Plzeň – 6. května
O historii je známo, že se opakuje. Když se Karel Kadlec zhruba před deseti lety vracel do závodního kolotoče, plánoval především veteránské závody na dlouhé dráze. A nakonec skončil jako platný člen reprezentace. Stejné to bylo i letos, kdy je jeho hlavním bodem programu evropská série veteránů. Jenže včera přišla prosba Petra Moravce, zda by v neděli nenahradil zraněného Michaela Hádka v mistrovství světa v Mühldorfu. A plzeňský nezmar kývl na souhlas.

Expresní pozvání nevadí
„Povídalo se o tom už ve středu večer, ale to bylo ještě v závorce,“ vypráví Karel Kadlec, co předcházelo reprezentační pozvánce. „Nevěřil jsem tomu. Míša si to zkoušel o tréninku, a protože má dlouhou rád, myslel jsem, že pojede. Až ráno mi Petr Moravec zavolal, že jedu. Motorku mám připravenou, jsem profesionál a není to pro mě problém takhle narychlo. Včera jsem si koupil licenci, podíval se na extraligu, udělal si služební cestu a sjednal pár kšeftů.“

Karel Kadlec startoval v mistrovství světa na dlouhé dráze loni, ale do sestavy národního týmu se už nevešel. „Nikam se necpu,“ reaguje. „Myslel jsem, že už v reprezentaci nepojedu. Míšu to baví, pomáhám mu, sehnal jsem mu závody. Díky tátovi fandím i Alešovi, poradil jsem jim i na tréninku v Mühldorfu. kdyby se dal nároďák Pepíček, Aleš, Michal, Ondrašík, možná Wolff a Schneiderwind, je to hodně lidí na výběr. Není to jak dřív, když nebylo z čeho vybírat.“

Hlavním závodnickým chlebem osmačtyřicetiletého borce bude evropská série veteránů. „Je to letos moje priorita,“ říká. „Loni jsem tam byl na pátým místě. Letos bych si to chtěl zlepšit. Jednou tam čtyřicetiletý kluci a já jsem ještě o osm let starší. Chtěl bych jet ty veterány plus další závody, aby se mi vrátily nějaký peníze, protože veteráni jsou zadarmo a jezdíš po celý Evropě.“

Absence v mistrovství republiky
Jeho zaměření na veteránský seriál ho však vyřadí z letošního mistrovství republiky. Vzhledem k finančním důvodům se totiž bude v Mariánských Lázních závodit pouze v sobotu, kdy boj o český titul doprovodí klání starších pánů.

„Chtěl jsem to jet,“ uvádí Karel Kadlec na téma své účasti v šampionátu republiky. „Ale kvůli penězům pojede jen dvanáct jezdců bez finančních náhrad. Dřív se třeba Appletonovi nebo Tebbemu platilo, ale letos ne. Bude tam sedm našich a zbytek se zaplní ostatníma klukama. Dalo se to na sobotu k veteránům, v neděli jedeme s Pepíčkem v Plattlingu. Dvakrát doktor, dvakrát kropička, dvakrát údržba by narušilo peníze, co se Míra Musil snaží připravit na Grand Prix. To je pak tři neděle po mistráku.“

Absolvovat dva závody najednou není možné? „Jel jsem to jednou v Norsku,“ kroutí Karel Kadlec odmítavě hlavou. „Lítal jsem z motorky na motorku. Myslel jsem, že jejich mistrák ošulím, ale najednou jsem vyhrál tři jízdy a dostal se do finále A. dvě áčka za sebou bylo moc a už jsem nemoh‘. V Norsku jsem to ale musel jet kvůli startovnýmu, teď jsem dal přednost veteránům, který se počítaj‘ do seriálu.“

Minulý týden se Karel Kadlec objevil v úvodním kole českého přeboru, ale krátkou dráhu nechce brát jen jako doplněk ke dlouhé. „Občas bych se svez‘, ale kde?,“ ptá se. „V zimě jsem nevěděl, jestli vůbec pojedu. Čas, peníze, všechno je proti závodníkům. Kolik stojí nafta a cesty. Všechno táhnu ze svýho, se změnou zaměstnání ubyli sponzoři. Ale snad se bude blejskat na lepší a lepší časy. Ne, že bych tuten závod v Pardubicích jel dobře, ale na to, že jsem na tom rok neseděl, jsem měl dobrej‘ pocit. Bál jsem se, že s novým vejfukem nebudu moct zatočit, ale šlo to.“

Konec kariéry je tedy prozatím v nedohlednu? „Něco jsem si předsevzal,“ odpovídá Karel Kadlec. „Chtěl bych to do padesátky vydržet, tak ještě dva roky budu otravovat (smích).“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Wojta Zavřel

Osečná – 11. dubna
Z reproduktoru se ozývala písnička Úsmev. Když dozněla, moderátor si sám položil řečnickou otázku, jaké jméno se vybaví, když zmíní hudební skupinu Modus. Zatímco sám sobě odpovídal, že Janko Lehotský, příznivci ledové ploché dráhy by nabídli alternativní řešení. Pod přezdívkou Modus je známý osečenský závodník Martin Běhal, jehož závodní příběh rozhodně stojí za zaznamenání.

Obrovský skok z pionýra na ledáka
Před osmi lety české ledy živořily. Od posledního mítinku na zamrzlé Větřkovické přehradě v únoru 1997 proteklo hodně vody. Nikdo nemohl tušit, že Divišov zahájí domácí ledařskou renesanci už za dva roky a vize o sedmi závodech, které se podařilo uspořádat letos, by tehdy byly označeny maximálně za výplod velikánského fantasty.

Klabo Team pořádal show na zimním stadiónu v jihočeském Milevsku. Šeptanda, že se za řidítka ledařského speciálu vrací severočeský Jan Pecina. Svůj motocykl ovšem nevykládal sám, protože publiku se poprvé představil i Martin Běhal.

„Ano, je to tak,“ souhlasí po letech. „Nebylo to sice první svezení, ale máš pravdu, že to bylo poprvý před publikem. Bylo to na popud Honzy Peciny a Pepy Rybáře. Když se Pecka, mimochodem účastník světového finále v Berlíně roku 1987, vracel po patnácti letech, začal jsem se kolem něj motat. Zprvu jsem mu jenom pomáhal a hltal vůni ricínu a obdivoval ten nádhernej‘ stroj. Začal jsem s ním jezdit po trénincích, odklízel led, zkrátka všechny věci s tím spojené.“

Netrvalo dlouhou a Martin Běhal sám vyzkoušel řídit ohřebovaný motocykl na vlastní kůži. „Jednou Pecka říká ‚Modus, cheš se svézt‘?,“ vzpomíná. „To víš, že to pro mě to byla taková výzva, ale hlavně se svézt! Takže mi půjčil helmu a já šel na věc. Jenže to nebylo takové jednoduché, jak jsem si myslel. To víš, přechod z pionýra na leďaka, je docela skok. Točení motoru s šedesáti koňmi a tři sta hřeby budilo respekt. Takže jen tak trochu plynu a bác! Zdechlo to. Druhý pokus to samý. Slezl jsem a v tu chvíli rezignoval. Sen o tom, že bych mohl nakouknout mezi ledaře, se začal rozplývat.“

Kariéra Martina Běhal však nekončila, ale naopak začínala. „Když jsme měli balit, Pecka říká ‚Modus, tak jeď!,“ vybavuje si. „Tato Honzova věta byla začátkem mého ježdění. Zprvu jsem nechtěl, ale Pecka řekl, že takovýho mechanika, kterej‘ se neumí ani rozjet, nepotřebuje. A tyhle slova byla ty hlavní!“

A pak přišlo Milevsko! „Jel jsem ještě na Peckově motorce s nádherným pocitem, že jsem mezi nimi, mezi ledaři,“ rozzáří se i dnes, aby prozradil, proč si z motocyklových disciplín vybral právě ledovou plochou dráhu. „Vždy jsem obdivoval plochou a k těm ledům bylo nejblíž. A hlavně začínat klasiku ve třiatřiceti letech by byla blbost, to chápeš. I na ty ledy to s odstupem času vidím, že bylo asi pozdě.“

Začátek rovnou v mistrovství světa
Rok se sešel s rokem a Martin Běhal se chystal na svůj závodní debut. Ten byl jako hrom, protože při nedostatku závodníků se dostal do nominace pro kvalifikační kolo mistrovství světa ve finském Oulu.

„V roce 2004 jsem byl s Pepou Rybářem dělat v Písku,“ začíná Martin Běhal vyprávět, jak se stalo, že svou závodní kariéru zahájil podnikem ranku mistrovství světa. „Při ňáký tý popracovní debatě se Rybka najednou zeptal ‚co ty ledy, Modus?‘. Jo, jo, ledy, není cajk a ani šrouby. ‚O něčem bych věděl,‘ odpověděl Rybka, ‚je to za dvacet tisíc korun‘. Byli jsme se na to podívat. Byl to ještě tvrďák, ale jezdil. Od Pepy jsem vyfasoval půjčku a odpoledne jsem pro něho k Bohoušovi fičel. Nazpátek jsem jel, co to šlo, abych se ještě večer pochlubil.“

Nákup motocyklu byl teprve jen začátek. „Po večerech jsem byl zalezlej‘ v garáži a snažil se to vylepšit, jak to šlo. Do zimy zbývalo málo času a ježdění se přibližovalo a já to chtěl mít co nejhezčí. Pak ňákej‘ ten trénink a šance svézt se ve čtvrtfinále mistrovství světa v Oulu. Šel jsem do toho plný nadšení a snů, ale nebylo vše, jak jsem si představoval. Ptáš se na pocity nebo vzpomínky a to má dvě odlišné strany.“

Dobře, které? „Ta první je pro mě neopakovatelná a zarytá do paměti,“ začíná Martin Běhal tou blyštivější stranou mince. „Stát s českou vlajkou, reprezentovat vlast, slyšet své jméno na nástupu, nádhera. Ale pak pád na tvrdou zem! S odstupem času bych se do takové věci už nepustil, to mi věř. Každý ví, jak to dopadlo, prostě jsem na to neměl, i když jsem si věřil, že ano.“

Mistrovství světa bylo mistrovství světa, ale v prvních letech nového milénia nebyla v české ploché dráze zrovna růžová situace. „V té době se vše motalo kolem klanu Klatovských v čele s exmistrem světa Tondou seniorem,“ líčí Martin Běhal. „Jezdil Pepa Šiška, Bohouš Špale a Petr Muž, ale jen tak bez závodů. Ještě také Jarda Lach. Znovu začal Pecka, já se k tomu přimotal, takže to úplně neumřelo. Ale myslím, že u nás měly ledy namále.“

V lepší zítřky přestávali věřit i největší optimisté. „Věřit v lepší zítřky musíš,“ tvrdí Martin Běhal. „Jinak by nemělo smysl se do něčeho pouštět, to víš sám. „Hned další rok už bylo osm lidí, tuším. Anton, Bzuk, Šiškin, Pecka, Petras, Klauzík, táta a syn Kuncovi. Letošní sezóna přinesla dvanáct závodníků. I když se to prostřídalo, tak se asi vyplatilo věřit.“

Půst vystřídaly lukulské hody
Velkým dnem české ledové dráhy se stala sobota 29. ledna 2005. V Divišově za cenu několika nočních šichet dokázali proměnit škvárový ovál v ledové zrcadlo a začít psát novou kapitolu v historii. napřesrok už pořádali dva mítinky, přibyl Zdeněk Simota starší, jenž zvládl boj s oblevou a připravil závodní ovál kousek od samotného centra Českých Budějovic. Rovněž v Osečné se pokoušeli připravit závody, ale bohužel se proti postavilo počasí. A zimy 2007 a 2008 byly kromobyčejně teplé.

„Máš pravdu, nemůžeme opomenout partu z Divišova,“ souhlasí Martin Běhal. „Uspořádali mistrák a Golden Spikes. Ohromná dřina a ponocování, klobouk dolů. Další rok Budějovice v čele s panem Simotou, též nadlidský výkon. Pamatuju se, že ještě dopoledne odčerpávali vodu z ledu. Pamatuješ, byl tam i Franz Zorn? A exhibice v Českém Krumlově za účasti Antti Aakka? Je pravda, že další dva roky bylo pusto. Divný pocit, svezeš se dvakrát na rybníku a je po sezóně.“

A co vlastně dělá ledař, když není led? „Když nemrzne, modlí se, aby mrzlo,“ má Martin Běhal v tomto ohledu jasno. „A nebo se hrabe s bagrem v zemi, jako to dělám já, abych na tu další sezónu vydělal ňákej‘ halíř. Vezmeš si dovolenou a jdeš na brigádu. Já to aspoň tak dělám, ale je pravdou, že bez sponzorů by to nešlo.“

Avšak uplynulé tři sezóny přinesly pravé hody. „Pokud se týče posledních tří let, byly to opravdu hody, jak říkáš,“ říká. „Je to prostě paráda, když mrzne. Za nic to stojí, když koukáš, jak ti to odplave. Dřeš na tom měsíc jak pitomec a nakonec vše padne vniveč.“

Martin Běhal skutečně během své kariéry zažil rychlý zánik připravené dráhy, ale má i lepší zážitky. „Nejlepší vzpomínka je asi třetí místo ve dvojicích na Hamru s Johanem Brucknerem v roce 2010. Když stojíš na bedně, je to super pocit, který se už nemusí opakovat. Pak také druhá trojka letos v Hamru. Možná toto umístění nemá pro někoho význam, ale já to prožívám jinak. Mně to dává chu jet dál.“

Přišly ale i momenty, na které se mu nevzpomíná tak dobře. „A co se nepovedlo,“ přemítá. „Určitě letos v Hamru, kdy jsem si to hodil za uši. A prohra letos při show v Hamru s Peckovým mechanikem Lubošem, ale i to k závodění patří.“

Kombinéza na hřebíku ještě viset nebude
Ta chu pokračovat se možná předloni začala vytrácet, protože Martin Běhal si začal pohrávat s myšlenkou konce kariéry. „Přišlo to ňák samo po sériích neúspěchů,“ svěřuje se. „Víš, nejezdí se dobře, když za těmi třemi zametáš. Jseš otrávenej‘, nejradši by ses na všechno vykašlal a někam se ztratil. Pak ještě posloucháš ty chytrý řeči. Každej‘ je státní trenér, radí ti, jak to máš najet, kde klapnout, ale realita je úplně někde jinde. Bylo toho na mě dost a tak jsem si řekl ‚pryč z oválů‘.“

Odejít však není jednoduché. „Jak se tak blížila nová sezóna, řekl jsem si, že to přece nejde se na to jen tak vykašlat, alespoň si dojet pár kol,“ vypráví Martin Běhal. „Musím se také přiznat, že k tomu konci málem došlo. Dostal jsem se do finančních problémů a pomalu sháněl kupce na leďáka. Za pomoci kámošů jsem se z toho vymotal a z prodeje sešlo, zaplapánbůh!“

Rozhodnutí zůstat v závodním kolotoči Martin Běhal v žádném případě nelituje. „Prostě když se začlo trénovat, nemohl jsem jen tak koukat,“ říká. „Ježdění bylo silnější než moje rozhodnutí. Hlavně v žádném případě nelituji, že jsem nepřestal. Loni jsme se zpaktovali s klukama z Rakouska a svézt se na trati v St. Johannu je zážitek. Jezdit na sedmicentimetrovým ledu to ničím nenahradíš. Letos jsem sehnal sponzorem, s Čápem (přezdívka mechanika Petra Resla – pozn. redakce) přestavěl motorku, tak proč končit?!“

Do nové zimy je ještě daleko, nicméně jaké jsou další plány osečenského ledaře. „Myslíš, že zima je daleko?,“ kontruje otázkou, na kterou má vzápětí už připravenou odpověď. „Ani bych neřekl. Než se naděješ, jsme zase v tom. Plány extra nejsou, klasika zdraví, ňáký peníze a můžem‘ jít zas do toho!“

Stavba umělého oválu v Osečné přináší nové nevídané perspektivy. „Určitě by to ledy u nás posunulo dál,“ filozofuje. „Vem‘ si jednu věc, koupíš si cajk a nezamrzne. Utopíš v tom hromadu peněz a na motorku se jen koukáš. Takhle by bylo vše jinak. Jak jinak k tomu dotáhnout novou krev. Ale víc ti k tomu neřeknu, vím o tom asi to co ty.“

Dobrá, spekulace nechme stranou. Povídání o kariéře Martina Běhala jsme začali na hudební scéně, prozradí nám tedy, proč je všude známý jako Modus? „Je to už pomalu třicet let,“ usmívá se. „Měli jsme partu, se kterou jsme v jednom starým zámku poslouchali magneák a hráli si na různý hudební skupiny. A tam to ňák vzniklo.“

Martin Běhal děkuje:
„Poděkovat bych chtěl všem těm, kdo mě podporují. Své rodině, synovi Martinovi, Haně, Petru Reslovi, Peckovi, Pepovi Rybářovi, Sašovi Kopeckýmu, Lumíru Sucharovi, Radkovi Sucharovi, Zdeňku Rutovi, Frantovi Liebezeitovi, Robertu Růžičkovi, klanu Hutlů, klukům z Rakouska Charly Ebnerovi a Josefe Kreuzbergerovi. Všem těm klukům, co nám připravují led, abychom mohli jezdit. Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, těch lidí je okolo strašně moc. Málem bych zapomněl na Jana Janů, tak se ti Honzo omlouvám, že jsi až na konci. Takže ledům ZDAR!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Karel Herman

České Budějovice – 6. dubna
Doposud ho zaznamenal jen velice bedlivý plochodrážní fanoušek. Diváci ho viděli v akci při nadstavbovém závodě česko – polských her loni v září v Liberci. Letos posílil plzeňskou soupisku pro přebor a první ligu. Magazín speedwayA-Z se jihočeského borce, který vrací slavné příjmení na ovály, zeptal na podrobnosti.

Zejména starší generaci bude jeho příjmení evokovat spojení s budějovickým klanem Irmišů. „Ano jsem příbuzný,“ říká František Irmiš na přímý dotaz. „Děda František jezdil a trénoval plochou v Českých Budějovicích. Kdyby tu ještě byl, myslím, že bych jezdil už o hodně dřív. Táta ten to taky zkoušel, ale prý mu to moc nešlo, tak jezdil motokros v Dukle. Asi to na něj bylo moc rychlý (smích).“

Také František Irmiš získal první zkušenosti v terénu. „Jezdil jsem od čtyř let,“ vypráví. „Pak jsem se rozbil a nějakej‘ rok nejezdil. Táta pak přivezl zetku a já začal zase.“ Avšak nakonec v jeho motocyklových aktivitách převážila plochá dráha. „Líbí se mi, jak to jede,“ zní vysvětlení z jeho úst.

Cesta do sedla plochodrážního motocyklu odstartovala loni v únoru. Koupil stroj od Zdeňka Simoty, aby vedle tréninku sbíral zkušenosti jako mechanik Jana Holuba. V Liberci se představil v prvním závodě, by neoficiálního charakteru.

„Byla to dobrá zkušenost, ale pořád to nebylo ono, protože mi pořádně nikdo neřek‘, co s tim mám dělat,“ vypráví. „Přidat, to už jsem uměl, ale co dál? V tom mi pomohl až zas letos na jaře Simoák, ten mi řekl co s tím. A proč bych chtěl naskočit do závodního kolotoče? Chtěl bych se dostat co nejdál…“

V zimě jezdil čtyřiadvacetiletý Roman Irmiš na šroubcích a dnes má za sebou několik tréninků. S jakými ambicemi vstoupí do závodní sezóny? „Přes zimu jsme postavili novou motorku, na které bych chtěl jet,“ říká. „Něco jsem nacvičil, tak uvidíme. Plány a ambice, kvalifikovat se do republiky jednotlivců.“

František Irmiš děkuje:
“Poděkovat bych chtěl tátovi, kterej‘ mě do toho naverboval. Simoákovi, za velmi cenné rady a ženě, která mi pomáhala s přípravou motorek.“

Foto: Antonín Škach

Benešov u Prahy – 5. dubna
Předloni se stal králem malé dráhy, když svou stopětadvacítku dovedl k triumfům v mistrovství republiky i Markéta Cupu. Křivka jeho výkonnosti stoupala vzhůru i loni. Jen smůla mu zabránila v lepším umístění v českých devatenáctkách i v pozvání do národního týmu. Při čtvrtečním test matchi se však pražským depem mihnul jen na skok. Jiří Brummer je totiž už bývalým závodníkem. Magazín speedwayA-Z se pražského závodníka zeptal na příčinu jeho rozhodnutí.

„Finance, trošku škola, ale hlavně je to v mojí hlavě,“ odpovídá na otázku, co ho vedlo k rozhodnutí pověsit kombinézu na hřebík, by jeho potenciál sliboval pokračovat v úspěšné cestě vzhůru. „Baví mě to, ale nevěřím si, že bych mohl udělat nějaký pořádný výsledky.“

Přitom společně se svým klubovým kolegou Ondřejem Veverkou patřili mezi závodníky, kteří učinili největší pokrok. „Možná tak ve výkonu, ale výsledky prostě nebyly a na těch záleží,“ komentuje Jiří Brummer nastolené téma.

V juniorském šampionátu přitom skončil devátý, stejně tak i v devatenáctkách, kde mu ovšem brány semifinále uzavřely dva defekty. Pravidelně startoval v přeboru jednotlivců/družstev, juniorských družstvech a zásluhou plzeňského hostování i v extralize. Do širšího výběru pro divišovské finále mistrovství Evropy do devatenácti let si ho vyhlédl Milan Špinka. Tohle přece není špatný účet za první sezónou strávenou výhradně v sedle pětistovky!

„Já ji nepokládám za špatnou,“ tvrdí Jiří Brummer. „Jen nejsem spokojenej‘ s nějakými výsledky. Výkony byly lepší, ale nebylo to stabilní.“ Nebylo by však lepší místo předčasného konce kariéry pracovat na zlepšení?

„Je možný, že by asi každej‘ udělal,“ odpovídá. „Ale v listopadu se mi zabil kamarád na motorce. Už tenkrát jsem přemejšlel skončit, ale nějak jsem to přešel. Teď ale před odjezdem do Chorvatska jsem měl čas na přemejšlení. Dal jsem si klady a zápory plochý. A hlavně jsem byl teď v zimě nesvůj, v ničem si nevěřil. Prostě si nevěřím, že bych moh‘ udělat ještě nějaký výsledky. Možná ano, ale bojím se toho. Jsem normální kluk, ani když jsem začínal, tak jsem nechtěl závodit, že nebudu mít čas, nebude mě to bavit, ale myslím, že jsem dosáhl dobrých výkonů a jsem s tím spokojenej‘.“

Jiří Brummer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně tátovi, trenérům, panu Schneiderwindovi a panu Špinkovi za jejich nervy při závodech, soustředěních, zimní přípravě. Panu Tomíčkovi za motory, Hynkovi Veverkovi za všechno, AK Markéta a všem, co mi fandili. Taky samozřejmě Centru sportu ministerstva vnitra a všem ostatním, co se zapojili do mé kariéry.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Praha – 17. března
Na poslední chvíli si Luboš Tomíček zajistil britské angažmá. Newcastle shánělo náhradu za zraněného Jasona Kinga a volba padla právě na borce, který v jeho barvách startoval svou anglickou část své kariéry. Angažmá v Premier League mu otevřelo dveře ke startům za Arenu-Essex v Elite League a dokonce do amerického týmu, jak se magazínu speedwayA-Z svěřil při dnešní besedě se žáky základní školy v Brandýsku před cestou za kanál La Manche.

„Mám kontrakt na osmadvacet dnů,“ řekl Luboš Tomíček. „Operace kolena Jasona Kinga se protáhla. Ještě přes zimu jsem se domluvil s Arenou-Essex, že budu jejich osmička. Číslo osm je ale podmíněno angažmá v Premier League. Na to se čekalo a teď je to splněný. Ve středu je press and practise day. Budou mě pravděpodobně nasazovat na domácí závody.“

Nicméně britský program Luboše Tomíčka odstartuje už o víkendu. „V sobotu Berwick a v neděli Newcastle,“ upřesňuje, aby vzápětí odhalil, co pro něho britská liga znamená. „Teď je to takový komplikovaný a Anglie je to jediný možný, co mi zbylo. Po osmadvaceti dnech se uvidí, když budou výsledky, zůstanu v klubu. Moje koncentrace je na co největší počet závodů.“

Do této filozofie zapadá i jeho angažmá do týmu USA při třech jeho test matchích na britských drahách. V minulosti se Luboš Tomíček zaobíral myšlenkou na starty s americkou licencí. Je tedy tohle první krok tímto směrem?

„Sami mě kontaktovali,“ odpovídá. „Je to takovej‘ krok na navázání kontaktů do budoucna. Jedou pět závodů, já pojedu tři – čtrnáctýho, patnáctýho a šestnáctýho.“

Luboš Tomíček letos bude s definitivní platností hájit barvy Slaného, jehož manažer Milan Mach si v pondělí z Markéty odvezl smlouvu s podpisem zástupce pražského klubu. Čeští fanoušci by jej měli vidět v akci koncem dubna, kdy první kolo přeboru ČR v Pardubicích určí účastníky semifinále šampionátu republiky jednotlivců.

Foto: Antonín Škach