsem byl na soupisce. Milan Špinka mi vždycky volal, že pojedu, ale pak jsem nejel. Dal si tam svoje jezdce. A protože jsem byl na soupisce Prahy, nemohl jsem jet za Mšeno, když mě chtěli.“


speedwayA-Z: „V souvislosti s extraligou anno domini 2005 je jeden velikánský otazník – jak si v ní povede nováček, PK Plzeň. Máš nějaké nové zprávy ohledně možné sestavy?“
Zdeněk Simota: „Měl by za nás jet Jirka Štancl. Byl minulej tejden na schůzi. Volali také Martinu Smolinskému. Nemá to z Bavorska tak daleko. Prej by měli jet i Filip Šitera, Vanďa, Martin Málek a Věrouš Kollert. Ale nevím, jak se tihle všichni přesně domluvili. Pak já a Vlado Višváder. A ještě jeden cizinec, asi z Polska. Je nás tam docela dost, ale uvidíme, jak to půjde. Určitě nebudeme extraligu jezdit, abychom prohráli. Budeme se chtít chytit.

speedwayA-Z: „Konec září tě zastihl v perné práci. Zlatá stuha, velká porce jízd při Zlaté přilbě v roli náhradníka, předzávod Tomíčkova memoriálu a málem i hlavní závod. Neměl jsi problémy s tak hektickým harmonogramem? A jak na tebe atmosféra slavných podniků působila?“
Zdeněk Simota: „Problémy byly jedině trošku s přípravou motorky. Neměl jsem si jí, kde umejt. Nevěděl jsem, jestli v Praze vůbec pojedu. Měl jsem kašel a nakonec jsme přijeli pozdě. Já se oblíkal a ostatní moji soupeři z první jízdy už stáli na kopci. Vjel jsem na dráhu ještě s převodem z Pardubic. Teprve po závodech za mnou přišli, že do Tomíčkova memoriálu postupujou první z tohohle závodu. Já myslel, že je to trénink a sranda. Ještě jsem tam dělal tu exhibici s Krajčovičem (bývalý motokrosař jel proti Zdeňku Simotovi na terénní Hondě 400 – pozn. redakce). Ale že je to kvalifikace na Tomíčkův memoriál, jsem nevěděl. Přitom to mohli vzít úplně jinak, protože věděli, kdo jak jede. Na Zlatý přilbě jsem byl jen jako náhradník. Bral jsem to jako trénink, protože postoupit jsem nemohl. Proto jsem neměl žádnou trému, věděl jsem, že mi o nic nejde. Proto možná tyhle výsledky byly. Zlatá stuha začala dobře, ale v jedný jízdě se mi to zvedlo a já si vykopnul fajfku ze svíčky. Pak se mi to ještě v jízdě s Martinem Málkem zvedlo v zatáčce u depa. Vylítnul jsem až k mantinelu. On mě přitom podjel a já už nestíhal. Ty body mě pak chyběly. Byla to smůla.“


speedwayA-Z: „Na těchto závodech jsi také často míval anglicky mluvící společnost. Dokonce se spekulovalo o tvé účasti na jednom volném klání v Readingu. Proč z ní sešlo? A jaké jsou tvé šance na stálé angažmá?“
Zdeněk Simota: „Čtrnáct dnů tam pršelo a závody se zrušily. Pro příští rok jsou v jednání nějaký alternativy, ale jistýho není nic.“

speedwayA-Z: „Patříš ke skupince českých jezdců, která se v průběhu sezóny objevila v sedlech motocyklů s motorem GM. Co tě ke změně značky vedlo? A jak bys porovnal GM s Jawou?“
Zdeněk Simota: „Ve finále mistrovství Evropy do devatenácti let byla tvrdá dráha a jedině já, Filip, Luboš a ještě jeden Švéd měli Jawu. Už jsem nevěděl, co tam vyzkoušet, a proč to na takovým tvrdým povrchu nejede. A tak jsem pak zkusil GM. Od té doby jsem na dráze jako v Rybniku nezávodil, ale na GM se mi jelo docela dobře. Zatím ale na tom neumím startovat. Je to takovej měkčí motůrek. Nevyskočí tolik jako Jawa, spíš se to pomalu rozjíždí. Je takovej plastickej. Nezkusil jsem zatím ještě všechny vačky a nastavení a taky jsem na tom jel jen pět závodů. Na nějaký soudy je teda ještě brzo. To budu vědět, až se otestuje všechno nastavení. Problém jsem měl jen jeden. Dva dny před Zlatou stuhou jsem jel trénovat do Plzně. Protekl mi karburátor a já to zadřel. Vyměnil jsem jen píst, válec jsem naštěstí zachránil.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Petr Horáček: „Vzpomínám, že se loni psalo, že Zdeněk Simota má jít závodit do Anglie. Pak z toho sešlo?“
Zdeněk Simota: „Měl jsem tam jít, ale nakonec jsem tam jen trénoval na začátku sezóny. Žádnou smlouvu jsem ale nepodepsal.“

Jiří Benda: „Zdeňku, v souvislosti s vámi se často hovoří o vašem čistém, elegantním jezdeckém stylu. To máte od Boha nebo je to spíše výsledek pilné tréninkové práce?“
Zdeněk Simota: „Nevím, jestli to mám od Boha, ale na motorce jezdím už od svejch osmi let. Tak je to možná tím. Do patnácti jsem každou středu jezdil trénovat do Plzně. A taky do Mšena, který zrovna tou dobou znovu začínalo. Pořádali tam různý soustředění. Teď trénuju většinou jen, když potřebuju něco vyzkoušet. Hlavně když mám dva, tři závody za tejden a musím ještě připravovat motorku.“

Zdena Pániková: „Po získání titulu mistra republiky do devatenácti let jste druhý den pro indispozici nenastoupil do závodu mistrovství republiky juniorských družstev. Mohl byste nám říci, co se vám stalo?“
Zdeněk Simota: „Jak už jsem řekl, po zranění Honzy Balihara jsem už ty juniorský družstva nejezdil. Přiznám se, že jsem trochu oslavoval ten titul, ale stejně bych druhej den nejel. Kdybych věděl, že je to důležitej závod, určitě bych šel spát a nastoupil do něj.“

Zdeněk Simota děkuje:
„Celé rodině, hlavně tátovi, kterej se mnou jezdí po všech závodech. Kolikrát to prožívá víc než já. Chtěl bych také poděkovat sponzorům – panu Robertu Grigarovi a dalším lidem z firmy Jihotrans České Budějovice, panu Františku Kocarovi z firem PK stavitelství a PHM Netolice a panu Josefu Veselému z firmy OTHERM. Také klubu PK Plzeň, kterej mi celou sezónu vycházel vstříc. Děkuju také všem divákům, co mě sledujou a poslali mi dotazy pro tenhle rozhovor.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach a Karel Herman (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Američané kralovali tanečnímu parketu v Brightonu

Brighton – 5. prosince
O mikulášské neděli se v anglickém Brightonu konal jeden z nejznámějších tradičních halových závodu Bonanze. Byl to už v pořadí osmý ročník. Přestože ve startovní listině nefigurovalo ani jedno jméno českého závodníka, neváhal jsem se letos na jih Anglie vypravit. Jeden z hlavních důvodů byl, že jsem chtěl spatřit obhájce titulu ze závodu dvojic, legendární Američany Bobbyho Schwartze a Shawn Mc Conella.


Smůla Bobbyho Schwartze
Závod se jezdí v místním kulturním centru, kde se mimo jiné pořádají koncerty a plesy. Bylo neuvěřitelné, že pod navezeným hliněným materiálem se skrývá nablýskaný taneční parket. Jedno kolo měřilo dlouhé asi 120metrů. Prostor, do něhož je vtěsnán ovál pro závody, je zhruba o dvacet metrů kratší než prostor v klasické hokejové hale. Jezdí se na speciálních silničních cestovních pneumatikách. Z českých jezdců se v minulosti tohoto závodu zúčastnili v roce 1998 Marián Jirout a Jiří Štancl, o rok později Antonín Šváb.

Od 13.30 se jel závod dvojic a po tříhodinové pauze pak mítink jednotlivců. Obě klání provázelo mnoho pádů. Vzhledem pomalejší rychlosti mnoho na první pohled krkolomných kolizí mělo šastný konec. Nejvíce padal Shawn Mc Connel. V jedné z jízd prorazil rukou dřevotřískový mantinel, chytil si ruku a v klidu odkráčel do depa.

O tom, kdo upadl a nebo byla kvůli němu zastavena jízda, v Brightonu nerozhoduje rozhodčí, ale diváci. V programu závodu je jedna stránka celá žlutá a jedna celá červená. Diváci na tribuně hlasují zvednutím ruky o jezdcově dalším osudu. Má-li převahu červená, jezdec je vyloučen, padne-li žlutá, má možnost startovat z handicapu sedmi metrů za startovní čárou.

V celém závodě měli velkou převahu američtí jezdci. Bylo na nich na první pohled vidět že byli odkojeni na americké dráze v Costa Messa, která je svou délkou 130 metrů hodně podobná té zdejší.


Po odjetí základních rozpisů každého ze závodu ze konala finálová jízda na šest kol.
Ve finále dvojic se spolu utkali Američané. Ronnie Correy a Brent Werner proti ruskému páru Roman Považnyj a Sergej Darkin.

Při prvním startu se Ronnie Correy nevešel do první zatáčky a jízda byla zastavena. Při opakování nejlépe odjel Považnyj, za něj se zařadili Werner a Correy. Přestože Američané celých šest kol velmi tvrdým způsobem atakovali první pozici, pořadí se již nezměnilo.

Ve finále závodu jednotlivců se spolu utkali od vnitřku dráhy Edward Kennett, Brent Werner, Bobby Schwartz a Roman Považnyj. Nejlépe odstartoval Bobby „Boogaloo“ Schwartz, ale ve výjezdu do cíle prvého kola Roman Považnyj surovým způsobem sestřelil a přejel Brenta Wernera.

Jízda se opakovala a opět nejlépe odstartoval nezmar Bobby Schwartz. Za něj se zařadil Edward Kennett a na třetí místo Brent Werner. Tak to šlo celých pět a půl kol. V poslední zatáčce vedoucímu Američanovi odešla motorka, tak se na milimetry doplazil do cíle na druhém místě.


Komentáře hlavních protagonistů
Bobby Schvartz bleskově odpověděl, že u nás byl třetí na Zlaté přilbě v roce 1983. A prý mám pozdravovat jeho kamaráda Aleše Drymla seniora. Bobby Schwartz však nepředpokládá, že by se do Čech ještě někdy podíval.

Ronnie Correy si zase pochvaloval naše české pivo. Oba jsem zavzpomínali na časy, kdy k nám jezdil společně s Kelly Moranem a Samem Ermolenkem. A při té příležitosti nás, české fanoušky, pozval na Samův velký závod, u příležitosti jeho dvacetiletého působení ve světové ploché dráze. Bude se konat 1. května ve Wolwerhamptonu. Ronnie Correy by uvítal možnost si u nás ještě někdy zazávodit.

Shawn Mc Connell si rovněž dobře pamatuje na Pardubice. Jel zde celkem třikrát a poprvé už v roce 1980. Hned si vzpomněl na svého kamaráda Vítka Formánka, kterého mám pozdravovat. Zároveň jsem se ho zeptal, kolik nových natočených filmů má na svém kontě od účinkování ve filmu Vodní Svět. „Od té doby jsem účinkoval ve spoustě filmů, mezi nejznámější z poslední doby patří například Terminátor 3.“ Až uvidíte tento hollywoodský snímek, sledujte honičky na dálnici a nebo auta v plamenech, třeba se tam někde tento sympatický kaskadér objeví.

Konečné pořadí závodu dvojic:
1. Ronnie Correy – Brent Werner
2. Roman Považnyj – Sergej Darkin
3. Magnus Zetterström – Daniel King

Konečné pořadí závodu jednotlivců:
1. Edward Kennett
2. Bobby Schwartz
3. Brent Werner
4. Roman Považnyj
5. Josh Larsen
6. Stuart Robson
7. David Howe
8. Shawn McConnel
9. Martin Dugard
10. Ronnie Correy

Vítězové BONANZA CHAMPIONSHIP:

1997 Paul Hurry
1998 Brent Werner
1999 Paul Hurry
2000 Martin Dugard
2001 Ryan Fisher
2002 Peter Karlsson
2003 Martin Dugard
2004 Edward Kennett

Vítězové BONANZA PAIRS CHAMPIONSHIP

1999 Craig Boyce a Mark Loram
2000 Shawn McConnell a Bobby Schwartz
2001 Shawn McConnell a Bobby Schwartz
2002 Shawn McConnell a Bobby Schwartz
2003 Shawn McConnell a Bobby Schwartz
2004 Ronnie Correy a Brent Werner

Text a foto: Tomáš Rambousek