Chotíkov – 14. února
V České republice nebývá zas až tolik nezvyklé, že se plochodrážní řemeslo dědí z otce na syna. A jak ten čas letí, objevují se na oválech také vnuci někdejších závodníků. Jedním z nich je Michael Hádek, s nímž magazín speedwayA-Z bilancoval jeho uplynulou sezonu. Řeč se samozřejmě stočila také na rychle se blížící sezonu, kterou plzeňský junior očekává s mnoha nadějemi.

Michael Hádek se o uplynulém víkendu vrátil z klubového soustředění na šumavské Kvildě. „Bylo to supr,“ hodnotí tréninkovou akci. „Byla sranda a taky dobrá parta. Lepší soustředění jsem si snad ani přát nemohl. Trasy vymýšlel tatín a taky nás vedl. Dopoledne jsme vždy vyběhli na běžkách a odpoledne jsme většinou jeli na sjezdovku na Zadov. Chtěli jsme taky zajet do sauny, ale pak z toho sešlo. Párkrát jsem myslel, že únavou padnu na hubu. Ale naštěstí jsem to přežil ve zdraví. Celkem jsme naběhali asi tak sedmdesát pět kilometrů. Ale myslím si, že minulej rok to bylo o něco náročnější.“

Zakladatelem rodinného plochodrážního klanu byl na sklonku šedesátých let Jan Hádek. Na ovály jej následovali oba synové, starší Bořivoj a mladší Jan. Zdálo by se, že takové plochodrážní DNA muselo Bořivojovu synovi Michaelovi cestu do sedla závodního stroje urychlit. „Hlavní překážkou byla máma,“ svěřuje se plzeňský junior. „Naštěstí to ale po pár trénincích bylo v pohodě. Děda, tatín a strejda mi strašně moc pomáhali a ještě pomáhají. A doufám, že ještě dlouho budou. Bez nich by to nešlo!“

Závodnický rozjezd však měl Michael Hádek poměrně volnější. V roce 2005, kdy oslavil své patnáctiny, absolvoval pouze české devatenáctky na domácích Borech. „Ten závod byl takovej zkušební, abych věděl, do čeho jdu,“ vysvětluje a nešetří sebekritikou. „Ještě jsem nic neuměl. A taky to podle toho dopadlo.“

Loni zjara se však postaral o obrovské překvapení. Druhý závod juniorského šampionátu ve Slaném dokončil na pátém místě. „Ve Slaným to bylo suprový, i když ke konci závodu mi už docházely síly,“ vzpomíná. Zaskočil tak mnoho z favoritů a jak připouští, také sám sebe. „Vůbec jsem ten výsledek nečekal. Strašně mě to překvapilo. V tom závodě mi tohle umístění vlastně spadlo samo do klína. Akorát tu první jízdu jsem se zapotil. Ale ty ostatní sem jen většinou dojížděl na místě, na kterém jsem byl hned po startu.“

Juniorský šampionát nakonec Michael Hádek dokončil na čtrnácté příčce. „V dalších závodech jsem většinou upad‘, když jsem chtěl předjíždět,“ shrnuje své dojmy do několika stručných vět. „Tak jsem vyšel téměř bodově naprázdno. Po Slaným jsem doufal, že bych se mohl celkově umístit kolem devátého místa. Ale bohužel to nevyšlo. Ještě teď mě to trochu mrzí. Letos by to ale snad mohlo být už lepší.“

Zatímco předloni v českých devatenáctkách debutoval, v srpnu v Pardubicích musel být počítán do okruhu favoritů. Nicméně dvakrát upadl a to mu sebralo naději. „Ty devatenáctky mě hodně štvaly,“ nezastírá. „Nebýt těch dvou pádů, tak jsem mohl být do šestého místa. Letos se tenhle závod jede na Markétě, tak to bude taky zajímavý. S tou dráhou se pořád nemůžu nějak srovnat.“

V juniorských družstvech získala Plzeň roku 2005 mistrovský titul. Ovšem Filip Šitera se loni vrátil k Věroslavu Kollertovi do Mšena a Antonín Galliani zůstal na Markétě. „Dá se říct, že jsem sbíral body jen já,“ komentuje Michael Hádek loňské plzeňské účinkování. „Tomáš Hanzlík v půlce sezóny přestal jezdit, Petr Vajc si ve Mšeně zlomil nohu a klukům z jiných klubů, co se mnou jeli, se body nepočítaly. Já měl taky problémy s kolenními vazy, tak jsem nějakej ten závod vynechal. Myslím si, že jiným než posledním místem nám ty družstva dopadnout nemohly.“

Letos by se však situace mohla radikálně změnit. „Pojedu s Filipem Šiterou a Janem Holubem,“ prozrazuje koalici potomků slavných závodníků minulosti. „Naše ambice jsou vysoké. Tak doufám, že se všechno podaří a vše klapne, jak bychom si přáli.“ Za pravdu mu přitom dává i ryze statistický náhled na věc. Za čtyři sezony své účasti dokázal Filip Šitera šampionát juniorských družstev dvakrát vyhrát a jednou se těšil ze stříbra.

Jméno Michaela Hádka se loni poprvé objevilo také v českých ligových análech. Do historie se nejmladší člen slavné plochodrážní dynastie zapsal nejen prvoligovým debutem v pardubických barvách, ale také pěti nasazeními do extraligového výběru. Nebylo mu líto, že se pro něho ani jednou nenaskytla šance vyjet na ovál? „Líto mi to trošku bylo,“ připouští. „Ale zase jsem byl rád, že se nikomu z kluků nic nestalo. Letos bych se chtěl v extralize aspoň párkrát svézt, ale to záleží na manažerovi. Mé hostování v Pardubicích v první lize bylo domluvené, že když budou potřebovat, jel bych za ně. Bohužel to bylo jen jednou, když jsem nastoupil místo Hynka.“

Michael Hádek nezapomíná ani na slova díků. „Chtěl bych poděkovat celé rodině za sponzorování. A že to se mnou všechno vydrželi. A dále dědovi, strejdovi a všem, co mi jakkoliv pomáhají!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Praha – 4. února
Do nezáviděníhodné situace se dostal Luboš Tomíček. Ve Velké Británii má dva připravené motocykly, ale jeho average 3,59 se nehodí do plánů jeho Oxfordu. Promotéři mu slíbili, že ho zapůjčí bezplatně do jiného klubu. Avšak v současné době jsou sestavy v Elite League vesměs plné. Magazín speedwayA-Z o vzniklé situaci hovořil přímo s pražským juniorem.

„Měl jsem podepsat zpátky do Oxfordu,“ říká Luboš Tomíček. „Tak mi to bylo řečeno i napsáno. Ale jelikož na závěr podepsali Piotra Protasiewicze a Adriana Miedzinskeho, museli dva z kola ven. Jeden byl Adam Skornicki. Měl už s Oxfordem podepsáno a tak byl narychlo přesunut do Belle Vue. Ten druhej jsem byl já. A na přestupní listinu jsem se tím pádem dostal až v době, kdy bylo všude v Elite League plno.“

Nicméně Luboš Tomíček neztrácí odhodlání za kanálem La Manche přece jen startovat. „Stále mám vysoké ambice,“ tvrdí. „A proto chci být v Elite League co nejdřív. Disponuju dvěma novými motocykly pro Británii a vším nezbytným k závodění a bydlení. Teď mi nezbývá, než čekat na prvního změnu týmového average po úvodních šesti nebo dvanácti závodech.“

Luboš Tomíček se měl objevit v novoročním podniku v Newportu, ale ten nakonec proběhl bez jeho účasti. „Původní termín byl rain off,“ vysvětluje pražský závodník. „A jelikož jsem měl už zpáteční letenku, nechtěl jsem riskovat počasí na další týden.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Miskolc – 3. února
Česká extraliga se bez cizinců neobejde. Týmy složené z našich nejlepších ve spojení se zahraničními plochodrážníky se v letech 2005 a 2006 postaraly o dva nejpovedenější ročníky historie. V zahraničních vodách musí extraligoví manažeři lovit také letos. Po rozšíření vyšší divize se totiž adekvátně sníží možnosti meziklubového hostování. Nejběžnější rodnou zemí cizinců je Polsko. Na soupisce PDK Grepl Mšeno se však letos objeví Maďar László Szatmári, který magazínu speedwayA-Z odpověděl na několik otázek.

„Narodil jsem se v Egeru 18. března 1977,“ představuje se László Szatmári a vzápětí prozrazuje, jak začala jeho kariéra plochodrážního závodníka. „Bydlím v Miskolci a právě tady jsem v roce 1993 začal jezdit. Plochou dráhu jsem miloval už od svého dětství a vždy jsem si přál stát se závodníkem. Proto jsem se přihlásil, když klub v Miskolci hledal mladé adepty. A věci se daly do pohybu.“

Během let se vypracoval do užší maďarské špičky. „Za svůj největší výsledek pokládám, že jsem se dvakrát kvalifikoval do světového finále juniorů,“ říká László Szatmári. „A třikrát jsem byl finalistou mistrovství Evropy jednotlivců.“ V loňském roce se ve slovinské Lendavě společně se svým krajanem Norbertem Magosim postavil na bronzový stupínek evropského šampionátu dvojic.

Po rozpadu komunistického impéria se maďarská plochá dráha dostala do krize. Nicméně dnes se zdá být zažehnána. „Myslím, že v současné době je speedway v Maďarsku na vzestupu,“ souhlasí László Szatmári. „Pořádali jsme několik důležitých závodů a už dva roky startujeme ve druhé polské lize. Naším největším cílem je získat do Miskolce podnik Grand Prix v roce 2008.“

A co jej přivádí do mšenské sestavy pro letošní rok? „Myslím, že nejdůležitější věcí pro každého závodníka je sehnat tolik závodních příležitostí, jak je jen možné,“ vysvětluje László Szatmári. „A proto chci letos závodit v české extralize.“

Statistikům dozajista neunikne, že se nejedná o debut, nýbrž comeback. László Szatmári býval na přelomu milénia na soupisce Březolup v nejoslnivějším období ligové historie jihomoravského celku. Jeho vestu však oblékl pouze jednou v říjnu 1999 na pražské Markétě. Ve středu zájmu byly tehdy Pardubice, které po deseti letech dokázaly konečně získat titul.

Březolupy však díky zeleným věncům definitivně uhájily celkovou třetí příčku před Slaným. A László Szatmári jim k tomu pomáhal svými jedenácti body. „Ano, vzpomínám si na ten mítink v devětadevadesátém,“ vybavuje si s odstupem více než sedmi let. „Ale je škoda, že jsem doposud měl pouze tuhle jedinou šanci ve vaší lize startovat.“

O konkrétní podobě mšenského týmu by mělo rozhodnout soustředění před sezónou. Dle kuloárních zpráv je plánováno na dva dny ve druhé půli března.

Maďarský monopol Březolup narušil zatím jen Slaný:
Maďarská jména jsou pro české fanoušky mnohdy komplikovaná na výslovnost, nicméně dobře známá. Maďaři se u nás objevovali často v různých podnicích mistrovství světa či Evropy či volných závodech. Zoltán Adorján, asi nejznámější ikona maďarské ploché dráhy, se dokonce zapsal do listiny vítězů pražského Memoriálu Luboše Tomíčka. Čeští závodníci bojovali s maďarskými soupeři rovněž během různých mezinárodních seriálů, jichž se naše země účastnily – a už v minulosti Pohár čtyř sousedů, Dunajský pohár a Pohár míru a přátelství či donedávna Mitropa Cup.

V českých ligách, které byly cizincům otevřeny od sezóny 1990, je ovšem počet maďarských plochodrážníků nízký. Všech šest se představilo v extralize. A každý z nich jel aspoň jednu sezónu za Březolupy. O jediném startu László Szatmáriho už byla řeč. Stejně epizodní byla i účast Sandora Feketeho a Attily Stefaniho. Pouze Csaba Hell odjel dva mítinky a Norbert Magosi čtyři.

Výrazněji se do českých ligových dějin zapsal pouze Robert Nagy. Také on v extralize debutoval s vestou Březolup v roce 1999. Když musel moravský celek na extraligu rezignovat, po někdejším miláčkovi fandů ze skotského Glasgow rychle sáhl Slaný. Robert Nagy vyhrál dvě Velké ceny Královského pivovaru Krušovice ještě v podobě celého závodu (2000 a 2001). Byl oporou i v extralize, nicméně slibná spolupráce skončila v červnu 2002. Během semifinále mistrovství světa jednotlivců ve Mšeně se Robert Nagy stal obětí bláznivého útoku divokého Mateje Žagara. Komplikované fraktury obou nohou stály u počátku konce závodní kariéry sympatického Maďara.

Abecední přehled maďarských závodníků startujících v extralize:

Speciální poděkování: Ákos Bodányi
Foto: Ákos Bodányi, Pavel Fišer a archív autora

Praha – 19. ledna
Jeho ostrému závodnímu debutu ve Slaném zjara 2004 předcházela náhoda. Do sedla plochodrážního motocyklu ho nasměrovala návštěva ligového závodu a definitivně ukázková jízda pražského potěru při Tomíčkově memoriálu. Letos zaznamenal svou prozatím nejlepší sezónu. Dokázal se zbavit břímě kvalifikace juniorského šampionátu, pravidelně se objevoval v pražském prvoligovém výběru a několikrát mu nechybělo mnoho na pódium v juniorských družstvech. Při tom všem stačil ještě studovat na pražské Střední průmyslové škole stavební Josefa Gočára. Ale nechejme o všem raději vyprávět Patrika Doubka osobně.

„K plochý dráze jsem se dostal úplně náhodně,“ vrací se Patrik Doubek ke svým závodnickým prvopočátkům. „Jednou nás táty kamarád pozval na závody. Myslím si, že to tenkrát byla první liga, možná extraliga, to už si moc nepamatuju. Tam jsem poprvé viděl, co to vlastně je plochá dráha. Docela se mi to začalo líbit. Ale pořád jsem se nedokázal rozhodnout, jestli to mám zkusit. Rozhodl jsem se, až když jsme viděli Tomíčkův memoriál. Tam taky hlásili, že hledají nové talenty a byla tam ukázka malých kluků, kteří jezdili na hondách.“

Když je spatřil v akci, padlo definitivní ano pro plochou dráhu. A od myšlenky nebylo daleko k činům. „Jednou jsem se přijel podívat na trénink, kde byly hondy a potkal tam pana Wolffa,“ vzpomíná Patrik Doubek na další krůček v genezi své jezdecké kariéry. „Myslím si, že to je správný člověk. O plochý toho ví hodně a taky mi předal ty největší zkušenosti. Myslím si, že jako trenér je z toho, co jsem poznal, asi nejlepší.“

Patrik Doubek rychle zúročil zkušenosti s jízdou na motocyklech, kterých má od svých šesti let vrchovatě. Během třech sezón se probil v závěrečné klasifikaci juniorských šampionátů naší republiky až k loňskému jedenáctému místu. Důležité ovšem bylo prolomení hranice nejlepší dvanáctky, což s sebou přineslo přímé nasazení do hlavních částí závodů bez nutnosti absolvovat otravné kvalifikace.

„Otrava to byla,“ souhlasí pražský junior. „Protože jsme měli vždycky nejmíň o tři rozjížďky víc než ostatní, ale na druhou stranu jsem zase mohl nasbírat víc zkušeností. Někdy se ta kvalifikace hodila, protože občas postupovali všichni jezdci. A tak to byl dobrý trénink. Ale upřímně jsem rád, že jsem se letos konečně od ní osvobodil. Je dobrý přijet na závody a dívat se, jak jedou ostatní, co se musí kvalifikovat. Loni to určitě nebylo jednoduché. Nikdo si nikdy nemohl vsadit na určitého jezdce, protože to bylo hodně vyrovnaný, ale tak to je i v normálních závodech.“

V tabulce závěrečné klasifikace vyčnívá u jména Patrik Doubek sedm bodů a deváté místo z Chabařovic. „Nevím, čím to je,“ krčí závodník rameny nad svým výsledkem z ústeckého předměstí. „Chabařovice se mi nejvíc povedly i předloni. Možná, že je to malá dráha a ty mám rád. Taky se mi na ní dobře jezdí. Mám rád i Plzeň, ale ta mi loni moc nesedla.“ Člověk si však snadno spočítá, kam by Patrika Doubka přivedlo sedm bodů z každé juniorky… „To by bylo dobrý,“ souhlasí. „Doufám, že letos takhle dopadne každej závod. A taky, že těch bodů bude víc než jen sedm. Už se musím taky dostat na tu bednu. Loni jsem s jedenáctým místem moc spokojenej nebyl. Chtěl jsem zajet lepší výsledek, ale nepodařilo se. Aspoň budu mít větší motivaci pro letošní sezónu. Budu se víc snažit, ale bude to dost těžký. Maturuju a musím pád závodů a tréninků vynechat. Doufám, že v tom nebudou žádný mistráky.“

Loni však Patrik Doubek dokázal školu a plochou dráhu skloubit. A tak jsme ho vídali v depu i při juniorských družstvech i šampionátu do devatenácti let. „Devatenáctky se mi vůbec nepovedly,“ netají se. „A tak to hodnotím jako špatnej závod. V Pardubicích je dlouhá a tvrdá dráha a já to na nich neumím. Nechci se vymlouvat na motor nebo karburátor, ale prostě mi to nesedlo. Navíc jsem měl i pár technických problémů a taky byl trochu psychicky vydeptanej. A když se nepovede začátek, tak je to pak už na hovno. Jel jsem tam s tím, že skončím líp, než jsem skončil.“

A co juniorská družstva? „Ze začátku docela dobrý,“ popisuje junior pražské Markéty. „Když se pak ale zranil Michal Matula, začali jsme docela propadat. Potřeboval jsem k sobě někoho silnýho, kterej by se mnou jel opravdovou dvojici. Třeba jako jezdí Pavel Fuksa a Hynek Štichauer. To si myslím, že je super dvojice. Jeden už má dost zkušeností a může je během závodu předat tomu slabšímu. Mně je neměl, kdo předávat, když jsem jel s jezdcema, který jsou skoro na stejný úrovni. Byly to pro mě spíš lepší tréninky a hlavně sbírání nových zkušeností.“

V tomhle ohledu mu však mohla pomoci první liga. „Ta byla docela dost zajímavá,“ hodnotí Patrik Doubek. „Po prvním závodě to vypadalo, že nemáme šanci. Ale dokázali jsme, že to s náma zase tak jednoduchý nebude. Myslím si, že by nikdo na začátku sezóny neřek‘, že skončíme celkově druhý. Oblíkal jsem většinou vestu náhradníka, tak jsem moc příležitostí nedostal. Myslím, že hlavní závod jsem jel asi jenom třikrát. Ale určitě mi to něco dalo. Hlavně jsem byl rád, když jsem se mohl postavit na start třeba s Aďou Rymelem nebo jinými střelci.“

Jenže okolnosti tomu chtěly, že první liga dospěla ke svému zániku. Zatím můžeme jen spekulovat, stanou-li se tříčlenná družstva její plnohodnotnou náhradou. Navíc pražská Markéta vyslyšela lákání zpoza severní hranice a nepostaví tým ani do šampionátu juniorských družstev. „Určitě je škoda, že se první liga zrušila,“ svěřuje se Patrik Doubek se svým názorem. „Byly to pěkný závody a bylo jich dost. To, že pojedeme polskou ligu jsem rád. Ale nevím, kolikrát nastoupím já. Budu muset hlavně dodělat školu a tyhle závody nebo hlavně to cestování zabere dost času. Nabídku na tříčlenný nebo juniorský družstva jsem zatím nedostal. Markéta je nejede a to mě mrzí. Byly to dost dobrý závody a dalo se tam hodně naučit. Letos bych chtěl udělat maximum, abych se někam dostal. A budu se snažit zajet co možná nejlepší výsledky.“

Patrik Doubek děkuje:
„AK Markéta Praha, tátovi a mamce a všem, co mi pomáhali a snažili se mi předat nějaký zkušenosti.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Frövi – 17. ledna
I když Anglie není kolébkou ploché dráhy, dala sportu levých zatáček smysl a řád. A jmenovat slavné závodníky pocházející z Albionu by zabralo pořádně dlouhou dobu. To ovšem platí pro klasický speedway. Britské závodníky na ledové dráze byste mohli spočítat na prstech jediné ruky. Loni jsme v Divišově měli možnost sledovat Grahama Halsalla, letos se měl českého šampionátu dvojic zúčastnit Mark Uzzell. Suverénním fenoménem letošní ledařské kampaně je ovšem jarní počasí a tak se čtenáři magazínu speedwayA-Z mohou s anglickým závodníkem seznámit alespoň v krátkém rozhovoru.


Sedmačtyřicetiletý strojní inženýr má společně s manželkou Pamelou dva syny, dvaadvacetiletého Malcolma a o dva roky mladšího Andrewa. Jeho cesta do sedla ohřebíkovaného speciálu vedla přes travnatou dráhu, která je za kanálem La Manche tolik populární.

„Jezdil jsem na trávě v Anglii třiadvacet let,“ vypráví Mark Uzzell. „Ale vždy jsem chtěl závodit i na ledě. Když mi bylo čtyřicet, naskytla se mi příležitost jet na trénink do Švédska. A tam mě ty cirkulárky zaháčkovaly. Koupil jsem si motorku a od té doby závodím. Hned ve své druhé sezóně jsem startoval v semifinále mistrovství Evropy v Rusku, což byl velký úspěch. A od té doby jsem měl závody také v Rakousku, Švýcarsku, Švédsku, Nizozemí, Norsku a Finsku.“

Takřka každý český středoškolák se musí učit maturitní otázky týkající se britských reálií. Je tedy všeobecně známé, že teplý Golfský proud vyhřívá Britské ostrovy i v zimě. A by leží severněji než Česká republika, období od listopadu do února je charakterizováno průměrnými teplotami okolo pěti stupňů nad nulou.

„V Anglii nejde nikde trénovat ledovou plochou dráhu,“ líčí Mark Uzzell podmínky, s nimiž je každý uchazeč o zimní plochodrážní odvětví konfrontován. „Zimy jsou opravdu velmi mírné a podobné tomu, co Evropa zažívá nyní. V současnosti jsou teploty v Anglii okolo plus dvanáct. Nejsou tam žádné rychlobruslařské dráhy, pouze krytá kluziště v halách. Ta jsou však příliš malá, aby se na nich jezdilo. Jezera zamrzají jen zřídka, takže není žádná šance na trénink. Zorganizovat závody ve Spojeném království je tedy zhola nemožné. A proto je tady tak málo ledařů. Já sám jsem musel jezdit do Funesdalenu ve Švédsku, abych mohl vůbec trénovat.“

Skandinávská monarchie se nakonec pro Marka Uzzella stalo druhým domovem. „Před osmnácti měsíci jsem se s manželkou přestěhoval do Švédska, abych měl více příležitostí trénovat a závodit,“ popisuje. „Pracuji jako technik ve firmě Bergströms Mekaniska, která mě také sponzoruje. Jenže od té doby, co jsem se přestěhoval, se počasí změnilo. Vypadá stále více jako anglické, takže možná současné klima je moje vina (smích).“

Právě atypické lednové jaro připravilo Marka Uzzella také o premiérový podnik v nové zemi. A jak vlastně došlo k jeho kontaktům s divišovskými pořadateli? „Na podzimním tréninku ve Funesdalenu ve Švédsku jsem se setkal s Antonem Klatovským,“ vzpomíná anglický závodník. „A on mě a dalšího Brita Roba Irvinga pozval, abychom jeli závod dvojic v Divišově. Těšil jsem se, protože bych byl poprvé v České republice a v Divišově, domovském městě slavné Jawy.“

Také ostatní závody Marka Uzzella závisí, zda se paní Zima konečně probudí. A alespoň na pád dní odstrčí Vesnu, razantně se deroucí ke klimatickému kormidlu. „Pokud to počasí dovolí, budu reprezentovat Velkou Británii v kvalifikačním kole mistrovství světa v Penze a v semifinále evropského šampionátu v Luchovici,“ plánuje, aby vzápětí prozradil logistické pozadí svých cest. „Na všechny závody jezdím autem. Ze Švédska je to snadnější než z Anglie. Někdy se dám dohromady s jinými jezdci a dělíme se o řízení.“

A co sedmačtyřicetiletý Angličan pokládá za svůj největší ledařský úspěch? „Můj největší výkon byla porážka Grahama Halsalla v kvalifikačním závodě mistrovství světa v Saransku v roce 2005,“ říká, aby se vzápětí pochlubil i svým snem. „Moje největší ambice je kvalifikovat se a závodit v Grand Prix. A pokud se to nepovede, rád bych využil svých vědomostí, které jsem v tomto sportu získal, abych k tomu pomohl nějakému začínajícímu britskému jezdci.“

Kromě toho jej láká také myšlenka nastoupit po boku Grahama Halsalla s britskými Union Jacky na vestách ve světovém šampionátu družstev. „Tahle možnost by se mi líbila,“ nezastírá. „Bylo by to také dobré pro zbytek týmu, protože jsou ještě další tři britští ledaři – Rob Irving, Roger Newton a Kevin Rowand.“

Mark Uzzell má nakonec i vzkaz pro české pořadatele a fanoušky. „Graham závodí už mnoho let a mnoho pořadatelů si myslí, že je jediný Brit. Takže je pro mě obtížné najít závody. Jsem ale připraven přijet. Pokud má někdo zájem, může mě kontaktovat na e-mailu markuzzell@hotmail.com.“

Foto: archív Marka Uzzella