Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Roman Mády chce útočit na mistrovský titul

Plzeň – 6. prosince
Není to zrovna běžným standardem, ale čas od času nějaký motokrosař zkusí plochou dráhu. Výzvou mu přitom může být klubová kampaň na hledání nových zájemců o speedway na rádiových vlnách. Od jeho vyslechnutí ke stříbru v mistrovství republiky stopětadvacítek potom nemusí uběhnout ani dva roky. Plzeňský závodník Roman Mády se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že u stříbra by ve světě levých zatáček rozhodně skončit nechtěl.

Dvě sezóny k titulu vicemistra
A to ještě předloni slyšel jméno Roman Mády jen málokdo. Na počátku jeho plochodrážnické kariéry vskutku stálo rozhlasové vysílání. „K ploché dráze mě přivedl táta, slyšel v rádiu, že PK Plzeň hledá nové jezdce,“ potvrzuje samotný plzeňský plochodrážník. „Rozhodl jsem se to zkusit, jestli mě to nebude bavit víc než motokros. Chytlo mě to a jsem u toho dodnes.“

Přitom do té doby neměl s plochou dráhou prakticky žádné osobní zkušenosti. „Znal jsem ji jen z televize a na závody jsem nechodil,“ říká, což ovšem neznamená, že by nikdy neusedl do sedla závodního motocyklu. „Jezdil jsem od čtyř let na krosce a od osmi jezdil závodně motokros a enduro.“

První plochodrážní závod zažil loni v dubnu, když ve Slaném startoval šampionát stopětadvacítek. „Na jaře 2011 jsem začal trénovat v PK Plzeň na stopětadvacítce Honda, na které jsem jel právě ve Slaném,“ popisuje Roman Mády. „Všechno bylo jiné než v motokrosu. Učil jsem se projet zatáčku smykem a zvykal si na čtyřtaktní motor.“

Ve Slaném tehdy inkasoval jediný bod a obsadil sedmou příčku. „Nebylo to lehké,“ vzpomíná na svůj debut dnes. „Byli jsme s tátou dost nervózní, zvykali si na systém rozjížděk a všechno kolem. Naštěstí s námi byl i trenér Láďa Kosina. A po závodech už to bylo v pohodě, byl jsem rád za jeden bod.“

Už loni se ukázalo, že se soustředí na běžné dráhy a ty malé otestoval jen v případě jediného Divišova. „Ano, je to pravda, mám raději klasické ovály,“ souhlasí. „Na krátké mě to moc nebaví, protože je tam malá rychlost a není to takový adrenalin.“

Konec mistrovství republiky ho zastihl na šesté příčce závěrečné klasifikace. „Se šestým místem jsem byl spokojený,“ bilancuje Roman Mády. „Byla to moje první sezóna a vše jsme se museli učit. Jen mi mrzelo, že jsem nejel závod v Plzni, byl jsem zrovna nemocný.“

Jenže u šestého místa to neskončilo. Letos skončil už jako vicemistr republiky a to zkušenější Patrik Mikel přece jezdil jakoby v jiné lize. „S druhým místem jsem opravdu spokojený,“ netají se. „Po problémech s novým motorem, který jsme jeli asi od půlky sezóny, a který se nám dvakrát rozsypal, je titul vicemistra dobrá odměna.“

V německé Vechtě prošel letos také svým reprezentačním debutem. „Byl to můj první závod v zahraničí a zároveň na dlouhé dráze,“ vypráví Roman Mády. „Byl to pro mě zážitek, je tam pěkná dráha, dlouhá se štěrkovým povrchem. Na rovince se to docela pěkně rozjede a cesta přes celé Německo se mi také líbila.“

Nyní za okny padá sníh, ovšem Roman Mády už pomýšlí na sezónu 2013. „Přes zimu budu posilovat, jezdit na snowboardu, bruslit a občas vytáhnu krosku,“ plánuje. „Chceme také zkusit šroubky. Motorku asi přestavíme na metyl a připravíme na příští sezónu, ve které bych chtěl získat titul mistra republiky nebo alespoň obhájit vicemistra. V reprezentaci chci využít letošní zkušenosti a pokusit se o lepší výsledky. Rád bych zkusil dvěpade, ale je to finančně náročné, snad kdyby se našel nějaký sponzor…“

Roman Mády děkuje:
„Chtěl bych poděkovat PK Plzeň za velkou podporu, panu Křikavovi za účast v reprezentaci, Shupě, že dělá motory na plochou, tátovi za přípravu motorky a všem, co mi pomáhají a drží palce.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Eva Palánová

Tomáš Topinka se s ostrovní plochodrážní scénou rozloučí v březnu

Řež – 30. listopadu
Aktivní část kariéry Tomáše Topinky skončila prakticky zničehonic. Jenže závodník jeho formátu z britské ligy neodchází tichým přivřením dveří. A to neučiní ani současný kouč pražského Olympu. Magazínu speedwayA-Z se dnes odpoledne svěřil, že večer odlétá za kanál La Manche, aby s přáteli dohodl detaily jeho rozlučkového závodu v King’s Lynn, s nímž byl spojen po většinu svých sezón v Anglii.

„Dneska letím do Anglie, musím všechno zorganizovat s přáteli, s nimiž to dáváme dohromady,“ řekl. Jeho rozlučkový závod plánovaný na 8. března prozatím dostává hrubé kontury. „Pojedou proti sobě dvě družstva,“ svěřuje se Tomáš Topinka. „Jedno bude King’s Lynn v sestavě pro sezónu 2013 versus můj tým. Ten se bude skládat z lidí, se kterejma jsem závodil.“

Samotný Tomáš Topinka však do mítinku aktivně nezasáhne, by včera zamířil do posilovny ve Stromovce a dnes si byl zahrát squash. „Nepojedu,“ tvrdí rezolutně. „Než ten závod bude, bude to víc než rok, co jsem na tom seděl naposledy. Neplánuju to, i když to zavrhnutý není.“

Zatímco za kanálem La Manche bude prvním českým závodníkem, který zorganizoval nejen testimonial, ale i farewell mítink, o jeho české obdobě prozatím neuvažuje. „O český rozlučce jsem nepřemejšlel,“ tvrdí. „Ale tady jsem zatím ještě neskončil. Nikdy nevíš, není všem dnům konec. Přijde třeba jezdecká krize a uvidíš. Nikdy nevíš, co nás čeká…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Meč je ve sbírce trofejí na čestném místě

Otrokovice – 29. listopadu
Plochodrážníci jsou vskutku pilnými sběrateli rytířských mečů, jimiž AČR každoročně dekoruje mladé motocyklové závodníky za nadstandardní výsledky. Poprvé skončil roku 2005 ve sbírce Tomáše Suchánka, ale počínaje sezónou 2009 si ho plochodrážní jezdci odváží pravidelně. Po Jaroslavu Hladkém, Eduardu Krčmářovi a Michaele Krupičkové se ho letos zmocnil Patrik Mikel díky svému brilantnímu triumfu při zlaté trofeji stopětadvacítek UEM v nizozemském Blijhamu. Březolupský borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si krásnou cenu vystavil na čestném místě.

„Atmosféra byla skvělá,“ líčí své dojmy z vyhlášení mistrů republiky AČR v motocyklovém sportu. „Nejdřív jsem se nemohl dočkat, ale když jsem tam dojel, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Eda a jeho mechanik Růža mě provedli celým hotelem a ukazovali mi, kde vloni jezdili na pitbajkovi.“

Na pódiu se ale mezitím začal odehrávat hlavní bod večera. „Vyhlašování začalo sportovní mototuristikou,“ vypráví Patrik Mikel. „Na plochou dráhu byl ještě čas a tak nás pan Zíta vyzval, abychom s ním udělali rozhovor pro televizi. Jakmile jsme ho dokončili a vrátili se do sálu, přišla na řadu plochá dráha.“

A Patrik Mikel rozhodně nesledoval dění pouze z pozice diváka. „Poprvé jsem šel na pódium při vyhlašování mistrů republiky,“ popisuje. „Dostal jsem pohár za první místo v kategorii plochá dráha juniorů 125 ccm. Podruhé jsem tam šel při vyhlašování mistrů Evropy a dostal pohár za první místo na šampionátu Evropy v Holandsku.“

Dvěma cestami na pódium to ovšem pro březolupského borce neskončilo, jelikož výsledek z Blijhamu z něho udělal letošního rytíře motocyklového sportu. „Překvapení to rozhodně bylo,“ nezastírá. „Po Blijhamu jsem to nečekal, protože do konce sezóny bylo ještě hodně závodů a hodně jezdců mělo našlápnuto na různé tituly. Ale v ten moment, kdy mě Karla Mráčková vyhlásila jako rytíře, tak to bylo super. Byl jsem moc šastný, protože rytířem jsem se chtěl vždycky stát a teď mi to povedlo. Celou atmosféru jsme si tam všichni společně užili.“

Jednou z cen byl i pitbike, který ovšem Patrik Mikel vyrazil ihned otestovat. „Byl jsem ji projet na parkoviště hned, jak skončilo vyhlašování,“ usmívá se. „Chvíli jsem jezdil s klukama, ale pak mě zastavili, že je to slyšet až do čtvrtého patra (smích). Pauza nám ale dlouho netrvala, přesunuli jsme se na druhé parkoviště a tam jsme to pořádně rozjeli. Eda mě učil jezdit po zadním, protože to má na té svojí už odzkoušené, takže jsem se to trochu naučil. Pitbajk je super, zkoušel jsem, co to dá a je fakt hodně rychlá.“

Rytířský meč byl však cennější trofejí. „Líbí se mi moc,“ neskrývá Patrik Mikel. „Ale i poháry jsou nádherné. Půjdou i s mečem na zasloužené místo hned vedle poháru z Blijhamu. Mám je vystavené na čestném místě hned vedle televize.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Václav Verner se napřesrok nechce zastavit těsně pod stupni vítězů

Chabařovice – 27. listopadu
Na začínajícího stopětadvacítkáře vzbudil pozoruhodně velkou pozornost už při svém debutu při divišovském Speedway Mini Cupu loni v září. Upřímně řečeno, za vlnou nebývalého zájmu stálo shodné jméno s československou plochodrážní legendou, s níž ho ovšem jinak nespojují žádné blízké příbuzenské vazby. Jenže on záhy dal o sobě vědět především výkony na dráze a letos s nimi museli soupeři opravdu vážně počítat, by mu celkové stupně vítězů pokaždé utekly o pověstný vlásek. Václav Verner se magazínu speedwayA-Z svěřil, že navzdory skromnějším podmínkám by se napřesrok pod nimi nechtěl zastavit.

Plochá dráha byla hlavním cílem
„No, k těm Vernerům, nejsem s nimi přímo příbuznej‘, ale děda říkal, že je možný, že by to něco hodně vzdálenýho mohlo být,“ začíná chabařovický závodník své vyprávění odpovědí na otázku, kterou musel během své dosavadní kariéry odpovídat bezpočtukrát. Ale držme se raději hlavního bodu našeho vyprávění, kterým jsou závodní motocykly.

„Motorky mě lákaly už odmala,“ svěřuje se Václav Verner. „Jako kluka mě táta bral na Memoriál Jiřího Hurycha. Moc jsem si oblíbil tu vůni metylu. A vzhledem k tomu, že to jezdil strejda i táta, jsem si říkal, že bych chtěl jít v jejich šlépějích.“

Příležitost usednout do motocyklového sedla na sebe nenechala dlouho čekat. „Když jsem trochu povyrostl, jezdil jsem na simsonu,“ popisuje své začátky na dvou kolech s motorem mezi nimi. „Nebavilo mě jezdit u lesa sám, tak jsem chtěl zkusit nejprve motokros. Ale mamce se to nějak nelíbilo, tak jsem musel počkat na dětský den. Dotáhl jsem svůj kozí dech na plochou a jezdil tam. Oslovili mě manželé Šifaldovi a nabídli mi, abych u nich nejprve zkusil motokros a pak se pozvolna dostal k tý plochý.“

Slovo dalo slovo a kariéra Václava Vernera se začala slibně rozvíjet. „Absolvoval jsem pár tréninků v motokrosu,“ pokračuje. „A v létě minulýho roku jsem to zkusil s plochou dráhou, která mě chytla a byla můj hlavní cíl. V motokrosu se teď svezu jen zřídka, když mám po závodě a chci si trochu odpočinout. Prostě jako takovej‘ relax.“

A loni na sklonku září prošel svým zmiňovaným debutem na divišovském malém ovále. „Sice jsem se těšil, ale byl jsem hodně nervózní,“ připouští. „Ale byl to parádní zážitek, kór když jsem vyhrál rozjížďku s Adamem Fenclem a Lukášem Kovaříkem. Byl to nádhernej‘ pocit, takže závody byly užitý na maximum. Divišov mi seděl, když jsem jezdil na hondě a taky to byla první jiná dráha než v Chabařovicích. Sedmý místo pro mě byl úspěch, dojel jsem závod bez zranění. Nečekal jsem nic extra, bylo to na zkoušku a šlo mi o to nasbírat zkušenosti.“

Do konce loňské sezóny stačil Václav Verner dokončit Speedway Mini Cup a startoval rovněž v tradiční chabařovické Závěrečné. Pořád však šlo o malé dráhy, na klasickém ovále se v sedle stopětadvacítky neobjevil ani letos.

„No, jde hodně o motorku,“ vysvětluje. „Já nemám takovou střelu a na malé dráze to není takovej‘ rozdíl jako na velké. Zkoušel jsem to už na ale na dlouhánovi zapůjčeném od Shupy. Dlouhá dráha se mi líbila, ne, že ne, ale nejsou na ní prostředky.“

Chybělo jen pár bodů
Krátké dráhy mu ovšem letos šly náramně. Už ve druhém závodě šampionátu republiky pod jurisdikcí ČSMS se postavil na stupně vítězů a ujal se vedení v průběžné klasifikaci. O ně sice přišel, Michal Škurla byl opět neporazitelný, ale kdyby Václav Verner nevynechal dva závody, mohl klidně atakovat umístění na závěrečném pódiu.

„S pátým místem jsem spokojený,“ komentuje svůj konečný výsledek. „Uvědomuju si, že ty dva závody udělaly svý, ale nebyla to úplně moje chyba, že jsem je nejel. Ten jeden se měl zrušit, na což jsem spoléhal. Že se jely závody v šesti, mi přišlo od Markéty jako hezká podpásovka, proto jsem vynechal ještě jeden. Na ten poslední jsme zase přijeli. Také jsem měl problémy s motorkou, takže jsem jeden závod jel na zapůjčeném motocyklu od Filipa Hájka, kterému za to moc děkuju. Ale bárt mi moc neseděl, udělal jsem jen pár bodů. Obdobný byl i poslední závod, který jsem dojel na zapůjčeném motocyklu od Shupy. Ale začátek seriálu jsem měl rozjetý dobře, takže jsem byl spokojený a budu muset zamakat příště.“

V mistrovství republiky AČR skončil čtvrtý, jen dva body za Kryštofem Rybářem. A pódium mu těsně uteklo i ve Speedway Mini Cupu… „Se seriálem AČR jsem spokojený,“ bilancuje chabařovický závodník. „Jel jsem, jak jsem jen uměl. Škoda závodu v Divišově v létě. Provázel mě tam jeden defekt za druhým. To jsou ty body, které mi chyběly. Poslední závod jsem jel podle mého názoru dobře. Bylo to tam opravdu velmi těsné, ale povedlo se Kryštofovi… Mini Cup jsem měl rozjetý taky dobře. Měl jsem bodovou rezervu, ale v létě jsem byl po operaci. Musel jsem vynechat závod, který rozhodl. Škoda, mohl jsem být druhý, ale co nadělám, tak snad příště.“

První kompletní sezóna přinesla Václavovi Vernerovi bezpočet nových závodů. S Chabařovicemi poznal atmosféru polských závodů. „Polsko mi ukázalo, jací jsou Poláci doopravdy bojovníci,“ hodnotí. „A zejména dobří jezdci, kteří vám bod jen tak zadarmo nedají, takže jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Zkusil jsem si jinou dráhu. V Polsku je to o něčem jiným. Diváci, ta atmosféra, je to tam jako malé Grand Prix. A kouknul jsem se na velké závody, jak jezdí hvězdy.“

Sám také poprvé osedlal plnoobjemový motocykl. „Pětistovka je úplně něco jiného,“ říká. „Je to rachot. Líbila se mi ta síla, ta nesmělost. Chová se jinak než stopětadvacítka, takže něco nového. Je to rychlejší a silnější.“

Ve světle této odpovědi se sama nabízí otázka, jakým směrem se závodní kariéra Václava Vernera bude odvíjet dál. „Co bude dál, zatím nevím,“ krčí Václav Verner rameny. „Vidím to, že odjedu poslední sezóna ve stopětadvacítkách. S vyššíma kubaturama to nějak nadějně nevidím. Přece jen nemám tak dobré podmínky, ač bych chtěl. Chystám se na další sezónu, chodím cvičit a připravuju motorku. Chtěl bych vybojovat mistra republiky a dostat se do evropského šampionátu a poměřit v něm své síly se soupeři.“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině za podporu a pomoc. Speciální poděkování patři Speedway Clubu Chabařovice. Pomáhají mi a vozí mě na závody, bez nich by to nešlo. Všem, kteří mi poradili, pomohli s motorkou nebo mi motorku půjčili jako kluci ze Mšena nebo Eda. Panu Vernerovi za brýle, ostatním klukům, s kterýma jezdím, a taky Shupě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

První letošní věnec Davida Štěrovského byl trofejí i pro jeho otce Ladislava

Pardubice – 16. listopadu
Když skončil úvodní závod letošních juniorských družstev ve Slaném a David Štěrovský pověsil stříbrný věnec na krk svého otce Ladislava, málokdo mohl tušit, že otec pardubického závodníka je úspěšně v cíli svého závodu, kde jde o mnohem více než body či sekundy.

„Začalo to tím, že mě zničehonic otíkala noha, a bylo mi špatně,“ vypráví Ladislav Štěrovský, že zimní příprava na letošní sezónu dostala rázem jiný rozměr. „Po návštěvě u doktora Novohradského a na jeho doporučení jsem absolvoval další vyšetření na interně a urologii, kde se mně snažili pomoct. Byl jsem odeslanej‘ na cé-téčko a magnetickou rezonanci. Přitom se zjistilo, že mám rakovinu na levý ledvině. A že mě nemine operace a odstranění celý ledviny.“

Věci nabraly rychlý spád. „Zajímal mě průběh,“ pokračuje otec pardubického juniora. „Čekala mě sedmihodinová nebezpečná operace. Operoval mě primář Lucký a primářem Kaberlem. Byly tam mě dva týmy, kterým bych chtěl poděkovat.“

Ladislav Štěrovský měl ovšem štěstí. „Nejlepší pro mě byl výsledek, kterej‘ přišel z Prahy,“ říká. „Že je to nezhoubnej‘ nádor. Navíc to bylo v únoru, takže štěstí, že to bylo před začátkem sezóny, do který David nastupoval. Měl jsem zájem, abych se dostal do stavu, abych s ním moh‘ jezdit na závody a hlavně řídit. Na doporučení lékařů jsem odešel do důchodu, rok nemůžu dělat nic, kde se musí trvale stát nebo sedět, musím střídat polohy. V autě zastavím, odpočnu, nemůžu sedě deset hodin za volantem, jako když jsem jezdil s taxíkem.“
A tak si Ladislav Štěrovský onen věnec zasloužil plným právem. „Moje největší odměna a vítězství je to, že žiju,“ nezastírá. „A podpora syna, přítelkyně Sabiny a kamarádů. Jsem rád, že můžu bejt‘ při Davidově závodění. A že se mu všechno podařilo a náš dlouhodobej‘ cíl se Zlatou stuhou se splnil.“



Foto: Eva Palánová

Zdeněk Růžička nelituje svého rozhodnutí začít s plochou dráhou

Ovčáry – 13. listopadu
Na kalendáři stálo datum 25. května 2011. Na plzeňských Borech se vše chystalo na začátek druhého dílu juniorského šampionátu republiky. Měla mu předcházet kvalifikace, jejíž program se nakonec smrsknul na jedinou rozjížďku. René Vidner nedorazil a Daniel Hádek byl ke svému prvnímu závodu v sedle pětistovky dosazen rovnou coby zástupce pořádajícího klubu. Čtvrtý v cíli kvalifikační rozjížďky byl Zdeněk Růžička. Mšenského juniora tehdy znal jen málokdo, ale on se během svých dvou sezón postaral o opak.

Přes plochou dráhu vede cesta
„Na Markétu a do Mšena jsem se s tátou a bráchou jezdíval dívat odmala,“ vypráví Zdeněk Růžička, že při jeho loňském debutu mu plochodrážní prostředí nebylo zas až tak cizí. „Odmala jsem taky chtěl jezdit, ale nevěděli jsme, jak se dostat do klubu. Neměli jsme vůbec žádné kontakty kolem plochý. Nakonec mě k ní dostali Roman a Michal Kleinovi.“

Plochodrážní speciál však nebyl první motocykl v životě Zdeňka Růžičky. „U motorek jsem byl odmalinka,“ říká. „První, na čem jsem se učil, byla Babeta, pak padesátka Malaguti. Potom kroska dělaná z pionýra a nakonec motokrosová Kawasaki, na který jsem začal jezdit motokros.“

Jeho kariéra v terénu ovšem neměla dlouhého trvání. „Moc mi to nešlo kvůli brýlím, který mi vadily v helmě a hůř jsem viděl,“ vysvětluje, aby vzápětí připomněl poněkud kuriózní konec své závodní činnosti. „Závodně jsem jezdil tři roky, od devíti asi do třinácti. Pak mi prodali motorku kvůli ultimátu, že zmizí dvojka z chování. A já dostal za tři (smích). A tak jsem zkoušel triatlon a cyklistiku, ale k závodní úrovni jsem se nedostal.“

Nakonec přišla plochá dráha a jeho debut naznačený v úvodním odstavci. I když postoupil jen jako náhradník, příležitost k závodění se mu naskytla velice rychle, když Jaroslav Hladký odstoupil kvůli prasklému rámu.

„Měl jsem smíšený pocity,“ svěřuje se Zdeněk Růžička s tím, co před svým debutem prožíval. „Těšil jsem se a zároveň měl obavy. Největší ze startů. Vyptával jsem se na všechno kluků z klubu a Fandy Liebezeita, když nás ještě ve Mšeně trénoval. A nervozita ze mě nějak opadala. Bral jsem to jako trénink. Na startu jsem nechal všechny odjet, nijak jsem to nehrotil.“

V průběžné klasifikaci za sebou nechal Rolanda Benköa a Ondřeje Smetanu, by za to svým způsobem mohly jejich problémy. „Měl jsem radost, když jsem se držel Michala Kleina,“ září i dnes po roce a půl. „Po závodech jsem měl radost, že jsem dojel celej‘. A taky, že už vím, co to závody jsou. Byl jsem překvapenej‘. Všechno bylo oproti motokrosu hodně rychlý a říkal jsem si, jak budu všechno stíhat. Ale hned po prvních závodech jsem věděl, že plochá dráha je to, co chci dělat.“

Víc plynu přináší méně pádů
Ale do konce sezóny 2011 stihnul už jen prakticky juniorské šampionáty a první ligu. „Jo, to je pravda,“ souhlasí. „Loni jsem toho nestih‘ tolik, ale trénovalo se víc než letos. Byl jsem rád a jsem rád za každou chvilku, co se můžu sklouznout. Loňskou sezónu jsem se se vším seznamoval, takže jsem všechno vnímal trošku jinak. Hlavně jsem neměl vůbec zkušenosti s plochodrážní motorkou a než dostala vlastnosti závodního stroje, chvíli to trvalo.“

V tomto světle je tedy nutné hodnotit jeho tehdejší výsledky. „V roce 2011 byly pro mě celkem neuspokojivé,“ říká bez obalu. „Závodů, ze kterých jsem odjížděl spokojenej‘, bylo málo a to mi moc nepřidávalo. Na druhou stranu to byl začátek. Ale i tak bych si to představoval lépe. Svého rozhodnutí jsem určitě nelitoval a ani nelituju. Je to sport, kterej‘ mě opravdu baví a jsem strašně rád za to, že ho dělám. Splnil se mi sen a toho opravdu nelituju.“

Přišel listopad a sezóna 2011 vešla do historie. „Přes zimu jsem chodil do práce a vydělával na lepší motorku,“ svěřuje se Zdeněk Růžička. „Taky jsem cvičil, připravoval se na další sezónu. Měl jsem málo času, protože jsem dělal jen odpolední a domů jezdil až v noci. I tak jsem se ale snažil se sebou něco dělat. Taky jsme párkrát trénovali na šroubkách a jel jsem taky vložený závod v Růžené, kde se mi dařilo. Chyběl kousek v posledním kole, abych předjel Standu Pouznara a byl třetí.“

Začátek letošní plochodrážní kampaně ho však poznamenal větší počet pádů. „Bylo jich hodně,“ přikyvuje. „A i zlomená vřetenní kost. Ale určitě se dá pracovat i na tom, snažil jsem se a ke konci sezóny se i dařilo. Přesvědčil jsem sám sebe, že když je víc plynu, míň se padá. I únava je menší a bylo to vidět i na výsledcích.“

O výsledcích rozhoduje i mimozávodní období
A tak Zdeněk Růžička začal vystrkovat růžky. V červenci při přeboru v Pardubicích dokázal vyhrát svou první rozjížďku. „Z prvního vítězství jsem měl velkou radost,“ netají se. „Byl to zvláštní pocit nekoukat nikomu na záda. Hodně mě to nakoplo. Když úspěch je pro mě největší motivace.“

Ale ten největší úspěch přišel až na konci září, osmým místem při svitavských devatenáctkách musel překvapit i sám sebe. A v rozjížďce s číslem deset dokázal za svými zády nechat Davida Štěrovského, Michala Průchu a Michala Kleina.

„Ve Svitavách jsem si udělal opravdu radost,“ usmívá se. „Ještě před závodama jsem měl obavy z rozbité dráhy a nakonec se mi na ní dařilo. Jízdu, kterou jsem vyhrál jsem měl štěstí a byl namotivovanej‘. Bylo to super zakončení sezóny, které jsem vůbec nečekal, i když jsem si přál zakončit sezónu úspěchem.“

V letošním roce nakouknul poprvé i do extraligy. A co čert nechtěl, Mšeno se zrovna propadlo z absolutního vrcholu až na samotné dno tabulky. Kdyby se Zdeněk Růžička dostal do sestavy loni, bylo by jeho jméno zapsáno mezi mistry republiky, ale takto nezbývá než čekat na nový ročník.

„Doufal jsem, že Mšeno bude zas na vrcholu, ale nevyšlo to,“ krčí rameny. „Byl tam jeden zrušenej‘ závod, kterej‘ si myslím, že bychom vyhráli. S posledním místem jsem určitě nepočítal, ale co se dá dělat?! Mrzelo mě to, ale je to prostě sport. Doufám, že příští sezónu nám to vyjde, že se bude dařit tak, abychom byli zase první.“

Zdeněk Růžička se do sytosti vyzávodil v první lize či šampionátech juniorských jednotlivců a družstev. „Moc jsem nerozlišoval, jestli je to liga nebo mistrovství republiky,“ připouští. „Bral jsem to závod jako závod. V každým jsem se snažil o to, aby bylo zlepšení. A taky jsem si moh‘ vyzkoušet všechno, co jsem trénoval. Jak se říká, závod je nejlepší trénink.“

I tady může být se svým progresem spokojený. „Na první lize se mi podařilo předjet Ondru Smetanu,“ chlubí se. „A chyběl kousek na Jardu Petráka. V družstvech nám chyběl jeden bod na třetí místo, myslím, že v Plzni. Jsem určitě spokojenější než minulej‘ rok. Oproti němu byly pokroky vidět a doufám, že to takhle bude i další sezónu, a že půjdeme pořád výš.“

Letos ho čeká už jenom příprava na nadcházející rok. „Tak, to je zimní příprava, do které se chci teď opravdu opřít, a dát do toho všechno,“ odhaluje své plány. „Pak taky doufám, že budeme trénovat na šroubkách. A třeba že se znovu pojede v Růžené jako minulou zimu. Byla by to super příprava. Myslím, že šroubky mi hodně pomohly. Období, kdy se nezávodí, ovlivňuje výsledky v další sezóně, takže to nechci určitě zanedbat. Dokonce jsem se dohodnul s kamarádem, kterej‘ dělá short track, že by mně mohl pomoct s cvičením a všeobecně poradit. Takže doufám, že se to ukáže v další sezóně.“

Zdeněk Růžička děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Greplovi, svému tátovi, Romanovi a Michalovi Kleinovým, že mě k plochý dráze dostali a klukům z klubu obecně. Taky chabařovickému klubu za možnost trénování a soustředění na začátku sezóny, které mi nesmírně pomohlo. Panu Ledeckému, Michalu Pospíšilovi a panu Jarošovi staršímu za trénování. Jirkovi Šedovi za zimní přípravu. Adrianu Rymelovi. A všem, co mi pomáhali a co mi fandí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Michal Kohout a Eva Palánová