Slaný – 12. prosince
Česká plochodrážní veřejnost se s ním nejprve setkala při exhibičních jízdách. AČR však v sezóně 2006 snížila věkový limit pro závody stopětadvacítek. On debutoval druhým místem v Plzni, aby další podnik na Markétě už vyhrál a celkově skončil jako vicemistr. Předloni připravil Romana Čejku o titul ve strhujícím finále ve Svitavách. A loni nedal mezi kolibříky nikomu ani náznak šance. Letos však svou Shupu odložil, aby se pustil do bojů na dvěstěpadesátkách. Publiku při Zlaté stuze ukázal, že i v nově formovaných závodech této kubatury má ambice dominátora. Navíc ve Slaném v červenci proběhne první ročník Zlatého poháru FIM. Eduard Krčmář by v něm rád výrazně promluvil do výsledkové listiny, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Už jsem je nechtěl jet,“ vysvětluje Eduard Krčmář svou absenci v letošních kláních stopětadvacítek. „To jsem nechtěl už loni, ale nakonec to ještě zkusil. Teď jsem řek‘, že už ne. Už loni jsem dostal dvěstěpadesátku a stopětadvacítka byla pomalá. Ani mě to nebavilo.“

Nicméně opuštění stopětadvacítek přineslo menší počet závodních příležitostí, protože šampionáty dvěstěpadesátek se teprve rozbíhají. „Měl jsem pět závodů v Německu, jeden tady,“ pouští se slánský závodník do vypočítávání. „Bylo to málo, ale lepší než stopětadvacítky.“

I v nové kubatuře si ovšem Eduard Krčmář počínal s razancí rozjetého buldozeru hrnoucího veškeré body především na svou kupičku. „V Německu byly volný závody a pokaždý jsem vyhrál,“ říká jednoznačně. „Jejich mistrák jsem nemoh‘ jet. Mají pravidla podle FIM a mně nebylo ještě čtrnáct.“

Na vlastní oči ho mohli vidět také čeští diváci. Pardubičtí pořadatelé vypsali při Zlaté stuze volné klání pro motocykly o obsahu válců 250 ccm. Historicky první podnik dvěstěpadesátek u nás pomineme-li pravěkou éru motocyklového závodění ohraničenou zhruba čtyřicátými lety ovládl Eduard Krčmář stylem, jakým byl zvyklý deklasovat své soupeře ve stopětadvacítkách.

„To bylo dobrý,“ libuje si ještě dnes s bezmála čtvrtročním odstupem od vítězné soboty na svítkovském letišti. „Čekali jsme, že Christian Rickenburger bude dobrej. A ono nic. Nám chodily motory jako fík. Dělá nám je Olda Řezníček a jsme docela spokojený.“

A jaký je vlastně rozdíl mezi oběma kubaturami? „Dvěstěpadesátka je skoro konkurenční jako pětistovka,“ říká Eduard Krčmář a vzápětí pro své tvrzení dodává další argumenty. „Je akorát pomalejší od startu. S Romanem Čejkou a Michalem Dudkem jsem trénoval a ujeli mi jen o kousek. Byl jsem hnedka za nima. A na tři kola jsem byl ve Slaným jen o tři kola pomalejší než Martin Vaculík.“

Nicméně u čtvrtlitrů se vzestup Eduarda Krčmáře nezastavil. „V září jsem dostal pětistovku a trénoval na ní,“ pochlubil se, aby i tady našel výhodu předčasného odstavení stopětadvacítky. „Kdybych šel na pětistovku rovnou ze stopětadvacítky, bylo by to horší. Takhle to docela šlo.“

Sezónu 2010 mohl Eduard Krčmář zahájit vskutku netradičně. „Zvali mě na dva měsíce na Nový Zéland,“ svěřuje se. „Na leden a únor. Ale je to hroznejch peněz a nechodil bych do školy.“ Slánský závodník si tak na ostrý start bude muset počkat na jaro. „Hlavně Německo a Itálie,“ plánuje své starty. „A pak tady mistrovství světa ve Slaným. A trénovat na pětistovce, příští rok už můžu. V Německu bych na ní moh‘ i závodit. Problém je, že tam se vrátíš z jízdy s dvěstěpadesátkou a hned jedeš půllitry.“

Pohár mládeže FIM ve Slaném bude má tým slánského závodníka ve svém kalendáři zakroužkovaný červeným fixem. „Budu mít natrénováno,“ hodnotí Eduard Krčmář své vyhlídky přece jen s jistou dávkou opatrnosti. „Olda mi připraví motor jen na tenhle závod.“ Poklonu pardubickému ladiči vysekl i závodníkův otec Eduard. „Technika funguje,“ nechává se slyšet se spokojeností v hlase. „Nebejt Řezni, nejsme tam, kde jsme teď.“

Pakliže se nic nezmění, domácí fanoušek uvidí závody kubatury 250 ccm pouze počátkem července ve Slaném. „Tady máme dvěstěpadesátku jenom já a Michal Průcha,“ říká Eduard Krčmář. A jeho otec dodává: „Na začátku prosince jsem byl v Divišově objednat novej motor a nikdo jinej z Čech ho nemá objednanej‘.“

Eduard Krčmář děkuje:
„V první řadě Oldovi Řezníčkovi a pak sponzorům: Martinu Janoškovi, Ondřeji Hedvábnému, Františku Němcovi, Jiřímu Beránkovi, Jardovi Novému a Milanu Piknovi. Chtěl bych poděkovat i fanouškům a popřát šastný Nový rok.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív Eduarda Krčmáře

Slaný – 12. prosince
Na stupně vítězů se dostal mnohem dříve než kdokoliv z jeho vrstevníků. Se svým nevlastním bráškou Miroslavem Fenclem jezdil na závody už odmalička a slánský talent ho po vítězných závodech brával na pódium s sebou. Předloni se vydal ve stopách svého slánského sourozence. A v sedle stopětadvacítky pečlivě připravenou otcem Karlem se postaral, že se na pódium dostal i svým vlastním přičiněním. Slánský stopětadvacítkář Michal Průcha, jehož snadno poznáte podle charakteristického slamáku na hlavě, si o své kariéře povídal s magazínem speedwayA-Z.

Z kaluže na pódium Tomíčkova memoriálu
„Plochou dráhu jsem sledoval odmalička s tátou a Mirdou,“ nepřekvapí informace z úst Michala Průchy. „Líbilo se mi to, byl jsem hodně malej. Někdy mě vzali s sebou tady po republice. Fandil jsem bráchovi a pomáhal mu s motorkama.“

Je možná symbolické, když Miroslav Fencl přestal závodit, na oválech se objevil jeho nevlastní bratr. Stalo se tak při Velké ceně Královského města Slaný stopětadvacítek, která předloni v dubnu doprovázela úvodní klání tříčlenných družstev. „Jezdil to děda, táta, brácha, tak proč bych to nezkusil taky,“ krčí rameny nad otázkou, co ho přivedlo do sedla plochodrážního motocyklu.

Páté místo mezi osmi závodníky dávalo tušit, že se Michal Průcha neobjevil za řidítky poprvé. „Táta měl Babetu,“ vzpomíná na svůj motocyklový pravěk. „Nedosáh‘ jsem ani na zem. A když mi jednou došel benzín, spad‘ jsem do louže. Potom jsem měl minibajky a motorky s motorama ze sekaček. Nakonec táta svařil rám, dal do toho motor ze stopětadvacítky čízy, kterej postavil asi ze čtyřech jinejch. A na tom jsem zkusil poprvý něco jako plochou dráhu. Jezdilo se na černým hřišti a i na velký dráze. Ale bylo to pomalý a nešlo to dát do smyku. Bylo to jen takový vození, jen jsem to zkusil.“

Po ostrém debutu se Michal Průcha stal stálým inventářem plochodrážních dep. „Když jsem dostal Hondu, začalo to líp,“ říká. „Závodit jsem začal v roce 2007 a jezdím doteď. První úspěch byl Tomíčkův memoriál. To jsem byl čtvrtej. Měl jsem velkou radost, atmosféra tam byla skvělá. Plus ty lidi kolem a velký závody k tomu. Vůbec jsem to nečekal.“

Investice přijdou v pětistovkách
Není divu, že se první pódium pevně vrylo do paměti tehdy jedenáctiletého kluka. Loni už se dokázal dostat mezi první trojici závodu ranku mistrovství republiky. „Byl jsem na bedně dvakrát,“ vypočítává, „V Pardubicích jsem byl druhej a ve Slaným třetí. Byl jsem spokojenej. Byla to taková ta první závodnická sezóna, tamto doposud bylo spíš trénování. Dostal jsem novou Shupu a ta letěla. Bylo to dobrý, skončil jsem pátej v republice a to byl určitě úspěch.“

Letos však soupeři nazbrojili. „Nebyl jsem na bedně v mistráku, ale konkurence byla větší a já dělal chyby,“ vysvětluje Michal Průcha. „V Plzni jsem byl první, ale dal to na venek a podjeli mě. Byl jsem o bod za třetím Ondrou Smetanou. Mšeno jsem musel vynechat, když jsem spadnul v Pardubicích. Měl jsem namožený stehno a doktor řek‘, že se na to mám vykašlat, protože to bylo po dvou dnech. Ten závod mi chyběl a tak jsem nakonec skončil šestej.“

Letošní sezóna ovšem neskončila bez vavřínů. „Na bedně jsem byl ve Mšeně při Sovovi,“ vypočítává. „A ve dvojicích s Míšou Krupičkovou ve Slaným. Vyhrál jsem v Míšni. Těžko říct, jestli sezóna 2009 byla lepší než 2008. Loni to v mistráku bylo lepší, letos je vidět, že někdo byl rychlejší. Na stopětadvacítce záleží na výkonu. Máme ho, ale máme stopětadvacítku. A řekli jsme s tátou, že radši budeme investovat až do půllitrů.“

A jaké má slánský závodník plány na sezónu 2009? „Uvidím, jestli pojedu stopětadvacítky,“ plánuje. „Nebo jestli budu jen trénovat na dvěstěpadesátce. Chtěl bych půllitr, ale chci ještě zkusit ty dvěstěpadesátky. Uvidíme…“

Michal Průcha děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi. Potom Frantovi Moulisovi, že si u něj v dílně můžeme udělat motorky. I auto jsme si tady připravovali. A děkuju firmám Autodoprava Petr Burian, Altmanmoto a UJU ET.com.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Milan Mach

Praha – 17. prosince
Jeho nezměrného zápalu jezdit, jezdit a zase jezdit si na pražské Markétě všimli hned, co se tam ve svých dvanácti letech poprvé objevil. Zavedla ho tam maminka, protože se mu plochá dráha zalíbila po diváckém zážitku s Grand Prix. Počáteční problémy dostat motocykl do smyku mu dali přezdívku Rozruch. A v plochodrážních kuloárech stěží někdo řekne jinak. Ostruhy si vysloužil na stopětadvacítkách a dnes má za sebou druhou kompletní sezónu s pětistovkou. Jakub Fencl však magazínu speedwayA-Z řekl, že v žádném případě nechce ve svém vývoji ustrnout.

Jakub Fencl se letos blýskl především v juniorském šampionátu. V Divišově sedmým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek v jednadvacítkách, když se po dvou sériích dokonce dělil o průběžné vedení s Martinem Vaculíkem. Špatně si nevedl ani v Liberci, zatímco při mšenské ouvertuře mu předčasně explodoval motor.

„Jde mi to na malejch, rozbitejch drahách,“ vysvětluje divišovské překvapení ve svém podání. „Proto mi to tam asi sedlo. Bylo suprový se po dvou jízdách dělit o vedení, ale vlastní blbou chybou jsem to neudržel. Zkoušel jsem převody a nemoh‘ se trefit do nich a do předstihu. Ani Liberec nebyl špatnej. Ale ve Mšeně jsem v první jízdě odstartoval a v nájezdu do první zatáčky z prvního místa zadřel. Pak mě půjčil motorku Holubín. Na ní jsem se nemoh‘ pořádně srovnat.“

Jedenácté místo je konečným účtem pražského mladíka v jeho druhé sezóně v šampionátu do jednadvaceti let. „Jsem spokojenej,“ zní komentář z jeho úst. „Mohlo to bejt lepší, ale příští rok to bude ještě lepší.“ A vzápětí se svěřuje se svým receptem na úspěch: „Budu muset máknout, abych měl lepší výsledky! Teď posiluju a jezdím na soustředěních na kole. Motorky jsem dostal minulej tejden a cíle jsou umístit se aspoň do třetího místa v jednadvacítkách a devatenáctkách. S klukama musíme taky udělat titul v juniorskejch družstvech.“

A při generační výměně je ve hře i šance v juniorské reprezentaci, obzvl᚝ v kategorii do devatenácti let. Jakub Fencl se se státní vlajkou na vestě objevil už letos, kdy narychlo naskočil v roli náhradníka do kvalifikačního kola mistrovství světa juniorů ve Mšeně. „Snad letos bude šance větší,“ doufá. „Mšeno se mi líbilo, jel jsem jen trénink, ale byly to pěkný závody.“

Vedle juniorských závodů se Jakub Fencl objevoval i v mítincích se seniory. Výtečně se prezentoval především v přeboru tříčlenných družstev. „To byly dobrý závody,“ libuje si. „Párkrát jsme byli s klukama i na bedně. V Liberci jsem dělal jedenáct bodů. Byla to dobrá soutěž a je škoda, že už nebude.“

Kromě toho debutoval i v extralize. Paradoxně se tak stalo v barvách ZP Pardubice, protože východočeský tým řešil jeho hostováním zranění svých juniorů Václava Milíka a René Vidnera. „Pobral jsem tři jízdy,“ bilancuje své účinkování v květnovém pražském klání, které Pardubice nakonec vyhrály. „Chtěl jsem to vzít, jakmile jsem dostal tuhle nabídku. Čím víc závodů, tím líp. Stát na bedně byl dobrej‘ pocit. Je škoda, že přišli o titul, byl bych mistr (smích). Snad letos v tom novým modelu extraligy dostanu víc příležitostí. Věřím, že ten systém dvojutkání bude dobrej. Bude víc závodů a bude i výhoda jezdit ve dvojici.“

Touha po závodění stála za skutečností, že se Jakub Fencl objevil i v netradičních rolích. Při Tomíčkově memoriálu se objevil v sedle silného harleye při flat tracku předcházející večernímu klání.

„Šel jsem s klukama nahoru,“ líčí okolnosti své účasti. „Zeptali se mě tam, jestli to nechci jet taky. Že maj‘ hodně motorek a málo jezdců. Tak jsem do toho šel. Byla to těžší motorka a bylo to dost na ruce. Ale suprovej zážitek. Ale hlavně ta příležitost, takhle se asi v Praze už nesvezu. Na to, že jsem na tom seděl poprvý, mi to docela šlo. Sem tam jsem i někoho porazil.“

A na podzim se vrátil na malou dráhu za první zatáčkou pražské Markéty, kde v říjnu 2007 vyhrál vůbec první závod s finálovou cenou vydavatele magazínu speedwayA-Z. „Neměl jsem co dělat a chyběli jim jezdci,“ vysvětluje. „Měl jsem i málo závodů. Tak jsem tu příležitost využil a zkusil to. Teď už mi to nic nedalo, bylo to jen zpestření. Nevyhrál jsem, byl druhej. Je znát, že kluci to tam maj‘ natrénovaný, já už zapomněl, jak se tam jezdí.“

Jakub Fencl děkuje:
„Za prvý mámě a pak panu Tomíčkovi, panu Špinkovi, panu Schneiderwindovi, Fandovi Liebezeitovi, Alanu Zubrovi a všem, kdo mi pomáhal.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Přelouč – 6. prosince
Letošní sezóna vejde do historie jedním neslavným primátem. Vůbec poprvé se stalo, že v klasické kubatuře do 500 ccm nepřibylo ani jedno nové jméno. Loni se však s debutanty doslova roztrhl pytel. Byl mezi nimi i pardubický závodník René Vidner. Ten má nyní za sebou druhou kompletní sezónu a s magazínem speedwayA-Z se ohlíží za svou dosavadní kariérou.

„Přived‘ mě k tomu táta,“ vypráví René Vidner o svých úplných plochodrážních prvopočátcích. „Měl tam svý známý, dřív to zkoušel taky, ale asi se mu to moc nedařilo (smích). Byli jsme dohodnutý s Fandou Kalinou a šli se podívat na trénink, jak to vypadá. A hned druhej‘ den jsme koupili věci od Hynka. Jezdil jsem dál, bylo to hezký, super požitek. Moc tréninků ale nebylo, byl podzim.“

Zjara 2008 se pardubický nováček objevil v sedle stopětadvacítky. „Nebylo mi ještě patnáct, tak jsem to zatím zkusil,“ vysvětluje důvody, které ho vedly směrem od pětistovky k plochodrážním kolibříkům. „Něco mi to určitě přineslo, nějakej‘ ten kontakt tam byl. V Divišově jsem byl druhej‘, v Cahabařovicích třetí. Párkrát jsem jel Markéta Cup a mistrák.“

Polovina loňského srpna však definitivně zabouchla knihu s názvem závody stopětadvacítek. René Vidner měl na dosah pódium před zraky domácího svítkovského publika. „Jenže jsem vyplet‘ Michalu Průchovi kolo,“ vzpomíná. Byl jsem vyloučenej‘, ale kdybych dojel první, byl bych na bedně. A pak jsem ještě musel Michalovi půjčit kolo (smích).“

Na obzoru už ovšem delší dobu stály půllitry. „Trénoval jsem v Pardubicích,“ říká René Vidner. „A ke konci sezóny jsem jel s Plzni svůj první závod na pětistovce. Měl jsem asi dva body. Hynek nedělal plnej‘ počet, ale na bednu jsme se dostali. Jel jsem i juniorák a tříčlenný družstva. A pak už nic, jenom Bechera.“

Zima se rychle překulila a letos zjara se začalo závodit nanovo. „Připravil jsem si jednu motorku a na druhý jezdil šroubky na ledě,“ svěřuje se René Vidner. „Chodili jsme do posilovny a sezóna začla v dubnu ve Slaným. Měl jsem šest bodů v junioráku a druhej‘ den dělal tři body v juniorskejch‘ družstvech. Pak byla extraliga a přišly Svitavy.“

A tady se mladý junior na vlastní kůži přesvědčil, že se kariéra nemusí pokaždé ubírat jen dopředu. „Nastala dlouhá pauza,“ vzdychá při vzpomínce na svůj květnový pád. „Nějak jsem se s tou dráhou nepopral. Snažil jsem se udělat dlouhej‘ nájezd… A měl zlomenou kličku a šestý žebro. Lopatka se neprokázala, že by byla zlomená.“

Veškeré myšlenky René Vidnera se v těch okamžicích upíraly ke comebacku. „Těšil jsem se zpátky, až se uzdravím na první trénink,“ nezastírá. V akci byl začátkem července při tříčlenných družstvech ve Slaném. Ale přišel další pád…

„Těšil jsem se na závody, než přijel v první jízdě Krzysztof Nowacki,“ vybavuje si. „Jel rovně, já byl o metr před ním. On to prodloužil a lehli jsme oba. A bylo po comebacku…“ Následky ovšem nebyly vážné a tak René Vidner dokončil letošní plochodrážní rok bez výraznějších pohrom.

„Zkušenosti jsem pobral, ale chtělo by to určitě zlepšit,“ filozofuje. „Chtěl bych se líp umístit v junioráku a ve dvojicích. Abychom s Vendou byli na bedně. Letos se mi povedl nejvíc juniorák ve Slaným. Ale měl jsem i technický problémy. Při Zlaté stuze jsem kvůli karburátoru musel tři jízdy vynechat.“

A jaké myšlenky provází Reného Vidnera v současných dnech? „Teď je příprava na motorkách,“ prozrazuje. „A čekání, až bude led, abychom mohli na šroubky. Pracuju na technice. Budou nový věci a taky deky, který ale budou pořád modrý.“

René Vidner děkuje:
„Určitě v první řadě tátovi a panu Erbanovi. Všem, co mi pomohli a sponzorům Autodoprava Hataš, další Autodoprava Šanda a Autolakovna Řečany nad Labem. A JRM Divišov.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Chotíkov – 10. prosince
Dlouhá dráha je alespoň v českých podmínkách personálně stagnující disciplínou. Navzdory jezdecké základně udržující se léta na minimálním počtu jsme už několikrát v posledních sezónách měli problém naplnit přidělené kvóty v šampionátech FIM a UEM. Mladí závodníci se sem nehrnou už vůbec. Jedinou výjimkou je Michael Hádek. Dlouhá dráha jej lákala natolik, že si v květnu o tréninku vyzkoušel kilometrový ovál v Mariánských Lázních. Při mistrovství republiky se objevil na nástupu, ovšem rozhodnutí jury povolit trestnou čáru za najetí do pásky vedlo o odvolání rezervistů ze závodu. Plzeňský junior však přes zimní přestávku zbrojí i na této frontě.

„Jezdil jí tatín, strejda a děda, tak sem si řek‘, proč bych to taky nemoh‘ zkusit,“ vysvětluje Michael Hádek, co ho přivedlo do sedla dlouhodrážního motocyklu. „Přijde mi to z pohledu jezdce takový záživnější, i když většina kluků si to určitě nemyslí.“

A jaké byly první dojmy z jízdy po lázeňském ovále? „Na ten trénink sem se těšil jak malej kluk,“ přiznává. „Původně sem byl domluvenej s Káčou, že mi půjčí motorku. Ale už během veteránů jsme měli defekt za defektem, tak jsme si řekli, že to mý svezení necháme bejt. Pak za mnou přišel ale Marek Čejka a řek‘, a se jdu svézt na jeho motorce. Za to mu moc děkuju. Neváhal jsem a šel. Bylo to supr svezeníčko.“

Nicméně za současného stavu české dlouhé dráhy se nabízí hypotéza, že tudy možná vede snadnější cesta do reprezentaci či k titulu než na klasické speedway. „Myslím si, že ten titul by byl na dlouhej ještě těžší než na krátkej, nesouhlasí plzeňský závodník. „Jezdí tam plno hodně dobrých jezdců, tak si myslím, že budu rád, když aspoň jeden vůbec v životě udělám.“

Rozhodnutí závodit na dlouhé je tedy rozhodnutou záležitostí. „Už máme zamluvenou komplet rámovinu od jednoho Anglána,“ odhaluje Michael Hádek stav příprav. „Zbejvá ji sem akorát nějak dostat, namontovat do ní motor a karbec a můžem‘ na dráhu. Chtěl bych se naučit hlavně na tý dlouhej, ale neříkám, že krátká půjde stranou. Uvidíme až časem, podle toho, jak se bude dařit, tak se rozhodnu, co by pro mě bylo lepší.“

Michael Hádek tedy bude střídat dlouhou a krátkou dráhu, jeho bratr Daniel na podzim hovořil o dalším útoku na český šampionát stopětadvacítek, přičemž o trénincích dozajista nenechá pětistovky zahálet. Pro rodinný tým to bude znamenat pořádnou honičku.

„Brácha už nejspíš stopětadvacky asi nepojede, tak doufám, že to zůstane pořád ve stejných kolejích jako doteď,“ věří Michael Hádek, že si nebude muset shánět ještě jedny adoptivní rodiče. „Akorát maturita mi asi zjara udělá čáru přes rozpočet, tak doufám, že to nějak přežiju.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Berwick – 8. prosince
O víkendu byla oficiálně vypuštěna do světa očekávaná zpráva. Michal Makovský se dohodl na své desáté sezóně s vestou Banditů z Berwicku. Ve Velké Británii je obvyklé, že klub odmění závodníka za dekádu trvající věrnost možností uspořádat Testimonial. Volný závod, na nějž si může pozvat jezdce dle vlastní volby a vedle zábavy přináší i nezanedbatelnou možnost finančního profitu z prodeje suvenýrů, čeká i na Michala Makovského v sobotu 27. března 2010. Vícenásobný český exmistr a vicemistr z mistrovství světa družstev z devětadvacátého bude po Bohumilu Brhelovi (1999) a Tomáši Topinkovi (2004) teprve druhým českým plochodrážníkem, který se dočká svého testimonialu.

Tím však výčet superlativů v britské kariéře Michala Makovského není u konce. Po Robu Grantovi a Steve McDermottovi je teprve třetím borcem, který dokázal strávit deset po sobě jdoucích sezón v Berwicku. Právě tomu druhému dokázal loni v říjnu sebrat primát v počtu získaných bodů pro klub na anglicko – skotském pomezí a je od té doby jeho ‚all-time points top scorer‘.

„Určitě se těším,“ svěřil se Michal Makovský magazínu speedwayA-Z minulý týden, než se ve středu přesunul na druhou stranu La Manche. „Hlavně, aby vyšlo počasí. Je to přece jen brzy na začátku sezóny. Mám nasmlouvaný dobrý jezdce, z Čechů to bude Pepe, Topas a Aďa.“ Šestnáctka borců se utká ve dvaceti jízdách a vítěz vzejde z nadstavbového Grand Final. Je připraven i mítink veteránů a překvapení v podobě tajemného vyzývacího závodu.

By se rodák z východočeského věnného města českých královen Hradce Králové loni dostal na čelo historických tabulek, nebyla to vždy procházka růžovou zahradou. „Měl jsem díru v půlce sezóny,“ svěřil se Michal Makovský. „Dvakrát se mi rozstřelil motor a nemohli jsme to dát do kupy. Na začátku letěl novej‘ motor jako prase. Ke konci to už bylo lepší, ale potíže s tím jedním motorem byly pořád. Teď ho posílám ladiči Sean Wilsonovi.“

Michal Makovský se na startu českého závodu objevil naposledy v létě roku 2003. A v příští sezóně to zůstane stejné. „V Čechách v roce 2010 určitě nebudu,“ říká jednoznačně. „Práce, plochá, rodina. Vůbec ale nemám plán, až skončí sezóna. Když jsem šel do Anglie, řek‘ jsem, že tam budu deset let a pak půjdu domů. Ale úplně rozhodnutej‘ ještě nejsem. Jde o to, jestli si vezmu motorky, až se vrátím, a jestli tu budu závodit. Ale když seženu v Čechách dobrou práci, usadíme se tady.“